Švýcarská frankofonní literatura dnes

Švýcarská frankofonní literatura dnes

Zdá se, že doba, kdy sami Švýcaři tápali v nejistotě, mají-li vůbec vlastní svébytnou literaturu, nebo jsou-li jen přívažkem slavné Francie, je za námi. Podívejme se, co nám o stavu švýcarské frankofonní literatury říkají novější průzkumy.

V hledání vlastní identity mají švýcarští spisovatelé na koho navazovat. Henri-Frédéric Amiel např. za dva "kořeny" švýcarského ducha považuje Kalvína a Rousseaua. 

V novější době jako by se v literatuře francouzsky mluvících kantonů střetávaly dvě tendence: dostředná, ztělesňovaná Gustavem Roudem, a odstředivá, nebo dokonce výstřední, kterou představuje Blaise Cendrars, respektive Boris Vian. Nepochybně největším francouzsko-švýcarským básníkem a klíčovou osobou vývoje národní literatury ale zůstává Charles Ferdinand Ramuz, jehož pomyslným protipólem je katolický básník Charles-Albert Cingria. Tyto dvě osobnosti ztělesňují nejlépe nejen literární, ale i mravní a duchovní rozpor, který je v srdci švýcarské identity.

Co se stalo ve Švýcarsku během posledních 30 let, co by mohlo výrazněji ovlivnit francouzské písemnictví? V roce 1978 vznikl kanton Jura, byly učiněny některé významné kroky ke zrovnoprávnění žen, byla několikrát znovu otevřena otázka imigrantů a postoje Švýcarska k židovskému exilu během první světové války, proběhly i násilné mládežnické vzpoury. Státní aparát pečlivě sledoval nejen komunisty, ale i Švýcary, kteří cestovali do východní Evropy, odpírače vojenské služby, a dokonce i zastánce vstupu do Evropské unie. Během 90. let přibyla navíc k politickým skandálům hospodářská krize. Je třeba říci, že obyvatelé francouzky mluvící části Švýcarska, zejména ti mladší, projevují mnohem větší podporu myšlence evropské integrace než obyvatelé německé a italské části.

Zmiňované období můžeme ve francouzsky mluvící části i ve Švýcarsku vůbec rozdělit z hlediska vývoje písemnictví na dvě poměrně dobře odlišitelné etapy. Pro první z nich, sahající zhruba od poloviny šedesátých let do roku 1980, bylo charakteristické hledání vlastní identity. Byla to doba vzniku "nové švýcarsko-francouzské literatury", doba "románské renezance". Hlavním problémem se ukázalo být nedostatečně vstřícné nakladatelské prostředí. Bylo třeba, aby se někdo staral o autory, o jejich prestiž a hmotné zajištění. Když bylo v roce 1968 založeno Centrum pro studium francouzsko-švýcarské literatury, věnoval časopis Le Monde obrozujícímu se písemnictví svou literární přílohu. Podobně tomu bylo o pět let později při příležitosti udělení Goncourtovy ceny Jacquesu Chessexovi a o deset let později na sté výročí narození nejvýznamnějšího švýcarského básníka Charlese Ferdinanda Ramuze. V roce 1972 vyšla Chessexova antologie Les Saintes Ecritures, která předznamenala další podobná díla.

Druhé období se neslo ve znamení individualizace. Autoři se obraceli k modernímu světu, přestali již hledat své literární kořeny a začali zkoumat současné problémy: imigraci, vykořenění, rodinný život. V literárním světě se začaly čím dál tím více prosazovat ženy. Spisovatelská obec během devadesátých let ztratila společné paradigma - autoři se sice i dnes shlukují kolem svých nakladatelů, ale bez touhy tvořit skupiny nebo odkazovat k učitelům minulé generace.

Podle průzkumu, který udělala ve spolupráci se Švýcarskou národní knihovnou a Švýcarským národním fondem pro vědecký výzkum Deborah Kellerová, publikovalo ve sledovnaném období (1970-1996) alespoň jedno literární dílo (román, sbírku poezie, divadelní hru, apod.) přes 650 autorů, nepočítaje v to autory, kteří si onu jednu knihu vydali vlastním nákladem. Ve francouzsky mluvících kantonech (především v kantonech Vaud, Geneve a Valais) to bylo přes 400 spisovatelů, z toho třetina žen. Na jednoho spisovatele připadají v průměru čtyři knihy, přičemž alespoň jedno prozaické dílo mají na svém kontě tři spisovatelé ze čtyř. Z celkové produkce připadá na prózu (především romány) 54 % a na poezii 28 %. Zbytek tvoří drama, literární eseje, apod.
Díky průzkumu si můžeme udělat představu i o profesním složení švýcarských literátů. Nejčastěji pracují v oblasti umění a kultury (nakladatelé, novináři, knihkupci, překladatelé, apod.), vyučují na všech úrovních školského systému nebo jsou matkami v domácnosti. Na ostatní profese zbývá pouhých 12 %. Skupina těch, kteří si mohou dovolit žít jenom ze psaní, je omezena jen na několik málo jedinců známých i ve Francii. To ostatně platí obecně - ve Švýcarsku se prosadí jenom ti, kteří se předtím prosadili ve Francii.
Mezi ony "šťastlivce" patří např. maďarská emigrantka Agota Kristofová, laureát Renaudotovy ceny Georges Borgeaud, překladatel a publicista Etienne Barilier, básník Georges Haldas a pochopitelně i "otec" nové literatury Jacques Chessex. Ke "smetánce" francouzsko-švýcarské literární scény se dále řadí mj. Jean-Luc Benoziglio, Yves Velan, Jean Starobinski, Maurice Chappaz, Vahé Godel, Philippe Jaccottet a Corinna Billeová.

I mezi zhruba padesáti nakladateli, kteří se soustavně věnují vydávání literárních děl, si někteří zasluhují zvláštní pozornosti. Jsou to obzvláště nakladatelství Bertil Galland a L'Age d'Homme. V roce 1969 byla také poprvé udělena cena Georgese Nicolea se záměrem povzbudit mladé autory a upoutat na ně pozornost širší veřejnosti.

Francouzsko-švýcarská literatura tak vstupuje do nového tisíciletí svobodnější a optimističtější, než když se před pětatřiceti lety znovu rodila. Myslím, že by jí v dnešní době ještě prospěla pečlivější a soustavnější internetová prezentace, jakou má dnes například Quebec.

© Matěj Turek