Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé

Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo
Dekameron. Z jedné italštiny do druhé

recenze beletrie zahraniční

Aldo Busi, známý romanopisec a překladatel z němčiny a angličtiny, vyvolal v roce 1990 diskusi o překladatelské etice a věrnosti vůči originálu, když předložil veřejnosti překlad Boccacciova Dekameronu do současné italštiny.

Giovanni Boccaccio; Aldo Busi: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé (Decamerone. Da un italiano all´altro), Rizzoli, Milano, 2003, 852 stran

Aldo Busi, známý romanopisec a překladatel z němčiny a angličtiny, vyvolal v roce 1990 diskusi o překladatelské etice a věrnosti vůči originálu, když předložil veřejnosti překlad Boccacciova Dekameronu do současné italštiny. Rozhodnutí zpracovat Dekameron moderně, přizpůsobit jej požadavkům současného jazyka a posunout ho tak v čase, bylo odvážné i vzhledem ke společensko-literárním předsudkům hlásajícím nedotknutelnost natolik klasického díla. Nová a nová vydání však dokládají, že se toto pojetí setkalo s kladnou odezvou veřejnosti.

V úvodní poznámce Busi vysvětluje důvody svého zpracování a v první řadě uvádí, že “přeložil Boccacciův Dekameron, ale nenapsal svůj vlastní”, jak by se mohlo čtenáři zdát při letmém pohledu na jeho svérázný styl. Poukazuje na skutečnost, že díla stárnou, a je tudíž nutné je oživovat stále novými překlady, které nevyhnutelně časem ztrácí na aktuálnosti a jsou nahrazovány dalšími. “Napsal jsem dnešní originál”, tvrdí dále ve své předmluvě a zdůrazňuje, že “ve světové literatuře jsou nejvíce neměnnými texty právě takové, které mají stále v zásobě dost energie, aby snášely čtvrcení, manipulaci, ... v tom tkví jejich vitální odolnost proti zrezivění.” Busi tedy respektuje původní verzi, zároveň si však v zájmu zaktualizování díla ponechává prostor pro vlastní výběr jazykových prostředků a sémantických posunů.

Busi není jediný ani první, kdo přistoupil k modernímu zpracování klasických děl: Gianni Celati zvolil pro Boiardova Zamilovaného Rolanda prozaickou formu převyprávění, Italo Calvino převyprávěl v próze části Ariostova Zuřivého Rolanda a opatřil jej vlastním skvělým komentářem (česky 1974), totéž provedl Alfredo Giuliani s Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem (česky 1970). Ve srovnání s těmito zpracováními se Busiho Dekameron nejvíce přibližuje svému originálu, neboť překladatel až na výjimky zůstává vně textu. Jak naznačuje chybějící poznámkový aparát, dílo nechce být konkurencí filologickým vydáním.

Čtenář si v první řadě povšimne, že Busi zaujal osobitý přístup k formální stránce překladu, neboť okamžitě shledá markantní rozdíly mezi originálem a jeho novodobou verzí, kde je rámcový příběh sedmi dívek a tří mladíků posunut do pozadí, ne-li úplně vypuštěn, podobně jako jejich písničky či šlechtické tituly. Jména deseti vypravěčů jsou uvedena na počátku každé epizody, pravděpodobně pouze za účelem rozlišení mužského a ženského hlasu. Stručné shrnutí obsahu, které v originále předchází každý příběh, Busi v překladu úplně vypouští, přesouvá jej do závěrečného obsahu a v textu ponechává pouze krátké předmluvy k jednotlivým dnům.

Přestože spoustu boccacciovských formálních prvků Busi záměrně vypustil, iniciativně se naproti tomu ujal vymýšlení originálních názvů příběhů. Bylo-li překladatelovým záměrem podnítit těmito tituly, mnohdy založenými na slovních hříčkách, čtenářovu zvědavost, pak můžeme jeho nápad považovat za opravdu originální a výsledek za zdařilý. Za pozornost stojí názvy jako “Návštěva archanděla Gabriela u Miss Ráje”, “Kristovy parohy” atd. Jejich vtip spočívá především ve spojení novodobých výrazů s lexikem z duchovní sféry. Je očividné, že Busi postavil takto kontrastující rejstříky vedle sebe, aby parodizoval jevy stejně, jako to bylo záměrem Boccacciovým, tehdy s omezenými prostředky středověké a humanistické literatury.

Přeložit zábavné dílo tak, aby současný čtenář ocenil jeho humor podobně jako publikum autorovy doby, bylo pravděpodobně klíčovým problémem překladu. Pro vytvoření humorného efektu Busi využil styl camp, který umožňuje smíchat dialekty, stylistické registry, jazyky, je teatrální a na základě všech těchto kontrastů komický. Busi tohoto efektu docílil mistrně, především díky slovní zásobě, která je zde oproti originálu mnohem bohatší, což však neznamená, že se překladatel odchýlil od původních významů. Naopak – Busiho slova jsou mnohdy jadrná, aktuální, vtipná a blíže určují konkrétní situaci. Příkladem takového postupu můžou být spojení “chimérický spektákl” (chimerico spettacolo) nebo “záhrobní představení” (recita oltretombale), kterými Busi v daném kontextu vhodně nahradil neutrální výraz “věc”. Podobně květnatě překládá také Boccacciova oslovení, kterými se autor obrací na ženy: například “milované ženy” (amorose donne) se v překladu mění na “moje drahé kokety” (mie care civettone) nebo “moje spanilé seladonky” (mie vaghe cascamorte) a “oslnivé ženy” (splendide donne) dokonce na “moje krásné úlomky slunce” (mie belle schegge di sole). Naopak u zastaralých a zdlouhavých vyjádření Busi dává přednost kratšímu řešení, například “za trest dáno” (per pena dato) překládá jako “verdikt” (verdetto), “ženy jim příbuzné” (le donne lor parenti) jako “příbuzné” (consanguinee). Některé překlady se zdají být téměř vulgární jako “zatracená mrcha” (maledetta carogna), která nahrazuje “moji nepřítelkyni” (mia nemica). Přestože se podobné jazykové volby mnohdy zdají být přehnaně expresionistické, svůj účel splňují, neboť současný čtenář se nemusí potýkat s jazykovými záludnostmi 14. století, které brání plynulé četbě a humorný efekt tím vyznívá naprázdno. Díky překladatelově bohatém slovníku a ironii si tak čtenář může vychutnat neopakovatelný humor Boccacciova díla.

Podobně novátorsky přistoupil Busi k syntaxi, kterou záměrně zjednodušil, aby odstranil čtenáři z cesty zbytečné překážky a text byl čitelnější. Zatímco pro Boccaccia jsou typické hypotaxe a implicitní formy, překlad naopak oplývá souřadnými větami a explicitními tvary sloves, nezachovává jmenné a slovesné kategorie. Ačkoli syntaktické proměny nejsou narozdíl od lexika natolik určující pro překladatelův osobitý styl, právě ony jsou předpokladem pro plynulost textu. I po této stránce je překlad považován za velmi zdařilý, neboť čtenář není nucen hledat východisko ze spleti rozsáhlých latinizujících souvětí.

Součástí stylu camp a nejoriginálnějším a nejvýraznějším jevem překladu jsou četné rétorické figury, přibližující jazyk textu hovorové mluvě a dodávající mu humor. Překlad obsahuje řadu idiomatických vyjádření, jako jsou například věty “chce to silný žaludek” (ci vuole uno bello stomaco), v originále “jak velkou hanebností ozbrojeného rytíře je chtít zabít” (che gran viltà e' d’un cavaliere armato voler uccidere) nebo “podařilo se jim dostat ho do úzkých” (riuscirono a metterlo alle strette), v Boccacciově podání “jimi pobádán tak, že nemohl říci ne” (da loro sollecitato, non potendo dir no).

Jinou, méně užívanou rétorickou figurou jsou pomlky (reticenze), které v určitém bodě pozastavují plynulost textu, aby co nejvíc a co nejvtipněji vyzněla pointa. V originále se takové figury nevyskytují: “odebral se na místo vzdálené asi tři kilometry od Ravenny, které se nazývá Chiassi” (andossene ad un luogo fuor di Ravenna forse tre miglia, che si chiama Chiassi). V překladu věta zní: “dorovodili ho do ... Classe, pár kilometrů za městem” (lo accompagnarono fino a ... Classe, a un paio chilometri dalla città). Busi zdůraznil minimální vzdálenost od města, která tak kontrastuje s předcházejícím dlouhým popisem cestovních příprav, čímž daná věta vyznívá v jeho podání mnohem vtipněji narozdíl od originálu, kde důležitost informací není podobnými jazykovými prostředky zdůrazněna vůbec.

Pro obohacení stylu Busi značně využívá metafor, které snad nejvíc ze všeho oddalují styl překladu od jeho originální verze. Povídka nazvaná překladatelem Nastagio degli Onesti a diabolické psychodrama (Nastagio degli Onesti e lo psicodramma diabolico; V, 8) je jednou z nejlepších ukázek stylu camp a jeho okázalosti, neboť Busi vytváří samovolně analogii mezi teatrálností stylu a obsahem povídky vzhledem k tomu, že v závěru se děj pomyslně přesouvá na divadelní pódium. Neutrální Boccacciova verze zní: “uviděli trpící ženu” (videro la dolente donna), zatímco Busi větu přeložil jako “na scéně se objevila oběť” (apparve in scena vittima), podobně volný a cílený překlad dokazuje dále věta: “kterážto věc do svého konce dovedena” (la qual cosa al suo termine fornita), v překladu: “spadla fantasmagorická opona” (calo' il fantasmagorico sipario). Poté Busi vkládá do textu větu, která v originále není: “diskutujíce dlouze o realismu a metafoře a o tom ďáblovi, divadelním manažerovi” (discutendo a lungo su realismo e metafora e su quel diavolo impresario). Je patrné, že Busi přidal do textu tuto větu, aby vygradoval děj povídky ad absurdum a zároveň, aby vyjádřil svůj výsměch povrchnosti dnešního publika. Zde nalézáme další odlišnost překladu od jeho originálu, neboť Boccaccio jinak v průběhu povídek do děje nevstupuje.

Busiho počin, který napomáhá oživit vztah Italů ke středověké a humanistické literatuře, je překladatelským mistrovským kouskem po všech stránkách a je také prvotřídní ukázkou jazykových a stylistických možností současné italštiny. V Busiho převyprávění se tímto vlastně odráží i dávný úmysl Boccacciův vytvořit téměř ex novo bohatý literární jazyk pro moderní prózu.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 127 čtenářů.

Diskuse

Vložil: MiKi, 31.10.2006 16:31
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
To se mám celý naučit?chtělo by to stručněj
Vložil: aaa, 16.10.2006 15:29
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
já chci části..a ne naký děj!!!
Vložil: Ewca(vrtulka), 20.03.2006 20:44
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Giovanni Boccaccio [bokačo], italský renesanční spisovatel a básník, se narodil pravděpodobně v Paříži v roce 1313 a zemřel 21. prosince 1375 ve Florencii. Příslušnost k domu Bardiů, financujících anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup ke dvoru, kde prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d’Aquino,... která pod jménem Fiammetta má v jeho díle podobnou funkci jako Dantova Beatrice nebo Petrarkova Laura. Po úpadku Bardiů a po otcově smrti se vrátil do Florencie. Vrcholem jeho tvorby je Dekameron (1348-53), cyklus stovky novel rozdělených po deseti na deset dní. Vypráví si je společnost tří mladíků a sedmi dívek, kteří utekli z Florencie na venkov v době moru v roce 1348. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, komponovaný podle vzoru Božské komedie s didaktickým záměrem ukázat na hierarchicky seřazených příkladech neřestí a ctností cestu k šťastnému životu, na rozdíl od Danta však pozemskému; proto bývá Dekameron nazýván lidskou komedií. Boccaccio chtěl dokázat, že italský jazyk je vhodný stejně jako latina pro všechny žánry "vysoké" literatury, např. v prozaickém románu Filocolo (1336), eposu o 18 zpěvech v Caccia di Diana (Dianin lov), v eposu Filostrato (1338) a Teseida (1340-41). Pravděpodobně po Dekameronu vznikla satirická povídka Koš aneb Bludiště lásky. Setkání s Petrarkou 1350 přivedlo Boccaccia k zájmu o humanismus. Život Dantův je prvním životopisem tohoto největšího italského básníka. Ve stáří ho představy posmrtné odplaty přiměly k zavržení vlastních děl; od úmyslu spálit je ho odvrátil Petrarca, byť sám (v dopise 1373) považoval Dekameron pouze za "mladistvou knihu, napsanou v próze a určenou pro lid". Boccacciova próza je považována za závazný vzor literárního jazyka v Evropě; Dekameron podstatně ovlivnil vývoj evropské novely a dodnes je zdrojem inspirace pro všechna umění
Vložil: Vrtulka, 20.03.2006 20:43
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Giovanni Boccaccio Dekameron Autor čtenáře v úvodu seznamuje s hrůzami, které se děly okolo roku 1348 ve Florencii. Popisuje morovou ránu, její důsledky i to, jak se k ní lidé stavěli. Tato nemoc mohla napadnou každého, a proto se lidé měli před ní na pozoru. Někteří se zavřeli doma, s nikým... se nestýkali, jedli pouze vybrané jídlo a pili nejjemnější vína. Jiní zase cestovali po krčmách a ubytovávali se v opuštěných domech, kterých bylo dost. Zkrátka - užívali si, dokud ještě mohli. Další se odstěhovali na venkov, rodiny se rozpadaly, manželé se opouštěli a dokonce nechávali o samotě i děti. To všechno jenom proto, že se báli před hroznou nemocí, kterou se mohli nakazit nejen stykem s nemocným, ale dokonce i jen s jeho oděvem. Když se někdo nakazil, nebylo úniku - do tří dnů byl nebožtíkem. Lékaři se sice snažili nalézt lék, ale bohužel marně. Mrtví byli pochovávání do jednotlivých hrobů, později však i do společných. Důvod byl prostý - nebylo místo. Ani faráři se s obřadem moc nepárali, nechtěli se nakazit, a proto velmi rychle odbyli pohřeb i několika lidí současně. Jednoho úterního rána se v kostele naprosto náhodně sešlo sedm žen, které se domluvily, že se odstěhují z města. Štěstěna jim poslala do cesty ještě tři muže, kterým vysvětlily svůj plán. Po dohodnutí nezbytných záležitostí se rozešli a hned dalšího dne odjeli z města, protož jejich příbuzní buď zemřeli nebo se také odstěhovali. Po chvíli dorazili do nedaleké vesnice, kde se chtěli usadit v tamějším paláci. Ubytovali se tedy, poobědvali, pospali a vyrazili na procházku do zahrady. Došli do herního koutku s šachovnicemi a podobnými hrami a jedna z žen navrhla, aby si vyprávěli příběhy. Všichni souhlasili, sesedli se tedy do kruhu a začali. Vystřídali se všichni. Po deset dnů si takto vypravovali příběhy, čili celkem 100 příběhů, které autor zaznamenal. První příběh vypráví o tom, jak bohatý kupec Musciatto Francezi chtěl vymáhat dluhy od několika Lombarďanů. Ti však měli velmi špatnou pověst, a proto hledal někoho, kdo by to udělal za něj. Vybral si - Ser Ciappelletto se mu zdál nejlepším, neboť měl v širokém okolí nejhorší pověst. Vyslal jej tedy do Lombardie. Tam se však ser Ciappelletto rozstonal. Lidé, u kterých přebýval, se báli, že by na smrtelné posteli mohl přiznat všechny svoje hříchy, což by jim moc obdivu nepřineslo. Vyhodit ho také nemohli - co by si o nich lidé pomysleli. Ser Ciappelletto si však nechal poslat pro toho nejlepšího a nejvíce nábožensky založeného mnicha. Ten opravdu přišel a začal jej zpovídat. Ser Ciappelletto přiznal všechny své hříchy, včetně hříchu největšího - že spílal své matce. Samozřejmě, že odpovídal křivě, mnich mu však uvěřil, a když viděl, že to s ním jde z kopce, vykonal ještě poslední pomazání. Poté ser Ciappelletto zemřel. Mnich usoudil, že o byl svatý muž a všechny o tom přesvědčil. Tak ser Ciappelletto oklamal falešnou zpovědí zbožného mnicha a zemřel; ačkoli to byl za svého života nejhanebnější člověk, nabyl po smrti pověsti světce a byl nazýván svatým Ciappellettem. Další příběh vypráví o velmi poctivém a dobrém kupci, který však byl žid. Jeho přítel Giannotto di Civigni byl taktéž kupcem a rozhodl se Abraháma naučit uctívat novou víru - křesťanství, aby po své smrti přišel do nebe jako všichni správní a poctiví křesťané. Abrahám se však nedal jen tak přemluvit, ale usoudil, že zhlédne představitele církve v Římě, a pokud opravdu budou to, co mají být, křesťanství přijme. To ale Giannotta znepokojilo, protože věděl, že jejich život není zas tak moc ideální. Abraháma však nepřinutil aby zůstal. Ten se tedy vydal na cestu do Říma. Když se tam konečně dostal, uviděl nicotný život všech představitelů církve. Po návratu domů navštívil Giannotta, který vůbec nedoufal v to, že by Abrahám po tom, co viděl, křesťanství přijal. Ten ho však přesvědčil o pravém opaku - křesťanství se mu totiž zalíbilo a rád by jej přijal. Usoudil totiž, že pokud se křesťanství stále tak vzmáhá a je pořád více skvělejší, je jediné pravé a svaté, protože jeho oporou je Duch svatý. Giannotto byl velmi šťastný, nechal Abraháma pokřtít v chrámu Notre Dame v Paříži, dal mu jméno Giovanni a dal ho vzdělat ve víře tak, že se z něj stal dobrý člověk žijící svatým životem. V jiné povídce přechytračí podkoní krále. Miluje královnu a chce s ní strávit noc. Převlékne se za krále a podaří se mu to. Král pozná, že mu někdo byl za ženou, a vypraví se najít viníka. Pronásleduje podkoního do stájí, kde se mu ztratí. Poslouchá tedy srdce všech sluhů, zda bijí klidně, jako ve spánku. Pozná viníka a ustřihne mu kadeř vlasů. Jakmile král odejde, ostříhá podkoní vlasy i ostatním. Druhý den král nemůže potrestat viníka, odpustí mu tedy, ale pod podmínkou, že se to nebude opakovat.
Vložil: Ewca, 07.03.2006 12:48
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
nejaky esej o Dekameronovi,by tu nebyl???
Vložil: Xsicht, 20.02.2006 18:16
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
No dělám ročníkovou práci na Dekameron a čkal jsem, že tu bude aspon nejaky portrét Boccaccia (když už nic jinyho.....)Aspon tu mohlo byt neco o dekameronu a ne( jak rikaji ostatni o nejakym typkovi co to přelozil, myslim ze to moc lidi nezajima) jinak je to dobře z pracované
Vložil: jirka, 13.06.2005 17:28
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
hmmm,dobře napsané,ale postrádam informace a strucné referaty o dnech
Vložil: anet, 08.05.2005 18:55
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
neco o Boccacciovi jste tu dat mohli..
Vložil: Elis, 05.03.2005 14:11
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
ste mi fakt pomohli když musim udělat refec z dekameronu, takže jdu hledat dál....
Vložil: , 27.01.2005 12:13
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
hmm asi tak mám mít referát o tý knize!!a ne takovýhle hovna
Vložil: Billy Bob Bean, 17.11.2004 18:10
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Slušn napsané, ale potřeboval bych něco o dekameronu, kdo to přeložil a jak to je mi jedno.
Vložil: jakub, 15.11.2004 14:52
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Fakt dobrý, já hledám informace o Boccaccio a ne o tym, kdo to překládal.
Vložil: Tiny, 03.11.2004 14:44
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Máte to pěkné!!!DOBRÝ VÝKON!!!
Vložil: Týnka, 02.11.2004 20:25
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
Potrebuju první den...ne nejaky keci...
Vložil: Honza, 20.10.2004 20:30
Boccaccio, Giovanni; Busi, Aldo: Dekameron. Z jedné italštiny do druhé
No to je sice hezký ale já potřebuju referát na Boccaccia a ne na nákýho jinýho chlápka...ted to budu kvuli vam hledat dal...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 6486x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce