Tadjo, Véronique
Poslední naděje

ukázka beletrie zahraniční

...když jsem přijela domů a když můj manžel viděl lékařskou zprávu, kde stálo, že mám AIDS, vylil na mě hrnec s horkou vodou...

Véronique Tadjo: Poslední naděje

Musíme nechat mluvit ty, kteří žijí ze dne na den, ty, kteří jsou ve středu země a kteří tesají obrysy našeho dění. Naslouchejte zoufalým slovům této ženy. I přesto měla malý kousek existence, který by mohl pokračovat i bez minulosti:

„Strávila jsem kvůli velkým křečím v břiše a bolestem hlavy tři týdny v nemocnici v Dabou. Zrentgenovali mě, nabrali mi krev a dali mi prášky. Potom, co se mi udělalo lépe, mi řekli, abych šla domů a že mi nic není. Dali mi vitamíny a poradili mi, abych si vybírala lepší stravu. Ale když jsem přijela domů a když můj manžel viděl lékařskou zprávu, kde stálo, že mám AIDS, vylil na mě hrnec s horkou vodou (ukazuje jizvy, které má na krku a na zádech). A pak mě vyhnal z domu, mě a mé dítě. Nevěděla jsem kam jít. Neměla jsem nikoho, kdo by nám mohl pomoct, jenom jednu černou holku, která byla mojí kamarádkou a bydlela blízko tržiště. Ta mi dala peníze na cestu, abych se mohla vrátit do své vesnice. A tak jsem přijela do chýše svých rodičů. Nic mi neřekli a udělali pro mě a mé dítě všechno. Ale protože nemají peníze, léčí mě tradičními bylinami. Dneska je to lepší, ale někdy nemůžu ani vstát. Starci mě poslali k několika léčitelům, kteří mě léčili po domorodém způsobu, ale bezvýsledně. Ale člověk nikdy nemůže vědět, co pro něj Bůh přichystal. Mohu se uzdravit. Mohu zemřít.

Posílají mě od čerta k ďáblu a já se zatím cítím hrozně unavená. Moji rodiče nemají peníze, peníze chce ale dneska každý. Když to nejsou peníze, je to látka na sukni, ovce nebo kráva, a přesto nic nepomáhá. Ale jeden bratranec nám přinesl noviny z minulého týdne, ve kterých se píše, že existuje muž, který už vyléčil hodně lidí. Říká se, že může docela dobře vyndat z tvého těla AIDS a že za ním do osady chodí hodně lidí. Dokonce za ním chodí hodně bělochů, kteří přijeli ze zahraničí, aby zkoumali jeho léčebné metody. Jestliže budeme moct přidat něco k penězům, které mi darovali vesničané, uděláme všechno proto, abychom tam mohli jít, protože jsem moc unavená, a jestliže Bůh chce, abych umřela, umřu. Ale říká se, že ten chlap je nejsilnější ze všech. Silnější než Bílí, silnější než všichni ostatní léčitelé. Přímo konkuruje špitálu, kam lidé chodí jen umřít, protože doktoři nic nezmůžou. Říkají, že lék na tuhle nemoc se najde nejmíň za deset let. Deset let, uvědomujete si to? Co se mnou bude? V novinách se píše, že šla za léčitelem jedna žena, když měla umřít, a teď dobře jí i spí. Snědla hodně pilulek a píchli jí nejmíň sto injekcí za dva měsíce. Teď je zdravá. Pěkně ztloustla. Matka mě musí doprovodit k léčiteli, který mě znova postaví na nohy. To je má poslední naděje.

Vy, co jste zdraví, nemodlete se za mě, nemějte se mnou soucit, ale úpěnlivě proste bohy, aby se nad vámi slitovali.“

Z francouzského originálu Le dernier espoir přeložili Anna a Erik Lukavští.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1822x

Inzerce
Inzerce