Africké legendy

ukázka beletrie zahraniční

Legenda o ještěrkách Je to už hodně dávno, co se jednomu starému muži zdálo o princeznách, obludách, mluvících zvířatech a chodících stromech...

Africké legendy

Legenda o ještěrkách
Je to už hodně dávno, co se jednomu starému muži zdálo o princeznách, obludách, mluvících zvířatech a chodících stromech. Celé ráno se mu v hlavě honily fantastické obrazy ze snu. Udělal z nich krásnou historku; když ji vymýšlel, musel se smát.
Odpoledne k němu přišli přátelé, aby se s ním poradili v jedné vážné záležitosti. Starý muž je posadil na prahu své chýše, kolem džbánů s pivem. Roztržitě poslouchal historky hostů, kteří vyprávěli o zničených polích a stádech napadených zvířaty ze sousedního lesa.
Starý muž, aby jim ukázal svoji strategii, citoval jedno či druhé zvíře ze svého snu a převedl to do lidské řeči. Časem se mu podařilo vyprávět svůj nový příběh. Každý zapomněl na své zdupané kolokázie (tropická rostlina, z níž se využívají listy a hlízy, pozn. překl.) a roztrhané ovce...
Kolem šlo jedno dítě... Okouzleno příběhem doběhlo pro svého bratra, který to řekl i sousedům. Za chvíli přišli do ruga (tradiční obydlí ve Rwandě a Burundi, pozn. překl.) všichni lidé z kopce: hrnčíři, rolníci, pasáci... Tedy byla to hodina, kdy se každý musel věnovat své práci: povídání, orání, pasení...
Kolik pohrom se událo ve vylidněné vesnici. Hrnčíři vybouchla v rozpálené peci hlína. Košík na čištění obilí, který nechali rolníci na poli, se stal kořistí ptáků. Krávy odešly k napajedlu bez pasáků a zapadly do bažin...
Shora smutně pozoroval Velký Bůh Imana líný lid.
"Všichni lidé z tohoto kopce," řekl, "se radši opalují na slunci, místo aby opracovávali to, co jsem jim dal. Ať se celý den povalují! Jak dlouho chtějí! V houští a na rozpálených kamenech!"
Starý muž dokončil svůj dlouhý příběh jako vždy:
"Sijyé wahéra hahéra Nyanaka... - Můj příběh je u konce, ale já ještě nekončím... Žiji!"
Po jeho slovech se všichni vzpamatovali z toho jeho snu a požadovali jiný příběh. Ale starý muž už tu nebyl! Na jeho místě, na taburetu, seděla Stará Ještěrka!
Posluchači se na sebe zděšeně podívali: celé rugo se proměnilo v obrovské "ještěrčí hnízdo"! Šašek Mutwam, který šel kolem, potkal u pece hrnčíře Ještěrku, který mu vyprávěl, aniž by na cokoli zapomněl, o smutném osudu líných obyvatel vylidněné vesnice. A šašek chodil od kopce ke kopci, aby sdělil tu novinu celé zemi.

Od té doby se vám žádný muž ve Rwandě neodváží vyprávět příběh v době, kdy musí každý pracovat.
Když nějaký vypravěč mluví, dokud svítí slunce, a vy když ho posloucháte, stanete se oba dva Ještěrkami.
(Édouard Gasarabwe: Les contes du Rwanda)

Nebe a země v dávných dobách
Kdysi nebe a země nebyly oddělené, Bůh žil ve vesnici lidí a ti neznali ani nemoci, ani smrt; kromě toho ani narození a dětství, Bůh je stvořil dospělé, z hrstky země a ze svého dechu, jen tak z plezíru.
Jednoho dne potkal Bůh ženu, která vařila pár simbilikis (ježci - tento výraz se objevuje především v zairských jazycích, pozn. překl.). "Dáš mi?" zeptal se. Ale ona odmítla; simbilikis jsou prohnaní, její přítel na ně číhal celý den, než ulovil tyhle dva. Marně vysvětloval, že on similikis stvořil a že mutedy patří alespoň kousek. Navzdory naléhání však Bůh nemohl jídlo ochutnat. Rozzlobil se, odešel do nebe a vzdálil se od lidí. Ale nudil se. K čemu jsem si stvořil kamarády, když žijí tak daleko ode mě? Kromě toho se lidi o jeho zmizení moc nestarali, lovili, jedli, pili, milovali se a pokračovali ve své šťastné existenci. Tehdy Bůh vymyslel smrt, a ni ne proto, aby je potrestal, ale aby je k sobě přilákal. Protože byli moc těžcí na to, aby žili v nebi, od nynějška tak vysokém, rozhodl se vrátit jejich těla zemi a vzít si zpět za přátele dech těch, kteří si to zasloužili. Byl moc daleko, aby si nahradil ty, co se ztratili, a proto svěřil tuto starost radosti a požitku a úkol naučit nově příchozí žít dal samotným lidem. Tak se lidé rodili, dělali děti, stárli a umírali...
(Gérard Adam: L'Arbre blanc dans la foret noire)

Věrný pes Mokombwa
Když mezi nimi vypukl spor (mezi Mužem a Ženou), vzali si Mokombwu, Psa, jako svého soudce a požádali ho, aby to jejich žvanění rozsoudil.
Mudrc jim ukázal svou ženu Monsiolonku Psici a své děti a řekl jim:
"Chcete-li být šťastní, spojujte se jako my a roďte se! Když budete mít děti, budete se pak mít rádi." "Nerozumím tvé řeči," odpověděl Monsiulu. "Boboké a já jsme Géniové vzešlí z nebe a Ndjâmi nám neukázal, co bychom měli dělat, abychom stvořili jiné lidi."
"Až jednou uvidíte, jak zvířata tančí na jedné noze," odpověděl pohotově Pes, "a když vás pozvou, abyste to dělali jako oni, odmítnete je napodobovat, protože vás Ndjâmi tento tanec nenaučil?"
"Máš pravdu," vstoupila do řeči Boboké, "musíme následovat tvé rady, neboť mé úspory jsou vyčerpány a my už nikdy nebudeme moci žít v klidu."
"Dobře, Mokombwo," souhlasil Muž a povzdechnul si. "Ukaž nám tedy, co máme dělat!"
Pes svolal své děti a nařídil jim, aby se před Monsiuluem a Boboké spojily. Od těch dávných let se už psi nestydí pářit se na veřejnosti.
Když to Muž a Žena uviděli a naučili se to, čekali netrpělivě na noc, aby se tajně milovali za zídkou z kamenů, které jim sloužily jako přístřešek.

Ale jestli šlo na začátku jejich spojení všechno dobře, po chvíli tomu bylo jinak. Hádky znovu rozdělily domácnost. Jednou se dokonce Pes, vysílený a rozčilený tím neustálým žvaněním, ostře obořil na Boboké:
"Ty, ženo, buď klidná a nech nás v klidu žít!"
Rozzuřená Boboké vzala kámen a praštila Psa do hlavy:
"Není to proto, že ti dal Ndjâmi řeč," křičela "a posvětil tě pánem zvířat, abys byl pánem nás lidí!
Nevím, co si mám počít s tvými výčitkami!"
Monsiolonkâ, Psice, přispěchala na popud vřískotu svého muže, svolala své děti a řekla jim:
"Odteďka už nebudeme mluvit."
A ukázala věštecky na Boboké:
"Co se tebe týče, předpovídám ti, že budeš brzo trpět porodními bolestmi a tvým prvním potomkem bude holka jako ty. Tvé druhé dítě bude kluk!"
A umlčela se.
Od té doby žijí psi, stále s chytrým pohledem, u lidí, se kterými už nemluví, ale chápou jejich řeč a gesta.
(René Tonnoir: La Pierre de feu)

Krokodýlí ticho
Ženy z jedné vesnice chodily pravidelně k vodě, kde žil veliký krokodýl. Postavily si tu chýše a vybavily je nádobím a různými nástroji k vaření. Vzaly si s sebou čelenku z peří a také krásný opasek.
Když přišly k vodě, jedna žena si do ní stoupla, ověšená svými ozdobami. A zatímco ostatní sbíraly v lese ovoce, lovily ryby nebo připravovaly jídlo, ošperkovaná žena volala:
"Pojď, krokodýle, a přines mi rybu."
Krokodýl odpověděl: "Už jdu."
A nakonec ulovily hodně ryb. Potom si krokodýl položil hlavu na ženinu ruku a ta mu vybírala blechy, když spal.
Když bylo jídlo hotové, začaly ženy společně jíst. Když dojedly, vrátily se do vesnice a přinesly svým mužům jen prázdné koše bez ovoce. Ta vyšňořená žena zůstala s krokodýlem a vrátila se až později.

Muži, když viděli, že se jejich ženy vrací stále s prázdnými koši, začali se tomu divit a chtěli vědět proč.
Jeden z nich nařídil svému synovi, aby matku napříště doprovodil. Po mnoha jednáních byl syn pověřen, aby ženy doprovodil. A tak podal zprávu o tom, co se děje, a vyprávěl mužům, co viděl.

O dva dny později šli muži společně k vodě, zatímco ženy musely zůstat ve vesnici. Jeden z nich se ozdobil pery a zavolal krokodýla. Ten přišel, stejně tak jako obvykle, s rybami, lehl si na mužovu ruku a usnul. Ale ostatní muži hlídali. Vzali si klacek, krokodýla zabili a jeho mrtvolu hodili do lesa. Využili toho a chytili a zabili ještě další zvěř, hlavně supy, které pak přinesli do vesnice. Ženám řekli:
"Podvedly jste nás. Teď můžete jíst supí maso."

Jednoho dne šly ženy ze zvyku k vodě. Ale krokodýl na výzvy neodpovídal. Nakonec našly v lese jeho mrtvolu.
Rozzuřené se vrátily do vesnice, udělaly si šípy a luky a vyzvaly muže k boji. Muži to ale nebrali vážně; stříleli šípy takovým způsobem, aby nikomu neublížili, takže ty se zabodávaly do země. Ale ženy nežertovaly; střílely ostřím dopředu a zabily všechny muže, kromě několika, kterým se podařilo uprchnout.
Ženy odešly k vodě a navždy zmizely.
Když krokodýl žil, mluvili všichni krokodýlové. Od té doby už žádný z nich nemluví.
(Camille Joset a Léo Lejeune: Contes de la brousse)

Proč je včela tak hubená
Jednou žena tloukla na verandě svého domu maniok. Včela dělnice si tu udělala hnízdo. Žena zvedla paličku a přitom se dotkla včelího hnízda.
Včela nadskočila a píchla ženu do stehna. Žena pustila svou hůl a utekla. Palička spadla na džbán s vodu, který stál v rohu verandy. Džbán se rozbil a voda se rozlila a vytekla do díry. V té díře byl had; rychle se odplazil do lesa. Vylezl na strom. Na stromě seděla opice a uviděla ho. Utekla. Skočila a přitom se pod ní zlomila uschlá větev. Uschlá větev spadla a praštila do zad slona. Ten nadskočil a dal se na útěk. Když přišel do bažin, šlápl na nohu žábě. Žába zařvala a dala se na útěk. Kohouti, kteří slyšeli žabí křik, začali kokrhat. Lidé, kteří slyšeli kokrhání, se probudili, vzali si motyčky a šli pracovat na pole. Pracovali, pracovali a pracovali, ale svítání nepřicházelo.
Nechali práce a vrátili se domů. Ptali se kohouta: "Proč si kokrhal v tak špatnou hodinu?" Kohout odpověděl: "Zeptejte se žáby." Žába odpověděla: "Zeptejte se slona." Slon odpověděl: "Zeptejte se větvě." Větev odpověděla: "Zeptejte se opice." Opice odpověděla: "Zeptejte se hada." Had odpověděl: "Zeptejte se vody." Voda odpověděla: "Zeptejte se džbánu." Džbán odpověděl: "Zeptejte se paličky." Palička odpověděla: "Zeptejte se ženy." Žena odpověděla: "Zeptejte se včely."
Včela se představila a všechno zdlouhavě a zeširoka vysvětlila. Byla jí přiznána vina, protože neprávem píchla ženu, která jí zničila hnízdo.
Byla zadržena a odvedena až k Bohu. Bůh si nechal celý případ vyprávět a nakonec včelu odsoudil. Ovázal jí tělo nití a proklel ji: "Nikdy už neporodíš!" Nit pronikla pasem včely a rozdělil její tělo vedví.
A proto nemůže mít včela dělnice mladé.
(Père R. Van Caeneghem: La Notion de Dieu chez les Baluba du Kasai)

Legenda o komárech
V jedné kilankaské vesnici žili dva mladí manželé. Byli šťastní a nic nemohlo jejich štěstí pokazit. Jednoho dne žena onemocněla. Nenašel se žádný lék, který by jí uzdravil, a tak umřela. Její muž se s tím nemohl smířit. Odmítl ji pohřbít a chtěl žít dál vedle její mrtvoly.
Lidé z vesnice už nemohli dál snést celé to divadlo, a především ten zápach; chtěli tedy nešťastníka donutit, aby ženu pohřbil nebo položil její mrtvolu daleko od vesnice. Rozhodl se tedy žít na vodě a odnesl si na pirogu zbytky své ženy.
Žili tak dlouhá léta, až se mu zjevil génius a řekl mu: "Mám moc vrátit tvé ženě život". Píchnul muže do prstu, z kterého vytryskla kapka krve, která dopadla na zcela rozloženou mrtvolu Žena obživla, stále mladá, a génius zanechal oba manžele jejich radosti. Ta však netrvala dlouho. Mladá žena si dobře všimla, že její muž zestárl, že už není silný a veselý jako dříve. Rozhodla se, že ho opustí, a jednoho dne, když odešel do sousední vesnice pro zásoby, utekla.
Muž ji hledal a podařilo se mu ji vystopovat. Vyčetl jí, že je nevděčná. Žena s ním nechtěla mít nic společného a rozhodla se vrátit mu kapku krve, která ji přivedla k životu. Vytrhla si ze suknice špendlík a píchla se jím do prstu; kapka krve spadla do vody. Náhle se žena zhroutila a zbyla z ní jen hromada prachu.
Prach se smíchal s vodou v řece, přeměnil se v larvy a záhy v mračno komárů. To jsou ti komáři, kteří nás pronásledují a rozčilují svým bzukotem. Je to ona žena, která se nás snaží píchnout a ukrást nám kapku krve, jež by ji ještě jednou vrátila život .
(převzato od Kigana Bililwa Mali-Kidoga, in Contes du Kivu)

Náčelník, kalulu a varan
Na vrcholu stromu seděl varan, kterého lidé často pronásledovali, ale nikdy se k němu nedostali.
Vždycky se zachytil větve, až do chvíle, kdy se k němu lovci přiblížili, a pak skočil hbitě jako opice na sousední strom.
Všichni byli u konce sil, nevěděli co dělat.
Náčelník však chtěl varanovu kůži, aby jí potáhl svůj tamtam. Dokonce slíbil svou dceru Kulanii tomu, kdo ji pro něj získá.
Jeho dcera byl krásná a dobře stavěná. Všichni věděli, že je velmi šikovná hrnčířka, dobrá pletařka rohoží a skvělá kuchařka.
Navzdory tomu všemu se však nikdo nehlásil. Náčelník ztratil naději a ponížená dívka se mračila, až to bolelo.
V této bezvýchodné situaci se přihlásil králík Kalulu. Šel za náčelníkem a zeptal se ho, jestli se i on může ucházet o ruku jeho dcery v případě, že mu obstará varanovu kůži.
"Doufáš, že se ti podaří to, co se nezdařilo mužům, kteří mají ruce a nohy?"
"Nejsem si jistý, jestli se mi to podaří, ale chci zkusit štěstí, když bych si mohl vzít krásnou Kulanii." Když Kulania viděla otcovu horoucí touhu, odpověděla, že jestli Kalula přinese náčelníkovi varana, stane se jeho ženou; náčelník s radostí souhlasil.
"Chyť varana a můžeš se oženit s Kulanií."
"Slyšeli jste to všichni muži, kteří jste tady?" zeptal se Kalulu. Odpovědí mu bylo souhlasné zabručení.
To znamenalo, že všichni slyšeli náčelníkův slib, ale nemysleli, že se to Kalulovi podaří.
"Samozřejmě, je vychytralý!" říkal jeden.
"Ale nemá ruce ke šplhání."
"Co udělá tam nahoře, až mu varan skočí před nosem na jiný strom?"
"Koneckonců to uvidíme," ukončil rozmluvu náčelník.

Kalulu se vzdálil.
Zvláštní způsob, jak chytit varana!
Uklidněte se. Už se vrací. V jedné ruce držel trs mladé, velmi jemné trávy a v druhé maniokový chléb, který byl uprostřed vydlabán. Uvnitř byla porce masa s omáčkou z palmového oleje a čerstvých papriček.
"Co s tím bude dělat?" ptali se lidé, kteří se náhle začali o Kalulovi počínání zajímat.
Jejich netrpělivost však netrvala dlouho. Kalulu už se totiž vracel a nesl ke stromu, na němž seděl varan, antilopu a psa.
I varan byl zvědavý, co se bude dít.
Jeho malé černé oči jako zrnka khany pozorovaly každý Kalulův pohyb.
Podle všech bylo jeho počínání směšné.
Je to jednoduché: psovi podával trávu, kterou natrhal, a antilopě maso, nad kterým pes očividně slintal.
"Neni!" jako by říkala antilopa svýma nevinnýma očima, "nenni, nebudu jíst tvé maso! Dej mi spíš trávu, kterou dáváš psovi."
A pes zase jako by říkal, že je to omyl, že by se mu mělo dát maso a ne tráva.
Kalulu vůbec nic nechápal a všichni se potichu smáli.

Z koruny stromu byl slyšet něčí hlas. Stejně tak jako lidé, pocítil i varan potřebu ostatním poradit, jako bychom už sami nebyli ani trochu moudří a opatrní.
Byl to opravdu varanův hlas. A víte, co říkal?
"Kalulu, vůbec se v tom nevyznáš. Jí teď snad psi trávu? Ale ne. Psi jedí maso jako lidé. Antilopy jí trávu, protože žijí v buši."
Kalulu dělal, že nic neslyší. "Slyším někoho mluvit, ale co to říká?"
A stále dával psovi trávu a antilopě maso.

Varana se to dotklo a bylo slyšet, jak svým prohnaným hláskem říkal:
"Kalulu, jsi opravdu tak hloupý? Vezmi maso a dej ho psovi, trávu dej antilopě."
Králík odpověděl: "Ty nahoře, jestli se chceš opravdu míchat do mých věcí, slez a řekni mi to. Já tomu nerozumím!"
Varan slezl až do půli kmene.
Králík pořád nutil psa, aby jedl trávu a antilopa maso.
Lidé se mu teď smáli přímo do očí, ale jemu to vůbec nevadilo.
"Jestli si myslí, že tak dostane náčelníkovu dceru, tak se mýlí," řekl jakýsi chytrák.
Kalulu se ani neohlédl.
"No tak," zakřičel varan, "neslyšíš, Kalulu, že si z tebe lidi dělají legraci? Staneš se snad terčem posměchu lidí a budeš dál tvrdohlavě pokračovat v té hlouposti?"
Králíka zarmoutilo, když viděl, jak se varan zbytečně namáhá, a díval se na něho s lítostí:
"Poslouchej, příteli, všechno, co mi říkáte, je určitě správné a na místě, ale poněvadž ti nerozumím, tak už mi nic neříkej a přijď mi to laskavě říct blíž."
Varan, polichocen, že může spatřit Kalula, slezl skoro na zem a opakoval mu skoro ve výšce jeho ucha:
"No tak, Kalulu, trochu přemýšlej a nezesměšňuje se před lidmi!"
"Všechno, co budeš chtít," odpověděl ještě Kalulu, "ale jestli chceš, aby tě slyšel i hluchý, musíš mu to říct do ucha. Kromě toho jsem přesvědčen, že to, co mi chceš říct, je úžasně zajímavé. Ale musím to slyšet."

Varan už se neudržel a navíc byl uklidněn zdánlivým Kalulovým klidem, slezl na zem, strčil svůj čumák do Kalulova ucha a popáté âjestli se nemýlím) mu zopakoval, že psovi nedáváme trávu a antilopě maso.
V té chvíli ho Kalulu chytil a svázal provazem, který předtím schoval ve svém opasku.
Lidé už se nesmáli. Pochopili celé to divadlo, stejně tak jako varan, který později přísahal, že už se nikdy do ničeho nebude míchat a radit ostatním.

Náčelník byl překvapený. Díval se vyčítavě na své muže. "Jak je možné," řekl jim, "že jste nepřišli na něco takového sami?" Potom, co s úsměvem přijal varana, kterému usekli hlavu a okamžitě stáhli z kůže, blahopřál Kalulovi.
"Drahý tcháne," vzdychl mile Králík.
"Drahý zeti!" odpověděl náčelník a poklepal ho po zádech. Ale kde byla krásná Kulania, náčelníkova dcera?
Šli pro ni.
"Čeká na tebe tvůj manžel," řekli jí.
"Jaký manžel?"
"No přece Kululu."
Nemohla se z toho vzpamatovat. Před chvíli, když tvrdohlavě dával psovi trávu, jí připadal tak hloupý, že odešla s přesvědčením, že takový idiot se nikdy nestane jejím manželem.
"To on chytil varana?" zeptala se.
"To, co se nezdařilo mužům, kteří mají ruce a nohy, se Kalulovi podařilo. Jeho hloupost byla jen předstíraná. Díky ní dostal varana až na zem a chytil ho za krk."
Krásná Kulania se nemohla rozhodnout. Nejprve ji to ponižovalo, že se stane Kalulovou ženou, ale za chvíli takové myšlenky zahnala a konečky svých prstů ho něžně hladila po hlavě. Potom mu s úsměvem řekla:
"Můj drahý Kalulu!" A on jí odpověděl:
"Moje malá Kulanio z varana."
"Proč z varana?"
"Protože bez varana by si nebyla moje malá Kulania."
Najednou se oba manželé, Kulania jako první, rozběhli k náčelníkovi, aby viděli, jak natahuje kůži upovídaného varana na tamtam.
(Olivier de Bouveignes: Contes au clair de lune)

 

Překlad © Anna Hergetová a Erik Lukavský

Diskuse

Vložil: B. K., 02.03.2008 14:44
Africké legendy
Dobrý den. Děkuji moc za odpověď. Chtěla jsem se zeptat, jestli by byla možnost nějakého spojení s Vámi (e-mail nebo tel. číslo). Použila jsem totiž Vaše texty ve školní práci - ilustrovala jsem je a nyní chce škola knihu vytisknout (ne pro komerční využití, pouze pro potřeby grafické školy), ale je... potřeba Váš souhlas - autorská práva. Prosím dejte mi vědět a předem děkuji B. K.
Vložil: erik, 30.11.2007 21:58
Africké legendy
Dobrý den, překládali jsme to kdysi jen tak, myslím, že to vyšlo v časopise Babylon. Knižně bohužel ne. Ale není vyloučeno, že se k legendám vrátíme a přeložíme je celé jako knihu
Vložil: B. K., 15.11.2007 18:49
Africké legendy
Dobrý den, chtěla bych se zeptat z jaké knihy jsou tyto příběhy a zdali se dá kniha koupit. Byla bych velni vděčná za odpověď děkuji B. K.
Vložil: Nego, 01.05.2004 21:27
Africké legendy
Děkuji za hezké příběhy. Mám poznámku k pohádce Nebe a země v dávných dobách. Simbiliki je v konžském (nikoliv zairském) jazyce lingala označení pro druh jedlého hlodavce příbuzného kryse (anglicky cane rat, francouzsky aucolade). V knize afrických legend "Dits de la nuit" je sice simbiliki vysvětlován... jako "ježek", ale jde jen o vnější podobu - simbiliki má velmi tvrdé chlupy. Jinak je podle místních obyvatel opravdu velmi chutný. S pozdravem, Nego Kinshasa
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3906x

Inzerce
Inzerce