Page, Martin: Jak jsem se stal hlupákem

Page, Martin
Jak jsem se stal hlupákem

ukázka beletrie zahraniční

Antoine měl odjakživa pocit, že stárne jako psi. Když mu bylo sedm, cítil se utahaný jako devětačtyřicetiletý člověk. V jedenácti pociťoval rozčarování sedmasedmdesátiletého starce...

Martin Page: Jak jsem se stal hlupákem
Z francouzského originálu Comment je suis devenu stupide, vydaného nakladatelstvím Le Dilettante v roce 2001, přeložil Alan Beguivin. Úplný překlad vydala Mladá fronta v roce 2003.

Antoine měl odjakživa pocit, že stárne jako psi. Když mu bylo sedm, cítil se utahaný jako devětačtyřicetiletý člověk. V jedenácti pociťoval rozčarování sedmasedmdesátiletého starce. Nyní, když mu bylo pětadvacet, se Antoine, doufaje v snadnější život, rozhodl zahalit svůj mozek rubášem hlouposti. Již mnohokrát si ověřil, že slovem inteligentní se označují pečlivě sestavené a pěkně vyslovené voloviny a že už do té míry ztratilo smysl, že je často výhodnější být pitomcem než úředně potvrzeným intelektuálem. Inteligence přináší neštěstí, samotu a chudobu, zatímco její přetvářky nesmrtelnost novinového papíru a obdiv těch, kteří věří tomu, co čtou.

Konvice začala naříkavě pískat. Antoine nalil vřící vodu do modrého hrnku s namalovaným měsícem a dvěma rudými růžemi. Čajové lístky se rozevřely a rozeběhly po hladině, šíříce svou barvu a vůni, zatímco se unikající pára pojila se vzduchem. Antoine usedl k pracovnímu stolu u jediného okna neuklizené garsonky.

Celou noc strávil psaním. Po dlouhém tápání a mnoha stránkách nanečisto se mu konečně podařilo ve velkém školním sešitě vtisknout manifestu určitou formu. Předtím strávil týdny hledáním východisek a vymýšlením různých přijatelných vytáček, nakonec mu však nezbylo, než si přiznat hrůznou pravdu: příčinou jeho neštěstí je jeho vlastní mysl. Té červencové noci tedy Antoine sedl a zapisoval argumenty, které měly vysvětlit, proč se zříká myšlení. V případě, že by se mu nepodařilo tento riskantní pokus zvládnout bez ničivých následků, měl sešit posloužit jako svědectví o jeho záměru. Zřejmě mu však měl posloužit především jako prostředek k tomu, aby sám sebe přesvědčil o platnosti svého postupu, tyto ospravedlňující stránky měly totiž všechny náležitosti racionálního důkazu.

Na okno zaťukala červenka. Antoine zvedl oči od sešitu a jakoby v odpověď zaklepal na okno propiskou. Napil se čaje, protáhl se na židli a projel si rukou poněkud mastné vlasy, což ho přivedlo k myšlence, že by měl dole v samoobsluze ukrást trochu šamponu. Antoine nebyl založením zloděj, na to nebyl dost uvolněný, bral proto jen to, co potřeboval: dávku šamponu nenápadně vymáčknutou do krabičky od bonbonů. Stejně postupoval i u zubní pasty, mýdla, pěny na holení, kuliček hroznového vína a třešní. Toto každodenní uzobávání bylo vlastně desátkem, který si vybíral od obchodů a supermarketů. Protože neměl dost peněz na knihy, po nichž toužil, a přitom věděl o ostražitosti hlídačů a citlivosti bezpečnostních dveří v knihkupectví FNAC, odnášel odtamtud knihy stránku po stránce a ve svém bytě je pak skládal dohromady jako pokoutný nakladatel. Každá stránka získaná tímto nekalým způsobem nabývala větší symbolické ceny, než kdyby byla vlepená a ztracená mezi svými sestrami: to, že byla z knihy vyjmuta, ukradena a poté trpělivě zařazena, jí dodávalo téměř posvátnou hodnotu. Antoinova knihovna tak čítala na dvacet knih, vyrobených vzácným vlastním nákladem. (...)

Ještě než Antoine přijal rozhodnutí, které mělo v mnoha směrech změnit jeho život, tedy ještě než se stal hlupákem, vyzkoušel jiné cesty a způsoby, jak vyřešit problém svého zapojení do života.

Zde je první pokus, který bychom mohli považovat za nešikovný. Byl však naplněn upřímnou nadějí.

 

Antoine se v životě nedotkl alkoholu. Ani když se lehce poranil nebo škrábl, odmítal coby správný abstinent použít sedmdesátiprocentní alkohol, dávaje přednost dezinfekčním přípravkům bez alkoholu.

Doma víno ani aperitivy neměli. Používáním kvašených nebo destilovaných lstí proti nedostatku představivosti nebo projevům deprese vždy opovrhoval.

Pak však začal Antoine pozorovat, kterak je myšlení opilých osob mlhavé a oproštěné od všech starostí spojených s realitou, kterak se jejich výroky, které navrch považují za zářné pravdy, spokojují s nesouvislostí, a dospěl k rozhodnutí přijmout tuto slibnou filozofii za svou. Opilství mu připadalo jako vhodný způsob, jak očistit rozum od veškerých snah přemýšlet. V podnapilém stavu již nebude muset myslet, nebude moci myslet: stane se výřečným a podmanivým rétorem lyrických přibližností. Inteligence ztratí v opilosti smysl; jakmile se jí uvolní kotevní lana, ztroskotá nebo ji roztrhají žraloci – bude mu to jedno. Pod vlivem alkoholu se bude bezdůvodně smát, vyrážet absurdní výkřiky, všechny milovat, ztratí zábrany. Bude tančit, létat! Přitom ovšem nezapomínal na temnou stránku věci: na kocoviny, zvracení, cirhózu na obzoru. A na závislost.

Pevně doufal, že se stane alkoholikem. To ho zaměstná. Alkohol pohlcuje všechny myšlenky a v zoufalství přináší cíl: vyléčit se. A tak bude docházet na schůzky Anonymních alkoholiků, vyprávět svůj příběh, bude podporován a pochopen jemu podobnými, kteří ocení jeho odvahu a vůli přestat. Bude alkoholikem, tedy někým, kdo má společensky uznávanou nemoc. Alkoholiky litujeme, pečujeme o ně, požívají lékařské i lidské vážnosti. Kdežto nikoho nenapadlo litovat inteligentní lidi: „Pozoruje, jak se lidé chovají: z toho musí být dozajista nešťastný.“ „Má neteř je chytrá, ale správná holka. Chce se z toho dostat.“ „Už jsem měla strach, že jsi zchytřel.“ Takové laskavé poznámky plné porozumění by mu náležely, kdyby byl svět spravedlivý. Jenže kdepak, inteligence je dvojité zlo: působí utrpení a nikoho nenapadne považovat ji za nemoc.

Být alkoholikem by ve srovnání s tím znamenalo společenské povýšení. Bude procházet viditelnými útrapami, jejichž příčina je známa a léčba předvídána. Na inteligenci dezintoxikační kúra neexistuje. Stejně jako myšlení vede kvůli odstupu pozorovatele od pozorovaného světa k určité vyloučenosti, tak může být alkoholismus prostředkem k začlenění. A přáním alkoholika může být jedině naprosté začlenění do společnosti, pokud k tomu již přirozeně nedošlo. Díky alkoholu již nebude zdrženlivý před lidskými hrami a bude se moci do nich klidně zapojit.

Jelikož o daném tématu pranic nevěděl, nebylo Antoinovi jasné, jak novou dráhu zahájit. Řetězením pitek, nebo naopak postupným pronikáním do lihovinných blat?

Nemohl se tomu ubránit: prudká zvědavost ho přiměla vyrazit do městské knihovny čtvrti Montreuil, kousek od jeho bydliště. Chtěl se stát alkoholikem inteligentně, způsobem konstruktivním a kultivovaným, toužil poznat tajemství spásného jedu. Antoine prohledal regály a vyčlenil nejzajímavější knihy pod shovívavým pohledem knihovníka, který byl hluboce přesvědčen o své inteligenci, protože byl špatně oblečen. Antoina znal dobře, čtyřikrát za sebou byl totiž vyhlášen „čtenářem roku“. Přestože Antoine proti takovému kulturnímu exhibicionismu protestoval, vyvěsil knihovník na nástěnku fotokopii jeho čtenářské legitimace, opatřenou velkým nápisem: „Čtenář roku.“ Bylo to směšné.

Když Antoine dorazil k pultu s tituly Alkoholy celého světa, Historický průvodce po alkoholech, Alkoholy&Vína, Nejznámnější alkoholy, Encyklopedie alkoholů atd., knihovník zaregistroval výpůjčky a otázal se:

„Už zas! Takhle překonáte svůj rekord z minulého roku, blahopřeji. Chystáte historickou studii o alkoholu?“

„Ne, já, vlastně… snažím se stát alkoholikem. Ale ještě než začnu pít, chtěl bych se o tom něco dozvědět.“

Knihovník strávil několik příštích dnů přemítáním, zda šlo o vtip; poté zahynul, záhadně udušen nedaleko Eiffelovky skupinou německých turistů. (...)

Antoina přijali na pohotovost nemocnice La Pitié-Salpetriere, přestože měl v peněžence průkaz, který upozorňoval, že v případě smrti způsobené selháním mozku daruje orgány a že raději vypustí duši na chodníku, než aby byl ošetřován v La Pitié. Hlavním důvodem, proč se nechtěl octnout v této nemocnici, bylo, že zde mohl narazit na strýce Josefa a tetu Mirandu. Antoine byl hodný kluk, ale tyhle dva nesnášel, a nesnášel je mimochodem nikdo. Ne že by byli nebezpeční, jen si neustále na něco stěžovali, křičeli a dělali problémy kvůli nejbezvýznamnějším prkotinám. Okouzlující buddhisty, kteří je vídali příliš často, dohnali až k polovojenské milici. Při každé cestě do zahraničí vytvářeli diplomatické konflikty. Měli proto v řadě zemí zákaz pobytu: v Izraeli, Švýcarsku, Holandsku, Japonsku, Spojených státech. IRA, ETA a Hizbaláh vydaly prohlášení, podle kterých měla být dvojice popravena, pokud vstoupí na jejich území. Úřady států, kterých se to týkalo, nepodnikly ani neoznámily nic, co by naznačovalo, že jsou proti. Možná že se jednou armáda odhodlá využít jejich ničivého potenciálu a použít je, až se ukáže neúčinnost atomových bomb. Strýc Josef a teta Miranda trávili již řadu let v nemocnicích; přecházeli z oddělení na oddělení, z patra na patro, podle operací a nemocí, kterými právě trpěli, ať už doopravdy, nebo z důvodu nevraživé hypochondrie. Měli zmapovaná všechna oddělení od urologie přes alergologii, angiologii, gastroenterologii, otorinolaryngologii až po stomatologii, dermatologii a diabetologii… Cestovali tak po nemocnicích hlavního města jako po exotických zemích, vyhýbajíce se jediným dvěma oddělením, kde pro ně i pro zbytek světa mohli něco udělat, totiž psychiatrii a soudnímu lékařství.

