Aldo Busi, známý romanopisec a překladatel z němčiny a angličtiny, vyvolal v roce 1990 diskusi o překladatelské etice a věrnosti vůči originálu, když předložil veřejnosti překlad Boccacciova Dekameronu do současné italštiny. Rozhodnutí zpracovat Dekameron moderně, přizpůsobit jej požadavkům současného jazyka a posunout ho tak v čase, bylo odvážné i vzhledem ke společensko-literárním předsudkům hlásajícím nedotknutelnost natolik klasického díla. Nová a nová vydání však dokládají, že se toto pojetí setkalo s kladnou odezvou veřejnosti.

V úvodní poznámce Busi vysvětluje důvody svého zpracování a v první řadě uvádí, že “přeložil Boccacciův Dekameron, ale nenapsal svůj vlastní”, jak by se mohlo čtenáři zdát při letmém pohledu na jeho svérázný styl. Poukazuje na skutečnost, že díla stárnou, a je tudíž nutné je oživovat stále novými překlady, které nevyhnutelně časem ztrácí na aktuálnosti a jsou nahrazovány dalšími. “Napsal jsem dnešní originál”, tvrdí dále ve své předmluvě a zdůrazňuje, že “ve světové literatuře jsou nejvíce neměnnými texty právě takové, které mají stále v zásobě dost energie, aby snášely čtvrcení, manipulaci, ... v tom tkví jejich vitální odolnost proti zrezivění.” Busi tedy respektuje původní verzi, zároveň si však v zájmu zaktualizování díla ponechává prostor pro vlastní výběr jazykových prostředků a sémantických posunů.

Busi není jediný ani první, kdo přistoupil k modernímu zpracování klasických děl: Gianni Celati zvolil pro Boiardova Zamilovaného Rolanda prozaickou formu převyprávění, Italo Calvino převyprávěl v próze části Ariostova Zuřivého Rolanda a opatřil jej vlastním skvělým komentářem (česky 1974), totéž provedl Alfredo Giuliani s Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem (česky 1970). Ve srovnání s těmito zpracováními se Busiho Dekameron nejvíce přibližuje svému originálu, neboť překladatel až na výjimky zůstává vně textu. Jak naznačuje chybějící poznámkový aparát, dílo nechce být konkurencí filologickým vydáním.

Čtenář si v první řadě povšimne, že Busi zaujal osobitý přístup k formální stránce překladu, neboť okamžitě shledá markantní rozdíly mezi originálem a jeho novodobou verzí, kde je rámcový příběh sedmi dívek a tří mladíků posunut do pozadí, ne-li úplně vypuštěn, podobně jako jejich písničky či šlechtické tituly. Jména deseti vypravěčů jsou uvedena na počátku každé epizody, pravděpodobně pouze za účelem rozlišení mužského a ženského hlasu. Stručné shrnutí obsahu, které v originále předchází každý příběh, Busi v překladu úplně vypouští, přesouvá jej do závěrečného obsahu a v textu ponechává pouze krátké předmluvy k jednotlivým dnům.

Přestože spoustu boccacciovských formálních prvků Busi záměrně vypustil, iniciativně se naproti tomu ujal vymýšlení originálních názvů příběhů. Bylo-li překladatelovým záměrem podnítit těmito tituly, mnohdy založenými na slovních hříčkách, čtenářovu zvědavost, pak můžeme jeho nápad považovat za opravdu originální a výsledek za zdařilý. Za pozornost stojí názvy jako “Návštěva archanděla Gabriela u Miss Ráje”, “Kristovy parohy” atd. Jejich vtip spočívá především ve spojení novodobých výrazů s lexikem z duchovní sféry. Je očividné, že Busi postavil takto kontrastující rejstříky vedle sebe, aby parodizoval jevy stejně, jako to bylo záměrem Boccacciovým, tehdy s omezenými prostředky středověké a humanistické literatury.

Přeložit zábavné dílo tak, aby současný čtenář ocenil jeho humor podobně jako publikum autorovy doby, bylo pravděpodobně klíčovým problémem překladu. Pro vytvoření humorného efektu Busi využil styl camp, který umožňuje smíchat dialekty, stylistické registry, jazyky, je teatrální a na základě všech těchto kontrastů komický. Busi tohoto efektu docílil mistrně, především díky slovní zásobě, která je zde oproti originálu mnohem bohatší, což však neznamená, že se překladatel odchýlil od původních významů. Naopak – Busiho slova jsou mnohdy jadrná, aktuální, vtipná a blíže určují konkrétní situaci. Příkladem takového postupu můžou být spojení “chimérický spektákl” (chimerico spettacolo) nebo “záhrobní představení” (recita oltretombale), kterými Busi v daném kontextu vhodně nahradil neutrální výraz “věc”. Podobně květnatě překládá také Boccacciova oslovení, kterými se autor obrací na ženy: například “milované ženy” (amorose donne) se v překladu mění na “moje drahé kokety” (mie care civettone) nebo “moje spanilé seladonky” (mie vaghe cascamorte) a “oslnivé ženy” (splendide donne) dokonce na “moje krásné úlomky slunce” (mie belle schegge di sole). Naopak u zastaralých a zdlouhavých vyjádření Busi dává přednost kratšímu řešení, například “za trest dáno” (per pena dato) překládá jako “verdikt” (verdetto), “ženy jim příbuzné” (le donne lor parenti) jako “příbuzné” (consanguinee). Některé překlady se zdají být téměř vulgární jako “zatracená mrcha” (maledetta carogna), která nahrazuje “moji nepřítelkyni” (mia nemica). Přestože se podobné jazykové volby mnohdy zdají být přehnaně expresionistické, svůj účel splňují, neboť současný čtenář se nemusí potýkat s jazykovými záludnostmi 14. století, které brání plynulé četbě a humorný efekt tím vyznívá naprázdno. Díky překladatelově bohatém slovníku a ironii si tak čtenář může vychutnat neopakovatelný humor Boccacciova díla.

Podobně novátorsky přistoupil Busi k syntaxi, kterou záměrně zjednodušil, aby odstranil čtenáři z cesty zbytečné překážky a text byl čitelnější. Zatímco pro Boccaccia jsou typické hypotaxe a implicitní formy, překlad naopak oplývá souřadnými větami a explicitními tvary sloves, nezachovává jmenné a slovesné kategorie. Ačkoli syntaktické proměny nejsou narozdíl od lexika natolik určující pro překladatelův osobitý styl, právě ony jsou předpokladem pro plynulost textu. I po této stránce je překlad považován za velmi zdařilý, neboť čtenář není nucen hledat východisko ze spleti rozsáhlých latinizujících souvětí.

Součástí stylu camp a nejoriginálnějším a nejvýraznějším jevem překladu jsou četné rétorické figury, přibližující jazyk textu hovorové mluvě a dodávající mu humor. Překlad obsahuje řadu idiomatických vyjádření, jako jsou například věty “chce to silný žaludek” (ci vuole uno bello stomaco), v originále “jak velkou hanebností ozbrojeného rytíře je chtít zabít” (che gran viltà e' d’un cavaliere armato voler uccidere) nebo “podařilo se jim dostat ho do úzkých” (riuscirono a metterlo alle strette), v Boccacciově podání “jimi pobádán tak, že nemohl říci ne” (da loro sollecitato, non potendo dir no).

Jinou, méně užívanou rétorickou figurou jsou pomlky (reticenze), které v určitém bodě pozastavují plynulost textu, aby co nejvíc a co nejvtipněji vyzněla pointa. V originále se takové figury nevyskytují: “odebral se na místo vzdálené asi tři kilometry od Ravenny, které se nazývá Chiassi” (andossene ad un luogo fuor di Ravenna forse tre miglia, che si chiama Chiassi). V překladu věta zní: “dorovodili ho do ... Classe, pár kilometrů za městem” (lo accompagnarono fino a ... Classe, a un paio chilometri dalla città). Busi zdůraznil minimální vzdálenost od města, která tak kontrastuje s předcházejícím dlouhým popisem cestovních příprav, čímž daná věta vyznívá v jeho podání mnohem vtipněji narozdíl od originálu, kde důležitost informací není podobnými jazykovými prostředky zdůrazněna vůbec.

Pro obohacení stylu Busi značně využívá metafor, které snad nejvíc ze všeho oddalují styl překladu od jeho originální verze. Povídka nazvaná překladatelem Nastagio degli Onesti a diabolické psychodrama (Nastagio degli Onesti e lo psicodramma diabolico; V, 8) je jednou z nejlepších ukázek stylu camp a jeho okázalosti, neboť Busi vytváří samovolně analogii mezi teatrálností stylu a obsahem povídky vzhledem k tomu, že v závěru se děj pomyslně přesouvá na divadelní pódium. Neutrální Boccacciova verze zní: “uviděli trpící ženu” (videro la dolente donna), zatímco Busi větu přeložil jako “na scéně se objevila oběť” (apparve in scena vittima), podobně volný a cílený překlad dokazuje dále věta: “kterážto věc do svého konce dovedena” (la qual cosa al suo termine fornita), v překladu: “spadla fantasmagorická opona” (calo' il fantasmagorico sipario). Poté Busi vkládá do textu větu, která v originále není: “diskutujíce dlouze o realismu a metafoře a o tom ďáblovi, divadelním manažerovi” (discutendo a lungo su realismo e metafora e su quel diavolo impresario). Je patrné, že Busi přidal do textu tuto větu, aby vygradoval děj povídky ad absurdum a zároveň, aby vyjádřil svůj výsměch povrchnosti dnešního publika. Zde nalézáme další odlišnost překladu od jeho originálu, neboť Boccaccio jinak v průběhu povídek do děje nevstupuje.

Busiho počin, který napomáhá oživit vztah Italů ke středověké a humanistické literatuře, je překladatelským mistrovským kouskem po všech stránkách a je také prvotřídní ukázkou jazykových a stylistických možností současné italštiny. V Busiho převyprávění se tímto vlastně odráží i dávný úmysl Boccacciův vytvořit téměř ex novo bohatý literární jazyk pro moderní prózu.