Löwenthal, Xavier

Löwenthal, Xavier

rozhovor beletrie zahraniční

Xavier Löwenthal, autor několika zajímavých komiksových příběhů. Patří ke skupině mladých belgických autorů komiksů, kteří se v osmdesátých letech pustili jinou cestou, založili nakladatelství. Dnes jsou v oboru pojmem.

 

Co všechno jsem chtěla vědět nejen o belgickém komiksu...

...mi vysvětlil Xavier Löwenthal, autor několika zajímavých komiksových příběhů. Patří ke skupině mladých belgických autorů komiksů, kteří se v osmdesátých letech pustili jinou cestou. Z nedostatku publikačních možností založili vlastní nakladatelství, La Cinquième Couche (podrobněji viz Manifest nakladatelství: http://www.5c.be/Manifest.htm). V současnosti nakladatelství patří v oboru k nejznámějším institucím, skupina se vyprofilovala jako nový, dnes všeobecně uznávaný proud belgického komiksu.

Xavier Löwenthal vydal několik knížek kreslených seriálů, které lze bez nadsázky přiřadit k proudu tzv. uměleckého komiksu. Každý obrázek v jeho knížkách je totiž svým způsobem umělecké dílo. Löwenthal přednáší o fotografii a kreslených seriálech na univerzitě, zabývá se též propagací kresleného seriálu v zahraničí – o komiksech přednášel například v Africe (Ougadougou, 1997), ale také třeba indiánům kmene Tawhaka v honduraském pralese (1999). A minulý týden přijel provést trochu osvěty i do Prahy na FFUK.

Komiks už od kolébky
- Když jsem tak poslouchala tvou přednášku, získala jsem dojem, že ses vlastně narodil s kresleným seriálem v ruce a o ničem jiném v životě nesnil, než o kariéře autora kreslených seriálů. Je to tak?
- V Belgii se vlastně všichni rodíme s kresleným seriálem v ruce: všechny děti čtou kreslené seriály, protože jejich rodiče jim dávají číst kreslené seriály… Jak dlouho taková tradice trvá? Počátky má někde ve třicátých letech dvacátého století, od té doby se samozřejmě změnily příběhy i jejich zpracování. Belgické kreslené seriály nepatřily vždy k tomu nejlepšímu, co na světě v této oblasti vznikalo, ačkoli Belgičané jsou přesvědčeni, že ty jejich seriály jsou nejlepší na světě, stejně jako považují své pivo za nejlepší, svou čokoládu jakbysmet. Já jako dítě jsem kreslené seriály miloval. A protože jsem rád kreslil, v osmi letech jsem se rozhodl, že napíšu pokračování svého oblíbeného seriálu, Les Tuniques bleues, až jejich autor zemře. Poněvadž to se někdy stává, že po smrti autora naváže na příběh někdo jiný. Jenže autor dosud nezemřel…
Ten proces pokračoval, jako dítě jsem chtěl dělat kreslené seriály pro děti, později pro mládež a posléze pro dospělé. Po střední škole jsem šel na Ecole des Beaux Arts, chtěl jsem dělat klasické kreslené seriály, jednoduše proto, že mé znalosti byly omezené na tuto oblast. Studoval jsem klasické gymnázium, katolickou školu, i v literatuře nás učili jen klasické autory. V osmnácti jsem nevěděl, že existuje nějaký Beckett nebo Robbe-Grillet, netušil jsem, co je nová vlna, neznal jsem nové směry v literatuře, v divadle, nic. Dávali nám číst Balzaka, vrcholem současnosti byl existencialismus nebo ještě Yourcenarová, kdepak nějaký Robbe-Grillet. A v oblasti kreslených seriálů jsem měl přečtené tradiční věci, jako třeba Françoise Schuitena, nic současného, nic progresivního, jako třeba skupinu Bazouka, jsem neznal. A co se nabízelo ze seriálů pro dospělé, mi připadalo nudné. Teprve na Ecole d´Art jsem objevil řadu nových věcí, ta škola pro mě znamenala otevření se světu.

Vysoká komiksová
- Tam už ses specializoval na kreslený seriál? Takový obor existuje?
- Ano, vybral jsem si obor „bande dessinée“, který je možné na školách univerzitního typu studovat, výuka probíhá v jednotlivých ateliérech, k tomu se přednáší i literatura a podobně. Do té doby jsem byl vesničan, žádný kulturní rozhled jsem neměl, jen samozřejmě klasické vzdělání.

- Studovat takový obor je obecně přijímáno jako úniková volba, něco jako tělocvik, nebo jde o prestižní školu?
- Některé školy, jako třeba ta má v Bruselu, mají velmi dobré jméno, v ateliéru vás tam pustí ke všemu, vytváříte vlastní seriály, ale nikdo vás samozřejmě nebude učit kreslit a malovat, to je základní předpoklad ke studiu. Jde vlastně již o speciální pohled na umělecký obor. Z mého dnešní pohledu je ale příliš akademická.

- K tomu, aby se člověk v Belgii uplatnil jako autor kreslených seriálů, potřebuje nutně vysokoškolské vzdělání? Určitě jsou přece úspěšní i někteří samouci.
- Samozřejmě. Takových je mnoho, často jsou velice slavní. Jejich jediná nevýhoda bývá, že se nedokáží vymanit z toho, co si oblíbili už jako děti. Těžko hledají jiné cesty, jiné přístupy. Mě by taky nenapadlo pátrat po novém románu, kdyby mi někdo neřekl, že existuje a co znamenal. Ale určitě platí, že jenom talent nestačí, musíte mít jednak výdrž, jednak nezdolné přesvědčení, že to, co děláte, za to stojí. Schuiten mi jednou řekl, hlavní je vydržet. Jsou i zcela průměrní autoři, kteří těší velké popularitě jednoduše proto, že si ji „zasluhují“, jsou tu už dlouho.

Experimentální směry v komiksu
- Ve francouzské literatuře v šedesátých letech vzniklo hnutí nazvané Dílna potenciální literatury (l´OULIPO), které nabídlo nový pohled na literární tvorbu, zdůraznilo zejména možnost daleko překročit různé její formální hranice, nabídlo texty, v nichž se třeba ani jednou nevyskytuje tak častá hláska „e“ (Perec). Kreslený seriál, jak jsi říkal, má podobný proud…
- Dostal název l´OUBAPO, já sám jsem se tímto směrem také pustil, vytvořil jsem třeba kreslený seriál, kde se každý obrázek dá „číst“ ze všech stran, kolem celé stránky běží do čtverce psaný komentář, čtenář je přinucen otáčet knížku kolem dokola, aby příběh mohl přečíst.

Vlastní tvorba X. L.


- Můžeš stručně představit další své knížky?
- Cotton Schwob (ukázka na http://www.5c.be/Schwob.htm) je satirický příběh o plastickém chirurgovi, který by nejraději předělal celé lidstvo po svém vzoru. Iphigénie (podrobně na http://www.5c.be/Iphigeni.htm) je příběh sufléra, nápovědy z divadla. Zamiluje do postavy Ifigenie z divadelní hry, při níž každý večer asistuje, a rozhodne se zachránit ji, ušetřit před předepsaným osudem. Dopis pro Pavlu (Lettre à Pauline, detaily na http://www.5c.be/pauline.htm) je vlastně zápisník z mé cesty do honduraského pralesa, kam jsem jel učit indiány Tawhaka dělat kreslené seriály. A další věci.

- Na čem děláš teď?
- Pracuji na projektu, který vychází z Shakespearova Macbetha, inspiruje se bájnými příběhy postavenými na motivu strachu a vlády nad jinými. Titul ještě není jasný, možná Les Taches (znamená „skvrny“, ale i „hříchy“, j.š.). Tento rok by měla ještě vyjít publikace, kterou jsem dělal s Davidem Vandermeulenem, bude se jmenovat Pentalema komisaře Trémaira (Le Pentalemne du commissaire Tremaire), výraz pentalema je utvořen ze slova dilema, znamená váhání mezi pěti možnostmi. Námětem je policejní vyšetřování probíhající vlastně v kruhu, klasický detektivní příběh, vystupuje tam muž a jeho žena, milenec, jehož najdou oběšeného ve skříni, želva v akváriu, dva inspektoři, příběh se pětkrát opakuje, ale mění se texty v bublinách, přičemž bubliny se objevují na jiných místech, také některé předměty mění v jednotlivých variantách místo, pokaždé je označen jako viník někdo jiný. Je to o subjektivním přístupu k realitě, o relativitě pohledu každého z nás. A taky fenomenologie, epistemologie, hermeneutika, zkrátka hra.

- A všechna tahle díla jsi vydal ve vlastním nakladatelství?
- Kdepak, Lettre à Pauline jsem sice mohl vydat u nás, nakonec jsem se ale rozhodl pro nakladatele, který měl nejvíce připomínek, donutil mě knížku celou překopat, a dobře udělal. Jasný názor na věc, konstruktivní kritika patří k práci dobrého nakladatele, on nejlépe vidí, co určitému dílu chybí, kde má slabé stránky. Příběh s prozatímním názvem Les Taches ještě nakladatele nemá, možná vyjde u nás, možná někde jinde, ten druhý, o němž jsem mluvil, vyjde v bruselském nakladatelství Pyramides. 
La Cinquième Couche je dnes už velice prestižní nakladatelství a samozřejmě do všeho, co vydává, i mluví, ačkoli nepracujeme vůbec jen se začátečníky, často jde o autory, kteří jsou třeba starší než my.

Nakladatelství La Cinquième Couche
- A jaká je historie nakladatelství La Cinquième Couche?
- Bylo nás pár spolužáků z Institutu Saint-Luc a rozhodli jsme se vydat brožurku, kde představíme svou tvorbu, protože publikační možnosti byly v osmdesátých letech úplně nulové. Zejména když jsme chtěli jít svou vlastní cestou. Tenkrát nám jeden profesor řekl, že doba je zralá na to, abychom vytvořili něco nového. A měl pravdu, situace v kresleném seriálu byla tragická. Chvíli nám trvalo, než jsme se zbavili toho, co nás ve škole učili, než jsme se osmělili začít nabourávat vžitý systém hodnot, protože to byla nutná podmínka k hledání nového pohledu na vlastní tvorbu. V mém případě šlo třeba o to, najít odvahu vyjadřovat se tradičně, užívat klasické postupy. V dané době byl takový přístup nemožný, neslýchaný, v mém okolí přijímaný velice negativně. V samém začátku jsme vůbec nechtěli být skupina, nebo dokonce mít nakladatelství. Ale jediné, k čemu by nás pustili, byla kariéra kresliče reklamy na krabice na mléko nebo tvorba kreslených seriálů, které by v ničem nevybočovaly ze vžitých norem.
Vydali jsme tedy zmíněnou revue, která představovala nás - osm mladých autorů, vlastně jsme jen publikovali starší věci dělané ještě ve škole, a hned se dostavil úspěch. Začali nás vynášet jako představitele nových tendencí v kresleném seriálu. Nelíbilo se nám, že nás označují jako skupinu, byli jsme každý jiný. Přesvědčili nás ale, že v našem díle se skutečně dají najít jakési obecné společné prvky. A měli asi pravdu, vydali jsme společně ještě několik dalších čísel revue, potom následoval souhrnný svazek, takové album, a postupně vzniklo nakladatelství. Dodnes nás přijímají jako skupinu autorů, kteří mají své vlastní nakladatelství. Stali jsme se pojmem.

- Může myšlenka založit nakladatelství v Belgii narazit na nějaké třeba administrativní potíže?
- Jediný problém je nedostatek finančních prostředků. Na začátku jsme nemohli získat žádné granty, teď už nějakou tu finanční podporu na vydávání knížek máme, i když mizivou. Protože je obecně známo, že komerční hodnota našeho zboží není měřitelná s hodnotou uměleckou.

Komiks není kýč, aspoň zpočátku
- Z mého pohledu - z pohledu absolutního ne-znalce kreslených seriálu - mi připadá, že postavičky třeba Šmoulů nebo Asterixe jsou strašně kýčovité, jak to vidíš ty?
- Nesmíme zapomínat, že jde o kreslené seriály pro mládež z padesátých, šedesátých let. Tenkrát to bylo něco úplně nového, objevného, ohromného. Kýčovité tehdy vůbec nebyly. Dneska už ano. Komerční zájmy se samozřejmě orientují na nové směry v umění, a úspěšně je přetvářejí v líbivé, umělecky ale bezcenné věci. Podobně se ekonomika i politika snaží uchvátit, využít ke svým cílům všechno alternativní. Každý nový jev v umění tak postupně zneužije obchodní mašinérie, to je nevyhnutelné. Jediná výhoda je, že autor tak může přijít k velkým penězům.
Mně se Šmoulové líbili, přestože jsem se narodil, když už tu dávno byli, a i když se k nim vrátím dnes, považuji je za velmi dobré dílo – samozřejmě je nelze stavět na jednu úroveň s Shakespearem.

Učit se dějiny četbou komiksů?
- Mnohé kreslené seriály převypravují dějiny (Asterix), mluvil jsi o tom, že v Belgii slouží pro mládež jako cenný zdroj poznání. Jak se ale dá v seriálu, který bývá plný referencí k jiným dílům, ať už literárním, přímo z oblasti kreslených seriálů, případně třeba k historii a podobně, vystopovat, kdy jde o pravdivé informace a kdy o čistou fikci?
- To nelze. Zmiňoval jsem třeba deník ve formě kresleného seriálu, který vydává Fabrice Neaud. Hranice, kde se prolíná jeho život s dílem, které tvoří, míra, do jaké ovlivňuje to dílo přímo jeho život a do jaké se život skutečně zrcadlí v díle, je velmi pohyblivá, vágní. Když vezmu jen svou tvorbu, je otázkou, jak moc se v ní odráží kultura obecně, jak daná situace, a co je vlastně můj osobní přínos. Tenkrát v pralese jsem si uvědomil, že hledání originality v autorově přístupu je totéž jako hledání hrdiny příběhu. Do svých postav vkládáme, co chceme sdělit, přičemž ale sdělení určitého člověka v sobě odráží sdělení celé dané epochy. Když přednáším o fotografii, probírám vždycky otázku, kdo vlastně vynalezl fotografii, a tvrdím, že nikdo konkrétně. Ten objev visel ve vzduchu, doba k němu směřovala, a i když dnes tvrdíme, že byli tři, kdo se o vynález fotografie zasloužili, není jasné, zda v tu samou dobu na nějakém jiném místě zeměkoule, třeba v Rusku, co já vím, nedošel kdosi k těm samým závěrům. Technologický pokrok dosáhl určité hranice, všichni hledali to samé, byla to otázka štěstí, souhry náhod atd. atd. Proto mi snahy určovat výrazné tvůrce, svébytné autory, připadá vždy trochu zavádějící. Autor je takový šaman, čaroděj. Mám pocit, že každý autor nese v sobě jistý díl kolektivního vědomí.

Americký vs. evropský komiks
- Existuje rivalita mezi kreslenými seriály americkými, japonskými a evropskými?
- Ne, jde o zcela odlišná pojetí, některé společné vlivy, v Evropě je určitě větší zájem o americkou tvorbu než v Americe o evropskou. Ve Spojených státech je tato oblast výrazně více postavená na komerčních principech, zatímco v Evropě hraje větší roli umělecký přístup.

- Vydávají se v Belgii také kreslené seriály vycházející z literatury, plné aluzí na různá literární díla, prakticky nečitelná – nepochopitelná pro člověka, který nemá odpovídající vzdělání? Myslím případy amerických seriálů, k nimž se vydávají mnohasetstránkové svazky komentářů…
- Ano, seriály pro takhle náročné publikum existují, vydávají je pouze tzv. Nezávislí (Indépendants), autoři, kteří se sdružili do skupiny a vytvořili vlastní nakladatelství. Je to okrajová záležitost, u velkých nakladatelů zaměřených na zisk, orientovaných na produkci ve velkém (náklady v řádu statisíců výtisků) vůbec nemají místo, jejich čtenářská obec je limitovaná, knížky vycházejí v nákladu do tisíce výtisků. Obecně lze říci, že kreslené seriály jsou určené pro široké publikum – ovšem s výjimkou tzv. nezávislé tvorby. Je to ostatně podobná situace jako třeba ve filmu.

Film a kreslený seriál
- Jak je to s filmem a kresleným seriálem?
- Kreslené seriály jako filmy existují už dlouho, vlastně z tištěných seriálů vznikly. Mnozí autoři seriálů vydávaných knižně se zabývají i animací kreslených filmů. Tahle dvě média se vzájemně ovlivňují.

- Pořádají se výstavy kreslených seriálů?
- Knížky jsou primárně určené ke čtení, ale pořádají se i výstavy, kde je možné vidět jednotlivé stránky před tiskem.

V pralese
- Vraťme se ještě k tvé cestě do Hondurasu. Cílem bylo naučit indiány číst kreslené seriály? Proč?
- Jel jsem tam s etnoložkou Luz Garcia, která s nimi pracovala už dlouho. Indiáni mluví španělsky. My jsme je učili vyjadřovací postupy kreslených seriálů, aby mohli zachytit vlastní jazyk, číst. Je tam problém alfabetizace, náš psaný jazyk je pro ně strašně abstraktní. Jejich komunikace vychází mnoha mimojazykových prostředků, gest, mimiky a podobně. My jsme je učili, jak se „píše“ kreslený seriál, jaká je jeho syntax, jak se čte. Snažili jsme se jim nabídnout způsob, jak zapisovat jejich vlastní řeč. Ne aby četli naše knihy, ale aby mohli psát vlastní.

- Mělo to cenu?
- Ano, oni si jednak tvoří kreslené seriály, které v jediném exempláři kolují z ruky do ruky, jednak běží projekt, který umožní některé z příběhů vydat knižně. Jde jednak o knížky k výuce psaní a čtení a jednak o knížky, které v jazyce tawhaka mluví o kultuře tawhaka. A oni jsou takto schopni psát si je sami, bez naší pomoci. Ukázky je možné najít přímo na našem webu: http://www.5c.be.
Celé to vzniklo tak, že etnoložka, která v pralese pracuje, mi nabídla, abych tam s ní jel, původně je chtěla učit dělat fotky. Ovšem v těch místech není ani elektrika, nic. Jediné spojení se světem je ve vesnici vzdálené několik dní cesty pirogou po řece. A tak jsme se rozhodli pro kreslený seriál. Cesta trvala dlouho, poslední etapy jsme urazili nejdříve džípem, potom pirogou, a dál už jen pěšky. Na místě jsme strávili celý měsíc.

- Jaké pocity prožívá Evropan v pralese? Bál ses?
- Ne… Vlastně ano... I když ne. Já se normálně vůbec nebojím, ale tam jsem zažíval úzkost.

- Ze zvířat?
- To ne. Člověk ta nebezpečí nezná, tak si je ani neuvědomuje. Byli jsme pořád s indiány, a ti to prostředí znají dokonale. Nebezpečné mohou být i rostliny – jednou jsme šli lesem, a kdyby mě před krásnou mýtinou v poslední chvíli nezastavili, mohl jsem se strašně pořezat o obyčejnou trávu. Jediným stéblem se dala useknout větev. Jde tedy o nebezpečí, o nichž netušíme. Ale je to asi taková situace, jako kdybychom člověka odtamtud přivezli k nám, postavili ho na křižovatku a nechali, ať se chová, jak umí. Za chvíli by bylo po něm.
Tu úzkost ve mně nevyvolával prales jako takový, ale skutečnost, že tam není žádný způsob, jak komunikovat se zbytkem světa. S indiány jsem se sice španělsky domluvil, ale chybělo mi spojení s domovem. Jediné rádio měli v té vesnici čtyři dny pirogou odsud. Takže na jedné straně naprostá svoboda, protože žádné spojovací nitky se světem neexistují, ale na druhé straně děsivá izolace. Dlouho bych tam nevydržel. Dny jsou krátké. Vstává se v pět hodin ráno s východem slunce a uléhá v pět večer s jeho západem. A pořád strašný hluk zvěře z okolí. U nás na vesnici taky slyšíte ptáky, kohouty, ale tam je to mnohem intenzivnější. Opice, ptáci, žáby. Žáby jsou nejhorší. Nepříjemný zážitek byl, když „moje“ etnoložka potřebovala nutně lékaře, trpěla totiž nízkým tlakem a došly jí léky, dostala do kritického stavu. Bylo věcí čiré náhody, že jsme v nejbližší vesnici narazili na lékaře, který tudy zrovna projížděl...

- A tyhle zážitky jsi zpracoval v  Lettre à Pauline?
- Celou dobu jsem si tam vedl takový deník, zaznamenával své zážitky, které jsem nemohl domů, své přítelkyni, nijak sdělit. Potom mě napadlo materiál zpracovat jako knížku. Povedlo se.

- Tak ti děkuji, přeju elán do další práce a třeba zase někdy v Praze na shledanou?
- Chtěl bych příští rok přijet znovu, moc se mi tu líbí.

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložil: patrick, 18.12.2003 19:08
Löwenthal, Xavier
dobry den, byl jsem na prednacce co dal xavier na fakulte, to bylo vyjimecne! moc se to mi libilo,a ted me rekla kamaradka, emma, lektorka na pedagogicke fakulte ze, chcete vydat knihu o komixi, anthologie. Moc by me zajimavelo s vami na tom pracovat, me taky rekla ze, o tom se stara pani Šotolová.... Mohli byste prosim vas me napsat vic o tom ?? děkuju
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2352x

Inzerce
Inzerce
Inzerce