
Fuentes, Carlos
Pohřbené zrcadlo
ISBN: 80-204-1028-7
Carlos Fuentes: Pohřbené zrcadlo. Přeložila Anna Tkáčová. Mladá Fronta, Praha 2003
Úvod
Dvanáctého října 1492 se Kryštof Kolumbus vylodil na malém ostrově západní polokoule. Mořeplavcův hrdinský čin byl vítězstvím vědecké hypotézy nad fakty: Okem rozeznatelná skutečnost naznačovala, že Země je plochá, hypotéza však, že je kulatá. Kolumbus vsadil na předpoklad: je-li Země kulatá, lze plout na západ a přistát na východě. Zmýlil se však v zeměpise. Věřil, že připlul k Asii. Jeho přáním bylo dosáhnout bájných břehů Cipanga (Japonsko) a Kathaye (Čína) a zkrátit cestu, která dosud vedla z Evropy okolo afrického pobřeží až na nejjižnější mys Dobré naděje a potom směrem na východ do Indického oceánu až k Ostrovům koření.
Nebyla to první ani poslední západní dezorientace. Na těchto ostrovech, které nazval Indiemi, vystavěl Kolumbus první evropské osady v Novém světě. Nechal postavit kostely, v nichž se konaly první křesťanské mše. Mořeplavec však v objevených prostorách nesmírné asijské bohatství, o němž snil, nenašel. Kolumbus si musel vymyslet, že nalezl obrovské bohatství v lesích, perlách a zlatě, a to také sdělil do Španělska. Jinak by si jeho ochránkyně, královna Isabela, mohla myslet, že její investice (a její víra) v tohoto janovského kapitána s horečnou představivostí byla omylem.
Místo zlata nabídl Kolumbus Evropě vizi obnoveného Zlatého věku: toto byly země Utopie, šťastný věk přírodního člověka. Kolumbus nalezl pozemský ráj a ušlechtilého divocha, který jej obýval. Proč byl tedy nucen záhy popřít svůj vlastní objev a napadnout muže, které právě popsal jako "velmi mírné, neozbrojené a neznající hříchu zabíjení"? Proč je pronásledoval, zotročoval, a dokonce posílal do Španělska v řetězech?
Zpočátku Kolumbus couvl před Zlatým věkem o krok zpět. Ale velmi brzy zničily pozemský ráj jeho vlastní činy. Na včerejší dobré divochy se náhle pohlíželo jako na "dobré k tomu, aby se jim poroučelo, nutili se k práci a setí a ke všeličemu jinému, co bylo potřeba".
Americký kontinent od té doby žil a dodnes žije mezi snem a skutečností, rozpolcen mezi dobrou společností, jakou si přejeme, a nedokonalou společností, v níž skutečně žijeme. Přežili jsme v utopické naději, protože jsme byli utopií stvořeni, protože upomínka šťastné společnosti stojí u samého zrodu Ameriky a také na konci cesty jako cíl, jako vyplnění našich nadějí.
Pět set let po Kolumbovi se po nás žádá, abychom slavili pětisté výročí jeho plavby, bezpochyby jedné z největších událostí lidské historie, která sama o sobě ohlásila příchod moderního věku a geografické propojení planety. Ve španělsky mluvících částech Ameriky se však mnozí z nás ptají: "Máme skutečně co oslavovat?"
Letmý pohled na to, co se děje v latinskoamerických republikách na konci 20. století, by nás dovedl k záporné odpovědi. Pětisté výročí "objevení Ameriky" nás zastihlo ve stavu hluboké krize, ať už v Caracasu nebo městě Mexiku, v Limě nebo Rio de Janeiru. Inflace, nezaměstnanost, tíživé břímě zahraničního dluhu. Rostoucí chudoba a nevzdělanost; prudký pokles kupní síly a životní úrovně. Pocit frustrace, ztracených iluzí a zmařených nadějí. Slabé demokracie ohrožované sociálním výbuchem.
Přes všechny ekonomické a politické pohromy si však přece jenom myslím, že máme co slavit. Současná krize, která probíhá v Latinské Americe, ukázala zranitelnost našich politických a ekonomických systémů. Většina se jich s velkým hřmotem zhroutila. Avšak krize také odhalila něco, co zůstalo pevné, něco, čeho jsme si nebyli v předchozích dobách ekonomické konjunktury a politického vření zcela vědomi. Něco, čím ani všechna nepřízeň osudu neotřásla: naše kulturní dědictví, které jsme vybudovali s největší radostí, největší vážností a největším rizikem. Kulturu, kterou jsme byli schopni v Novém světě vytvořit v uplynulém půltisíciletí jako potomci Indiánů, černochů a Evropanů.
Krize, která nás zbídačila, dala zároveň do našich rukou bohatství kultury a donutila nás uvědomit si, že od řeky Río Bravo až po Hornův mys neexistuje jediný Latinoameričan, který by nebyl legitimním dědicem všech a zároveň jednoho každého aspektu naší kulturní tradice. Tím bych se chtěl v této knize zabývat. Touto tradicí, která se táhne od kamenů v Chichén Itzá a Machu Picchu až k domorodým vlivům na moderní malířství a architekturu. Od baroka koloniálního období až k současné literatuře Jorge Luise Borgese a Gabriela Garcíi Márqueze. Od mnohavrstevné evropské přítomnosti na této polokouli - iberské a prostřednictvím iberské také středomořské, římské, řecké, ale také arabské a židovské kultury až po jedinečnou přítomnost trpící černé kultury africké. Tradicí, která se táhne od jeskynních maleb v Altamiře až po graffiti současného Los Angeles. A od těch nejprvnějších přistěhovalců, kteří sem přišli přes Beringovu úžinu, až po toho posledního pracujícího, který včera překročil bez dokumentů hranice mezi Mexikem a Spojenými státy.
