Moore, Alan: Z pekla 1

Moore, Alan
Z pekla 1

recenze komiks

Moore svým černobílým komiksem (či snad spíše románem v obrazech) převrátil na ruby veškeré dosavadní představy o nejslavnějším londýnském vrahovi...

 

Příběhy z pekla
Alan Moore, Eddie Campbell: Z pekla. Z anglického originálu From Hell přeložil Viktor Janiš, odpovědný redaktor Richard Podaný, lettering a SFX Pavel Mařata, vydalo nakladatelství BB/art, Praha 2003, doporučená cena 690 Kč.

Při vyslovení jména Jack Rozparovač se člověku vybaví prototyp sériového vraha: záhadná, nikdy neodhalená postava a smrt pěti prostitutek v temné noci viktoriánského Londýna. Jenže to by nesměl Alan Moore vymyslet své opus magnum Z pekla.
Moore svým černobílým komiksem (či snad spíše románem v obrazech) převrátil na ruby veškeré dosavadní představy o nejslavnějším londýnském vrahovi. Takřka od první strany je jasné, kdo vraždy spáchá, na dalších stránkách se dokonce dozvíme proč. Co nás tedy nutí otáčet dál listy? Vždyť tajemství identity zločince je odhaleno. Ústřední úlohu v komiksu Z pekla nehraje vrah sir William Gull, osobní lékař královské rodiny, jenž jedná z pověření královny, ale město samo. V podání kreslíře Eddieho Campbella je Londýn roku 1888 mystickým městem, v němž na každém rohu číhá objekt či budova, naplněná skrytým významem.

Jsou to hlavně kostely Nicholase Hawksmoora, vynikajícího stavitele devatenáctého století, který svými stavbami založil styl "anglické gotiky", jehož znakem byla dramatická symetrie a jemná disproporce. Díky ní kostely, a především ten na Spitalfields v londýnské čtvrti Whitechapel, kde se příběh vražd Polly Nicholsové, Annie Chapmanové, Liz Stridové, Kate Eddowesové a Marie Kellyové odehrává, vzbuzují pocit, jako by pocházely z jiného světa, jak ve své biografii Londýna napsal Peter Ackroyd.

Kostel na Spitalfields je v Moorově podání ústřední budovou, středem pentagramu, jehož vrcholy tvoří místa, na nichž byla nalezena těla pěti nešťastnic. Je součástí Velkého zednářského plánu, spiknutí, které Gull představí svému kočímu Netleymu a potažmo i čtenářům během sugestivní projížďky Londýnem. Jeho věž stejně jako egyptský obelisk strmí do výšky a ztělesňuje mužskou sexualitu. Je to falický symbol, ačkoli se jedná o sakrální stavbu. Mužský princip je tak v knize přirovnán k sakrálnosti, na rozdíl od ženského principu, jenž je zde vtělen do podoby prostitutek, podle viktoriánské morálky těch nejubožejších a nejopovrhovanějších, tedy podoby čistě profánní; souboj pohlaví je zároveň i soubojem ducha s tělesností.

Pokud bychom měli dnes charakterizovat viktoriánskou éru jedním slovem, zřejmě bychom ji nazvali pokryteckou. Role muže a ženy byly pevně určeny: muž měl být úspěšný ve společnosti a být garantem dobrých mravů, žena zase strážkyní rodinného krbu a vychovatelkou dětí. Prostituce do tohoto rámce příliš nezapadala, ženy, které ji vykonávaly, byly opovrženíhodné. Jenže v románu se tak snadného odsouzení nedočkáme. Na jedné straně stojí ubohé šlapky, na straně druhé královna Viktorie, symbol ctnosti a čistoty. Dá se však říci, která strana je morálně více na výši? Ženy, které prodávají své tělo, protože jim žádná jiná možnost obživy nekyne, nebo všemocná vládkyně, jež pro zachování dobrého jména rodiny (tím, kdo se pošpinil stykem s prostitutkami, je její syn, princ Albert) neváhá rozhodnout o životě pěti z nich? Alan Moore nenechá čtenáře ani chvíli na pochybách. Stejně jako například Thomas Pynchon ve svém díle sympatizuje s těmi nejchudšími a nejopovrhovanějšími.

