Švýcarská frankofonní literatura dnes

přehled beletrie zahraniční

Co se stalo ve Švýcarsku během posledních 30 let, co by mohlo výrazněji ovlivnit francouzské písemnictví?

Švýcarská frankofonní literatura dnes

Zdá se, že doba, kdy sami Švýcaři tápali v nejistotě, mají-li vůbec vlastní svébytnou literaturu, nebo jsou-li jen přívažkem slavné Francie, je za námi. Podívejme se, co nám o stavu švýcarské frankofonní literatury říkají novější průzkumy.

V hledání vlastní identity mají švýcarští spisovatelé na koho navazovat. Henri-Frédéric Amiel např. za dva "kořeny" švýcarského ducha považuje Kalvína a Rousseaua

V novější době jako by se v literatuře francouzsky mluvících kantonů střetávaly dvě tendence: dostředná, ztělesňovaná Gustavem Roudem, a odstředivá, nebo dokonce výstřední, kterou představuje Blaise Cendrars, respektive Boris Vian. Nepochybně největším francouzsko-švýcarským básníkem a klíčovou osobou vývoje národní literatury ale zůstává Charles Ferdinand Ramuz, jehož pomyslným protipólem je katolický básník Charles-Albert Cingria. Tyto dvě osobnosti ztělesňují nejlépe nejen literární, ale i mravní a duchovní rozpor, který je v srdci švýcarské identity.

Co se stalo ve Švýcarsku během posledních 30 let, co by mohlo výrazněji ovlivnit francouzské písemnictví? V roce 1978 vznikl kanton Jura, byly učiněny některé významné kroky ke zrovnoprávnění žen, byla několikrát znovu otevřena otázka imigrantů a postoje Švýcarska k židovskému exilu během první světové války, proběhly i násilné mládežnické vzpoury. Státní aparát pečlivě sledoval nejen komunisty, ale i Švýcary, kteří cestovali do východní Evropy, odpírače vojenské služby, a dokonce i zastánce vstupu do Evropské unie. Během 90. let přibyla navíc k politickým skandálům hospodářská krize. Je třeba říci, že obyvatelé francouzky mluvící části Švýcarska, zejména ti mladší, projevují mnohem větší podporu myšlence evropské integrace než obyvatelé německé a italské části.

Zmiňované období můžeme ve francouzsky mluvící části i ve Švýcarsku vůbec rozdělit z hlediska vývoje písemnictví na dvě poměrně dobře odlišitelné etapy. Pro první z nich, sahající zhruba od poloviny šedesátých let do roku 1980, bylo charakteristické hledání vlastní identity. Byla to doba vzniku "nové švýcarsko-francouzské literatury", doba "románské renezance". Hlavním problémem se ukázalo být nedostatečně vstřícné nakladatelské prostředí. Bylo třeba, aby se někdo staral o autory, o jejich prestiž a hmotné zajištění. Když bylo v roce 1968 založeno Centrum pro studium francouzsko-švýcarské literatury, věnoval časopis Le Monde obrozujícímu se písemnictví svou literární přílohu. Podobně tomu bylo o pět let později při příležitosti udělení Goncourtovy ceny Jacquesu Chessexovi a o deset let později na sté výročí narození nejvýznamnějšího švýcarského básníka Charlese Ferdinanda Ramuze. V roce 1972 vyšla Chessexova antologie Les Saintes Ecritures, která předznamenala další podobná díla.

Druhé období se neslo ve znamení individualizace. Autoři se obraceli k modernímu světu, přestali již hledat své literární kořeny a začali zkoumat současné problémy: imigraci, vykořenění, rodinný život. V literárním světě se začaly čím dál tím více prosazovat ženy. Spisovatelská obec během devadesátých let ztratila společné paradigma - autoři se sice i dnes shlukují kolem svých nakladatelů, ale bez touhy tvořit skupiny nebo odkazovat k učitelům minulé generace.

Podle průzkumu, který udělala ve spolupráci se Švýcarskou národní knihovnou a Švýcarským národním fondem pro vědecký výzkum Deborah Kellerová, publikovalo ve sledovnaném období (1970-1996) alespoň jedno literární dílo (román, sbírku poezie, divadelní hru, apod.) přes 650 autorů, nepočítaje v to autory, kteří si onu jednu knihu vydali vlastním nákladem. Ve francouzsky mluvících kantonech (především v kantonech Vaud, Geneve a Valais) to bylo přes 400 spisovatelů, z toho třetina žen. Na jednoho spisovatele připadají v průměru čtyři knihy, přičemž alespoň jedno prozaické dílo mají na svém kontě tři spisovatelé ze čtyř. Z celkové produkce připadá na prózu (především romány) 54 % a na poezii 28 %. Zbytek tvoří drama, literární eseje, apod.
Díky průzkumu si můžeme udělat představu i o profesním složení švýcarských literátů. Nejčastěji pracují v oblasti umění a kultury (nakladatelé, novináři, knihkupci, překladatelé, apod.), vyučují na všech úrovních školského systému nebo jsou matkami v domácnosti. Na ostatní profese zbývá pouhých 12 %. Skupina těch, kteří si mohou dovolit žít jenom ze psaní, je omezena jen na několik málo jedinců známých i ve Francii. To ostatně platí obecně - ve Švýcarsku se prosadí jenom ti, kteří se předtím prosadili ve Francii.
Mezi ony "šťastlivce" patří např. maďarská emigrantka Agota Kristofová, laureát Renaudotovy ceny Georges Borgeaud, překladatel a publicista Etienne Barilier, básník Georges Haldas a pochopitelně i "otec" nové literatury Jacques Chessex. Ke "smetánce" francouzsko-švýcarské literární scény se dále řadí mj. Jean-Luc Benoziglio, Yves Velan, Jean Starobinski, Maurice Chappaz, Vahé Godel, Philippe Jaccottet a Corinna Billeová.

I mezi zhruba padesáti nakladateli, kteří se soustavně věnují vydávání literárních děl, si někteří zasluhují zvláštní pozornosti. Jsou to obzvláště nakladatelství Bertil Galland a L'Age d'Homme. V roce 1969 byla také poprvé udělena cena Georgese Nicolea se záměrem povzbudit mladé autory a upoutat na ně pozornost širší veřejnosti.

Francouzsko-švýcarská literatura tak vstupuje do nového tisíciletí svobodnější a optimističtější, než když se před pětatřiceti lety znovu rodila. Myslím, že by jí v dnešní době ještě prospěla pečlivější a soustavnější internetová prezentace, jakou má dnes například Quebec.

© Matěj Turek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3323x

Inzerce
Inzerce