Na světě je málo kultur, jež by oplývaly srovnatelným bohatstvím a kontinuitou. My Hispanoameričané v ní můžeme identifikovat sami sebe a ztotožnit se s našimi bratry a sestrami na tomto kontinentě. Proto je naše neschopnost zformulovat politickou a srovnatelnou ekonomickou identitu tak dramatická. Je tomu tak myslím proto, že jsme příliš často hledali či zaváděli takové modely vývoje, které neměly velký vztah k naší kulturní realitě. Znovuobjevení kulturních hodnot nám snad může poskytnout, díky úsilí a při troše štěstí, potřebnou vizi i o vztazích mezi kulturou, ekonomií a politikou. Možná v tom tkví naše poslání v 21. století.
Tato kniha je zasvěcena hledání kulturní kontinuity. Mohla by informovat a umožnit pochopení ekonomického rozpadu a politické rozdrobenosti hispánského světa. Je to složité a problematické téma, ale budu se snažit k němu přistupovat nestranně. Zároveň však budu i zaujatý, protože toto téma se mě dotýká jako člověka, jako spisovatele i jako občana Mexika a Latinské Ameriky píšícího španělsky.
Když jsem hledal světlo, které by mě vedlo rozpolcenou nocí kulturní, politické a ekonomické duše španělsky mluvícího světa, našel jsem je na místě starých totonackých min El Tajínu v mexickém státě Veracruz. Veracruz je rodným státem mé rodiny. Jeho přístav byl vstupní branou změn, ale i trvalým domovem mexické identity. Španělští conquistadoři, Francouzi i Severoameričané vstoupili do Mexika přes Veracruz. Své kořeny tu však mají také nejstarší kultury: jižně od přístavu již 3500 let stará kultura olmécká a severně od přístavu 1500 let stará kultura totonacká.
V hrobkách jejich posvátných míst se našla pohřbená zrcadla, jejichž zjevným účelem bylo vést mrtvé na jejich cestě do podsvětí. Vydutá, nepropustná, vyleštěná. Znamenají záblesk světla zrozené'ho uvnitř temnoty. Pohřbené zrcadlo však není jen součástí americké domorodé představivosti. Mexicko-katalánský básník Ramón Xirau nazval jednu ze svých knih L 'Espil Soterrat - Pohřbené zrcadlo. Znovu tak oživil starou středomořskou tradici, nepříliš vzdálenou tradicím dávných domorodých obyvatel Ameriky. Zrcadlo. Zrcadlo, které z Ameriky pohlíží na oblast Středomoří a ze Středomoří do Ameriky. Takový je smysl a vlastní rytmus této knihy.
Na tomto pobřeží se nalezla zrcadla z černého pyritu v pyramidě El Tajínu ve státě Veracruz, na úchvatném místě, jehož jméno znamená "blesk". Pyramida Nichos (Výklenků) se zvedá do výšky 25 metrů nad základnou, jejíž jedna strana měří 35 metrů, 365 výklenků se otevírá světu a symbolizuje dny solárního roku. Kamenný El Tajín je zrcadlem času. Na druhém břehu se Zrcadlový rytíř stvořený Miguelem Cervantesem střetne s Donem Quijotem a snaží se ho vyléčit z jeho bláznovství. Starý rytíř má zrcadlo ve své mysli a v něm se odráží vše, co Don Quijote přečetl a co, chudák bláznivá, považuje za věrný odraz pravdy.
Nedaleko, v madridském muzeu Prado, malíř Velázquez maluje sám sebe, jak maluje to, co skutečně maluje, jako by vytvářel zrcadlo. Ale v samém pozadí jeho plátna odráží jiné zrcadlo skutečné svědky uměleckého díla: ty a já.
Možná, že Velázquezovo zrcadlo na španělském břehu odráží kouřové zrcadlo aztéckého boha noci Tezcatlipocy právě v okamžiku, kdy navštěvuje Opeřeného hada Quetzalcoatla, boha míru a stvoření, a nabízí mu darem zrcadlo. Když dobrý bůh spatří svůj obraz, ztotožní se s lidstvem a v úděsu se zhroutí. Zrcadlo ho připravilo o jeho božství.
Najde Quetzalcoatl svoji lidskou i božskou přirozenost v domě zrcadel, v kruhovém chrámu větru na toltécké pyramidě v Teotihuacanu nebo v krutém zrcadle společnosti na Goyově obrazu Los Caprichos (Rozmary)? Obrazu, na němž je zesměšňována marnivost, a společnost nemůže klamat sama sebe, když se dívá do zrcadla pravdy: "Myslel sis, že jsi švihák? Koukni, nejsi náhodou ve skutečnosti šereda?"
Zrcadla symbolizují skutečnost, Slunce, Zemi a její čtyři světové strany, povrch i její hloubky a všechny muže a ženy, kteří ji obývají. Zrcadla, kdysi pohřbená v úkrytech po celé Americe, visí nyní na tělech těch nejubožejších celebrantů na peruánském altiplanu nebo při mexických domorodých karnevalech. Když lid tančí oblečen do ústřižků látky, odrážejí sklíčka čelenek a účesů svět. Zrcadlo zachraňuje mnohem cennější identitu, než je zlato, které domorodci dali výměnou Evropanům.
Neměli snad pravdu? Není nakonec zrcadlo stejně tak odrazem skutečnosti, jako je obrazem imaginace?
koupit knihu: www.kosmas.cz