Algren, Nelson: Špacír po divokejch končinách

Algren, Nelson
Špacír po divokejch končinách

ukázka beletrie zahraniční

„Je to vobyčejnej vosamělej chlápek, kterýho vopustila ženská,“ řekl o Fitzu Linkhornovi ten ohleduplnější. „Se svojí starou přišel i vo rozum.“ „Je tak paličatej,“ řekl ten s méně ohledy. „Kdybys ho hodil do řeky, tak snad poplave proti proudu.“

Nelson Algren: Špacír po divokejch končinách. Z anglického originálu A Walk On The Wild Side přeložil Matěj Turek, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003, 340 stran

ČÁST PRVNÍ

„Je to vobyčejnej vosamělej chlápek, kterýho vopustila ženská,“ řekl o Fitzu Linkhornovi ten ohleduplnější. „Se svojí starou přišel i vo rozum.“
„Je tak paličatej,“ řekl ten s méně ohledy. „Kdybys ho hodil do řeky, tak snad poplave proti proudu.“
Fitz nedokázal říct, proč tak zahořkl. Měl pocit, že se z něj každé ráno snaží vylákat probuzení a každý večer že ho obalamutí usnutím. Zdálo se mu, jako by ho někdo podfoukl – přesně tak: jako by ho někdo podfoukl. Nevěděl kdo ani proč by to ten někdo dělal.
Věděl jenom, že je všechno ztraceno. Ztraceno už dávno, v nějaké studenější zemi. A ztraceno znovu s každým dalším pokolením. Pořád se pokoušel ten pocit chytnout. Někdy mu připadal jako hlad zděděný po předcích, jindy zase jako skrytá rána. Když se mu ho podařilo vytáhnout na světlo, byl jasný jako krev, co mu kolovala v žilách. Jako by ho někdo stojící těsně za ním neustále obracel proti sobě samému, až se z jeho síly stávala slabost. Slabším chlapům plným světské pošetilosti se na světě vedlo líp než Linkhornovi. V očích mu žhnula závist.
„Nikomu tady nebudu dělat kurvu,“ říkal, i když k tomu neměl žádný důvod.
Měl stopětaosmdesát čísel a ochablé řeznické svaly. Však byl taky z řeznické krve. Z vyčouhlého klanu, z něhož pocházeli i Calhoun s Jacksonem. Z národa Jesseho Jamese a Jeffa Davise. Z národa Abrahama Lincolna. Z národa vytáhlých snědých samotářů z lesa, kteří teď, když lesy zmizely, zůstali jako vždycky bez půdy v písčité krajině kolem jednoho velkého Hoovervillu.
Bílí jim říkali „umouněnci“ a černý „bílí šmejdi“. Od té doby, co se nad hladinu moře vynořila první skála, nebyl ve fitzovské větvi klanu Linkhornů ani jediný vladař.
Dávní králové je v té studené zemi připravili o všechno. Z toho, co jim ukradli, zbyl jenom písek, a kosti těch starých králů pohltily mořské hlubiny.
Ale každý z těch králů se před tím, než na něj přišla řada, postaral o to, aby předal odpovědnost za šizení všech Linkhornů do důvěryhodných rukou. Držet ty buřiče pěkně na uzdě, to bylo jejich heslo.
Šlechta, panstvo všeliké, obchodnictvo veliké, církev, statkáři i stát, ti všichni spolu měli stát a táhnout za jeden provaz. Když se jednomu z Linkhornů konečně podařilo prásknout do bot a vzít ze skotského poddanství roha do krásného nového světa, předstihla ho zpráva: „Bacha na vostrýho chlápka, co nikam nepatří – je všeho schopnej a vždycky vozbrojenej, radši se rve, než by makal, před bitkou dává přednost chlastu, a před nalejvkou i před pranicí ženskejm: ale může se pokusit vo všechno najednou.“
Noha prvního svobodného Linkhorna vkročila na půdu Starého dominia a byla rychle ujařmena v nevolnictví podílového zemědělství. A to často nebylo příliš spravedlivé.
Za horkých, tabákem provoněných lét ve staré Virginii toho Linkhornové moc neobdělali a podělili se ještě o míň. Dokud ale měli celý světadíl, kde byla zvěř za kulku, moc dlouho u žádného podílníka nepobyli.
Ti drsní lačnící hoši nelačnili ani po otrocích, ani po půdě. Když někdo nevlastnil nic než srub a džbánek na pivo, ale zato dokázal napálit maníka, který vlastnil tisíc jiter, tak byl lepší. Jejich básníkem byl Burns.
Jako svobodní vlastníci půdy viděli, že jakmile si bohatý plantážník sehnal na práci pár černých rukou, natáhl si nohy na své pěkné bílé verandě a vykašlal se na celej svět. Tak se Linkhornové taky pěkně rozvalili ve svých prkenných boudách, vytáhli džbánek a taky se na všechno vykašlali. Jejich básníkem byl stále ještě Burns.
Jak se tak neustále snažili vyhnout práci rukama, zatlačily je plantáže hluboko do Jižních Ozark. Tam se potom tak dlouho skrývali a říkali: „Čert vem vobě ty komory,“ až se jim skrývání stalo způsobem života. „Je to válka pana Linkhorna. Ale ten není z našich,“ mysleli si.
Později přicházeli do města dost často na to, aby si uvědomili, že přádelny bavlny jsou zas jen novými plantážemi: vláda pána nad poddanými se beze změny přenesla z plantáže do přádelny. A tak se mezi jednou zimou v dubovém lese a jedním jarem plným šedobílých lelků Linkhornové přesunuli na Cooksonovu vrchovinu.
Šedesát let po kapitulaci u Appomattoxu se jeden Linkhorn objevil za pomeranči provoněného poledního žáru v údolí Rio Grande a pořád ještě říkal: „Spral vás všechny čert! Kdo tu nalejvá?“ Kdyby se tenkrát konal Mezinárodní sjezd bílejch šmejdů, určitě by Fitze zvolili předsedou.
Bavlna rostla, ovoce zrálo, nafta stříkala rok a pak vyschla. Ještě než vyschla, dělal Fitz předáka, přišel si na slušný peníze a našel si holku. Holku, co se jen tak ničeho nelekla.
Bavlna zvadla, ovoce spadlo: nafta napadla půdu. Kraj se stal krajem jediné plodiny, a tou byl prach. Holka to vydržela patnáct let, ale pak už tu naftu nemohla ani cítit.
Začalo to pomeranči a láskou, ale prach smetl lásku i s pomeranči do moře. Fitz zůstal bez vindry jako vždycky a bez lásky víc než předtím. Když dolehla třicátá léta, běhal po městě s pronajatou hadicí a vyčerpával žumpy.
A necítil žádný posměch, když si to vykračoval městečkem v gumových botách až po pás a lidé ho zdravili voláním: „Buďte zdráv, velebnej pane!“
Někteří sousedi ale vdovce nezdravili. Byl příliš nevypočitatelný. Výsměšnou poznámku jednoho vzal bez urážky, a když mu druhý řekl ‚Nazdar, příteli!‘, dělal dotčeného. Dělat dotčeného byla jediná radost, která Fitzovi ve městě, kde skoro každý tancoval, klel a mastil karban, zbývala.
Byl proti modernímu tanci, modernímu oblékání, proti klení, karbanu, cigaretám a hříchu. Kázal o tom, že dlouhým suchem, co přišlo ve třicátém roce, chtěl Bůh s těmihle věcmi skoncovat. Ale jak sucho nebralo konce a z nebe nespadla ani kapka, změnil názor a říkal, že za to určitě může papež.
Taky se o něm říkalo, že je proti smilstvu. Jenže se o něm taky říkalo, že je proti whisky.
V sobotu večer si přes záplaty přetáhl starý fráček s našitou tajnou kapsou, kam si mohl schovat svou hnědou lahvinku, které říkal „Ďáblobijka“. Ožírat se na schodech před soudní budovou a spílat přitom římskokatolickému duchovenstvu patřilo k pravidelným svátkům všech arroyských nactiutrhačů i opravdových věřících, přičemž bosí chodili ti i oni. Na ty, co byli ožralí jako prase nebo smrděli krejcarem, mohl Fitz chrlit to své náboženství, až Bůh bránil.
Občas mezi chlapama chvilenku postála dívka a předstírala zájem o Slovo boží. Jenže hlad chutná hůř nežli láska, a tak se zase vydala o dům dál a říkala si: „Kdybych tak byla v Dallasu!“
Pro spoustu arroyských občanů byla dnem Páně sobota – ale pro Fitze byl dnem Páně každý večer.
„A když chtěli víno,“ uzemnil Fitz posměváčka, který chtěl vědět, kdo že může za tu vyboulenou kapsu na boku, „řekla matka Ježíšovi: ‚Dej jim víno.‘ A musíš uznat, že když Satan nechtěl srovnat účty s Ježíšovou matkou kvůli takový spoustě vína, že je nebude chtít srovnat ani se mnou kvůli třem deckám kořalky.“
„A za co by se pak lidi chodili smažit do pekelnýho vohně?“ chtěl okamžitě vědět jeden z věřících.
„Do pekelnýho vohně se nechodí,“ ujistil ho Fitz. „V tom se rovnou narodíš. Bůh má peklo pěkně voplocený. Aby hříšníci nemohli ven! Hříšníci se nemůžou podhrabat! Je to móc hluboko! Nemůžou se ani proplazit! Ani přelízt ten plot nemůžou! Běhá v něm totiž elektřtina!“
„Jak bys votamtuď zdrhnul?“ zeptal se jemně posměváček. Seděl obkročmo na hlavni městské houfnice a tvář měl zachmuřenou jako kanonýr, který přišel o vítězství i o radost z boje.
„Vyšplhal bych přeci,“ vysvětloval Fitz a sám u sebe si šplhnul svým oblíbeným námětem. „Vyšplhal bych po prvním pásu, páčto je to pás LÁSKY. Vyšplhal bych po druhým pásu, páčto je to pás MILOSRDENSTVÍ. Vyšplhal bych po třetím, páčto jsem PŘEVELICE TRPĚL!“
„Ale řikal jsi, že je v tom plotě elektřina,“ upozornil ho kanonýr, jenže Fitz byl do šplhání příliš zabrán, než aby ho zaslechl: „Vyšplhal bych se až úplně na ten nejvyšší pás JEHO NEJDRAHOCENNĚJŠÍ KRVE! Bratři! Sestry! Vystupte po pásu LÁSKY! Vystupte po pásu MILOSRDENSTVÍ! Vystupte po pásu PŘEVELIKÝHO UTRPENÍ a připravte se na překročení pásu KRVE!“
„Víš, taky jsem si to takhle představoval,“ řekl na to kanonýr a odplivl si. Ale Fitz si ho nevšímal.
„Některý z vás přicházej z pěkný dálky v naději, že bych je mohl zachránit pro Nebeskej kvartýr,“ seznal. „To jsem předtím vopravdu chtěl. Ale teď, když vidím ty vaše ksichty, tak jsem si to rozmyslel. Chlapci, je mi to vopravdu líto, ale Pán prostě nechce, aby se mu po zlatejch cestách tahala banda špinavejch votrapů. Pánovi nevaděj hříšníci – ale krysy, ty prostě nemůže vystát. Bůh by mě zatratil, kdybych si to vzal na svědomí!“ A vzdorně si přihnul ze své lahvinky.
Skeptikové i věřící to kvitovali s povděkem – starej se rozehříval. „Máte recht, velebnej pane! Jen to zapijte! Nikomu ze sebe nedělejte kurvu!“
Fitz zamlaskal, omotal lahev špinavým kapesníkem a strčil si ji zpátky do tajné kapsy.
„Řekněte nám teď něco vo pokušení, otče,“ prosil chlapík na houfnici, protože chtěl, aby se Fitz pustil do papeže.
„Vo pokušení ti řeknu tolik, Byrone Linkhorne,“ odpověděl hnedka starej, „i v tomhle našem shromáždění jsou takzvaný křesťani, kteří ve dvacátým vosmým hlasovali pro papeže. Myslíš, že si Pán nepamatuje, co bylo před dvěma rokama?“
Fitz mohl člověku odpustit kouření marjánky, ale ne hlas pro Ala Smithe. Ti, co ve dvacátém osmém roce volili papeže, stáli a mlčeli a celou tíhu viny nechali spadnout na Byrona. Mlčením dávali najevo, že to nebyl nikdo jiný než Byron, kdo všem přítomným zmařil naději na Nový Jeruzalém. Teď tam nemohl nikdo.
„Velebnej pane, řekněte aspoň nám vostatním, jak můžem dojít spásy,“ prosil úpěnlivě jeden z pokrytců.
„A co tenkrát, když jsi spadl do žumpy?“ nedal se odbýt Byron.
Fitzovi ležel v žaludku papež, ale Byronovi ležel v žaludku Fitz.
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelný, to je jistý jako amen ve votčenáši,“ měl na to starej odpověď. „Třeba to politováníhodný stvoření, co je nahoře na vokrese, je mým synem.“
„Teď teprve přichází to, kvůli čemu tady jsem,“ zabořil jeden z čumilů s předvídaným potěšením prsty na nohou do hlíny. „Teprve teď se ten násoska začíná vopravdu chytat.“
„…stvoření, jehož dny jsou sečtený,“ vzbudil Fitz naději ve všem tvorstvu. „Pán dal, Pán vzal – a čím dřív si k sobě toho smrdutýho damana vezme, tím dřív se tu bude lidem líp dejchat. Plíce má v tahu, mozek mu vyschnul a srdce má vokoralý jako chlebovou kůrku. Zteřelý vlákno jeho života může rupnout každou chvíli. Závidím mu, že už to má skoro za sebou!“
Muž na kanonu se pokusil odpovědět, ale rozkašlal se tak úporně, že se k němu všichni otočili. Mohl by klidně chcípnout, říkaly ty chladné pohledy, ale za slzu to žádnému nestálo.
Byron si přitiskl ke rtům kapesník a prozíravě sesedl. Nakřáplý hlas jeho otce spustil všem známý chorál a ostatní se k němu přidávali. Chorál ve vší své disonanci spokojeně nabýval v hlučný sbor překlenující veškerou hádku.

Ó smrti, družko přelíbezná,
nad tebe žádná podívaná není,
když člověk požehnal již světu
a mrtev tady leží v tichém snění…

Touhle písničkou ho chrchlajícího a kašlajícího vyprovázeli až na konec ulice.
Přicházeli, aby se podívali na někoho, kdo život prohrál. A že to byl týden co týden ten stejný zatracený pošuk, jejich uspokojení jenom prohlubovalo. Každou sobotu večer vybrali k vyobcování Byrona. A ten, udolán kašlem, davem i vlastním otcem, vždycky prohrál. Čím je tak popuzoval? Proč se to muselo pořád tak stejně opakovat?
Byron převyšoval ostatní svým chrabrým původem – tím je popuzoval.
A Fitz pak vždycky vyskočil – doslova vyskočil –, zatleskal nad hlavou a vítězoslavně zaštěkal:

„Tady mě máš, jak dojemné,
jsem jaký jsem, a ne že ne,
pochybnost sžírá srdce mé.
Beránku boží, ó Pane náš!
Tady mě máš! Tady mě máš!

– ve jménu Páně, buďte spaseni!“ Tím zakončil kázání a skákal dolů ze schodů, aby od někoho přijal lahev a od všech chválu, ať už posměšnou nebo upřímnou.
„Zůstaň sám sebou, velebníčku! Buď spasen!“
Fitz už se trochu motal. Přesto jeho zamlženým pohledem probleskovala radost z vítězství. Pán snad odpustí tomu, kdo tak dobře brání jeho Archu.
„Velebnej pane,“ řekl mu jeden z čumilů, „právě jste ulevil mýmu srdci. Úplně jste mě uzdravil. Příští tejden s sebou vezmu děcka – ty by to taky potřebovaly. Stará už je uzdravená. Vod tý doby, co ji Boží síla srazila k zemi, aby poznala boží pokoru, je úplně jako vyměněná.“
„Vůbec jsi ji tenkrát neměl zvedat,“ vybavil si Fitz ten okamžik, kdy před ním jedna z naslouchajících omdlela. „Měls ji nechat ležet tam, co s ní Ježíš švihnul. Jak se jí daří?“
„Vo dost líp. Díky za voptání. Užili bychom vás, kdykoli byste si udělal chvilku a stavil se.“
To šlo Fitzovi do krámu. Kdyby mu jeho protestantští spoluviníci dělali podél cesty do Zlatého města špalír, nějak už by se k té spáse prodral. Ale než by bral peníze od spřeženců jedněch papeženskejch, to by šel raději oklikou. Nikomu tady nebude dělat kurvu.
Byl Svědkem Jehovovým a viděl, jak se Svatá stolice podílí na mezinárodním spiknutí proti anglosaskému plemeni obecně a proti Linkhornům zvlášť.
Spřeženci jedni papeženský! To byli ti falešní hráči!

Dove Linkhorn si nevzpomínal na žádný čas, místo ani osobu, domácí kočku nebo toulavého psa, které by toužily po jeho lásce. Ale občas ho v hlubinách neklidného spánku přepadl prchavý pocit, že se jeho ruky právě dotkla žena s rusými vlasy a zmizela za závěsem ve dveřích. Ve dveřích, co v nich závěs nevisel celé roky.
Jeho malá kobka měla tak zkosený strop, že se ho dotýkaly zadní sloupky postele. Staromódní posteli říkali kanape: „Bylo to mámino kanape a čalounění taky,“ – „čalouněním“ se myslel slamník, prošívaná přikrývka a dva pravoúhlé polštáře, kterým se dodnes říká „semišáky“. Na levém polštáři byl vyšitý nápis: Sni sladké sny. Na pravém: Po probuzení poznáš hned, že život není žádný med. Skoro pokaždé padla Doveovi ve spánku hlava přímo mezi ně.
Tak to taky ale bylo správně. Přestože mu bylo šestnáct, neuměl přečíst ani to, co bylo na polštářích, ani začouzený nápis za kamny:

KRISTUS
je pánem tohoto domu,
NEVIDITELNÝM HOSTEM
u každého jídla,
TICHÝM ÚČASTNÍKEM
každého rozhovoru.

Fitz ho posílal za školu pod záminkou, že nesouhlasí s katolickým ředitelem. Proti jeho nesouhlasu nikdo nic neměl. Nikdo ze školského výboru si pro chlapce nikdy nepřišel. Žádný školský výbor tam totiž nebyl.
Když jste chtěli, aby se vaše děti učily, posílali jste je do školy. Když se jim chtělo, šly. Když se ani vám, ani dětem nechtělo, šly pracovat.
A práce nebyla. Tak šly do kina. Dove ještě na žádném promítání nebyl, ale už se tam velice brzo chystal. Když v Arroyu dávali Johna Barrymora a Marian Marshovou v rolích Svengaliho a Trilby, poprosil Byrona, aby mu koupil vstupenku.
„Co kdyby zrovna nastala Věčnost, až budeš na půdě ďáblově? Jakou budeš mít naději na spásu?“ ptal se ho Byron a utahoval si tak z otce i z bratra zároveň – a taky nechtěl přiznat, že nemá ani pěťák.
Dove taky ještě nikdy netancoval. Ale stál ve dveřích tančírny, pozoroval tanečníky a podupával si s nimi do rytmu:

Kroky jí veď a pěkně ji drž
za ručku sněhobílou,
ať se točí jako ten svět
a stane se ti vílou.

Dlouho potom, co si šel toho dne lehnout, mu světlo podomácku vyrobené lampy nedávalo spát. Lampa byla vlastně jenom roztřepený knot zastrčený do ocelové lahve, ve které bylo slito všechno, co zbylo ráno na pánvi po přípravě slaniny. Pro Byrona to byla „roztřepená štětka“. Ale Fitz vždycky řekl: „Zapal lojovou lampičku,“ a pustil se do něj.
Díky jejímu nepřetržitému blikotání Dove viděl, jak se ti dva blázni zase přou, a přetáhl si deku přes hlavu. Ležel tam, pohyboval rty a pronášel ta nejdelší slova, na jaká si dokázal vzpomenout: „Zka-že-nost.“ „Po-ko-le-ní.“ „Ka-di-del-ni-ce.“ „Sva-to-ku-pec-tví.“ „Mo-dlo-slu-žeb-nic-tví.“ Někdy dokonce celé věty: „Však neposlechli mě, aniž naklonili ucha svého, ale zatvrdivše šíji svou, hůře činili nežli otcové jejich.“
„Už se s tebou nebudu dál přít,“ kapituloval Byron ve slabém světle lampičky. „Je mi strašně zle.“
„To je jen jinak vyjádřená zkaženost tvý duše,“ ujistil ho Fitz.
„A jak se poslední dobou cejtíš ty, táto?“ zeptal se ho Byron.
„Dobře a spokojeně,“ odpověděl stařec.
I Dove věděl, že lže.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1805x

katalogy

Inzerce
Inzerce