García Márquez, Gabriel: Žít, abych mohl vyprávět s komentářem (část 1)

García Márquez, Gabriel
Žít, abych mohl vyprávět s komentářem (část 1)

ukázka beletrie zahraniční

Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět...

Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět 
Ukázky z českého vydání knihy (překlad Vladimír Medek) s komentářem Mariany Houskové. Odvysíláno na ČRo 3, Vltava, 28. 2. 2004.

„Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět.“

Tak zní motto knihy pamětí asi nejslavnějšího hispanoamerického spisovatele všech dob, Gabriela Garcíi Márqueze, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Márquezovy paměti (respektive jejich první díl) byly jednou z největších a nejočekávanějších literárních událostí roku 2002 v hispánském světě. Nedávno vyšly v českém překladu Vladimíra Medka v nakladatelství Odeon a i u nás zaznamenaly relativně velký ohlas. Sedmasedmdesátiletý Kolumbijec v knize vzpomíná na své dětství a dospívání přesně v duchu svého motta: život, jak se skutečně udál, fakta, události samy o sobě nejsou to hlavní, hlavní je vyprávění. A García Márquez je rozený vypravěč. Svým typickým (a dnes už trochu okoukaným) stylem, který nešetří slovy a volně se pohybuje mezi časovými rovinami, vytváří vlastní obraz světa svého mládí a vlastní obraz sebe sama jako chlapce předurčeného stát se velkým spisovatelem.
Na začátku knihy se mladý Gabriel vrací do tropického městečka Aracatacy, kde se roku 1927 narodil a v kterém čtenář okamžitě pozná Macondo, dějiště Márquezových próz včetně nejslavnějšího románu Sto roků samoty.

„Až do let dospívání se paměť upírá spíš do budoucnosti než na minulost, takže mé vzpomínky na městečko, kde jsem se narodil, ještě nezkrášluje žádný stesk. Pamatuji si je takové, jaké bylo: dobré místo k životu, kde se všichni navzájem znali, na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a velikých jako předvěká vejce. Za soumraku, a zvlášť v prosinci, když skončily deště a vzduch se třpytil jako démanty, bělostné štíty pohoří Santa Marta jako by se přibližovaly až k banánovým plantážím na protějším břehu. Odtamtud jsme vídali indiány Arhuaky, jak putují v řadách jako mravenci po úzkých horských římsách, se žoky zázvoru na zádech, a žvýkají kuličky koky, aby si trochu zpříjemnili život. Jako chlapci jsme si tenkrát představovali, jak děláme koule z věčného sněhu a hrajeme si na válku v rozpálených ulicích; vedro bylo tak neuvěřitelné, obzvlášť po poledni, že dospělí si na ně stěžovali, jako by je denně znovu zaskočilo. Od svého narození jsem neustále slýchal, že tábory i železniční tratě United Fruit Company stavěli v noci, poněvadž ve dne se nářadí rozžhavené sluncem vůbec nedalo vzít do ruky.“

Není náhoda, že při vzpomínkách na Aracataku používá García Márquez přesně táž slova, jimiž na začátku Sta roků samoty popisuje Macondo (“řeka, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a velikých jako předvěká vejce.”) Celou knihou pamětí procházejí odkazy, přímé či skryté, k Márquezovým románům a povídkám. Zejména v jeho vzpomínkách na dětství se objevují obrazy, postavy i celé příběhy, které čtenáři znají z jeho knih. Tak například příběh lásky a tajných námluv Márquezových rodičů, přivandrovalého telegrafisty a dcery ctěného plukovníka, poskytl látku románu Láska za časů cholery. V jednotlivých členech rozvětvené Márquezovy rodiny poznáme postavy z rodu Buendíů ze Sta roků samoty. Spisovatel vypráví historky z dětství, které zpracoval ve svých povídkách atd. Čtenář Márquezových pamětí má téměř pocit, že to, co v románech vypadá jako autorova nespoutaná imaginace, je vlastně pravdivé líčení skutečných událostí. Ale dá se na to dívat i opačně: slavný spisovatel ve svých vzpomínkách vytváří svět, který není o nic méně fiktivní než svět jeho románů. Jestliže skutečné příběhy a postavy vstupovaly do románů, v pamětech zase romány vstupují do skutečnosti.
Zmiňovaná americká banánová společnost United Fruit Company přinesla náhlý rozkvět oblasti kolem Aracataky a její odchod znamenal stejně náhlý hluboký úpadek. Zpustlé, téměř vylidněné, přízračné tropické městečko, které nalezl mladý García Márquez, když se po letech do Aracataky vrátil se svou matkou, ho fascinovalo:

„‚Vždyť už jsme na nádraží!‘ vykřikla matka. ‚Jak se to všecko změnilo, když už ani na vlak nikdo nečeká.‘
To už lokomotiva přestala hvízdat, zpomalila a pak se s dlouhým zasténáním zastavila. První, co na mě zapůsobilo, bylo ticho; bylo až hmatatelné, a dokázal bych je i se zavázanýma očima rozpoznat mezi všemi jinými. Vedro tak sálalo, že jsme všecko viděli jako přes vlnité sklo. Kam až jsme dohlédli, vůbec nic nenasvědčovalo, že by tu kdy žili lidé, a všecko pokrýval lehký nános rozpáleného prachu. Matka zůstala ještě několik minut sedět, hleděla na vylidněné městečko a opuštěné ulice, a nakonec zděšeně pronesla:
‚Můj ty Bože!‘
To bylo jediné, co řekla, než vystoupila.
Dokud tam vlak ještě stál, měl jsem pocit, že nejsme úplně sami; ale když se znovu rozjel, s náhlým a srdceryvným hvizdem, zůstali jsme úplně opuštění na pospas žhoucímu slunci, a padla na nás celá tíže, která tu všude vládla, nikdo z nás však neřekl ani slovo. Stará dřevěná nádražní budova se střechou ze zinkového plechu a s balkonem přes celé průčelí vypadala jako tropické vydání nádraží, jaká jsme vídali ve filmech z Divokého západu. Prošli jsme po opuštěné stanici, kde už dlaždice začínaly praskat, jak skrz ně prorůstala tráva, a pohroužili jsme se do nehnutého, rozpáleného světa poledního odpočinku, i když jsme se snažili najít pod mandlovníky aspoň trochu stínu.
Už od dětství jsem nesnášel ony nehybné hodiny. V obchodech, na úřadech i ve školách ve dvanáct hodin zavírali a znovu otevřeli až chvilku před třetí. Uvnitř domů zavládla otupělá malátnost, někde tak nesnesitelná, že si pověsili rohože na dvůr nebo si vynesli stoličky pod mandlovníky a spali vsedě přímo na ulici. Otevřený zůstal jen hotel naproti nádraží i s výčepem a s kulečníkovým sálem, a telegrafní úřad vzadu za kostelem. Všecko bylo stejné jako v mých vzpomínkách, ale ještě menší a ubožejší, a vichřice osudu všecko nenapravitelně zpustošila: tytéž sešlé domy, zrezivělé střechy ze zinkového plechu, hlavní ulice se zbytky žulových laviček a smutnými mandlovníky, to všecko přeměněné oním neviditelným rozpáleným prachem, jenž mátl zrak a spaloval kůži. Ze soukromého ráje banánové společnosti na opačné straně trati, teď už bez drátěného plotu nabitého elektrickým proudem, zůstala jen rozlehlá křovinatá poustka, kde už nerostly palmy, s pobořenými domy uprostřed vlčích máků a troskami vyhořelé nemocnice. Nebyly tu jediné dveře, jediná puklina ve zdi nebo stopa po přítomnosti lidí, které by ve mně nevzbouzely pocit něčeho nadpřirozeného.“

Do tohoto přízračného městečka přijíždí mladičký Gabriel (či Gabito, jak mu doma říkali) se svou matkou, aby prodali jeho rodný dům. García Márquez, nejstarší z jedenácti dětí, se právě rozhodl opustit studia práv a stát se spisovatelem. Rodiče jsou tím nápadem zděšeni, protože doufali, že z prvorozeného syna bude vážený advokát. Povolání spisovatele jim připadá poněkud pochybné. García Márquez ale v pamětech sám sebe líčí jako mladíka, který je k povolání spisovatele osudem předurčen a hodlá tento osud naplnit i proti vůli rodičů. Cesta s matkou do rodného městečka se mu ve vzpomínkách jeví jako jeden z rozhodujících kroků na cestě ke spisovatelské dráze. První, s kým se matka a syn v rodném městečku setkávají je starý lékař, jakýsi věkovitý mudrc, který silou své osobnosti podpoří Gabrielovo rozhodnutí.

„Doktor Alfredo Barboza, starší než všichni ostatní lidé a všechna stará zvířata na souši i ve vodě, ležel na zádech ve své věčné visuté námořnické rohoži, bez bot a ve svém pověstném pyžamu z režného plátna, které spíš připomínalo hábity kajícníků. Díval se soustředěně do stropu, ale když nás uslyšel ve dveřích, otočil hlavu a upřel na nás své jasné žluté oči, až poznal mou matku.
‚Vždyť je to Luisa Santiaga!‘ vykřikl.
Naráz se na mě podíval a usmál se přitom, jako by byl můj dědeček.
‚Tak ty jsi ten slavný Gabito,‘ řekl. ‚Co studuješ?‘
Zakryl jsem své rozpaky ohromujícím výčtem svých studií: gymnázium s maturitou a s dobrými známkami na státní internátní škole, a pak dva roky a několik měsíců, kdy jsem sem tam zašel na právnickou fakultu a přitom jsem zkoušel psát do novin. Matka mě poslouchala také, a okamžitě se pokusila získat doktorovu podporu.
‚Jen si to představte, kmotře,‘ řekla, ‚chce se stát spisovatelem.‘
Doktorovi se rozzářily oči.
‚Ale to je úžasné, kmotro!‘ řekl. ‚To je dar z nebes.‘ Pak se otočil ke mně: ‚Co píšeš, básně?‘
‚Román a povídky,‘ přiznal jsem. V tu chvíli ve mně byla malá dušička.
Po pravdě jsem se v tu chvíli, ve čtyřicetistupňových horečkách, do nichž mě přiváděly ságy z Mississippi, začínal na naši regionální literaturu dívat poněkud svrchu. Vyprávěl jsem mu o ‚Žirafě‘, své každodenní poznámce v deníku El Heraldo, a předeslal jsem mu i novinku, že v nejbližší době hodláme vydávat časopis, do kterého vkládáme velké naděje; bude se jmenovat Crónica.
Doktor si mne chvíli zkoumavě prohlížel.
‚Nevím, jak píšeš,‘ řekl, ‚ale mluvíš už jako spisovatel.‘
Matka mu kvapně vysvětlila, jak to doopravdy je: nemají nic proti tomu, abych byl spisovatelem, pokud si ovšem udělám nějakou vysokou školu, abych měl základ do života.
‚Nejhorší je,‘ řekla, ‚že přestal studovat práva po všem, co jsme museli obětovat, abychom ho tam uživili.‘
Doktor v tom naopak spatřoval ten nejlepší důkaz vnitřního nutkání, které přemůže všecko, co se mu postaví do cesty, a dokáže přemoci dokonce i lásku; obzvlášť pak předurčení umělce, nejtajemnějšího ze všech, kterému člověk zasvětí celý život, aniž by od něj něco očekával.
‚Takoví lidé už to mají v sobě od chvíle, kdy se narodí, a stavět se proti tomu je pro zdraví to nejhorší,‘ prohlásil, a skončil s okouzlujícím úsměvem nenapravitelného zednáře: ‚Takové nejspíš je i předurčení ke kněžské dráze.‘
Jenom jsem žasl, jakým způsobem vyjádřil to, co já bych nikdy nedokázal. Na matku to zřejmě zapůsobilo stejně, poněvadž se na mě ještě chvíli mlčky dívala a pak se poddala osudu.

Tak se tedy mladý García Márquez stává spisovatelem, přestože v tuto chvíli ještě mnoho nenapsal. Návštěva Aracataky je určující také pro to, že v budoucím spisovateli vyvolá vzpomínky na dětství v domě dědečka a babičky. Právě z těch bude čerpat náměty pro svá díla a na nich založí i román, kterým se proslavil po celém světě – Sto roků samoty. Gabrielův dědeček, plukovník Márquez, se účastnil takzvané Tisícidenní války, občanské války v Kolumbii na přelomu dvacátého století. Během válečných tažení zplodil v různých koutech země asi šestnáct nemanželských dětí, které se pak nečekaně vynořovaly v Aracatace a plukovníkova stále se rozrůstající rodina je přijímala za své. Svému vnukovi ukázal moře, led (něco nevídaného v kolumbijském tropickém městečku třicátých let) a poučil ho, že nejtěžší břímě je zabít člověka. Zásadní osobností Gabitova dětství však byla babička Tranquilina, nebo také Mina, která se stala předlohou pro matku rodu Buendíů ze Sta roků samoty Úrsulu. Právě její vidění světa, v němž se prostupovaly pověry, víra, mýty a legendy a skutečné události, ovlivnilo styl Márquezových románů.

***
„Nikdy jsem si dědečka a babičku nedokázal představit v jiném věku, než jak mi utkvěli ve vzpomínkách z té doby: v témž věku, kdy je na prahu stáří zvěčnili na fotografiích, a ty se pak vybledlejší a vybledlejší předávaly přes čtyři početné generace, až se z toho stal jakýsi rodový obřad. Především fotky babičky Tranquiliny, nejdůvěřivější ženy, kterou jsem v životě poznal a kterou vždycky znovu děsily záhady, jež jí přinášel každodenní život. Usilovala zpříjemnit si své povinnosti tím, že co nejhlasitěji zpívala staré zamilované písně, naráz je však přerušovala svým válečným křikem, kterým čelívala nelítostnému osudu:
‚Rodičko Boží přečistá!‘
Viděla totiž, že se houpací židle houpají samy od sebe, že do ložnic šestinedělek pronikl strašák horečky omladnic, vůně jasmínů ze zahrady že je jako neviditelný přelud, tkanička jen tak odhozená na zem se zkroutila do tvaru čísel, která mohla znamenat hlavní výhru v loterii, a do jídelny zabloudil pták bez očí a dokázaly ho vyhnat jen zpěvem Magnificat. Věřila, že pomocí tajných kódů je s to rozluštit, o kom se zpívá v písních, které se k nám dostávaly z Provincie, a kde se odehrávají. Představovala si neštěstí, ke kterým dřív nebo později dojde, a věděla předem, kdo přijede z Riohachy v bílém klobouku nebo zase z Manaure s kolikou, která se dala vyléčit jedině supí žlučí, poněvadž byla nejen věštkyní z povolání, ale potajmu i mastičkářkou.
Měla velice svérázný způsob výkladu vlastních i cizích snů, podle nichž se řídilo každodenní počínání každého z nás a které určovaly život v domě. Svého času nicméně bez nejmenšího varování div nepřišla o život, když jediným škubnutím strhla povlečení ze své postele a revolver, který plukovník schovával pod polštářem, aby ho měl po ruce i ve spánku, sám od sebe vystřelil. Podle dráhy kulky, která se zaryla do stropu, zjistili, že babičce musela prolétnout těsně kolem hlavy.
Od prvních chvilek, na které se pamatuji, jsem každé ráno snášel hotová muka, když mi Mina kartáčkem čistila zuby, zatímco ona sama se těšila tajuplné výsadě, že si ty své vytáhla z úst, umyla si je a na noc si je uložila do sklenice s vodou. Byl jsem přesvědčen, že je to její vlastní chrup a ona si ho vyndává a nasazuje pomocí nějakých guajirských kouzel, a tak dlouho jsem ji umlouval, až jsem se jí směl podívat do úst, abych viděl, jak zevnitř a zezadu vypadají oči, mozek, nos i uši, a zažil jsem značné zklamání, když jsem uviděl jen její horní patro. Nikdo mi však onen div nevysvětlil a dlouho jsem se úporně dožadoval, aby mi to zubař zařídil stejně jako jí, takže by mi mohla čistit zuby, zatímco já bych si hrál venku.“

Právě prolínání každodennosti a nadpřirozena se stalo charakteristickým rysem toho, co později literární kritika nazvala „magickým realismem“. Přestože tento pojem je už několik desetiletí kritizován a revidován a většina spisovatelů se od něho distancuje jako od výmyslu kritiků, právě styl vyprávění, který označuje, proslavil v šedesátých letech hispanoamerickou prózu po celém světě a způsobil takzvaný boom. García Márquez je pokládán za hlavního představitele tohoto směru, nejtypičtějším dílem pak je Sto roků samoty. Ve svých pamětech García Márquez dokazuje, že dokonale zvládá vypravěčské postupy, které zajistily úspěch jeho nejslavnějšího románu, a umí je používat a využívat. Své vlastní dětství líčí právě těmito postupy a činí z něj tak součást svého literárního díla. Bohužel je nutné podotknout, že styl, který okouzlil svět před téměř čtyřiceti lety, dnes už poněkud ztratil svůj půvab. Už proto, že si ho osvojila řada epigonů a degradovala ho z originálního vidění světa na pouhé mechanické používání nacvičených postupů. Márquezovi kritici konstatují, že pamětmi se definitivně zařadil mezi své vlastní epigony. Přesto mu nelze upřít, že svůj vlastní styl ovládá dokonale a jeho vyprávění je zábavné a nepostrádá smysl pro humor, který není v hispanoamerické literatuře úplně běžný.

***
„Nedokážu si představit vhodnější rodinné prostředí pro mé umělecké sklony než onen bláznivý dům, zvlášť díky založení tolika žen, které mne vychovaly. Dědeček a já jsme tam byli jediní muži; to on mne líčením krvavých bitev a školským vysvětlováním, proč ptáci mohou létat a proč za soumraku hřmí, zasvětil do smutného světa dospělých, a povzbuzoval mou zálibu v kreslení. Zpočátku jsem kreslil po zdech, až potom ženy z domu strhly křik až do nebes: na stěny a na vrata malují jen čuňata. Dědeček se rozčilil, dal jednu stěnu ve své zlatnické dílně natřít na bílo a koupil mi barevné pastelky a pak i vodové barvy, abych si tam mohl malovat, jak budu chtít, zatímco on vytepával své proslulé zlaté rybky. Několikrát jsem slyšel, jak říká, že z jeho vnuka bude malíř, ale příliš jsem o tom neuvažoval, poněvadž jsem si myslel, že malíři jsou jen ti, co natírají dveře.
Ti, kdo mne znali, když mi byly čtyři roky, říkají, že jsem byl bledý a zahloubaný a kdykoli jsem otevřel ústa, vykládal jsem jen samé nesmysly; povětšině jsem přitom mluvil o všedních příhodách z každodenního života, šperkoval jsem je však smyšlenými podrobnostmi, aby mne dospělí poslouchali. Nejvíc podnětů jsem čerpal z rozhovorů, které přede mnou vedli, poněvadž mysleli, že jim nerozumím, nebo těch, které úmyslně šifrovali, abych jim nerozuměl. Bylo to právě naopak: nasával jsem je jako houba, rozebíral jsem je na jednotlivé dílky a ty jsem navzájem přesouval, abych zakryl jejich původ, a když jsem je pak vypravoval těm, od nichž jsem je předtím slyšel, jen žasli, jak se to, co říkám, shoduje s tím, co si myslí sami.
Občas jsem si nevěděl rady s vlastním svědomím a snažil jsem se to zakrýt tím, že jsem spěšně mrkal. Dělal jsem to tak často, že někdo uvážlivý z rodiny rozhodl, aby mne prohlédl oční lékař, který mé mrkání přičetl zánětu mandlí a předepsal mi řepný sirup s jódem; přišlo mi to velice vhod, poněvadž dospělé to uklidnilo. Sama babička ovšem došla k prozíravému závěru, že její vnuk má věštecké schopnosti. Díky tomu se z ní stala má oblíbená oběť, až do dne, kdy na ni přišly mdloby, poněvadž se mi doopravdy zdálo, že dědečkovi vyletěl z úst živý pták. Strach z toho, že by mou vinou mohl umřít, byl první, co zmírnilo můj předčasný rozlet. Teď si říkám, že to nebyly jen dětské rošťárny, jak si někdo mohl myslet, nýbrž zárodečné postupy budoucího vyprávěče, jenž chtěl, aby skutečnost byla zábavnější a srozumitelnější.“

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.