Morálka však vinu ani příslušný trest neurčuje, to je v rukou zákona, který vytvářejí a udržují konkrétní lidé. Kdo rozhoduje o tom, kdo je v právu a kdo ne? Kdo určuje morální a právní standardy v komiksu Z pekla: je to královna Viktorie, sir William Gull, či snad zednářská lóže, kam Gull patří? A konečně: jak se čtenáři mohou spolehnout, že to, co jim autor předkládá, je právě ten jediný správný výklad strašlivých událostí, které se ve Whitechapelu staly? Odpověď je prostá: nemůžeme si být jistí ničím, pokud Alanu Moorovi nepřiznáme plnou autoritu nad příběhem, pokud se neodevzdáme do jeho rukou a neuvěříme mu všechno, co si na nás přichystal. Z pekla není - a dlužno říci ani neaspiruje na to být - přesnou rekonstrukcí toho, co se v roce 1888 v Londýně skutečně stalo. K čemu všemu slouží potom realita? Nedává nám Moore svou fikcí najevo, že je vlastně jedno, kdo vraždy pěti londýnských prostitutek spáchal? Že už se více fakt nedobereme a že pravda nám zůstane navždy skryta, jednoduše proto, že už ji nikdo nemůže potvrdit? Vždyť i samotné jméno vraha - Jack Rozparovač - je podle něj produktem médií, pouhým konstruktem, jménem bez těla. V dodatcích k románu sice Moore předestře svou teorii, ale hned vzápětí ji popře: "Z literární fikce se stává důkaz. Důkazy se stávají fikcí." (Dodatek II, str. 16).

Takový svět ovšem přináší svým obyvatelům ztrátu obvyklých jistot. Není divu, že doktor Gull je tváří v tvář velkému zednářskému plánu paranoidní. Má pocit, že on jediný je schopen pochopit jeho velikost. Během vražd má stupňující se halucinace, při vraždě poslední oběti, Marie Kellyové, dokonce nahlédne do budoucnosti. Společnost, v níž žijeme, odsoudí jako svět bez filosofie, bez tajemství, bázně, Plánu. Těsně před smrtí, která si pro něj přijde v blázinci, kam jej odklidili lobotomizovaného jeho kolegové z lóže, zažije epifanii, prozření. Má kosmogonickou vizi časoprostoru, v níž on sám je bezčasým, beztvarým principem, který vidí do všech věků zároveň; stává se středem vesmíru, samotným Bohem. Gull chápe sebe i svou smrt jako součást osudu, nezbytnou pro dokonání a naplnění zednářského úradku. Podle všech kritérií je sice šílený, ale jak už bylo řečeno výše, takové kategorie jako šílenství či příčetnost se podobně jako pravda či fikce v románu Z pekla uplatnit nedají. Moore sám dává na stránkách komiksu příklad jiného geniálního šílence, jenž je dnes oslavován jako jeden z největších duchů své doby - Williama Blakea.

K ambivalenci příběhu přispívá i forma, kterou Moore pro své vyprávění zvolil. Komiks má v jeho podání mnohem blíže k filmu než k literatuře. Dává čtenářům možnost být voyeury: mnohdy mohou spatřit detaily, jež by se jim běžný vypravěč neobtěžoval předložit. Leckdy jim však nezbývá, než se poddat své představivosti. Není náhodou, že se podstatná část komiksu odehrává v noci, ovšem ani za denního světla není leckdy jasné, co se vlastně na obrázcích děje. Campbellova kresba je tmavá a nezřetelná, mnohdy více zatemňuje než ukazuje.

V prologu se setkáme s inspektorem Abberlinem, jenž jako by z oka vypadl detektivům z žánru filmu noir - je věčně nabroušený a neustále kleje. V epilogu se k němu poté, co se dozvíme vše o vraždách i jeho úloze při vyšetřování, vrátíme. Z pekla tedy opisuje stejný kruh, jako například Plačky nad Finneganem Jamese Joyce: s otočením poslední stránky se můžeme vrátit zpět na první a číst znovu, tentokrát s vědomím, že pravda je někde venku. Autor věnuje Z pekla pěti zavražděným prostitutkám s těmito slovy: "Vy a vaše smrt: jen tím si můžeme být jisti." Z pekla je jen fikce. Další jistotou budiž, že skvělá.

 

© Richard Olehla

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 146 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 4571x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce