Benni, Stefano: Časoskokan

Benni, Stefano
Časoskokan

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem byl hodně malý, viděl jsem Boha. Škobrcal jsem k Bisacconiové. Škobrcat znamená poskakovat po hrbolaté cestě, já bydlel v horách, škola byla dole...

Stefano Benni, Časoskokan (Saltatempo), překlad a doslov Alice Flemrová, Havran, Praha 2003.

1.
Když jsem byl hodně malý, viděl jsem Boha. Škobrcal jsem k Bisacconiové. Škobrcat znamená poskakovat po hrbolaté cestě, já bydlel v horách, škola byla dole. Škobrcá se bez přestávek, se setrvačností sešupu, který vám brání se zastavit, neustálé natřásání mladých kulek s trochou supění v malinkých plicích. Bisacconiová je základní škola ve vesnici, zvratkově žlutá kostka v zahradě barbarských travin a vděčí za svůj název muži jménem Lutilio Bisacconi, který je připomínán, protože umřel na prahu domu zastřelený bratrancem fašistou.
Na pamětní desce je také napsáno:
Lutilio Bisacconi, padlý.
Pak, to dá rozum, buď nezaplatili kameníkovi, nebo došlo k ideografologické přenici, ale tím to skončilo: padlý. Není upřesněno jestli ve válce, v odboji, v rozpuku let, nic: padlý a šmytec.
Takže my jsme si hnedka pomysleli, že to teda nikdo nepadá tak jako Tadeo, který už v osmi letech viděl velký kulový jako nějaký stařeček a měl křivý nohy do x, a přesto chtěl jezdit na kole, a měl kolo, co vypadalo, jako by ho sežvejkal žralok, a navíc nerozpoznal patník od srázu, a taky měl tik, a ten mu stáčel hlavu ke straně, pročež padal skoro každý den, a měl boulovatý čelo a věčně ovázaný zápěstí a egyptský kolena s hieroglyfama ze škváry.
Proto mohli školu taky pojmenovat po něm: Tadeo, spadlý, nebo padající, anebo dřív nebo později zase spadne.
Pohovořil jsem o tom v jedný slohovce a sprdli mě na tři doby.
Ale ten den na konci zimy byl tak pěkný, že se člověk vzdaloval od tématu každou myšlenkou. Louky byly pocukrované jinovatkou a slunce z nich upíjelo, zatímco já potichu zpíval: když mě chceš pustit k vóodě, řekni mi aspoň proč. Zpíval jsem a utíkal k vzdělávacímu cíli školy, aktovka mě bouchala do nohou, zmrzlá chodidla mě bolela, byla námraza a ptáci létali vysoko. Údolí dole v dálce vypadalo jako malířská paleta.
Zastavil jsem se, abych se napil a skouknul svůj obraz v nádrži s vodou, a byl jsem ošklivý. Plný beďarů všech barev a tvarů, zašpičatělých, s krátýrkem, typu rozmačkaný fík, bradavkovitých (dělám výčet). Pak jsem měl zahnutý nos, jako slepičí zoban a na hlavě vlasy s vertikálním pohonem, jako obrácená záchodová štětka. Pokaždé když jsem se usmál na nějakou princeznu, hledala útočiště u draka. Pokaždé když jsem si vyrazil se svými kamarády mušketýry, schovávali mě pod pláště, abych neděsil lidi.
Asi v polovině škobrcavé cesty jsem se zastavil u vinice a ukradl jsem hrozen stříkmuškátu. Každá bobulka byla tak velká jako moje hlava (přeháním), hrozen mých hlav, každá křičela, nejez mě. Abych si lépe vychutnal svůj lup, vytáhl jsem z kapsy kůrku chlébožího. V životě jsem nenarazil na nic tvrdšího než tahle kůrka. Do tý by se nezaryly ani zuby kombajnu nebo vyhladovělýho kajmana. Ta kůrka vypadala jako ukovaná z oceli. Střídka měla konzistenci jistých minerálů, porózních, ale přepevných.
Tak jsem se posadil, poněvadž svítalo a slunce zapalovalo v jinovatce řežavé pruhy a obrysy hor vypadaly jako ukolébaný obr s tenkým lemováním. Hluk řeky mi dělal společnost, protože jsem věděl, že tam uvnitř jsou plotice a štiky a parmy a oukleje, všechny ty úžasný mrskající se stvoření prohledávající temné tůně, které my nikdy nepoznáme, a to nemluvím o veverkách, jezevci ospalci, krtku vrásčivci a o sokolu, který plachtil na mém zenitu. A o dvou stračenách, co přežvykovaly pod stromem a kaštany jim padaly na hlavu, a ony byly šťastné.
Byla to poetická chvíle, ale já tehdy jen s námahou odlišoval smutné poetické chvilky od těch veselých, takže když jsem cítil, že přichází záchvat poezie, bylo to trochu, jako když se střeva dají do pohybu a ohlašují a škrundají ještě před finálním osvobozením, a tak když se zničehonic dostavovala křeč nějaké eklogy nebo sonetu či nepropásnutelného okamžiku, já to zajídal.
Rozevřel jsem sanice, jako kdybych chtěl schramstnout obzor, a snědl jsem horu Monte Mario, vlakové nádraží, kousek vedlejší silnice a pak, za velkého drcení, kus chleba. Jmenoval se chléboží, protože mohl vydržet i tisíc let a zůstával pořád dobrý.
Ten chleba jsem mohl jíst jenom já, pes Fox, což byl honící pes velkej jako kůň, a ježibaba Berega ocelozubka. Poněvadž ježibaba Berega byla pohádkový stvoření vymyšlený mnou a Selene (mojí holkou) a Fox žral ten chleba pouze změkčený vodou a slinama vlastní výroby, byl jsem jediný, kdo ohryzával chléboží doc, a ne nadarmo mi říkali Vlček.
A tak křup chleba pod mými tesáky a haf v dálce Fox a mlaskla šťáva ze stříkmuškátu a nedokázal bych syntetizovat hluk řeky, ale slunce vystoupalo ještě výš a kolem byla vůně neopakovatelného štěstí.
Snědl jsem čtyři bobulky a tři se mi rozprskly v průdušnici, protože když se ti bobulka stříkmuškátu nezadrhne, teda nevzpříčí v krku, znamená to, že není dobrá, ta bobulka musí být celá napěchovaná a nadmutá šťávou a cukrem a včelí závistí, exploze, ke které dojde, když ji zraní zub, je jako bomba, výbuch chuti, a muškát vletí do nosu a do průdušek a až do slinivky, a ty kuckáš a vychutnáváš a kuckáš a vychutnáváš a zatímco kuckáš, slupneš další bobulku, aby sis to ještě víc vychutnal.
Pokud jste to nikdy nezkusili, něco vám schází, říkával můj táta, kterýmu uvízla noha v liščí pasti (to vám povím později).
Takže tam tak sedím na zemi, zadek mám mražený a jím chléboží a štříkmuškát a dívám se na pavouka, jak hbitě plete, na slunce, jak se roztahuje a mezitím se přiblíží začátek vyučování. Zdá se mi, jako bych slyšel zvonění, tam dole v údolí, já nemám hodinky, odhaduju čas podle zmrzlých chodidel, je to mráz sedmi třiceti, palec nic necítí, ten šťastlivec, a pata vrže.
Vyskočím na nohy a panorama se rázem rozšíří, vidím hřbety ryb skákajících v řece a náves a Selene na lavičce, jak na mě čeká a zaplétá si cop, a tu státní krysu učitele Želvouna, který podupává, protože mám zpoždění, a bustu Padlého Bisacconiho u vchodu. Už dopředu cítím tu pěknou školní vůni vyblité polívčičky a pod zadnicí zrajícího syrečku a hrušek vařených v babiččině nočníku a myslím si: za tohle všechno jednou někdo zaplatí, když tu náhle – zjevení.
Ze sadu schází muž vysoký jako oblak, s nesmírným vousiskem barvy hnojiště doprovázeným eskortou much, celý oblečený do vrstev a cárů, v černém pláštíku vyspraveném oblýskanými záplatami. Má hůl z hrušně a starého psa, ale fakt starého, který očuchal kdovíkolik tyrannosauřích čuranců a pajdá a chrčí, jako by byl plný vývaru.
Muž oblak se na mě hned usměje a já pochopím, že jen Bůh se takhle usmívá, a přidřepne si na vršíčku, proti světlu, mezi kozlíkem a čekankou, stáhne si tři nebo čtyři typy gatí a začne kadit, ale pořádně, je to jako stáčející se anakonda, nebo obilí padající z kombajnu, nebo polenta tekoucí z kotlíku, je to triumf vlahého hovna, které při dotyku s půdou vypustí obrovský a vonící oblak páry, a čím víc kadí, tím víc pára roste, ukládá se na louku a na stromy a zamlžuje hlemýžďům ulity.
A kadí dál, je to produkce k nevíře, zatímco pes se na mě dívá, jako by chtěl říct, tohle nic není, a mezitím už není vidět muže, ale veliký oblak protnutý duhou, a zevnitř se ozve krátký, namáhavý povzdech, což znamená, že ještě kadí, a ptáci poletují kolem oblaku a slavnostně švitoří.
Pak se ten oblak páry rozptýlí a na zemi zůstane kouřící obelisk, půda se ohřála a mě už nebolí chodidla.
A Bůh vytáhne zpod pláštíku fíkový list, který roste jen v zahradách Edenu, takhle krásně pětilaločnatý a lesklý, bez dřeprdelového chmýří, udělá pohyb jako sultánovi ovívači a vytírá se zezadu dopředu a zepředu dozadu.
Pak odhodí ten biologicky rozložitelný list, který se klouzavě snáší směrem do údolí, a já si představuji, že jestli doletí svatý a podělaný až na prostranství před kostelem, stane se z něj relikvie, a ze všech vesnic se lidi přihrnou podívat na List Boží a já budu jako ta Bernadetta, až na tu cudnost.
- Tohle je život, říká Bůh a protahuje se a božským zrakem vyslídí podmáselníka, i když tam normálně nerostou, sebere ho a zbaští, půlku on a půlku pes.
Dobrou chuť, povídám.
- Děkuju, řekne, je den jako stvořený na rybaření, nebo aby došlo k časovému třeskotření a vytvořil se Filler-Gaussův prostor, anebo aby se člověk v tu ránu zamiloval a všiml si toho až druhý den.
Přesně tak, já na to.
Hm, jak se jmenuješ, chlapče, co nikdy nechceš jít do školy? Říkají mi Vlček.
- Malý vlku z lesa, říká Bůh a pozvedá k nebi špinavý a nádherný prst, užívej si svobody a jednoho dne budeš mít tu čest zabít císaře. Nemáš kus chlébožího?
Dám mu ho.
- Ty ani nevíš, jak se s ním najím, povídá to chlapisko, a co ti za něj dám. Takže, Vlčku, postav se pod tenhle ořešák zvlhlý jinovatkou a snaž se poslouchat zvuk padajících kapek. Hotovo? Teď ti vysvětlím zásadní věc. Tohle, říká, jsou hodinky pro vnější svět.
A vytáhne úžasné cibule, z vyleštěné oceli, s obrázkem hvězd a ryb. Otevře je a uvnitř je hrací strojek, dvanáct točících se baletek, které se ukloní, když tě míjejí, a uprostřed je skřítek, co odbíjí vteřiny na kovadlině.
To je nádhera, říkám.
- Ďábel má ještě krásnější, se žhnoucíma ručičkama a kukačkou, co ti vyklovne oči. Ale tyhle taky ujdou. Tohle jsou hodinky, které zachycují tvůj takzvaně normální den: pozdní příchod do školy, časné vstávání, hodiny, které vůbec neutíkají, kalendář, to, že budeš za deset dní zdráv, že zemřeš za šest měsíců, pohyb hvězd, příliv a fotbalové zápasy. Ale pozor!
Pan Bůh slupne hodinky na jedno polknutí.
- Žádnej strach, povídá, spolknul jsem je, zmizely, ale čas se nezastavil. Koukej, straka se nezastavila v letu, kapky padají a ty stárneš. Teď poslouchej.
A já poslouchal ťukání kapek padajících z ořešáku.
- Tak tohle je zvuk vnitřních hodinek. Ty poměřují čas, který neplyne rovně, ale dopředu a dozadu, dělá zatáčky a zákruty, stáčí se, vymýšlí si, vrací do hry. Je to čas, který nemůžeš změřit ani chronometrem, ani tím nejdůmyslnějším astrozařízením. Je to tvůj čas, měří tvůj život, který je jedinečný, a tudíž se liší od mého a od Gabrielova, to je tenhle můj zasloužilý pes.
Pes se uklonil a viděl jsem, že má na tlapě hodinky.
- Neděs se, ale budeš pořád žít s dvojema hodinkama, jedněma vnějšíma a jedněma vnitřníma. Ty vnější se ti budou hodit, abys nepřišel pozdě do školy, při čekání na autobus, a na den, kdy umřeš, aby sis spočítal, jak dlouho jsi žil. Ty druhé, které obsahují sto sedmdesát šest časů protologických, devadesát eschatologických a třicet šest chaotických románovských časů, jsi spolkl jako malý, i když si to už nepamatuješ. Klidně jim říkej druhé hodinky, nebo spíš hodibinky. Pokaždé, když uslyšíš jejich tikání, kapání vody, cvrčkovy osminy, jakýkoli rytmus a koktání světa, může se stát, že se hodibinky dají do pohybu, nebudeš je moct zastavit a poběžíš dopředu nebo utečeš zpátky a jedny věci uvidíš poprvé a jiné znovu a znovu.
A jak takové hodibinky vypadají?
- Nedají se vidět, jsou udělány ze spousty součástek, které se vzájemným smíšením stávají neviditelnými. Chceš nějaký příklad? Tvůj dům, díváš se na něj zvenčí a říkáš: tohle je můj dům. Ale pod domem je sklep, tmavý vinný sklípek se sudy, plísní na stěnách a pachem let a století, ale v té temné minulosti kvasí víno a zrají sýry. Nahoře je sýpka s moukou, jablka, ořechy a sušená rajčata, a šustí tam myši hryzalky a plši zlodějíčci, jsou tam zásoby pro tvou budoucnost. Pak tam je dům, kde bydlíš, s teplým komínem, kuchyní, odkud se kouří, a záchodem, kde to bublá, a postelí, která tě vlídně vítá a chystá ti sny, ale i noční můry, a v zimě ledové přikrývky a horečku a hodiny, kdy v noci nespíš. A občas se všechno změní: komínem pronikne noc, jiskřičky přízraků minulosti, nebo strach z toho, co je za dveřmi, víno a tma ve sklepě v tobě vyvolávají představy o cestách a zlézání nepřátelské lodi, v sýpce tlučou hlavou uvěznění ptáci jako ošklivé myšlenky. Tak tohle je tvůj dům, ne ten, co vidíš zvenčí, s okny, dveřmi a břečťanem na zdi.
Je to komplikovaný, povídám.
- Nic není komplikovaný, když se vydáš dovnitř. Les viděný shora je neproniknutelný podrost, ale ty ho můžeš poznat strom od stromu. Hlava člověka je nepochopitelná, dokud se nezastavíš a nevyslechneš ho. Historie, no, historii nechme stranou. Celou tuhle litanii jsem odříkal jen proto, abych ti sdělil, že ode dneška se budeš jmenovat Časoskokan. Teď jdi, protože slyším školní zvonek, Selene si dělá starosti a rybí hřbety se lesknou.
Amen, řekne pes.
A Bůh se vzdaluje a mizí mezi jabloněmi, kdoulovci a cypřiši a já mám oči plné slz, protože jsem viděl božstvo, nevím jestli pohanský nebo klerikální nebo lesní, ale to se každýmu nestává, jenom někdy těm dobrým, natožpak takovýmu zlotřilci, lajdákovi a opozdilci jako jsem já. Fofrem škobrcám dolů a bulím, bulím a škobrcám, škobrtnu a spadnu a stříkmuškát mi exploduje v kapse. Jak tak ležím na zemi, poslouchám zpěvavou cikádu, rytmicky cvrká, cvrk, cvrk, cvrk, a cítím, jako by se mi v břiše rozběhly nějaký kolečka, ach bože, už je to tady. Vyskočím na nohy, vidím nízké nebe a krajinu, která se kroutí, jako by byla na gumu, jako voda, když odrazí obraz ryby, a v mžiku se všechno promění. Místo brázdy je silnice lemovaná domy, a všude smrad, jako by Bůh zapomněl vypnout plynovej hořák. Dole v údolí stoupá z vesnice proužek černýho kouře a řeka je vyschlá, vybagrovaná a vysátá, vede přes ni dlouhá a široká silnice, která mizí v díře uprostřed hory a je celá plná aut, a ty vjíždějí dovnitř, doufejme, že tu díru udělali i na druhý straně, jestli ne, to budou jatka. A ty auta nejsou žádný jedenáctistovky nebo giardinetty, jsou dlouhý a špičatý, vypadají jako vzducholodě z verneovek, a budou jich tisíce, ale je evidentní, že karosérie se vyvinula, ale motor naopak zretardoval, protože jedou pomalu, v řadě za sebou jako chlupatý housenky, troubí a od zadků se jim kouří, a na nebi je obrovitá obludná vážka, která dělá ohlušující randál. Ježišmarjá, povídám, co se to se mnou děje, pak se to rázem všechno vrátí do normálu, včetně stříkmuškátu, který mi stéká po nohou, a cítím ty bídný omrzliny a taky velikou svobodu uvnitř, pocit, že toho mám ještě tolik co objevovat a tolik co přečíst.
Škobrcám a škobrcám a vběhnu do vesnice a na náves. Selene už na lavičce není, mám asi desetiminutový zpoždění.

2.
Moje třída pátá B byla malá a byla v ní jen jedna velká zeměpisná mapa Evropy s Ruskem uříznutým v půlce, neví se, jestli z nedostatku místa nebo z politické vůle, a dál jen jedna křída na tabuli, jen jedno velké okno a jen jedna velká hlava skopová a to byl profesor Naselli řečený Želvoun.
Dotyčný byl zlý od narození, výchovou a z vlastní vůle, skrz naskrz zamořený od hemeroidů a od cigaret Alfa, námi zvaných smrdutky, kterých kouřil čtyři krabičky denně. Čtyřikrát dvacet, osmdesát alfasmrdutek. Každá smrdutka jedna minuta chrchlání. Celý sled chrčení a prskání a slizů, které byly nakonec zakatalogizovány v promáčeném kapesníku, zelinkavém jako říční kal.
Želvoun měl nestejné kníry, jeden delší a jeden kratší, nikdo nevěděl proč. Pořád chodil oblečený v hnědém proužku a nikdy si dobře nezapnul poklopec, odkud mu vyčuhovaly bavlněné spodky a někdy taky kousíčky slimejše. Selene říkala, že to dělá schválně, protože to je senzuální maniak, to jsou ty, co si od nich nikdy nesmíš brát bonbóny, můžeš mu klidně i dát, ale vzít si bonbóny, to nikdy.
Želvoun měl další nechutnosti: vodu po holení vůně pohřebního věnce, žluté nehty a manželku, která nikdy nevycházela z domu, protože měla nervové vyčerpání a říkalo se, že kouří ještě víc alfasmrdutek než on. A konečně, Naselli Želvoun Chrchloun Smrtipuch byl křižákem tažení Fefelliho Federica řečeného Fefè, kandidáta na starostu a největšího místního prodejce krav, jehož volebním sloganem bylo: “V životě člověka sou tři důležitý věci: rodina, maštal a mše”.
Moji spolužáci byli pěkná míchanice, jako houby v lese, dobrý a červaví, široký a tenký, šedivý a barevný, kozáci a babky, jedni byli ze zapadlejch chalup vysoko v horách, druhý byli zazobaný dětičky hokynářů a vinařů, jedni byli adolescenti neznalí života, druhý si ho honili o sto péro, jedni byli malinkatý jako Škrabka, co pak umřel ve třinácti s kostma samá díra, druhý dlouhý a volatý jako Steril, ten byl synem bratrance a sestřenice a bydlel v takový pustině, kde se spolu vochlovali mezi příbuzenstvem už celý století, vypadal jak troll, ale byl hodnej.
Pak tam byla Sazinka, maličká a černá, její táta prodával uhlí a protahoval komíny, měla hlásek jako elektrická pila a sama si vyráběla nádherný korále ze žaludů.
Moji nejmilejší kamarádi byli Hnát, co vážil šedesát kilo, vykrmený kejty a býčí šíje, ne nadarmo byl synem řezníka. Vykládal takový hovadiny, že ho posadili do lavice samotnýho, až dozadu, jako by byl nakaženej morem, ale stejně bylo slyšet všechno, co říkal, protože měl burácivej hlas jak velkej.
Pak tam byl Přímej Hák, a ten byl štíhlej a bystrej, s mandlovýma očima. Narodil se při úplňku, a tudíž to byl cvok nebeskej, trávil život tím, že chystal světu vtípky. Byl sirotek a žil se třema trochu nasupenejma bratrama.
Pak tam byla Selene, ta byla blonďatá, buclatá a mně připadala překrásná, i když měla trochu pizizoubky a šlapala si na jazyk.
Pak tam byli Valisi Hlavadubová, Nico Kaštánek a Lucianina Slonbidlo a Camillina Barbína a Hňupák Šprťák. Z těch malejch, teda z těch ze třetí a ze čtvrtý, si pamatuju ty kapku speciální.
Cvrčka Martina, protože byl hodně mrštnej a dobře kopal.
Ciccia Mám, protože při fotbalu vždycky křičel na míč “mám !” a byl to mrňavej, ale neústupnej obránce.
Zmijáčka, svatouška a špicla, syna pracháče se šestadvaceti vinicema.
Otorinu Houfnici, která díky nějakýmu hrtanovýmu kouzlu už v sedmi letech krkala silněji než kterejkoli kluk ze školy, a naládovaná oranžádou rámusila jak deset zlobrů.
A na závěr školnici Graziu, která potajmu prodávala marmeládu, dvacet lir za namazání.
Teď, když jsem je připomněl, vešel jsem do třídy a Želvoun řekl:
Zase pozdě, mladý pane. Máte dnes nějakou speciální omluvu?
Mohl jsem říct, že jsem viděl Boha, jak kadí v oblaku s duhou? Nebo to s hodibinkama v žaludku? A tak jsem mu vyprávěl tuto prostou historku:
- Kráčel jsem, pane učiteli, po hrázi vodního příkopu zvaného panímanda, protože tam máchají prádlo pradleny ze vsi, a se zaujetím jsem pozoroval některé exempláře místní flóry a fauny, abych je případně přinesl sem, jakožto didaktickou pomůcku na hodinu přírodovědy. Kdyžtunáhle vidím podezřelý a vířivý pohyb v kopřivách, které se v těch místech hojně vyskytují, a nedbaje na nebezpečí se vydávám do listí a pátrám po příčině toho záhadného harašení.
A co nevidím, pane učiteli?
Zmiji zlobecnou toho nejjedovatějšího druhu, pískové barvy, s hlavou štíhlou, ale po stranách nafouklou, jako Hnát, když si nacpe do pusy půl housky, a uvědomím si, že ta nafouklost (zmijina, né Hnátova) znamená, že je naštvaná a chystá se zaútočit.
A tak seberu ze země rozeklanou hůl, abych se bránil.
Avšak, pane učiteli, ta hůl není nic jiného než další dvě zmijůvky zlobecné, které jsou do sebe propletené, protože je lásky čas.
Co si počít?
Mrštím dvě zmijůvky zlobecné proti té samotné zmiji a stane se něco nepředstavitelného.
Ta samotná zmije byla manžel zmije zkroucené kolem zmijího milence, a tím pádem je pletka odhalená, vypukne bengál, debata samé syčení a fučení a lítý boj, a já se zdržím, abych viděl, jak to dopadne.
A jak to dopadne?
Špatně. Všechny tři zmije se pokoušou a pozabíjejí, a já pochopím, že vskutku není místo pro lásku na tomto světě, vezmu ty mrtvolky a pohřbím je a vyrobím jim pomníček s květinami, které tam dosud jsou, kdybyste si chtěl ověřit pravdivost tohoto smutného příběhu.
Přirozeně vůbec nevykládám tuhle báchorku, příliš krásnou na to, abych ji takhle promrhal. Mlčím a poslouchám Želvouna, který chrchlá a hubuje. Který říká, že jsme vesnice ignorantů a kriplů, napůl děti napůl hovada, ale brzy se něco změní, ó ano, změní a o tom se nám dnes chystá povídat.
Vzdychnu si. Okouzleně zírám na Hnáta, který vytáhne z nosu sopel a strčí si ho do kapsy. Dokáže je udržet při životě i dvě nebo tři hodiny, aniž by ztratily váhu a vlhkost. Je to opravdový pan Pompo. Sazinka plní sešit černými otisky prstů. Selene zas kreslí domy. Jelikož ten její je malilinký, bydlí v něm s rodiči krejčími, kreslí domy s desítkami a desítkami pokojů, výtahy, jezdícími schody, člověk by si s sebou, když se jde vyčurat, měl brát svačinu. Mezitím vidím, že Hák připravuje sršáně. Hák je ten největší střelec z flustrubky na světě, s výjimkou indios Guatayabas z Amazonie. Vyrábí flustrubky pomocí umělohmotnejch trubiček a lepící pásky, dělá je jednoduchý a dvojitý nebo kulometný jako Panova píšťala a především zhotovuje rychlejší a smrtonosnější žihadla než kterýkoli bodavý hmyz. Nepoužívá kurare, jenom sliny a pryskyřici, co najde v kmenech třešní.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2780x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce