Pelevin, Viktor

studie beletrie zahraniční

O díle a interpretaci významné postavy současné ruské literatury.

Pelevin: Hrdina naší doby

Epochální změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století znamenaly pro Rusko nejen zánik Sovětského svazu, sociální i mentální zvraty a nové duchovní módy, ale také vznik nové literatury a vůbec nových způsobů uměleckého vyjadřování. V oblasti beletrie připadlo jedno z nejvýraznějších míst Viktoru Pelevinovi.
„Legenda“ znamená mimo jiné „známý, proslulý člověk“. Viktor Pelevin je dnes nesporně autor legendární, už proto, že jeho osobnost i psaní opřádá bezpočet vybájených historek a spekulací. Začínají již u data narození: donedávna se vedly spory, zda přišel na svět v roce 1962, 1963 či 1967 (první údaj je správný). A pak je tu celý soubor atributů bulvárně internetového původu: Pelevin jako narkoman či dealer drog, překupník počítačových her, mafiánský šéf kiosků s alkoholem a občerstvením v moskevské čtvrti Čertanovo, Pelevin jako výmysl a mystifikace či autor, který ve skutečnosti neexistuje a stal se jen plodem něčí fantazie.
Původně ovšem legenda souvisí s latinským slovem legere, totiž číst. Legenda bylo to, co se četlo (při mši: ze života světců nebo Krista). Legendy se také nazývaly třídy, v nichž se vyučovalo čtení. I v tomto smyslu je Pelevin legendou devadesátých let. O ruské mládeži sklonku století se předpokládalo, že snad jako první v novodobých dějinách rezignuje na obtížný výkon přijímání literárních textů. Zkrátka, že přestane číst. Písemnictví přestalo plnit výrazné vedlejší role politického charakteru a došlo k obrovské expanzi nových typů trávení volného času: klubová scéna, miliony pirátských videokazet a softwarových programů, zábavné obrázkové časopisy, necenzurovaná pop-music, párty, drogy, internet. Díla spisovatelů považovaných za klasiky současnosti (například Vladimir Sorokin) vycházela v nákladech přiměřených elitní povaze nekonformní tvorby: nanejvýš několik tisíc. Desítky a později stovky tisíc exemplářů Pelevinových próz tuto situaci změnily. O Pelevinovi se říká, že vrátil do současné ruské literatury to, co v ní začínalo citelně scházet, totiž čtenáře.
A stal se legendou ještě v jednom významu toho slova, tak jak to bývá u výrazných autorů jakékoliv doby obvyklé: legenda jako vysvětlující text k mapě (nynější doby), jako rozvinutá popiska na obraze (přítomnosti).
Protože v českém prostředí Pelevina dosud četli pouze nemnozí, nemá cenu pouštět se na tomto místě do rozborů jeho poetiky. Omezme se proto na zmínku o zákaldních rysech imaginárního světa jeho próz.

Změněné stavy vědomí
Realita v nich figuruje jako produkt vědomí. Vznikají zásadní pochybnosti, co je skutečné a co neskutečné. V Čapajevovi a Prázdnotě se děj odvíjí ve dvou časových pásmech: za revoluce (občanské války) a ve stylizované současnosti, přičemž jedna z těchto významových vrstev je produktem hrdinova mozku, který ve změněném stavu vědomí nahlíží do dějinných událostí anebo svou obrazotvorností předjímá v halucinačních snech budoucnost. A v druhém obsáhlejším prozaickém textu, který se rusky jmenuje Generation „P“, se status reality zpochybňuje manipulativními technologiemi naší doby: jde především o reklamu a televizní obraz. Literární solipsismus (svět jako představa, jako obraz, který vyvolává vlastní „já“) je příznačný i pro významová pole mnoha kratších Pelevinových próz. Jejich výbory nejčastěji vycházejí pod názvem Žlutá střela anebo Život hmyzu (kafkovská inspirace této románové povídky nevyvolává žádné pochybnosti, ovšem o téměř stejnojmenném díle bratří Čapků údajně autor neměl tušení).
Zásadní roli hraje u Pelevina sám změněný stav vědomí. Častý výskyt narkotik v jeho vyprávění má tedy především právě narativní zdůvodnění a nejde tu o popis sociální reality nebo o žánr konfese, v němž kdysi své zkušenosti s opiem, hašišem nebo mescalinem zachytili Thomas de Quincey, Charles Baudelaire, Aldous Huxley či William Burroughs. U Pelevina hraje narkotická sémantika podobnou roli jako například sen v epoše romantismu. Je to aktraktivní oblast, jejíž interpretace nezasahuje do oblasti medicíny a léčení ani se nestává předmětem jakékoliv utopické idealizace a ideologizace, jako tomu bylo například u představitelů beat generation v padesátých a šedesátých letech dvacátého století (na počátku své literární kariéry se Pelevin s tímto obdobím vyrovnal přípravou třídílného vydání děl Carlose Castanedy, jenž se v Rusku stal pro celelé vrstvy čtenářů zbožňovaným guru).

Prázdnota
Jedním ze zdrojů této psychedelické imaginace je široce a převážně symbolicky pojímaná východní spiritualita. Sám Pelevin sice čas od času cestuje do Tibetu na setkání s některým lamou, je prý zdatným karatistou a rozhodně absolvoval velký počet dlouhodobých meditačních pobytů v buddhistických klášterech Jižní Koreje, nicméně východní stylizace v jeho díle je opět literárním prostředkem, nikoliv faktografií. Východ, v Čapajevovi a Prázdnotě především takzvané Vnitřní Mongolsko, je zdrojem významného mýtopoetického toposu, totiž „místa“ nikoliv ve smyslu geografickém, ale jako rétorické figury, způsobu, jímž je text formován. Tento topos se jmenuje právě prázdnota. V románovém ději je to též příjmení jedné z hlavních postav, ale zároveň jde o abstraktní jev, o zvláštní mentální stav, o filozofický či metafyzický princip. Rusko jako sféru prázdnoty, tj. jako oblast, ve které se neujala západní „věcná“ civilizace ani tu nezdomácněl duchovní řád asijský, popisovali již konceptualisté sedmdesátých a osmdesátých let, ale počátek uvažování o Rusku jako o zvláštním duchovním teritoriu, kde se cokoliv proměňuje v nic, bychom našli pochopitelně už u Puškinova současníka Pjotra Jakovleviče Čaadajeva.
A zde narážíme na další klíčový znak Pelevinovy tvorby, totiž na jeho práci s literární pamětí.

Neználek pro dospělé
Počátkem devadestátých let působilo jeho psaní jako osvobodivé oproštění od uzavřeného intelektualismu neoficiální kultury předchozího období. Po všech těch rébusech, takzvaně postmoderních hříčkách s citáty a literárními polotovary, po všech těch narážkách, schématech a experimentálních postupech, které se zdály být vhodné spíš pro akademické rozbory než pro čtení, konečně někdo psal opravdu „čtivě“: třeba v žánru sci-fi (Omon Ra), „o životě“ (Ontologie dětství aj.). Tento autentický zážitek úlevy byl oprávněný a vyvolal také celou vlnu jízlivé, krajně negativní kritiky. Poté co známý literární časopis Znamja (Prapor) otiskl několik Pelevinových próz, shodli se recenzenti, že autor neumí psát, používá stále stejná slovesa, vyjadřuje se banálně a bezbarvě a sestavuje svými spisy jen jakéhosi Neználka na měsíci pro dospělé, v nejlepším případě obdobu někdejších lidových bestsellerů bratrů Strugackých.
Ponechme stranou nepřízeň kritiky. Jisté je, že emancipaci od literárních reminiscencí s sebou svěží Pelevinova imaginace nepřinesla. Historici literatury právem spatřují ve stavbě i obraznosti Pelevinovy prózy odrazy ruských románů dvacátého století: Bulgakovova Mistra a Markétky s příznačnými dvěma pásmy děje a fantasmagorickými výjevy zasazenými do Moskvy autorovy současnosti, Pasternakova Doktora Živaga, románu na historické motivy prokládaného verši.
Pelevin sice od roku 1979 absolvoval přípravu na dráhu dopravního inženýra na fakultě energetiky elektrických zařízení a automatizace, nicméně o deset let později byl přijat i do slovutného Literárního institutu Maxina Gorkého na základě svého eseje o pojetí vlasti v poezii Alexandra Bloka a Sergeje Jesenina. V té době začíná také jeho literární dráha publikací povídky Čaroděj Ignác a lidé v časopise Věda a náboženství.
Nicméně nesporná literární erudice nevede u Pelevina rozhodně k epigonství. Velikáni kulturní minulosti se v jeho pojetí proměňují spíš ve fantomy, tak jako Vladimir Iljič Lenin v povídce Křišťálový svět, která začíná charakteristickou větou: „Každý, kdo měl příležitost 24. října roku 1917 šňupat kokain na pustých, liduprázdných petrohradských třídách, ví, že člověk není žádným pánem tvorstva.“ Opiátové obrazy, dějinná kataklyzmata a člověk, promýšlející své vlastní myšlenky, své vědomí, svůj vztah k absolutnu, k pomíjivosti, k detailům zahlédnutých jevů. Z takových součástek vyvstává fiktivní kosmos Viktora Olegoviče Pelevina, ruského hrdiny naší doby.

 

© Tomáš Glanc
článek vyšel v časopise  Týden č. 48/2001, s. 72-73
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4765x

Inzerce
Inzerce
Inzerce