Antoine se neúspěšně snažil přesvědčit zdravotníky, aby vyškrtli jeho jméno ze seznamu pacientů, a on se tak vyvaroval návštěvy strýce a tety. Sotva se dal trochu dohromady po kómatu, rozhodl se spáchat sebevraždu; seděl zrovna na lůžku a míchal lžičkou jablečnou kojeneckou výživu, růžovou a žmolkovatou.

Přišli za ním přátelé – Gandža, Šarlota, Aslee a Rudolf. Gandža, bývalý spolužák z biologické fakulty, nejuvolněnější člověk na světě a dobrota sama, obvykle Antoina utěšoval pomocí úžasných odvarů z léčivých bylin, které rozradostňovaly jejich společné večery. Několikrát týdně hrávali šachy nahoře v sorbonnské observatoři, bloumali po městě a debatovali. Antoine neměl nejmenší tušení, čím se Gandža, jenž byl na to téma velmi záhadný, vlastně živí, měl však dost peněz, takže často platil za oba. Šarlota, překladatelka v jednom nakladatelství, byla bývalá Antoinova sousedka. Jejím velkým snem bylo mít dítě, jakožto lesba ovšem nikterak netoužila dosáhnout tohoto cíle přirozenými prostředky. Za pomoci své přítelkyně doktorky se proto pravidelně nechávala uměle oplodnit. Po každém oplodnění ji Antoine doprovázel na náměstí du Trône/// či jakoukoli jinou pouť, kde se celá odpoledne vozili na velkém ruském kole, aby se věc povedla. Nebyla to metoda příliš vědecká, ale Šarlota zastávala názor, že odstředivá síla těchto zařízení může vzpurné spermie nasměrovat správným směrem. Rudolf, kolega z fakulty, byl nezbytným oponentem. Byl o dva roky starší než Antoine a vedl filozofický seminář nazvaný „Kant aneb království absolutního myšlení“. Jako čistý produkt univerzitního systému mohl nejpozději do dvou let doufat v místo odborného asistenta, do sedmi let se měl stát vysokoškolským profesorem a do dalších šedesáti let umřít v naprostém zapomnění a zanechat za sebou dílo, které ovlivní generace termitů. Jejich společným stanoviskem, tím, co Antoina a Rudolfa sbližovalo, bylo, že se spolu nikdy v ničem neshodli. Jejich poslední hádka se týkala myšlení, přičemž Rudolf jako správný filozof tvrdil, že pouhým vykonáváním své všemocné a dokonale svobodné vůle produkuje čisté myšlení. Antoine se mu vysmál a připomněl mu nahodilosti a různé determinismy, kterými jsou zatíženy lidské bytosti. Rudolf se však zjevně nedomníval, že by profesor filozofie byl stižen stejným deštěm jako běžný smrtelník. Stručně řečeno, Antoine ztělesňoval pochyby a Rudolf jistotu, a mohli bychom říci, že oba svým způsobem přeháněli. Konečně Aslee byl nejlepší Antoinův přítel, zmíníme se o něm však později.

Při první návštěvě přinesl Gandža bylinný čaj, Šarlota květiny, Aslee půldruhého metru vysokou trpasličí palmu v květináči a Rudolf si posteskl, že Antoine není napojen na umělé dýchání, které by mohl odpojit. (...)

Antoine bydlel ve čtvrti Montreuil na kraji Paříže, neboli – jak by řekl Aslee – v kraji rýže. Aslee byl jeho nejlepší přítel. Antoine mu téměř nikdy neříkal celým jménem, nýbrž zkráceně As. Jemu to připadalo velice zábavné, protože v samojštině – a Aslee byl Samojec – As znamená „horská bystřina“.

As měl určitě přes dva metry, ale pohyboval se s ladností kytovce ve vodě. A už od dětství byl obdařen podivuhodnou zvláštností.

Firma Nestlé má ve zvyku testovat nové výrobky před uvedením na trh na vybraném vzorku spotřebitelů. Asleeho rodiče byli velice chudí, a proto ho k testům přihlásili výměnou za poukázky na nákup potravin. Nestlé chtělo v té době uvést novou řadu dětských přesnídávek, obohacených o vitamíny a fosfor. V malých dávkách je fosfor zdraví prospěšný, ovšem nějaký inženýr zaměnil v továrně mikrogramy za kilogramy a spletl dávkování. Všechny testované děti sice v důsledku tohoto průmyslového pochybení nezahynuly, pokud však přežily, onemocněly rakovinou nebo jinými vážnými chorobami. Aslee měl relativně štěstí: byl stižen jen duševní poruchou, která poznamenala jeho mozkový vývoj. Neměl v pravém slova smyslu nedostatek inteligence, jeho mysl se však začala ubírat osobitými cestami a jeho rozum se řídil logikou, jakou nikdo jiný nesdílel. Dalším následkem předávkování fosforem bylo, že Aslee ve tmě svítil. To bylo velmi působivé. Když se v noci procházeli po městě, As vypadal vedle Antoina jako obří světluška, nahrazující podle potřeby veřejné osvětlení.

As strávil dětství na léčení ve specializovaných ústavech. Na několik let oněměl a žádné tradiční reedukační metody z něho nedokázaly dostat hlásku. Pak jedna ortofonistka se zájmem o poezii zjistila, že As může komunikovat jedině ve verších. Jeho invalidní řeč potřebovala oporu: verše se mu staly berličkami slov. Pozvolna získal schopnost vést téměř normální život a v šestnácti letech nemocnici opustil. Od té doby i přes svou mírnou povahu, kterou spíš než hlídače připomínal obrovského plyšového medvěda, pracoval v ochrance; jeho impozantní postava měla odstrašovat případné zloděje. Ve vzácných případech, kdy měl co do činění s lupiči, zapůsobil Aslee ještě dalšími dvěma vlastnostmi: za prvé světélkováním, díky němuž se podobal přízraku či nadpřirozené bytosti, a potom faktem, že hovořil ve verších; tato skutečnost většinou narušitele dorazila, pokud již předtím neomdlel nebo neutekl. Posledních dva a půl roku pracoval Aslee jako hlídač v Národním přírodopisném muzeu Botanické zahrady.

Tam ho také Antoine poznal. Když Asovi skončila služba, rád se procházel v poschodích rozsáhlé galerie, zasvěcené vývoji života na Zemi. Je to pozoruhodné místo, osídlené tisíci vycpaných zvířat, kde si člověk připadá jako na Noemově arše, uvízlé v čase. Není tam moc světla, takže místo prostupuje atmosféra tajemna; zvířata jsou jasně osvětlena, ale návštěvníci zůstávají ve stínu a šeptají, jako by se báli, že vzbudí slony, šelmy a ptáky ze spánku. Když byl Antoine jednou ráno v galerii poprvé, procházel jí s nezkaleným úžasem a nedočkavostí, obdivoval zvířata strnulá v podivuhodných polohách, zkoumal popisky a doprovodné tabulky, líčící jejich způsob života a domov. Jeho hladový duch se cpal novými vědomostmi. Pak jeho pozornost upoutal zvláštně nasvícený objekt. Nejdřív myslel, že jde o vypodobnění nějakého neandertálce nebo o vzácný exemplář lysého yettiho, kterému navlékli šaty a boty. Antoine se sehnul a začal hledat popisek nebo odborný komentář, který by mu osvětlil původ a dobu výskytu toho podivného druhu. Pátral u nohou stvoření, nic však nenašel. Zvedl hlavu: stvoření se na něj usmálo a podalo mu obrovskou ruku. Tak začalo jejich přátelství.

Byli nerozluční. As moc nemluvil, což ovšem Antoinovi a jeho překotné mysli i mluvě vyhovovalo. As přerušoval jeho nekonečné úvahy alexandrinskými verši, které svými dvanácti stopami pokrývaly mnohdy větší území smyslu než Antoinova rozvláčnost. Antoine měl Asův syntetický a poetický způsob vyjadřování rád, stejně jako Asovi imponovala Antoinova slovní džungle.

Šarlota, Gandža, Rudolf, As a Antoine se po večerech scházeli v Gudmundsdottiru, malém islandském baru v ulici Rambuteau. Hráli šachy nebo klábosili nad nápoji a pokrmy s nevyslovitelnými názvy a tajuplným složením. Nevěděli, co polykají, zda maso, nebo rybu, ani co mají na talíři za bláznivou zeleninu, ze všech těch neotřelých chutí se však těšili a bavili se jimi. V tomto malém baru s restaurací si dávali dostaveníčko islandští přistěhovalci, pročež všichni hosté kolem nich hovořili týmž podivným jazykem. Antoine zaznamenal, že tady aspoň existuje logický důvod, proč nerozumí ostatním. Na tomto neuvěřitelném místě s kamrády několikrát týdně vymýšlel nové země, hrával stínové divadlo a „na svět vejpůl“. Tato hra spočívá v hledání opravdových, skutečně zásadních dělení světa, který se totiž vždycky a nevyhnutelně dělí na dvě části: na ty, co se rádi projíždějí na kole, a na ty, co jezdí rychle autem; na ty, co si zastrkávají košili do kalhot, a na ty, co jí nechávají plandat; na ty, co pijí čaj bez cukru, a na ty, co ho pijí s cukrem; na ty, co považují Shakespearea za největšího spisovatele všech dob, a na ty, co za něj považují André Gida; na ty, co mají rádi Simpsonovy, a na ty, co mají rádi South Park; na ty, co mají rádi Nutellu, a na ty, co mají rádi růžičkovou kapustu. Se zaujetím vpravdě antropologickým tak vytvářeli seznam základních dělení lidstva.

A právě během jedné z těchto tajných schůzek, ve čtvrtek 20. července, týden po svém propuštění z nemocnice, oznámil Antoine přátelům svůj záměr stát se hlupákem.

 

Restaurace se plnila. Z hodin na zdi vystoupil maličký Viking a desetkrát udeřil sekyrkou do štítu. Islandština rozhovorů a tradiční hudby omývala stůl, u něhož seděl Antoine se svými přáteli, jako ostrůvek. V malé hospodské místnosti se mísily pachy kuchyně a vůně piva a vytvářely mlhu, jež se zachycovala u stropu. Nad hlavami hostů zářily lampiony ve tvaru příšer a božstev z islandské mytologie. Číšníci zavalení objednávkami si klestili cestu úzkými mezerami mezi zaplněnými stoly. Antoine vytáhl z batůžku velký sešit, kam zanesl své vyznání, požádal přátele, aby ho nepřerušovali, a napjatým i dojatým hlasem začal číst:

„Jsou lidé, kterým ani to nejlepší nesvědčí. Mohou na sobě mít oblek z kašmíru, a přece vypadat, jako by vylezli z kanálu. Mohou být zároveň bohatí a zadlužení nebo vysocí, ale neschopní při basketu. Uvědomil jsem si, že i já patřím k těm, co nedokáží těžit ze svých předností, ba dokonce tyto přednosti pociťují jako překážky.

Pravda vychází z dětských úst. Na základní škole bylo potupnou urážkou, když někdo někoho označil za inťouše. Později se nálepka intelektuála stává něčím téměř pozitivním. To je však omyl: inteligence je vadou. Jelikož živí vědí, že umřou, zatímco mrtví nevědí nic, je myslím horší být inteligentní než hloupý, protože nikdo hloupý o své hlouposti neví, zatímco někdo inteligentní o své inteligenci ví určitě, i když je skromný a pokorný.

V knize Kazatel stojí, že ,čím víc vědění, tím víc bolesti‘. Bohužel jsem neměl to štěstí chodit s ostatními na hodiny katechismu, takže jsem nebyl před nebezpečím studia včas varován. Křesťané mají štěstí, že je již od mládí varují před riziky inteligence; celý život se jí tak dokáží vystříhat. Blahoslavení chudí duchem.

Ti, co se domnívají, že inteligence je známkou urozenosti, jí jistě nemají dost na to, aby seznali, že je prokletím. Mé okolí, mí spolužáci i učitelé mne odjakživa považovali za inteligenta. Nikdy jsem přesně nepochopil, proč a jak k tomuto hodnocení dospěli. Často jsem trpěl pozitivním rasismem těch, kteří zaměňují znaky inteligence s inteligencí a na základě falešně příznivého předsudku vás odsuzují k tomu, abyste ztělesňoval uznávanou osobnost. Podobně jako se veřejnost rozplývá nad krásnými mladými muži nebo ženami a odsuzuje k mlčenlivému zahanbení ostatní, které příroda obdařila méně, byl jsem já tvorem inteligentním a vzdělaným. Jak jsem jen nenáviděl ta sezení, při nichž jsem proti své vůli přispíval ke zraňování a ponižování chlapců a dívek, které považovali za méně oslnivé!

Nikdy jsem nebyl sportovní typ; poslední důležité klání, které zchvátilo mé svaly, byla soutěž v kuličkách na dvoře základní školy. Mé jemné ruce, krátký dech a pomalé nohy mi neumožňovaly účinně mlátit do balonu; měl jsem sílu jen na to, abych brázdil svět svou myslí. Protože jsem byl na sport příliš slabý, musel jsem si vymyslet vlastní míčové hry s pomocí nervových buněk. Inteligence byla pro mě z nouze ctnost.

Inteligence je evoluční zmetek. Umím si velmi dobře představit malý kmen z doby prvních pralidí a v tom kmeni caparty, jak se prohánějí buší a loví ještěrky a bobule k večeři. Postupně se z nich v kontaktu s dospělými stanou skvělí muži a ženy: lovci, sběrači, rybáři nebo koželužky. Budeme-li však život kmene studovat pozorněji, zjistíme, že několik dětí se činností skupiny neúčastní: sedí stranou, u ohně nebo ve skrytu jeskyně. Šavlozubým tygrům se nikdy neubrání a lovit se nenaučí; kdyby byly ponechány vlastnímu osudu, nepřežily by jedinou noc. Tráví-li celé dny nicneděláním, pak ne proto, že by byly líné; s ostatními by dováděly rády, jenže nemohou. Při jejich narození se příroda přebreptla. V kmeni najdeme slepé děvčátko, kulhavého chlapce a jiného zase nešikovného a roztržitého… Celý den zůstávají v táboře, a protože nemají co dělat a videohry ještě nebyly vynalezeny, nezbývá jim, než přemýšlet a dát volný průchod fantazii. A tak tráví čas přemýšlením, luštěním okolního světa a vymýšlením příběhů a vynálezů. Právě tak se zrodila civilizace: protože nedomrlé děti neměly nic na práci. Kdyby příroda nikoho neochudila a odlévala vždy z dokonalé formy, zůstalo by lidstvo spolkem šťastných protohominidů bez jediné myšlenky na pokrok a spokojeně by se obešlo bez Prozacu, prezervativů i dévédéček.

Zvídavost, snaha o pochopení přírody a lidí i zájem o umění by teoreticky měly být vlastní všem. Jenže kdyby tomu tak opravdu bylo a panovalo by dnešní uspořádání práce, svět by přestal fungovat, protože to vše vyžaduje čas a rozvíjí kritické myšlení. Nikdo by nepracoval. Proto si také lidé v něčem libují a v něčem zase ne a proto se zajímají jen o něco – jinak by totiž neexistovala společnost. Ti, kdo se zajímají o příliš mnoho věcí, dokonce i o ty, jež je a priori nezajímaly, protože chtějí pochopit důvody tohoto nezájmu, za to platí určitým osaměním. Aby se člověk tomuto ostrakismu vyhnul, musí se vybavit takovou inteligencí, která má nějakou funkci, slouží určité vědě, věci nebo povolání, stručně řečeno inteligencí, která je k něčemu dobrá. Moje předpokládaná a příliš nezávislá inteligence není dobrá k ničemu, lépe řečeno není možné z ní těžit v pracovním procesu, tedy využít jí v rámci univerzity, podniku, novin nebo advokátní kanceláře.

Nosím v sobě prokletí rozumu: jsem chudý, svobodný a deprimovaný. Měsíce už o své nemoci přílišného přemýšlení přemýšlím, a tak mohu s jistotou prohlásit, že mé trápení úzce souvisí s nezkrotností mého rozumu. Myslet a snažit se pochopit mi nikdy nic nepřineslo a vždy to jen hrálo proti mě. Přemýšlet není přirozené a bolí to jako kontakt s ostrými střepy nebo s ostnatým drátem. Nedokáži zastavit svůj mozek nebo aspoň zpomalit jeho tempo. Připadám si jako stará lokomotiva řítící se po kolejích, již není možné zastavit, protože palivem, které jí dodává její závratnou sílu, je sám svět. Vše, co vidím, cítím a slyším, mizí v peci mé mysli, vzněcuje ji a rozjíždí na plné obrátky. Snaha pochopit je společenskou sebevraždou, znamená, že člověk není schopen zakoušet život a nepřipadal si přitom současně jako dravec a proti své vůli i jako mrchožrout, jenž trhá předmět svého zájmu na kusy. Protože skutečné poznání se tak jako u studenta medicíny neobejde bez pitvy, často zabíjíme, co chceme pochopit: postupně se seznamujeme s žilami a krevním oběhem, uspořádáním kostry, nervstvem a vnitřním chodem těla, dokud se jedné děsivé noci nepřistihneme v temné a vlhké kryptě se skalpelem v ruce a žaludkem v krku, jak se zapatlaní od krve skláníme nad studenou beztvarou mrtvolou, ležící na kovovém operačním stole. Klidně se pak můžete snažit všechno zase sešít dohromady po vzoru profesora Frankensteina, abyste stvořili živou bytost, ovšem s tím rizikem, že vyrobíte zabijácké monstrum. Už jsem strávil příliš času v pitevnách: dnes cítím blížící se hrozbu cynismu, hořkosti a nekonečného smutku. Člověk v sobě rychle objeví trpitelské vlohy. Není možné žít s příliš jasným vědomím a příliš otevřenou myslí. Podívejme se mimochodem do přírody: vše, co žije dlouho a šťastně, moc inteligence nepobralo. Želvy žijí stovky let, voda je nesmrtelná a i Milton Friedman je stále naživu. V přírodě je vědomí výjimkou; mohli bychom se dokonce domnívat, že je nešťastnou náhodou, protože nezaručuje žádnou převahu ani zvláštní dlouhověkost. V rámci druhové evoluce rozhodně není známkou větší přizpůsobivosti. Skutečným vládcem naší planety, vycházíme-li z životnosti, počtu a rozšířenosti, je hmyz. Takové společenské uspořádání mravenců je například daleko výkonnější, než bude kdy to naše, a to žádný mravenec není vedoucím katedry na Sorbonně.

Všichni mají co říci o ženách, mužích, policajtech a vrazích. Zevšeobecňujeme na základě vlastní zkušenosti, na základě toho, co nám vyhovuje, co nám omezená síť našich mozkových buněk umožňuje pochopit a co vidíme ve svém zorném poli. Pomáhá nám to rychleji myslet, hodnotit a zaujímat postoje. Samy o sobě nemají tyto signály či vlaječky, jimiž se oháníme, žádnou hodnotu, všem nám však slouží k obhajobě vlastních pravd o výhodách, pohlaví nebo majetku.

Zevšeobecňování zaručuje v rozpravě jasnost a plynulost úsudku, jeho snadnou srozumitelnost a tedy i větší účinek na ostatní. Převedeno do jazyka matematiky odpovídají diskuse založené na zevšeobecňování součtům, jednoduchým operacím, jejichž samozřejmost se tváří jako správnost. Přitom seriózní diskuse by měla spíše připomínat řadu nerovnic o několika neznámých, integrální počet nebo žonglování s komplexními čísly.

Moudrý člověk bude mít v debatě vždy pocit, že zjednodušuje, a jeho největším přáním bude škrtat, přidávat k některým slovům hvězdičky, vkládat poznámky pod čarou a vysvětlivky na závěr, aby mohl skutečně vyjádřit, co si myslí. Při konverzaci na konci chodby, při vzrušené večeři nebo na stránkách novin to však není možné: nejde tam o přesnost, objektivitu, nestrannost ani poctivost. Ctnost je řečnickým handicapem a v rozpravě není účinná. Proto se také jisté bystré duše, které prohlédly prázdnotu všech diskusí, rozhodly pro šibalské naznačování komplexnosti prostřednictvím paradoxů a odtažitého humoru. Nakonec proč ne, i to je způsob, jak přežít.

Lidé zjednodušují svět řečí a myšlením, aby měli jistoty. A mít jistoty je v tomto světě tou největší rozkoší, daleko větší, než je rozkoš z peněz, sexu a moci dohromady. Kdo chce jistot dosáhnout, musí se vzdát skutečné inteligence, což je pro banku našeho vědomí výdej celkem zanedbatelný. Proto mi jsou ještě tak nejbližší ti, kteří se nehalí do pláště rozumu a uznávají smyšlenost svého přesvědčení. Věřící, kteří přijímají, že jejich víra je pouze a jen víra a nikoli přednostní právo na pravdu o skutečných věcech.

Jedno čínské přísloví praví asi tolik, že ryba nikdy neví, kdy močí. To se přesně hodí na intelektuály. Protože intelektuál používá mozek, vyvozuje z toho, že je inteligentní. Zedník používá ruce, má ale také mozek, který mu může říci: ,Hej! Ta zeď je křivá, a navíc jsi mezi tvárnice zapomněl dát cement.‘ Mezi jeho prací a rozumem existuje zpětná vazba. Intelektuál, jenž pracuje se svým rozumem, tuto zpětnou vazbu nemá. Jeho ruce se nikdy nesplaší, aby ho varovaly: ,Hej, trubko, jseš úplně mimo! Země je kulatá.‘ Intelektuálovi chybí odstup, takže má pocit, že se může fundovaně vyjadřovat ke všemu. Intelektuál je jako klavírní virtuóz, který se domnívá, že když tak skvěle používá ruce, může být přirozeně i hráčem pokeru, boxerem, neurochirurgem a malířem.

Intelektuálové samozřejmě nejsou jediní, kterých se inteligence týká. Když někdo prohlásí: ,Nechci, aby to vyznělo demagogicky, ale…‘, většinou skutečně následuje demagogie. Proto si nejsem tak úplně jist, jak vyjádřit něco, co by mohlo být vykládáno jako blahosklonnost. Jsem nicméně přesvědčen, že inteligence je ctností rovnoměrně zastoupenou v celé populaci nehledě na společenské rozdíly: totéž procento inteligentních lidí najdeme u profesorů historie a bretaňských rybářů, totéž u spisovatelů a sekretářek… Vycházím-li z vlastní zkušenosti, kdy jsem měl možnost poznat různé buditele mozků, myslitele, profesory a hloupé intelektuály, a na druhé straně normální, inteligentní lidi bez papíru na chytrost a institucionální aury, nemohu prohlásit nic jiného. Je to věc o to spornější, že není možný vědecký průzkum. Inteligence a zdravý rozum nesouvisí s diplomy a neexistuje test IQ, který by odhalil, co bychom mohli nazvat selským rozumem. Vzpomínám si, co říkal Michael Herr, scénárista Olověné vesty, ve skvělé Cimentově knize o Kubrickovi: ,Lidská hloupost nevyplývá z nedostatku inteligence, ale z nedostatku odvahy.‘

Připusťme, že objevování velkých kulturních pokladů a pravidelné bystření mysli, například četba velikánů, sice možná nečiní člověka nadobro inteligentním, ale rozhodně u něj zvyšuje riziko inteligence. Existují samozřejmě lidé, kteří přečetli Freuda a Platona, umějí žonglovat s kvarky a odlišit sokola stěhovavého od poštolky, a jsou přitom úplní pitomci. Přesto si inteligence, která je v kontaktu s množstvím stimulů a dopřává mysli pohyb v obohacujícím prostředí, vytváří vhodnou půdu pro potenciální rozvoj, a to naprosto stejným způsobem, jakým postupuje nemoc. Protože inteligence je nemoc.“

 

Nakonec přečetl Antoine závěr. Pak zavřel sešit a zahleděl se na své přátele s výrazem vědce, který před užaslým shromážděním velectěných kolegů právě nezvratně dokázal, že další z velkých vědeckých záhad byla objasněna.

 

Gandža propukl v hurónský smích, který mu s přestávkami vydržel po celý zbytek večera. Jeden Islanďan k němu od vedlejšího stolu napřáhl krabičku cigaret: zdálo se, že Gandžův mečivý smích v islandštině znamená cosi jako: „Neměl byste cigaretu?“ A tak pokaždé, když se dal do smíchu, mu nějaký laskavý Islanďan nabídl kuřivo. Rudolf poznamenal, že pokud chce být Antoine hlupákem, nebude se muset příliš přemáhat. Šarlota ho vzala láskyplně za ruku a As se na něj překvapeně díval svýma široce rozevřenýma očima. (...)

Antoine měl garsonku v osmém patře starého montreuilského činžáku. Na základní škole a gymnáziu byl společně s dalšími kamarády, také špatně uzpůsobenými k fyzické aktivitě, za tichého souhlasu pedagogů soustavně ponižován při sestavování volejbalových a fotbalových týmů, kam ho nikdy nechtěli vybrat. Musel snášet poznámky a posměch spolužáků, pro které hodiny tělesné výchovy neměly nic společného s učením, ale spíše se soutěžením. Proto si také Antoine nikdy nevypěstoval vřelý vztah ke sportu. Nechtěl se však nechat ovládnout špatnými zkušenostmi a nijak necvičit, a proto se rozhodl pronajmout si byt ve vyšším patře, aby musel používat své předpokládané svalstvo. V praxi se však brzy ukázalo, že je to příliš vyčerpávající. Jeho soused ze sedmého patra, přeborník ve volném stylu jménem Vlado, byl velmi hodný kluk. Protože musel neustále trénovat, zvedat činky a posilovat, nabídl Antoinovi, že ho bude nahoru nosit. A tak se Antoine pokaždé snažil dorazit ke schodišti ve stejnou dobu jako on, aby ho Vlado mohl na zádech vynést do sedmého patra. Podle Vlada nevážil víc než ručník – ještě štěstí, že se s ním nesnažil utřít, když se sprchoval… Vlado měřil metr osmdesát a musel vážit aspoň sto dvacet kilo; měl takovou sílu, že jednou Antoina zapomněl na zádech a klidně si začal chystat doma večeři.

Garsonka nebyla nijak krásná, dalo by se dokonce říci, že byla dost zchátralá: nic nefungovalo, jak mělo – radiátory, izolace, odtok vody ani elektřina. Přesto zdaleka přesahovala Antoinovy finanční možnosti. Zpočátku platil nájem jenom díky studentským příspěvkům na bydlení a své práci na překladu Hledání ztraceného času do aramejštiny. Poté, co z tohoto projektu sešlo v důsledku nečekaného krachu nakladatele, se však jeho finance ocitly na nejnižším možném bodě. Při pohledu do své skomírající peněženky dostal nápad, že by se měla zřídit finanční nemocnice, kam by bylo možné posílat chudokrevné bankovní účty na kapačku. Antoine se o tom zmínil ve své bance, bankéř ji však očividně považoval za soukromou kliniku.

Když hledal možná dělení lidstva, došel Antoine k univerzální stupnici bohatství, založené na srovnání ponožek. V první skupině byli nuzáci, kteří ponožky nemají, ve druhé středně chudí, kteří mají ponožky děravé, a ve třetí skupině pak ti bohatší, kteří nosí ponožky bez děr. Antoine patřil ke druhé skupině. Jeho příjmy sestávaly hlavně z honorářů za pomocnou vědeckou práci na páté pařížské univerzitě a činily mezi tisícem a dvěma tisíci franky měsíčně. K tomu se přičítaly peníze z podpory, které dostával naprosto nezákonně díky záměně příjmení: na univerzitních dokumentech byl veden jako Antoine Arakan, zatímco na úřadu práce byl zapsán pod svým barmským jménem Sawlu, které v životě nepoužíval. Vedle toho si občas přivydělal něco málo na černo. Posledně například daboval křik žirafí rodiny pro přírodopisný dokument, k němuž se ztratily audionahrávky. Kromě toho mu posílali něco na přilepšenou a balíky s jídlem rodiče z Bretaně. Bývala to podivuhodná, lahodná směs asijských a bretaňských specialit. Každý měsíc dostával objemný mrazící box s rybími a ústřicovými nemy, jarní závitky se slanorožci, ravioli plněné masem svatojakubských mušlí, flambované pohankové palačinky s nuoc-mamem a jemně osmahnutou rýží… Pomáhal mu i přítel Gandža, který by mu klidně dával víc, kdyby Antoine neodmítal být vydržován. (...)

25. července, druhý den po návštěvě Edgarovy ordinace, začal Antoine s užíváním Heurozacu, léku, který mu měl zajistit ochranu proti vlastní mysli. Předepsanou měl jednu tabletu denně. Antoine se rozhodl brát dvojnásobek. Chtěl rychlý a znatelný účinek, ne povrchní balzám. Účinek se měl dostavit za několik hodin, které Antoinovi stačily k tomu, aby připravil svůj nový život se vší vynalézavostí, jíž byla jeho vůle schopna.

První krok, který v tomto směru učinil, bylo zaslání písemné demise univerzitě Reného Descarta. Už dva roky tam každý týden devadesát minut přednášel o Senekově satirické hře Ztykvění svatého Klaudia. Kromě toho čas od času suploval předměty, v nichž měl slušné základy: biologii, nauku o motýlech, aramejské řečnictví, filmovou vědu. Jeho úzce specializované znalosti z různých oblastí stačily k tomu, že byl kdykoliv schopen zastoupit nemocné profesory, byly však příliš kusé na to, aby skutečně ovládl nějaký vysokoškolský obor a mohl doufat ve stálé místo.

Druhý krok spočíval v odstranění všeho, co mohlo vybuzovat jeho mysl. Do krabic uložil všechny své knihy, stovky románů, teoretických studií, slovníků a encyklopedií, všechny desky, několik kil přednášek, výpisků, vědeckých, historických a literárních časopisů… Stěny svého jediného pokoje zbavil filmových plakátů, portrétů svých hrdinů a reprodukcí Rembrandtových, Schieleho, Hopperových a Mijazakiho obrazů. As, Šarlota, Vlado a Gandža mu pomohli přenést krabice k Rudolfovi, který měl tyto kulturní poklady dočasně (jak se Antoine vyjádřil) strážit.

Když Antoine vyprázdnil svoji garsonku, ptal se sám sebe, jak mohl vměstnat tolik věcí do tak malého prostoru. Zbýval mu třetí krok, zaplnit pokoj neškodnými věcmi, které by nechávaly jeho mysl v klidu. Navšívil za tímto účelem několik sousedů, jejichž obranyschopnost proti inteligenci považoval za vynikající, a udělal si seznam toho, co mělo vytvořit perfektní kulisu jeho nového života. Za velmi poučný příklad života zasvěceného odmítání inteligence považoval zejména jeden manželský pár, sestávající z profesora Alaina a novinářky Isabelle. Měl možnost je pozorovat již dlouho, a v skrytu duše jim záviděl: byli zcela pohlceni životem a bezezbytku vykazovali všechny odstíny zářivé hlouposti, ryzí stupidity plné nevinnosti, šťastné a završené, naprosto příjemné a nikterak zákeřné či nebezpečné ať už jim, či jejich okolí. Se zaujetím a naprosto směšnou šarmantní vážností Antoinovi radili, jak si zařídit nový domov. Sehnal starou televizi, kterou umístil doprostřed místnosti jako všemocný symbol svého rozhodnutí. Na stěny nalepil plakáty se Lvím králem, sportovními automobily a mladými ženami lepých tvarů, fotky herců a hereček, shlížejících na svět s účastným výrazem vesmírných géniů, a nesmrtelných intelektuálních osobností, jako jsou Alain Minc a Alain Finkielkraut. Zpočátku byl tímto sterilním prostředím poněkud šokován a necítil se v něm dobře. Pak se však utěšil tím, že mu díky chemickému působení Heurozacu bude všechno brzy připadat báječné. Alain a Isabelle mu doporučili kompaktní disky s uklidňující současnou hudbou, založenou na úderech elektronických bucharů na kompresované klávesy, a nahrávky mezinárodního folkloru.

Konečně měl Antoine pocit, že garsonka nijak nevyrušuje jeho mozek z měknutí. A přesto věděl, že i kdyby se celý okolní svět choval stejně, nikdy se mu nepodaří úplně vymýtit kulturní a intelektuální hrozby společnosti. (...)

Nejtěžší bylo pro Antoina objevit onen zázračný důl, kde se mezi horninami a rudou skrývají diamanty hlouposti. Ukázat prstem na několik pitomců nebo na obecně rozšířenou a všudypřítomnou blbost bylo sice snadné, většinou to však obnášelo skrytý hodnotící soud. Říci, že fotbal, televizní soutěže nebo média jsou hloupá, by bylo jistě jednoduché. Antoinovi však bylo jasné, že hloupost tkví – spíše než ve věcech samotných – ve způsobu jejich provádění a v přístupu k nim. Na druhou stranu mít předsudky bylo hloupé, a tak si Antoine řekl, že už to samo o sobě může být dobrým začátkem jeho nového života.

Heurozac začínal působit. Antoine se cítil uvolněněji, pochybnosti a úzkost mizely. Alchymie, k níž docházelo v jeho mozku a nervovém systému, přeměňovala olovo reality na světelný, zlacený a barevný prach.

Dříve měl hlavu plnou otázek a zásad, které mu otravovaly život. Aby například nepřispíval ke zneužívání dětí v asijských továrnách Nike a jiných nadnárodních společností, ověřoval si místo původu veškerého oblečení, které kupoval. Protože reklama představovala atentát na svobodu, puč proti spotřebiteli, jeho imaginárnu a nevědomí, zavedl si sešit, kam zapisoval všechny značky a výrobky, které se této psychologické války účastnily, a vyřazoval je ze svého nákupního vozíku. Podobně si vedl i seznam společností, které investovaly do aktivit hodných mravního odsouzení, znečišťovaly životního prostředí, působily v nedemokratických státech nebo hromadně propouštěly, když jejich zisk vzrůstal. Nekupoval chemické potraviny, které obsahovaly konzervační látky, barviva a antioxydanty, a když mu to jeho finanční prostředky umožňovaly, volil raději výrobky biologického zemědělství. Neřídil se přitom žádným ekologickým, pacifistickým nebo internacionalistickým programem, ale prostě tím, co jeho svědomí pokládalo za správné: jeho chování vycházelo spíše z morálních idejí než z politického přesvědčení. V tomto smyslu vykazoval Antoine jisté rysy mučedníka konzumní společnosti. Mimochodem velmi dobře viděl, nakolik se jeho neotřesitelný postoj blíží křesťanskému umrtvování. Uvádělo ho to do rozpaků, protože byl ateista, nemohl však jednat jinak než jako jakýsi světský, odpadlý Kristus. Jelikož se Antoine snažil sám sobě nic neskrývat, uvažoval, že tato jeho bolestná, možná až doloristická mravní přísnost je způsobem, jak po svém vyjádřit pocit viny západního-samce-vykořisťovatele-třetího-světa. Jako každý abstinující klerik měl i on poněkud zkostnatělé zásady: odmítal padnout do pasti nových technologií, které spotřebitele nutily pravidelně se dovybavovat posledními novinkami. Zavrhoval proto kompaktní disky a zůstával po právu věrný starému gramofonu se skvělou technikou třiatřiceti otáček.

Postoj odpovědného a humanistického spotřebitele bohužel něco stál. Antoine platil vše dráž. Výsledkem jeho morálky a vyvinutého smyslu pro odpovědnost bylo, že jeho šatník zel prázdnotou a že měl často hlad. Ale nikdy si nestěžoval. (...)

Od chvíle, kdy začal užívat malé červené pilulky, se mezi svět a jeho hluboké důsledky vloudila spásná nepropustnost.

Ne že by mu najednou byl osud ohrožených druhů ukradený, že by se ho již nedotýkala bída všude ve světě, atentáty, války a sociální nerovnosti, jichž byl sám obětí, stal se však realistou. Chudoba a násilí ve všech svých podobách ho i nadále mrzely, byly vskutku děsivé, jenže… co s tím mohl dělat? Jako jednotlivec neměl možnost na tom něco změnit. Jeho bolestivou empatii vystřídala upřímná sympatie. (...)

Ve snaze chovat se jako normální člen společnosti zval sousedy na večeři nebo ke společnému sledování sportovních přenosů, během nichž horoval pro obchodníky v šortkách. Přestože býval přehnaným pochybovačem, zkoušel pronášet předpojaté soudy a opovrhovat tím, čemu dávali přednost ostatní. Pozvolna se tak zabydloval v normálnosti, než se rozhodl projít závěrečným testem, který měl potvrdit úspěšnost jeho začleňování, a sice McDonaldem. Do tohoto doupěte imperialistického kapitalismu, chrliče tuku a cukru a symbolu uniformizace životního stylu by ho dříve ani nenapadlo vstoupit. Už se však hodně změnil. (...)

Svůj den zakončil partičkou videoher ve specializované herně. Samozřejmě si nevybral žádnou z těch intelektuálských her, kde je třeba hledat předměty a luštit hádanky, nýbrž se jal masakrovat monstra z mezihvězdného prostoru. Odreagoval se přitom a zbavil napětí z celého dne, který měl být, aspoň v to doufal, typický. Odstraňování vetřelců mu činilo dokonce jisté potěšení; ve víru boje cítil, jako by budoucnost lidstva doopravdy závisela na obratnosti jeho zápěstí a přesnosti jeho prstů. Konečně byl hrdinou.

Zavolala mu Šarlota. Nechala se znovu oplodnit a chtěla, aby ji doprovodil na pouť. Cestou klábosili o všem možném, jako by se nechumelilo, o létu, které letos začalo tak pozdě, o vládě, která je tak neschopná, o životě, který je tak krásný. Když potom po dvou jízdách na horské dráze zavedla řeč na tým, jehož členkou se stala a který hodlal přeložit souhrnné dílo Christophera Marlowa, Antoine se uprostřed celého toho slunečného štěstí vyzvracel do větru. Dvě červené pilulky, které ještě nestrávil, dopadly do tratoliště hranolek a kečupu. Vypláchl si ústa a spolkl dvě nové pilulky. Zmateně se rozloučili.

Antoine se zastavil u jednoho stánku, aby si prohlédl obálky ženských časopisů, nenáročná informativní periodika pro muže, reklamy na pánské parfémy a kosmetiku a fotografie herců-sexuálních symbolů. Uvědomil si, že neodpovídá představě o ideálním muži. V jednom čísle Elle narazil na anketu, co na mužích nejvíce dráždí ženskou představivost, a trochu zklamaně konstatoval, že ničím takovým nedisponuje. Ještě nedávno by se tomu vysmál a prohlásil, že to všechno tvoří pouze přirozený protějšek mužských představ, přičemž jeho osobní kvality jsou daleko hlubší. Jenže pod vlivem červených pilulek pociťoval jako nedostatek, že není předmětem bezprostřední touhy. Aby se přiblížil konformním snům z křídového papíru, začal chodit do posilovny, velké, světlé a moderní místnosti s exotickými rostlinami zavěšenými u stropu. Doufal, že se tak stane žádostivým, jak si žádá doba, a pronikne do sexuálního života. (...)

Štěstí, které Antoine lhostejně zakoušel, jako by mu vyplňovalo tělo jemnými peříčky mladých hus, která mu kolovala žilami a prostupovala všemi jeho orgány. Jeho srdce i mozek překypovaly pestrobarevnými marshmallows. V úterý 1. srpna mu přišel dopis z banky s oznámením, že je v minusu. Tehdy pocítil poprvé od doby, co zahájil léčbu, úzkost. Jeho přílišná bezstarostnost způsobila, že si zapomněl obstarat zdroj příjmů, a přitom s dosud nepoznanou rozkoší rozhazoval za věci, které by mu o několik týdnů dříve připadly zbytečné. Musel sehnat peníze: život je přece zvíře živící se šeky a kreditními kartami.

Jakožto držitel bakalářského titulu z biologie a absolvent čtyřletých studií aramejštiny a filmové vědy se specializací na Sama Peckinpaha a Franka Capru a řady dalších nedokončených studijních programů nemohl doufat v kvalifikované povolání, které by odpovídalo jeho vzdělání. Šok, který mu tento návrat do reality způsobil, přehlušil účinky Heurozacu, takže na obvodní úřad práce se Antoine dostavil ve stavu bolestného vědomí. Po třech hodinách čekání strávených vestoje s dalšími nezaměstnanými v hale, jež byla klimatizována feromony vylučovanými stresem, zavolal někdo od přepážek jeho zkomolené jméno. Antoine se usadil naproti muži v obleku, ťukajícímu do klávesnice počítače. Trvalo pět minut, než si muž jeho přítomnost uvědomil. Pak mu položil pár otázek, nespouštěl však oči z obrazovky počítače. Antoine vyjmenoval své exotické diplomy:

„Na to zapomeňte,“ odpověděl úředník. „Zbláznil jste se, nebo co? Proč jste se rozhodl studovat zrovna tyhle… věci…“

„Zajímalo mě to. Jo, a taky jsem skoro dodělal bakaláře z…“

„To je profesionální sebevražda, vždyť vy jste studoval na nezaměstnaného!“

„Hm,“ řekl Antoine a začal se zvedat, „tak nashledanou a díky za vaši pomoc a podporu.“

„Počkejte, nevzdávejte to tak rychle. Máte řidičák?“

„Ne.“

„Nemáte řidičák… Neuvěřitelné.“

„Podle jisté studie,“ vykládal Antoine posměšně, „dojde do čtyřiceti let k vyčerpání celosvětových zásob ropy. Tak se mi nevyplatí utrácet zrovna za tohle.“

„Neměl byste si moc vymýšlet. Nejste první jakost. Počkejte, počkejte…“

S očima přilepenýma na obrazovku počítače mu začal nabízet různé stáže a rekvalifikační kursy na místa, která ho nezajímala a vedla k naprosté chudobě. Antoine si uvědomil, že je v pozici žebráka, který nemá na výběr a musí brát, co mu kdo milosrdně vhodí do klobouku: drobné, lístky na metro, stravenky, knoflíky od kalhot nebo použité žvýkačky… Muž se snažil mu něco sehnat, jinými slovy cokoliv; s profesionální blahosklonností ho ponižoval. Vstal a odešel, aniž by si toho muž všiml.

 

Antoine si vzpomněl na Rafaela, kamaráda z gymnázia, který zbohatl. Prohrabal krabici, kam ukládal bez ladu a skladu své záznamy, a objevil jeho jméno i s telefonním číslem. Samozřejmě že Rafael už u rodičů nebydlel. Po telefonu dokázal těžko odhadnout, zda jsou roztomilí nebo senilní, nadiktovali mu však jeho nové číslo.

Antoine doufal, že si na něj Rafča – taková byla jeho směšná přezdívka – vzpomene jako na toho, kdo při jednom rozhovoru na konci závěrečného ročníku sehrál určitou roli při volbě jeho budoucí kariéry. (...)

Nebylo mu dopřáno s Rafčou mluvit přímo: vložila se mezi ně sekretářka, která si vzala jeho telefonní číslo. Za hodinu se budka u pekařství rozdrnčela. Byl to Rafča, vzrušený a šťastný, že může mluvit s tím, kdo mu dodal odvahy vzít osud do vlastních rukou.

„Antoine! Ani nevíš, jak rád tě slyším. Ty a já, to bejvaly časy, co? Co teďka děláš? Musíš k nám určitě někdy zajít se ženou na večeři, dáme řeč o práci… Co říkáš, to by bylo super, ne?“

„Jsem svobodný a nezaměstnaný.“

Na druhém konci se na chvilku rozhostilo ticho. Rafaela nikdy nenapadlo, že jeho osobní úspěch nepřinese štěstí všem lidských bytostem na Zemi.

„Žádnej problém, jseš můj guru, to nějak zařídíme, Antoine. To je to nejmenší, co ti dlužím. Musíme se vidět!“

Dohodli si schůzku v budově na Saint-Germain-des-Prés, kde sídlila Rafčova společnost. Přivítal Antoina ve své velké kanceláři vyzdobené velkými filmovými plakáty. Slovo dalo rychle slovo: Rafča chtěl Antoina zaměstnat.

„V burze se vůbec nevyznám…“

„No právě, jseš v branži novej, nenecháš se ovlivnit pitomostma. Věřím ti.“

„Co budu dělat?“

„Je to hračka: stačí prodávat a nakupovat akcie z celýho světa. Ve správnou chvíli. Vycítit pokles nebo růst akcií, poslouchat, dát průchod instinktu. To mi u tebe fakt starosti nedělá: za tohle všechno, za svůj úspěch vděčím tobě.“

Pak ho Rafča pyšně provedl po luxusních prostorách firmy, představil ho kolegům a automatu na kávu. Atmosféra byla dělná až elektrizující, avšak uvolněná; pracovní vztahy byly pružné jako v rovnostářské společnosti. Prezident Clinton si dává v poslušném tisku říkat Bill spíše než celým jménem William, protože to vypadá sympatičtěji; vytváří tak o sobě přátelský obraz, aby působil jako někdo blízký, komu můžeme snadno odpustit. A hlavně mu to umožňuje potlačit negativní představy, spojované s jeho funkcí. Podle stejné afektivní strategie byl i Rafael pro všechny ve firmě Rafča. Protože byl povahy přístupné, otevřené a přátelské, mohl tak vyvíjet na své spolupracovníky dobromyslný tlak a vyžadovat od nich větší produktivitu a klouzavou pracovní dobu.

Antoinovi přidělili prosklenou kukaň v obrovské hale, kde sídlilo sedmdesát makléřů společnosti. Jeho vybavení se skládalo ze dvou počítačů, malého železného pracovního stolu s řadou zásuvek a šálku na kávu. V sále se na stěnách střídavě objevovaly kursy na největších světových burzách. První týden Antoine jen pozoroval chování svých kolegů, dostával rady a studoval knihy o finančních termínech a mechanismech: O.P.A., Nasdaq, O.P.E., F.E.D., C.O.B., Stoxx, F.T.S.E. 100, DAX 30… Brzy pronikl do všech tajů nového jazyka, který byl oproti aramejštině až urážlivě snadný. (...)

V polovině srpna už bylo zřejmé, že se Antoine s novým prostředím úspěšně sžil. Byl makléř jako ostatní a jeho práce byla v normě. Sledoval trhy a reagoval kombinací instinktu a logiky, nepodařilo se mu ovšem získat jackpot, který by mu otevřel cestu mezi milionáře firmy. Zapomněl myslet na následky, jaké má spekulace a hraní s čísly v reálném světě, který už v jeho zastřeném vědomí víceméně neměl místo.

Přesto se v něčem Antoine od svých kolegů lišil: nesnášel kávu. Krátce poté, co nastoupil do firmy, zkusil jeden šálek vypít. Výsledkem bylo, že následující dvě noci oka nezamhouřil. Od té doby celý den konzumoval kávu bez kofeinu. Šálek kávy byl součástí standingu: správný burzovní makléř má neustále v ruce nebo na stole před sebou šálek kávy. Podobně jako k policajtovi patří zbraň, ke spisovateli pero a k tenistovi raketa, neobejde se makléř při práci bez kávy; je to jeho pracovní nástroj, jeho sbíječka, jeho Smith&Wesson.

Až přišel den, kdy se Antoine náhle a naprosto neúmyslně stal boháčem. Jako obvykle ve své malé kukani klepal na klávesnice svých dvou počítačů uprostřed shonu běžného pracovního dne: růst, pokles, křik, neustálé vyzvánění telefonů, sebevraždy, řinčení, jekot a pravidelné bublání deseti kávovarů seřazených u zdi… Poklidně ťukal se sluchátkem vklíněným mezi ucho a rameno, prodával jeny a házel vlasec s háčkem nazdařbůh do víru trhů, načež se mu povedlo – když se natahoval pro šálek, aby svlažil vyschlé rty – vylít kávu přímo na klávesnici svého hlavního počítače. Objevilo se několik jisker a dým, v přístroji to zapraskalo, obraz se roztřásl a blikl, avšak během okamžiku se vše vrátilo do normálního stavu. Nepočítáme-li ovšem pohádkovou transakci, kterou – soudě podle stavu účtů na obrazovce – právě uzavřel a jejíž výnos dosahoval několika set milionů. Zkratem zřejmě došlo k řetězové reakci, vedoucí ke geniálním finančním operacím.

„Věděl jsem, že se vyplatí tě vzít,“ řekl mu Rafča. „Jak jsi dokázal něco takového předvídat?“

„Intuice,“ odpověděl Antoine se sklopenýma očima.

„A ta se naučit nedá. Musel jsi to mít ale zmáknutý, když jsi to tak skvěle zvládnul. Nezpanikařil jsi, šel sis za svým. Tomu říkám chladnokrevnost, přátelé!“

Všichni v místnosti Antoinovi zatleskali, kolegové přistupovali a plácali ho po zádech, dámy plesaly, špunty létaly a Rafča vytáhl šek s provizí. Antoine pohlédl na výši částky a neočekávaně propadl dojetí. Byl dojat, jako by se mu právě narodily děti. A nebylo divu, vždyť přivedl na svět šesterčata: po prvním čísle na šeku následovalo šest nul. (...)

Začalo září. Slunce ještě hřálo a hladilo lidi teplým vánkem. Antoine se rozhodl strávit večer doma před televizí přepínáním programů a sledováním zajímavých zábavných pořadů. Bylo mu vcelku jedno, na co koukal: hlavní byly uklidňující, povzbudivé účinky televize, záření, které vyhřívalo a vyplňovalo jeskyni jeho vědomí. Pohrával si s ovladačem a přepínal. Zabalil ovladač do silné hebké látky a vybavil ho malým dynamem, které vždy jemně zavrnělo, když na něj položil ruku. Byl to jeho ovladač-kocour. Ukazovákem hledal pořady, jejichž náplň by dostatečně ospravedlnila jeho činnost. I přes čtyři pilulky Heurozacu se Antoine necítil dobře. Mohl za to balíček, který objevil na zápraží před několika hodinami, když se vrátil z práce. Byl to běžný poštovní balík, takže Antoina vůbec nenapadlo, že by měl při jeho rozbalování dbát zvýšené opatrnosti. Když z něj v kuchyni strhl papír a lepící pásku, nastala oslňující exploze, která jím mrštila o ledničku. S vytřeštěnýma očima zíral na obsah zásliky – kapesní vydání Flaubertovy korespondence. Jeho tep se pomalu vracel k normálu. Rozplakal se a nemohl přestat, jako by slzy měly spláchnout vidinu knížky na stole nebo uhasit následky výbuchu, který vyvolala v jeho paměti. Neodvažoval se knížky dotknout. V období, které předcházelo Antoinově proměně, byla Flaubertova korespondence jednou z jeho nejoblíbenějších knih. Miloval ji; často se poznával v tápání, rozčarování a nesnázích, kterými Flaubert prošel, aby mohl jednoduše žít a snášet svou dobu. Na jeho organismus a myšlení, které už považoval za imunní, zapůsobilo náhlé zjevení této knihy jako kousnutí do otráveného jablka. Předpokládal, že atentát je dílem jeho bývalých přátel, kteří ho chtěli získat zpět tím, že ho zraní. Soustředil veškerou vůli, aby dokázal čelit této papírové bombě, která chtěla narušit poklidný běh jeho života bez překvapení. Ve strachu z nákazy nechal knížku netknutou na stole a vrátil se k vrnícímu ovladači, aby přesměroval své vědomí zpět k televizi.

Do Antoinova bytu se začaly vkrádat barvy noci. Měsíc se okázale slunil na vesmírné pláži z černého písku. Antoine se právě znovu snažil nechat zhypnotizovat okem televizního kyklopa, když vzduchem prosvištěla harpuna a zapíchla se doprostřed obrazovky. Po pár záblescích, troše černého kouře a několika pokroucených slovech moderátora obrazovka zhasla a nebylo vidět nic než harpuna uprostřed obrazovky. Antoine se prudce otočil a upustil ovladač. V bytě bylo zhasnuto, takže mohl jen matně rozpoznat postavu muže, jemuž harpuna patřila. Mimozemšťan to není, pomyslel si povzbudivě. Kupodivu zjistil, že nemá strach, nepochybně díky předávkování Heurozacem. Přinutil se aspoň k tomu, že se otřásl a kousl se do spodního rtu. Podle siluety vypadal vetřelec na běžně vysokého muže bez známek netopýřích křídel.

Pouliční osvětlení se rozsvítilo a Antoine si teď mohl muže před sebou prohlédnout.

„Dany Lumen…“ zašeptal. „Jste Dany Lumen. Tak Dany Lumen vykrádá byty... Zabijete mě? Jste něco jako sériový vrah?“

Antoine tohoto zpěváka, který jako by ustrnul v padesátých letech, trochu znal. Jeho písně byly většinou příjemné a šarmantní. Dávalo to docela smysl: Dany Lumen byl – se svými elvisovskými účesy, šviháckými obleky a písněmi z dávnověku – psychopat. Dany Lumen se zasmál. Na sobě měl jednoduchý černý oblek, bílou, na hrudi rozhalenou košili a černé lakýrky. Prostě oděv, jaký by mohl nosit třeba Jerry Lee Lewis.

„Ne, ne a ne. Jseš vedle jak tak jedle, Tony. Nejsem ani Dany Lumen, ani zloděj, a už vůbec ne sériový vrah. Oblékal by se snad sériový vrah s takovou noblesou?“

„To nevím, ale někdo normální by si nevzal takovýhle oblek. Jste Dany Lumen. Mluvíte jako on, smějete se jako on, máte stejný napomádovaný účes. Jste Dany Lumen.“

„Omyl, Tony: jsem Danyho duch.“

„Dany Lumen je mrtvý?“

„Ne.“

„Tak jak můžete být jeho duch?“

„Jsem předčasný duch. To se stává. Zjevuju se, jen když skutečný Dany Lumen spí.“

„Žertujete.“

„Ba ne, Tony. Jen si na mně sáhni.“

Dany Lumen – či jeho duch – se začal přehnaně uvolněným krokem přesouvat směrem k Antoinovi. Se šibalským pohledem přitom luskal prsty.

„Už to mám,“ řekl Antoine a couvl, „jste úchylák.“

„Jsem duch!“ rozesmál se Dany. „Dotkni se mě a uvidíš, že projdeš na druhou stranu.“

Jak řekl, tak se i stalo. Antoinova ruka prošla Danyho tělem skrz na skrz. Antoina to nesmírně pobavilo.

„Hej, to stačí! Nech toho! Nejsem žádná hračka, Tony.“

„Můžete mi přestat říkat ,Tony‘?“

„Jasně, Tonio.“

„Tak to už je snesitelnější ,Tony‘.“

„Jak chceš, Tony. Můžu se mrknout do ledničky?“

Aniž vyčkal odpovědi, zamířil Dany do kuchyně. Otevřel lednici, která osvítila místnost. Antoine šel za ním. Dany zůstal zírat s otevřenou pusou a padl se vztyčenýma rukama na kolena jakoby v extázi před záplavou potravin, která se naskýtala jeho pohledu. Pak vstal a nabral do náruče Nutellu, husí játra, klobásy, sýry, lívanečky a další pochutiny. Svou kořist složil na velký kuchyňský stůl, usedl do vysoké židle a začal se ládovat.

„Duchové jedí?“ zeptal se Antoine a vylezl si na stoličku naproti.

„Jak bvidíš, tak vo,“ odvětil Dany s pusou plnou lívanečků namazaných husími játry a Nutellou. „A navíc mají tu výhodu, že po tom netloustnou. Můžeme jíst hamburgery a pít litry koly od rána do večera, a nepřiberem ani gram. Bejt duchem je super, úžasnej život, kamaráde. Podáš mi kolu?“

„Poslyšte, Dany, jste hrozně sympatický a máte krásné písničky, ale já zítra pracuju, takže nemohl byste jít strašit někoho jiného?“

„To nejde,“ řekl Dany, když vyprázdnil půl lahve koly a několikrát říhnul. „Mám tady jistý poslání.“

„Vyprázdnit mi ledničku?“

„To ne, ale moje poslání je takhle příjemnější.“

„Nemohl byste se na chvíli přestat cpát a vysvětlit mi to, ale neprskat přitom kousky jídla všude kolem? Uklízím tu já.“

„Klídek, Tony. Byl jsem vybrán jako tvůj strážný anděl.“

„Abyste mě varoval před nebezpečím cholesterolu? Kdo vás vybral?“

„Už ani nevím, byl jsem namol. V každým případě jsem tu, abych tě vytáhl ze všech těhle sraček.“

Dany ukázal rozmáchlým gestem po bytě. Říhl a zašátral v hromadě jídla. Duch Danyho Lumena zjevně nedosahoval úrovně originálu.

„Díky bohu!“ poznamenal Antoine ironicky.

„I tak by se to dalo říct,“ přikývl Dany a pustil se do slaných brambůrků. „Takže, Tony, co vlastně vedeš za život? Jsi šťastnej?“

„To slovo bych sice nepoužil, ale nešťastný taky nejsem.“

„Nejsi ani šťastný, ani nešťastný? Horší už to být nemůže. Tvůj život je žumpa.“

„Díky, jste velmi delikátní. Nemusejí strážní andělé absolvovat psychologický kurs?“

„Ne, učíme se na místě. Jseš můj první, Tony, můj first one.“

„Fantazie. Vážně.“

Antoine začal sbírat zbytky jídla a obaly. Dany shrnul mastné papíry, drobky z koláče a plátky lososa ze stolu a tak dlouho hrabal, až našel, co hledal: kapesní vydání Flaubertovy korespondence. Setřel z obalu prach a mastnotu a chvíli knihou listoval. Nakonec ji otevřel na stránce, kterou označil oslím uchem.

„Tak. Máš mikrofon, Tony?“

„V obýváku, Dany,“ zašeptal Antoine, jenž začínal být vážně unavený. „Pod hi-fi věží.“

Poté, co pomocí brčka ozdobeného hlavou Mikymause vysrkl kelímek kaviáru, odešel Dany do obýváku. Tam rozbalil mikrofon, umístil ho na stojan a připojil k hi-fi věži. Ozval se ostrý zkreslený zvuk.

„Podal bys mi můj Best of, Tony?“

„Nemám, Dany. Vlastně nemám žádnou desku.“

„Nevadí, s tím jsem počítal,“ řekl Dany a vytáhl z kapsy cédéčko. „Tahle tvoje mašinka s volbou karaoké je fakt třída.“

Vložil desku do přehrávače a stiskl několik knoflíků. Otevřenou Flaubertovu korespondenci držel v levé ruce. Poklepal na mikrofon, stiskl „Play“ a z hlubin se začaly nořit úvodní tóny – zatím beze slov – jeho hitu Dej mi ještě šanci. Pokynul hlavou do rytmu a v přesném souladu s hudbou začal zpívat výňatek z dopisu slečně Leroyerové z Chantepie z 18. května 1857, obohacený o několik osobnějších projevů:

Lidé lehkovážní, omezení, domýšliví
a nadšení chtějí, aby všechno mělo závěr;
A tak hledají cíl života, pam, a rozměr nekonečna, ou!
Do ruky, do své ubohé malé ruky berou hrst písku, hmmm
A praví oceánu: „Spočítám všechna zrnka tvých břehů“, jop
Protože jim však zrnka prokluzují mezi prsty, ou, a počty nekončí,
Zlostí dupou a pláčou, jó pláčou.
Víte, co by měl člověk dělat na břehu?
Pokleknout, nebo se procházet, jop!
Procházejte se.
Jen se, Tony, procházej! Jo, procházej! Hmmm, procházej!
Tony!

 

Antoine podřimoval na kanapi a nechal se proti své vůli unášet příjemným rytmem písně. Její slova mu působila závrať. V rukách svíral polštář. Když Dany skončil, přistoupil k Antoinovi, vzal ho přátelsky za rameno a jemně s ním zatřásl.

„Přestaň to brát tak vážně, Tony. Nebo jenom trochu, protože tlustej Gusta má pravdu: procházej se po břehu! Skonči s tímhle cirkusem, vždyť nejseš žádný zlatý dítě, nejseš to ty. Vykašli se na všechno, na toho blbce Rafču, vrať se ke svým kámošům a vytvoř si svůj život. Jo, vytvoř si svůj život, Tony.“

„To zní jako slova písničky…“ zamumlal Antoine a pokusil se o úsměv.

„Profesionální deformace,“ připustil Dany.

Venku svítalo. Mezi sloupy elektrického vedení začali hopkat a prozpěvovat ptáci. Dany vstal a oprášil si oblek.

„Teď už musím: na moje rady čekají další nebožáci. Ale budu na tebe dohlížet, dokud se z toho nedostaneš. A ty se z toho dostaneš, Tony. Víš, co říkal Nietzsche: ,Inteligence je splašený kůň, jehož je třeba krotit, krmit dobrým ovsem, čistit a občas přetáhnout bičem.‘ Čau.“

Duch Danyho Lumena prošel obývacím pokojem a zmizel v pološeru chodby. Antoine neslyšel, že by se otevřely dveře. Zato upadl na kanapi do několikahodinového spánku, který mu připadal jako věčnost.

 

Po duchově návštěvě Antoine s nikým týden nepromluvil; vypadal ustaraně. Ignoroval Rafču, kamarády makléře i obvyklé výpravy do módních podniků. V pátek večer si cestou z práce mávl na taxi, aby ho odvezlo domů. S kvílením pneumatik se těsně před ním zastavila černá dodávka, vyzdobená kresbou ženy rajtující na drakovi. Řidič se otočil k Antoinovi a namířil na něj revolver. Na sobě měl masku Alberta Einsteina. Ze zadních dveří se vyloupli další dva Einsteinové, chytli ho každý za jednu ruku a zatáhli do auta. Antoine nereagoval; byl natolik vyčerpaný a netečný, že v sobě nenašel sílu klást odpor. Einsteinové ho spoutali, zavázali mu oči a dali mu roubík. Antoine se snažil vrýt si do paměti cestu podle míst, kde odbočovali nebo zastavovali na červenou, ale po pěti minutách to vzdal. Po bláznivé jízdě plné smyků a řadě chcípání dodávka zastavila. Einsteinové ho vytáhli. Večerní zářijový vzduch laskal jako hedvábí. Vstoupili do uzavřeného prostoru, zřejmě činžáku. Někdo ho popadl v pase a hodil si ho na rameno. V této poloze ho vynesl o několik pater výš – nedokázal by je spočítat, protože se ho začínala zmocňovat závrať. Otevřely se dveře. Únosci ho posadili na židli. Sundali mu pouta a pásku z očí a přivázali ho k židli. Roubík mu nechali. Pár vteřin viděl rozmazaně a snažil se zaostřit na postavy a okno, které tušil před sebou. Konečně spatřil čtyři osoby v černém, jejichž obličeje stále zakrývaly masky Alberta Einsteina. Stály v půlkruhu čelem k němu a mlčely. Antoine zkusil promluvit, ale s roubíkem to nešlo. Pozorně prohlížel pokoj a hledal znamení, něco, co by mohlo únos vysvětlit. Stěny a okno byly zakryty velkými bílými kusy látky. Za hlavami únosců svítila halogenová lampa, takže vypadali ještě větší a působivější než ve skutečnosti. Jejich obrovské stíny se roztahovaly po místnosti a dopadaly na Antoina svázaného na židli. Umělohmotné vrásky Einsteinů vytvářely hrozivé kontrasty a jejich bílé hřívy zářily jako odbarvené jazyky plamenů.

Odtáhli Antoina i s židlí a posadili ho zády k oknu. Vedle něho umístili promítačku. A pak začala nejpodivuhodnější vymítačská seance všech dob.

Jeden z Einsteinů vytáhl z igelitové tašky Albert tucet kuřecích hlav a pařátků, které rozmístil okolo židle, a Antoinovi pověsil na krk kohoutí hlavu s pestrými pírky. Další Einstein uchopil láhev naplněnou krví a pomazal mu obličej. Pak se všichni čtyři Einsteinové postavili kousek za Antoina, zhaslo světlo a začala projekce.

Zatímco se v přístroji střídaly diapozitivy s génii lidstva – mysliteli, umělci, vynálezci a objeviteli –, předčítali Einsteinové zaříkávadla, jejichž přímočaré dávkování mělo pacienta zbavit letargie. Každý držel v ruce výtisk Descartových Metafyzických meditací ve vydání nakladatelství P.U.F. s červenými deskami, jako by šlo o modlitební knížku. Sborově, silným a jasným hlasem přečetli první meditaci, zatímco se na plátně střídaly tváře umělců, vědců, humanistů a rodiny Simpsonových. Pokračovali úryvky z Pascalových Myšlenek, Poznámkami jakéhosi milovníka Graciănova díla a burgundského vína a nejveselejšími pasážemi ze Třech mužů ve člunu od Jeroma K. Jeroma.

Vymítačská procedura trvala něco přes hodinu. Když klapot diapozitivů konečně ustal a únosci ukončili učený recitativ, rozsvítili lampu a strhli ze stěn kusy látky, rozeznal Antoine svou starou garsonku v Montreuil. Únosci sundali masky a objevily se zpocené tváře Ase, Šarloty, Gandžy a Rudolfa. Vypadali, že jsou s odvedenou prací spokojeni, Antoina však rozvázali, až když se začal na židli zmítat.

„Zbláznili jste se, nebo co?“ zeptal se Antoine tak klidně, jak jen to šlo, a zhnuseně si sundaval kohoutí hlavu.

„Chtěli jsme tě jenom odčarovat, Antoine,“ vysvětlil mu Gandža. „Stával se z tebe docela hajzl.“

„Mám tetu, která se trochu zabývá voodoo,“ navázala Šarlota. „Vysvětlila nám, jak tě zbavit kletby, kterou jsi na sebe sám seslal.“

„Zachránili jsme tě,“ hlásil Rudolf s obvyklou samolibostí. „Byl už z tebe zombi. Odzombifikovali jsme tě. Úkol splněn.“

As vzal Antoina do náruče a pevně ho přitiskl na svou světelnou hruď. V osmislabičných verších mu sdělil, jak rád ho zase vidí. Antoine se rozhodl, že se na kamarády nebude zlobit: uznal, že s ním měli jen nejlepší úmysly a chtěli ho zachránit, byť dost neopatrně a s rizikem traumatických následků.

Antoine jim vysvětlil (o noční návštěvě ducha Danyho Lumena se ovšem nezmínil v obavě, aby nezačali pochybovat o jeho duševním zdraví), že už týden nebere prášky a pečlivě chystá velkolepý odchod: do počítačového systému Rafčovy společnosti zavedl virus, který na začátku týdne, až se znovu začne obchodovat, pronikne do celosvětové sítě a vyvolá něco jako malá finanční jatka.

 

Noc osvobození spali všichni v Antoinově garsonce na bílých prostěradlech, jako děti v klubovně postavené ve větvích dubu uprostřed kouzelného lesa.

Několik dalších dní strávil Antoine se svými přáteli společnou zábavou a znovu se radoval z toho, jak na sobě navzájem závisejí.

Jednoho rána zaklepala u jeho dveří policie a zatkla ho. Rafča prý sebral úspory a uprchl do Švýcarska. Soud považoval exil ve Švýcarsku za dostatečný trest a vzdal se žádosti o jeho vydání. Záhy proběhl soudní proces. Protože nedošlo k ublížení na zdraví, byl Antoine odsouzen pouze k podmínečnému trestu v délce šesti měsíců; musel však zaplatit pokutu, na niž padly veškeré peníze, které ve firmě vydělal, a byl mu zabaven všechen jeho zbytečný majetek včetně obrazů a auta. Antoine usoudil, že je to za Rafčovo vyhnanství a zmizení několika miliard celkem přijatelná cena. (...)

Antoine pomalu bloumal parkem, jakoby ztracený v tom rozlehlém a klidném místě. Posadil se na lavičku vedle starého muže, opřeného o hůl se stříbrným knoflíkem. Stařec měl šedý plstěný klobouk s černou hedvábnou krempou. Maličko se k Antoinovi otočil a zase se vrátil do polohy unavené hlídky s pohledem upřeným před sebe. Antoine se podíval stejným směrem a chvíli nic neviděl, když však přivřel oči a soustředěně se zahleděl, zjevila se náhle těsně před ním mladá žena. Změřila si ho, sklonila hlavu, sehnula se k němu, aby si ho prohlédla jako nějakou sochu, a nakonec mu podala ruku. Antoine ji ze zdvořilosti stiskl. Chtěl něco říct, avšak dívka přiložila prst na rty a gestem ho vyzvala, aby se zvedl a šel za ní. Společně opustili lavičku a staříka.

„Hledám kamarády,“ řekla dívka, koukla na Antoina a rozhlédla se.

„Jak vypadají?“

„Možná jako ty. Na té lavičce jsi vypadal zajímavě, tak jsem si řekla, že bys třeba chtěl být můj kamarád. Připadáš mi kvalitní, prvotřídní.“

„Prvotřídní… To je, jako bys mluvila o šunce.“

„To ne, já maso nejím.“

„A své kamarády jíš?“

„Já přece žádné nemám. Sleduj trochu. Když řeknu něco zvláštního, měl by ses mě zeptat proč.“

„Tuhle část scénáře mi můj agent zapomněl poslat. No tak proč?“

„Proč co?“ zeptala se s velmi přesvědčivě zahraným údivem.

„Proč nemáš kamarády?“

„Shnili. Vůbec jsem si nevšimla, že mají záruční lhůtu. Na to se musí dávat pozor. Začali jevit známky rozkladu, dělaly se jim dost nechutné zelené skvrny. To, co říkali, začínalo fakt smrdět…“

„To může být nebezpečné.“

„Ano, mohli mě nakazit salmonelózou.“

„Vyhodila jsi je do popelnice?“

„Ani jsem nemusela. Sami se zahodili svýma debilníma životama.“

„Jsi přísná.“

„Promiň, ale to není tvůj text. Měl jsi říct: ,Jsi úžasná.‘“

„Ve scénáři došlo na poslední chvíli ke změnám.“

„Proč se to vždycky musím dozvědět jako poslední!“

Náhle se dívka zastavila a plácla se dlaní do čela. Postavila se před Antoina s doširoka otevřenýma očima a trochu zděšeně zvolala:

„Zapomněli jsme představovací scénu! My jsme zapomněli na představovací scénu! Musíme to celé sjet znovu. Pojď, vrátíme se k lavičce.“ (...)

Clémence a Antoinovi z toho dobrodružství vyhládlo a rozhodli se zajít na oběd do Gudmundsdottirru společně s Asem, Rudolfem, Gandžou, Šarlotou a její kamarádkou. Protože však do dvanácti ještě pár hodin zbývalo, dostali nápad zahrát si na duchy. Clémence vysvětlila Antoinovi pravidla hry: musí se chovat jako duchové, to znamená podrobně si prohlížet hosty na terasách kaváren, šmejdit po ulicích a rušných obchodních domech, kvílet, neviditelně se vznášet a chovat se, jako by v očích lidí neexistovali. A tak začali Clémence s Antoinem za chrastění řetězů a hrůzostrašného lomení rukama obcházet městem.

(KONEC)

© Alan Beguivin

Diskuse

Vložil: Ivo Fencl, 28.09.2007 20:32
Page, Martin: Jak jsem se stal hlupákem
Viana zná. Není to špatný, zaujalo, upozornil mne na to Mike Herman.
Vložil: Michal Smola, 13.11.2006 15:45
Page, Martin: Jak jsem se stal hlupákem
Až do chvíle, kdy ho začnou ostatní "zachraňovat", to je báječné. A pak se to celé zkazí. Moc koukáte na televizi.
Vložil: Pavel Gajdos, 12.10.2006 14:10
Page, Martin: Jak jsem se stal hlupákem
Moc poucne...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2651x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce