Calvino, Italo
Když jedné zimní noci cestující

Italo Calvino, Když jedné zimní noci cestující (Se una notte d’inverno un viaggiatore), přel. Jiří Pelán, Mladá fronta, Praha 1998
ukázka, str. 30-31, 188-190

Přečetl jsi už nějakých třicet stránek a příběh tě začíná vzrušovat. V jisté chvíli řekneš: „Hleďme, tahle věta mi zní povědomě. Dokonce se mi zdá, že celou tuhle pasáž jsem už četl.“ Samozřejmě: autor vrací některé motivy, tyto návraty jsou pro výstavbu textu charakteristické, vyjadřují proudění času. Jako čtenář s pochopením pro autorovy záměry máš vypěstovanou vnímavost pro takové jemnosti a nic ti neuteče. Zároveň se však nedokážeš ubránit jisté­mu rozmrzení; zrovna teď, když tě zápletka začala oprav­du zajímat, si autor neodpustí vytasit se s jedním z těch profláknutých moderních literárních manýrismů a opaku­je do slova a do písmene celý odstavec. Co odstavec! Ce­lou stránku, můžeš si to srovnat, nevynechal ani čárku. A dál, jak je to dál? Nijak, vyprávění je naprosto totožné se stránkami, které už jsi přečetl!

Počkat, podívej se na číslo stránky. Zatraceně! Ze strany 32 ses vrátil na stranu 17! To, cos pokládal za autorovu stylistickou rafinovanost, je jen výrobní defekt: zopakovali dvakrát stejné stránky. Chyba se stala při vazbě knihy: kniha se skládá z „archů“; každý arch je velký list, na nějž se vytiskne šestnáct stran a který se pak zfalcuje; když se archy vážou, může se stát, že do nějakého výtisku se za­toulají dva totožné archy; taková nehoda se čas od času přihází. Horečně listuješ knihou a pátráš po stránce 33. Je tu vůbec? Zdvojený arch by nebyl tak hrozným neštěstím; k nenapravitelné škodě však dojde, když zmizí správný arch, to jest když skončí v nějakém jiném výtisku: tam pak může být dvakrát a naopak bude třeba chybět arch z tvé­ho exempláře. Ať je to jakkoli, ty chceš pokračovat v čet­bě, nic jiného tě nezajímá, došel jsi na místo, kde nelze přeskočit ani jedinou stránku.

Tady je znovu strana 31, 32... A co následuje? Znovu strana 17, už potřetí! Co ti to prodali za zmetek! Svázali dohromady samé stejné archy, v celé knize už není jediná správná stránka. Mrskneš knihou o zem, nejraději bys ji vyhodil oknem, dokonce i zavřeným oknem, prohodil bys ji lametami ro­lovacích žaluzií, aby rozřezaly její nejapné složky; ať se její věty, slova, morfémy a fonémy rozletí a už se nikdy nedo­kážou složit v souvislou řeč; prohodil bys ji okenní tabulí, tím líp, jestli je z nerozbitného skla; ať se rozpadne na fotony, vlnové vibrace, polarizovaná spektra; prohodil bys ji zdí; ať se rozdrolí v molekuly a atomy mezi atomy železobetonu a ať se rozloží na elektrony, neutrony, neu­trina, stále menší a menší elementární částice; prohodil bys ji telefonními kabely; ať se rozplyne v elektrické im­pulsy, v informační toky, rušené redundacemi a šumy, a zpanchartí v závratné entropii. Chtěl bys, aby okamžitě zmizela z domu, z bloku, ze čtvrti, z městské zástavby, z územního plánu, z krajské správy, z národního spole­čenství, ze Společného trhu, ze západní kultury, z konti­nentální kry, z atmosféry, z biosféry, ze stratosféry, z gra­vitačního pole, ze sluneční soustavy, z galaxie, z nakupení galaxií, chtěl bys jí mrštit až za onu čáru, kam dospěly galaxie ve své expanzi, tam, kam ještě nedorazil časo­prostor, kde by ji pohltilo nebytí, přesněji: dosud neexistu­jící nebytí, a kde by zanikla v té nejabsolutější, nejzaruče­nější a nejnepopiratelnější nicotě. Zkrátka chtěl bys, aby se jí stalo po zásluze, nic víc, nic míň.

(…)

Zeptal jsem se Lotarie, jestli už četla některé mé knihy, které jsem jí půjčil. Řekla, že ne, protože tu nemá počítač.

