Fuentes, Carlos: Pohřbené zrcadlo

Fuentes, Carlos
Pohřbené zrcadlo

ukázka beletrie zahraniční

Dvanáctého října 1492 se Kryštof Kolumbus vylodil na malém os­trově západní polokoule. Mořeplavcův hrdinský čin byl vítězstvím vědecké hypotézy nad fakty: Okem rozeznatelná skutečnost nazna­čovala, že Země je plochá, hypotéza však, že je kulatá. Kolumbus vsadil na předpoklad: je-li Země kulatá, lze plout na západ a přistát na východě.

Carlos Fuentes: Pohřbené zrcadlo. Přeložila Anna Tkáčová. Mladá Fronta, Praha 2003

Úvod
Dvanáctého října 1492 se Kryštof Kolumbus vylodil na malém os­trově západní polokoule. Mořeplavcův hrdinský čin byl vítězstvím vědecké hypotézy nad fakty: Okem rozeznatelná skutečnost nazna­čovala, že Země je plochá, hypotéza však, že je kulatá. Kolumbus vsadil na předpoklad: je-li Země kulatá, lze plout na západ a přistát na východě. Zmýlil se však v zeměpise. Věřil, že připlul k Asii. Jeho přáním bylo dosáhnout bájných břehů Cipanga (Japonsko) a Kathaye (Čína) a zkrátit cestu, která dosud vedla z Evropy okolo afrického pobřeží až na nejjižnější mys Dobré naděje a potom směrem na vý­chod do Indického oceánu až k Ostrovům koření.

Nebyla to první ani poslední západní dezorientace. Na těchto ost­rovech, které nazval Indiemi, vystavěl Kolumbus první evropské osa­dy v Novém světě. Nechal postavit kostely, v nichž se konaly první křesťanské mše. Mořeplavec však v objevených prostorách nesmír­né asijské bohatství, o němž snil, nenašel. Kolumbus si musel vy­myslet, že nalezl obrovské bohatství v lesích, perlách a zlatě, a to také sdělil do Španělska. Jinak by si jeho ochránkyně, královna Isa­bela, mohla myslet, že její investice (a její víra) v tohoto janovského kapitána s horečnou představivostí byla omylem.

Místo zlata nabídl Kolumbus Evropě vizi obnoveného Zlatého věku: toto byly země Utopie, šťastný věk přírodního člověka. Ko­lumbus nalezl pozemský ráj a ušlechtilého divocha, který jej obýval. Proč byl tedy nucen záhy popřít svůj vlastní objev a napadnout muže, které právě popsal jako "velmi mírné, neozbrojené a neznající hří­chu zabíjení"? Proč je pronásledoval, zotročoval, a dokonce posílal do Španělska v řetězech?

Zpočátku Kolumbus couvl před Zlatým věkem o krok zpět. Ale velmi brzy zničily pozemský ráj jeho vlastní činy. Na včerejší dob­ré divochy se náhle pohlíželo jako na "dobré k tomu, aby se jim poroučelo, nutili se k práci a setí a ke všeličemu jinému, co bylo potřeba".

Americký kontinent od té doby žil a dodnes žije mezi snem a skutečností, rozpolcen mezi dobrou společností, jakou si přejeme, a nedokonalou společností, v níž skutečně žijeme. Přežili jsme v utopické naději, protože jsme byli utopií stvořeni, protože upomín­ka šťastné společnosti stojí u samého zrodu Ameriky a také na konci cesty jako cíl, jako vyplnění našich nadějí.

Pět set let po Kolumbovi se po nás žádá, abychom slavili pětisté výročí jeho plavby, bezpochyby jedné z největších událostí lidské historie, která sama o sobě ohlásila příchod moderního věku a geografické propojení planety. Ve španělsky mluvících částech Ame­riky se však mnozí z nás ptají: "Máme skutečně co oslavovat?"

Letmý pohled na to, co se děje v latinskoamerických republikách na konci 20. století, by nás dovedl k záporné odpovědi. Pětisté výro­čí "objevení Ameriky" nás zastihlo ve stavu hluboké krize, ať už v Caracasu nebo městě Mexiku, v Limě nebo Rio de Janeiru. Inflace, nezaměstnanost, tíživé břímě zahraničního dluhu. Rostoucí chudoba a nevzdělanost; prudký pokles kupní síly a životní úrovně. Pocit frustrace, ztracených iluzí a zmařených nadějí. Slabé demokracie ohrožované sociálním výbuchem.

Přes všechny ekonomické a politické pohromy si však přece je­nom myslím, že máme co slavit. Současná krize, která probíhá v Latinské Americe, ukázala zranitelnost našich politických a eko­nomických systémů. Většina se jich s velkým hřmotem zhroutila. Avšak krize také odhalila něco, co zůstalo pevné, něco, čeho jsme si nebyli v předchozích dobách ekonomické konjunktury a politického vření zcela vědomi. Něco, čím ani všechna nepřízeň osudu neotřásla: naše kulturní dědictví, které jsme vybudovali s největší radostí, nej­větší vážností a největším rizikem. Kulturu, kterou jsme byli schopni v Novém světě vytvořit v uplynulém půltisíciletí jako potomci Indiá­nů, černochů a Evropanů.

Krize, která nás zbídačila, dala zároveň do našich rukou bohat­ství kultury a donutila nás uvědomit si, že od řeky Río Bravo až po Hornův mys neexistuje jediný Latinoameričan, který by nebyl le­gitimním dědicem všech a zároveň jednoho každého aspektu naší kulturní tradice. Tím bych se chtěl v této knize zabývat. Touto tra­dicí, která se táhne od kamenů v Chichén Itzá a Machu Picchu až k domorodým vlivům na moderní malířství a architekturu. Od ba­roka koloniálního období až k současné literatuře Jorge Luise Bor­gese a Gabriela Garcíi Márqueze. Od mnohavrstevné evropské pří­tomnosti na této polokouli - iberské a prostřednictvím iberské také středomořské, římské, řecké, ale také arabské a židovské kultury ­ až po jedinečnou přítomnost trpící černé kultury africké. Tradicí, která se táhne od jeskynních maleb v Altamiře až po graffiti sou­časného Los Angeles. A od těch nejprvnějších přistěhovalců, kteří sem přišli přes Beringovu úžinu, až po toho posledního pracující­ho, který včera překročil bez dokumentů hranice mezi Mexikem a Spojenými státy.

Na světě je málo kultur, jež by oplývaly srovnatelným bohatstvím a kontinuitou. My Hispanoameričané v ní můžeme identifikovat sami sebe a ztotožnit se s našimi bratry a sestrami na tomto kontinentě. Proto je naše neschopnost zformulovat politickou a srovnatelnou ekonomickou identitu tak dramatická. Je tomu tak myslím proto, že jsme příliš často hledali či zaváděli takové modely vývoje, které ne­měly velký vztah k naší kulturní realitě. Znovuobjevení kulturních hodnot nám snad může poskytnout, díky úsilí a při troše štěstí, po­třebnou vizi i o vztazích mezi kulturou, ekonomií a politikou. Mož­ná v tom tkví naše poslání v 21. století.

Tato kniha je zasvěcena hledání kulturní kontinuity. Mohla by in­formovat a umožnit pochopení ekonomického rozpadu a politické rozdrobenosti hispánského světa. Je to složité a problematické téma, ale budu se snažit k němu přistupovat nestranně. Zároveň však budu i zaujatý, protože toto téma se mě dotýká jako člověka, jako spisova­tele i jako občana Mexika a Latinské Ameriky píšícího španělsky.

Když jsem hledal světlo, které by mě vedlo rozpolcenou nocí kul­turní, politické a ekonomické duše španělsky mluvícího světa, našel jsem je na místě starých totonackých min El Tajínu v mexickém stá­tě Veracruz. Veracruz je rodným státem mé rodiny. Jeho přístav byl vstupní branou změn, ale i trvalým domovem mexické identity. Špa­nělští conquistadoři, Francouzi i Severoameričané vstoupili do Me­xika přes Veracruz. Své kořeny tu však mají také nejstarší kultury: jižně od přístavu již 3500 let stará kultura olmécká a severně od pří­stavu 1500 let stará kultura totonacká.

V hrobkách jejich posvátných míst se našla pohřbená zrcadla, je­jichž zjevným účelem bylo vést mrtvé na jejich cestě do podsvětí. Vydutá, nepropustná, vyleštěná. Znamenají záblesk světla zrozené­'ho uvnitř temnoty. Pohřbené zrcadlo však není jen součástí americké domorodé představivosti. Mexicko-katalánský básník Ramón Xirau nazval jednu ze svých knih L 'Espil Soterrat - Pohřbené zrcadlo. Zno­vu tak oživil starou středomořskou tradici, nepříliš vzdálenou tradi­cím dávných domorodých obyvatel Ameriky. Zrcadlo. Zrcadlo, kte­ré z Ameriky pohlíží na oblast Středomoří a ze Středomoří do Ame­riky. Takový je smysl a vlastní rytmus této knihy.

Na tomto pobřeží se nalezla zrcadla z černého pyritu v pyrami­dě El Tajínu ve státě Veracruz, na úchvatném místě, jehož jméno zna­mená "blesk". Pyramida Nichos (Výklenků) se zvedá do výšky 25 metrů nad základnou, jejíž jedna strana měří 35 metrů, 365 vý­klenků se otevírá světu a symbolizuje dny solárního roku. Kamenný El Tajín je zrcadlem času. Na druhém břehu se Zrcadlový rytíř stvo­řený Miguelem Cervantesem střetne s Donem Quijotem a snaží se ho vyléčit z jeho bláznovství. Starý rytíř má zrcadlo ve své mysli a v něm se odráží vše, co Don Quijote přečetl a co, chudák bláznivá, považuje za věrný odraz pravdy.

Nedaleko, v madridském muzeu Prado, malíř Velázquez maluje sám sebe, jak maluje to, co skutečně maluje, jako by vytvářel zrca­dlo. Ale v samém pozadí jeho plátna odráží jiné zrcadlo skutečné svědky uměleckého díla: ty a já.

Možná, že Velázquezovo zrcadlo na španělském břehu odráží kou­řové zrcadlo aztéckého boha noci Tezcatlipocy právě v okamžiku, kdy navštěvuje Opeřeného hada Quetzalcoatla, boha míru a stvoření, a nabízí mu darem zrcadlo. Když dobrý bůh spatří svůj obraz, zto­tožní se s lidstvem a v úděsu se zhroutí. Zrcadlo ho připravilo o jeho božství.

Najde Quetzalcoatl svoji lidskou i božskou přirozenost v domě zrcadel, v kruhovém chrámu větru na toltécké pyramidě v Teotihua­canu nebo v krutém zrcadle společnosti na Goyově obrazu Los Cap­richos (Rozmary)? Obrazu, na němž je zesměšňována marnivost, a společnost nemůže klamat sama sebe, když se dívá do zrcadla prav­dy: "Myslel sis, že jsi švihák? Koukni, nejsi náhodou ve skutečnosti šereda?"

Zrcadla symbolizují skutečnost, Slunce, Zemi a její čtyři světové strany, povrch i její hloubky a všechny muže a ženy, kteří ji obývají. Zrcadla, kdysi pohřbená v úkrytech po celé Americe, visí nyní na tělech těch nejubožejších celebrantů na peruánském altiplanu nebo při mexických domorodých karnevalech. Když lid tančí oblečen do ústřižků látky, odrážejí sklíčka čelenek a účesů svět. Zrcadlo zachra­ňuje mnohem cennější identitu, než je zlato, které domorodci dali výměnou Evropanům.

Neměli snad pravdu? Není nakonec zrcadlo stejně tak odrazem skutečnosti, jako je obrazem imaginace?

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2415x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce