Pelevin, Viktor
Omon Ra

recenze beletrie zahraniční

Po románech Čapajev a Prázdnota (1996, česky 2001) a Generation „P“ (1999, česky 2002) vyšla česky nejsevřenější a snad i nejpůsobivější autorova kniha, svižná groteska o výchově sovětského opravdového člověka, hrdinského kosmonauta: Omon Ra (1992).

Bělko! Strelko! Trhej!
Viktor Pelevin: Omon Ra. Dokořán, Praha 2002, 128 stran

Po románech Čapajev a Prázdnota (1996, česky 2001) a Generation „P“ (1999, česky 2002) vyšla česky nejsevřenější a snad i nejpůsobivější autorova kniha, svižná groteska o výchově sovětského opravdového člověka, hrdinského kosmonauta: Omon Ra (1992).

Výprava na měsíc
"To jednou letěla výprava na měsíc. Letěj a letěj. Už jsou skoro na místě. A najednou se otevře vstupní průlez a na lodi se objevěj lidi v bílejch pláštích. Kosmonauti jim říkaj: My letíme na měsíc! A ty v bílejch pláštích odpovídaj: No jasně, samozřejmě. Hlavně klid. Teď jenom dostanete takovou malou injekci. Nebo třeba: Letěj lidi na Mars. Už jsou skoro u cíle a kouknou se průzorem ven. Najednou se otočej a za nima stojí takovej divnej chlap - malej, celej v červeným a v pazouře hroznej žabikuch: Tak copak, mládenci, povídá, na Mars se nám zachtělo?!" Takovými idiotskými historkami toho druhu, kterými se děti straší na pionýrských táborech, častoval ostatní kluky na pokoji v moskevské tajné škole pro kosmonauty jeden z chovanců. Jeho absurdní anekdoty nastiňují něco z atmosféry Omonova příběhu, vystihují však jen jednu rovinu.

Konec kosmické romantiky
Omon je syn milicionáře, zpivšího se do ztracena. Jméno (předurčení) mu otec vybral k zajištění dobré kariéry: OMON je zkratka pro policejní oddíl zvláštního nasazení (otrjad milicii osobogo naznačenija), přezdívku Ra (Omonův bůh vybraný z Ateistické encyklopedie, egyptský bůh Slunce - ochránce a záruka říše, faraona i řádu světa) dostal pro vesmírnou misi. Román přísně zachycuje jen ty útržky z hrdinova života, které se týkají jeho touhy být kosmonautem. Jde o postavu zvláštně nejasnou, která jako by neměla kořeny; maminka brzy zemřela, bratr také, Omon žil u tety, již ani v nejmenším nezajímal, a dětství strávil v družinách, táborech a školách. Je to dítě (pozdní) sovětské společnosti, v podstatě bezprizorný kluk, který dospíval asi na samém konci sedmdesátých let v Moskvě. V té době už bylo kolektivní romantické prožívání procesu dobývání kosmu pryč.

Druhy vesmírné svobody
V letech šedesátých jako by lety do vesmíru v kolektivním vědomí nahradily vertikálu zbořených či chátrajících chrámů (jak píší například kulturologové Petr Vajl a Alexandr Genis v knize Šedesátá), především se však náhle zpřítomněné vědomí přiblíženého nekonečného prostoru spojilo s celkovou atmosférou epochy ˝tání˝ a vesmír se stal pro sovětského člověka symbolem dovršeného, absolutního osvobození. Kosmická horečka po čase vymizela, na konci dekády, kdy zemřel Jurij Gagarin (1968) a Neil Armstrong vstoupil na povrch Měsíce (1969), a nastal čas, kdy lety začaly nabývat čistě propagandistických a politicky soutěžních rozměrů: kosmonauti, obyčejní chlapci, kteří dřív dosahovali téměř zbožštění, částečně ztratili aureolu; začali být ˝masově vyráběni˝. Hrdinové Pelevinovy knihy si už vesmír nespojují s žádným pozitivním (politicky či společensky uvolňujícím) procesem, probíhajícím na Zemi, žijí v úmorné, ˝šedé˝ době a nevěří na změnu: "Odjakživa ve mně vyvolávaly takový pocit nudy západní nepřátelské radiohlasy a díla všelijakých Solženicynů; v duši jsem samozřejmě zakoušel odpor proti státu... - když jsem však pochopil, že na Zemi do světa svobod neproniknu, můj duch zamířil vzhůru a vše, co vyžadovala zvolená cesta, už nevstupovalo do žádných konfliktů s mým svědomím," říká Omon, pro něhož je kosmos jinou, tou pravou realitou. Na Zemi se chová, jako miliony jemu podobných, ryze prakticky. Stát potřebuje nové a nové mladé kosmonauty, pro které zakládá množství škol. A román Omon Ra zaznamenává (mnohem spíš než vesmírný program SSSR) dětství a dospívání v této zemi, a to v alegorické nadsázce. Například psychické a mravní mrzačení občanů ve školách autor načrtl v divokém obrazu chovanců Zarajského leteckého učiliště Alexeje Maresjeva, kteří jsou k hrdinské oběti vlasti vychováváni tím, že jim jsou v prvním ročníku uřezány obě nohy. Závěrečnou zkoušku pak skládají tancem Kalinky. Jejich další osudy nejsou růžové, jsou z nich většinou alkoholici (podobně skončila psí kosmonautka Lajka), vyšvihl se jedině Landratov, který dělá pohůnka u státní bezpečnosti (podobnou práci mají soudružky fenky Strelka a Bělka). Jejich učitelé mají za sebou patrně podobnou zkušenost, například zástupci pro věci politické zvláštního oddílu kosmonautů Vrčagin a Bručagin jsou slepí a invalidní, mají jen jedno pojízdné křeslo, takže jeden vždy bezmocně leží na boku na posteli jako loutka. Absurdní situace se v životě Omona postupně hromadí a mají skutečně groteskní, tedy tragikomický efekt. A spějí k pointě.

Ruský skafandr
Viktora Pelevina už zde, v jeho prvním románu, zajímala především nejistota realit, v níž se hrdinové pohybují. Během čtení není jasné, zda je celý příběh dětským snem malého Omona, utkaným z viděných obrazů (plakátů pionýrů-kosmonautů, filmů o letcích, soch raket, fotografií v časopisech, fantastické literatury), z vlastních představ (kožich a beranice místo skafandru, plechovka lančmítu Velká zeď jako kosmická strava) a prožitků (jízda na kole druhou kosmickou rychlostí) či uskutečňovaným plánem šíleného komunistického ˝faraona˝ nebo halucinací kterékoliv z postav. Tuto stránku své tvorby Pelevin úspěšně rozvíjel v dalších svých románech a povídkách: změť virtuálních realit, z nichž žádná nemůže být označena za skutečnou, nakonec působí únavně - o nic vlastně nejde, zdá se. Omon Ra je však především (a na to je třeba rázně upozornit, neboť zde tušíme kvalitu později Pelevinem už nedosaženou) vtipnou a zároveň úděsnou alegorií života v totalitárním systému, psanou jazykem srozumitelným dnešním mladým čtenářům. Pelevin v něm pracuje s prvky sovětské sci-fi a s filmovými postupy (spíše než s internetem a s počítačovou animací jako v pozdějších textech). Rozmazaný pohled skrze zadýchaná skla plynové masky, v níž se malý hrdina za trest plazí po linoleu dlouhé chodby, evokuje s velkou silou pocit bezmoci člověka uchyceného tělem i duší v sovětské skutečnosti.

Noví klasikové
Viktor Pelevin patří v současné době k nejznámějším a nejúspěšnějším ruským autorům. Spolu s básníkem Timurem Kibirovem je symbolem nového způsobu psaní, který nastoupil po vyčerpaném elitářském konceptualismu (tj. po ironických, záměrně nesrozumitelných, čtenáři nepřátelských textech, jež s osvobozujícím gestem odhalovaly ˝zasmrádlost˝ klasických literárních žánrů, například socialistického realismu). Avšak konceptualisté už dnes také patří mezi klasiky, a jejich vybouřené metody využívají někteří současní autoři spíš jako přísadu pro intelektuály. Například Kibirov, který vrátil do poezie intimitu přátelského (často plytkého) rozhovoru se čtenářem, malé problémy malého člověka; nebo právě Pelevin. Ten pracuje s prvky masové kultury, píše napínavé příběhy, v nichž boří nové mýty (historické ˝koncepce˝, noví Rusové, spasitelská síla východních filozofií), uchyluje se ke komerčně úspěšným žánrům. Pelevinův úspěch vyvolal vlnu psaní takzvaně lehké literatury, skrývající dostatek zábavy i pro náročné čtenáře (takto píše Michail Butov, Boris Akunin, Leonid Juzefovič, Vjačeslav Kuricyn, Vladimir Tučkov, nyní dokonce i Vladimir Sorokin). Už v knize Omon Ra jsou skryty narážky na díla soc-artu (komiksová řada plakátů mladých kosmonautů s Leninem či nesmyslný citát ˝z Lenina˝ na nástěnce). Dalším rysem postmoderní literatury v Pelevinově podání je jistá míra angažovanosti. Pelevin není postmodernista, ale skutečný ruský klasický spisovatel jako Tolstoj nebo Černyševskij... Je to autor-ideolog - snaží se psát čtivě, jasně, poutavě a zároveň moralizuje... každou řádkou buší čtenáři do hlavy jednu a tutéž teorii, tvrdí kritik Sergej Korněv v časopise NLO. Pelevinova ˝solipsistická˝ metoda se vskutku příliš nemění a jeho upozorňování například na nebezpečí vlivu médií mohou být označena za moralizování, ale autor Omon Ra, Čapajeva a Prázdnoty, Života hmyzu, Žlutého šípu a Generation "P" není myslitel. Je to vzdělaný autor s fantazií a dobrý imagemaker, kterému se podařilo přitáhnout ke knize hochy od počítačů a přebrat konceptualistům jejich zasvěcené čtenáře.

Na vlně nové upřímnosti
Závěr románu s karnevalovým střídáním vysokého a nízkého připomíná vynikající román proslulého současného ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče Moskoviáda (1993). Pelevin i Andruchovyč studovali v moskevském Literárním institutu a zdá se, že pozorování utváření nových center moci a vzpomínky na život v sovětském impériu v nich vzbuzují podobné obrazy. Hrdinou Moskoviády je dospělý student Literárního institutu, básník, který zažije přízračnou cestu městem a svou minulostí ve stylu Moskva Petuški zpáteční Venědikta Jerofejeva - a nachází tak mimo jiné inspiraci. Pelevinovi (hlavní) hrdinové mají podobné osudy (Tatarskij z Generation "P" je také absolventem slovutného institutu), ale jsou ˝obyčejnější˝, praktičtější. Dnes se jim už neříká ˝malí lidé˝, jak tomu bylo v dobách klasické ruské literatury. Jevgenij Griškovec - další úspěšný autor, dramatik, vezoucí se na vlně ˝nové upřímnosti˝- razí pro tyto postavy pojem obyčejný člověk. A tím těžce zkoušený Omon Krivomazov alias Ra bezesporu je. Jistě mu budeme rozumět.

Lidové noviny 1. 7. 2002

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

66%čtenáři

zhlédnuto 2334x

katalogy

Inzerce
Inzerce