Vysvětlila mi, že náležitě naprogramovaný počítač do­káže přečíst knihu během několika minut. Zaregistruje přitom všechna slova obsažená v textu, a to v pořadí jejich frekvence. „Mám tak okamžitě k dispozici četbu, která již proběhla,“ říká Lotarie, „a s neocenitelnou úsporou času. Co je koneckonců četba textu? Registrace určitých návrat­ných témat, určitých formálních a významových specifik. Počítačová četba mi poskytne frekvenční seznam a mně pak stačí si ho projít, abych si udělala představu o problé­mech, jež kniha předkládá ke kritickému vyhodnocení. Přirozeně největší frekvenci mají série spojek, zájmen ne­bo částic, ale toho si nemusím všímat. Soustřeďuji se rov­nou na slova, která jsou významově nejbohatší a která mohou o knize dát dost přesný obraz.“

Lotarie mi přinesla několik románů, které byly počíta­čově přepsány do formy frekvenčních slovníků. „U romá­nu od padesáti tisíc do sta tisíc slov,“ řekla mi, „vám dopo­ručuji všímat si rovnou slov, které se vracejí dvacetkrát. Podívejte. Slova, která se vyskytují devatenáctkrát:

děláš, hned, krev, mají, odpovídá, opasek, pavouk, společně, stráž, střílíš, ty, tvůj, velitel, viděl, zuby, život...

Slova, která se vyskytují osmnáctkrát:

až, bod, brambory, čepice, francouzský, hoši, jdu, jíst, krásný, mrtvý, nový, přechází, přichází, stačí, tihle, večer.

Je vám už jasné, oč tu jde?“ říká Lotarie. „Určitě je to válečný román, hodně dějový, napsaný věcně a trochu naturalisticky. Vypadá to na silně povrchovou naraci; ale abychom si tím mohli být jisti, uděláme dobře, když pro­vedeme nějakou tu sondu v seznamu slov, která se vysky­tují jen jednou, ale pro to nejsou méně důležitá. Vezměte si například tuhle řadu:

podlaží, podlec, podlesí, podzemí, podzemní, pod­nož, podolek, podzimek, pohřbi, pohřbený, pohřbít, pohublý...

Ne, není to povrchová kniha, jak to nejdřív vypadalo. Bude tam něco vespod; tuhle stopu budu muset podrobit analýze.“

Lotarie mi ukazuje další seznamy. „Tohle je úplně jiný román. To se vidí na první pohled. Podívejte se na tahle slova, co se vyskytují padesátkrát:

jeho, Richard, málo, manžel, měl (51), byla, odpověděl, má, před, stanice, věc (48), nějaký, pokoj, Robert, sotva, všichni, znovu (47), asi, který, ráno, šel (46), musel (45), až, neměl, poslyš, ruka (43), Diana, dívka, jsi, která, Marie, roky, večer (42), mohla, muž, okno, sama, téměř, vrátil (41), chtěl, mě (40), život (39)...

Co tomu říkáte? Intimistické vyprávění, skrývané ušlechtilé city, neokázalé prostředí, každodenní život ně­kde na venkově... Na zkoušku si ještě zvolíme vzorek slov, která se vyskytují jen jednou:

zhltal, zhltala, zhltaný, zimničný, zíral, zkropený, zledo­vatělá, zkrušen, zkřehlá, zkusmo, zkypřit, zlehka, zlobný, ztloustnout...

No prosím, a známe atmosféru, nálady, sociální poza­dí... Můžeme přejít ke třetí knize:

Bůh, druhý, peníze, především, šel, tělo, vlasy, účet, zase (39), být, déšť, mouka, někdo, rozum, večer, Vincenzo, víno, zásoby (38), její, mrtvé, nohy, sladký, tak, vejce, zelený (36), auto, bílý, černí, den, dělají, děti, dokonce, hlava, která, látky, máme, pcha, prsa, zůstal (35)...

Podle mne tady máme solidní, vášnivý příběh, který jde přímo k věci, trochu brutální, otevřeně smyslný, bez pará­diček, s přízemní erotikou. Podívejme se ještě na seznam slov s unikátním výskytem. Třeba tady:

háj, hájenka, hajzl, hák, halabala, halali, halda, hana, hanba, hanbil se, hanbila se, hanebník, hanebnost, ha­nebný, harant...

Vidíte to? Komplex viny jak vyšitý! To je cenná indicie: kritický rozbor může začít právě odtud a hned předložit pracovní hypotézy... Co jsem vám říkala? Není to rychlá a efektivní metoda?“

koupit knihu: www.kosmas.cz