Singer, Isaac Bashevis
Povídky

studie beletrie zahraniční

Shrnutí povídek I.B. Singera, amerického židovského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu.

Isaac Bashevis Singer - shrnutí povídek

Obdobně pozoruhodná a rozsáhlá ovšem je, jak už bylo naznačeno výše, i Singerova povídková tvorba – vždyť jen za jeho života vyšlo ve Spojených státech devět autorských výborů: Hlupák Gimpl (Gimpel the Fool, 1957), Spinoza z Trhové ulice (The Spinoza of Market Street, 1961), Krátký pátek (Short Friday, 1964), Seance (The Séance, 1968), Kafkův přítel (The Friend of Kafka, 1970), Věnec z peří (A Crown of Feathers, 1973), Vášně (Passions, 1975), Stará láska (Old Love, 1979) a Vidina (The Image, 1985). Z českých knižních vydání připomeňme odeonský výbor z jidiš povídek z roku 1968 nazvaný Rozinky a mandle, v němž se objevily hned dvě autorovy povídky, rovněž odeonský svazek z roku 1987 nazvaný Stará láska a původní autorský výbor Staré lásky, který na náš trh uvedlo roku 2000 nakladatelství Argo – s nadějí, že výčet bude zanedlouho mnohem delší, neboť nepřeloženo stále zůstává mnoho vpravdě mistrovských kousků.

Nejvýraznější skupinu Singerových povídek tvoří povídky o štetlu, a věnujme se jim tedy o něco podrobněji. Vedle Strindberga, Turgeněva, Tolstého, Čechova, Gogola a Maupassanta, kteří ve svých dílech odmítali hlavní úlohu rozumu, neboť racionálno není schopno uchopit věci neviditelné, tu na autora nejvíce zapůsobila ústní slovesnost jidiš. Spisovatel ovšem nepatří k sběratelské generaci, která pouze zapisuje surový materiál, nýbrž ke generaci následující, která z folklóru čerpá a stylizuje jej. Opět je třeba zdůraznit, že folklórní vyprávění vznikala v jidiš, tedy v jazyce, který pro užití v literatuře nebyl zdaleka přizpůsoben, a proto je vedle důrazu na děj a konkrétní detaily typická též verbální spontaneita a improvizace. (Jidiš má kořeny ve 12. století v údolí Rýna, jako hovorový jazyk místních Židů k hebrejštině, která se užívá především jako jazyk Tóry. K zápisu jidiš slouží hebrejská abeceda. Postupně docházelo k modifikacím německých výrazů, dále na východ byla slovní zásoba obohacena polskými, ruskými a litevskými výpůjčkami a vyvinula se vlastní syntax. Jidiš je svou povahou jazyk hovorový a z toho plyne celá řada potíží, má-li se ho užít k popisu něčeho jiného než běžného chodu domácnosti a komunity – například zcela schází odborný jazykový aparát. V Americe od počátku 20. století však vzhledem k novým potřebám nalézáme přetisk jidiš do latinky.)

V Singerových povídkách se velice často vyskytují (třebaže v různých modifikacích) typické folklórní postavy: naivní prosťáček šlemíl, věčný smolař šlemaizl, požehnaný svatý žebrák šnorer a dohazovač šadchen. Jejich přítomnost slouží k lepší orientaci v morálním poselství příběhu a autor jich rovněž využívá k psychologizaci textu. Pracuje také s pověrami, v důsledku nichž se v prózách často objevuje dybuk, duch zemřelého, který se vrací na zem, aby si tu vyřídil účty (a právě dybukové u Singera příznačně zastupují podvědomou a iracionální stránku lidského chování – viz výše jeho literární vzory). V povídkách se rovněž často opakují určité formulace, úsloví a lidové moudrosti, což je poznávací znamení lidovosti materiálu, nezřídka se pracuje s pohádkovými motivy (kupříkladu s ostrým kontrastem mezi dnem a nocí), při vykreslení ženských postav se autor opírá o biblickou dualitu panna nebo děvka, a výčet by mohl pokračovat. Důležitou roli hrají také přízviska, neboť štetl jim poskytoval vskutku živnou půdu – jelikož malá komunita má vždy intimní až rodinný charakter a kontakt s vnějším světem je omezený, lidé se důvěrně znají do té míry, že dovedou navzájem rozpoznat své nejtypičtější vlastnosti a dovolí si veřejně označit i ty negativní. Jak ostatně říká v úvodu povídky Opičák Gecl vypravěč příběhu: „Tenkrát se dávaly přezdívky každému kromě bohatých lidí.“ (viz též titul Hlupák Gimpl)

Singerův vztah ke štetlu je značně ambivalentní – na jedné straně má jakousi až sentimentální slabost pro jeho ideovou čistotu, na straně druhé však jeho dusnou atmosféru mnohdy připodobňuje k vězení. Zároveň ovšem štetl nikdy neromantizuje, nýbrž prezentuje jemnou směs duchovna a vulgarity, kterou tam nachází – jak sám tvrdil, v jeho povídkách je od modliteb k sexu jen krůček, a kdyby tuto základní jednotu těla a ducha kdokoli popřel, v zásadě by tím ignoroval podstatu lidského bytí. A jelikož ve štetlu vždy vládne přísný zákon, dané společenství je velice stabilní – o to rafinovaněji pak mohou být vykresleny mezilidské vztahy. Až v samotném závěru povídky Hlupák Gimpl si tedy uvědomíme, že Gimpl nebyl hlupák, ale pouze si odmítal připustit pochybnosti, protože jak říkal: „Dnes nevěříš své ženě a zítra ti nebude dost dobrý Bůh.“ (Což je ve skutečnosti parafráze oblíbeného argumentu Singerova otce, který prohlašoval: „Dnes nevěříš v zázračné rabíny cadiky a zítra nebudeš věřit v Boha.“) Gimpl tak navazuje na tradici svatých bláznů, kterou v literatuře zahájil již výše zmíněný Blázen Joše – a jelikož ve svém bláznovství setrvá, stává se (v duchu filozofie anglického básníka Williama Blakea) moudrým.

 

© Hana Ulmanová, sborník Americká židovská literatura 
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3806x

Inzerce
Inzerce