Viktor Pelevin: Svjaščonnaja kniga oborotnja. Eksmo, Moskva 2004, 384 s.

Svatá kniha vlkodlaka – poslední román Viktora Pelevina – už několik měsíců drží přední místo v žebříčku nejprodávanějších knih v Moskvě.
Tématem nejnovější knihy úspěšného autora Viktora Pelevina je podobně jako v jeho ostatních románech proměna reality a vnímání. Zatímco dříve jsme se s Pelevinem propadali do jiných světů pomocí reklamy, drog či odlišného vidění hmyzu, z přebalu nejnovější knihy na nás hledí malé ženské stvoření s rezavými vlasy a úzkýma zelenýma očima – hlavní hrdinka A Chuli. Té bylo k pochopení světa dopřáno víc než nám ostatním – kromě smyslů, rozumu či paměti má totiž ještě – oháňku. Novým hrdinou Pelevinova světa je žena-liška nebo taky „zrzka“, jak jí říkají nejlepší přátelé. Oháňka jí slouží jako citlivý analyzátor podnětů, jako „anténa“, kterou působí na okolí a také jako cesta do vzpomínek. Vzpomínky a zkušenosti střádá žena-liška už úctyhodnou dobu – přes jedenáct století, nejdříve ve staré Číně, později v Moskvě. V její liščí podobě tento důstojný věk prozrazuje vylysalý kožíšek, ale v podobě ženské vypadá A Chuli už pěkných pár století víc než dobře – na sedmnáct, maximálně osmnáct let. Ne nadarmo se na začátku knížky ušklíbne nad hitem skupiny Alphaville For ever young a pomyslí si: „Tvoje starosti bych chtěla mít…“
A Chuli musí vypadat exlusivně, aby mohla pracovat jako prostitutka a ze svých zákazníků vysávat energii během milostného aktu (pravda, hodně specifického – vlastně při něm nedochází ani k doteku). I když „zrzka“ není tím hrůzostrašným vlkodlakem, na jaké jsme si zvykli ze středověkých pověstí, z amerických thrillerů či Harryho Pottera, její vztah k lidem není úplně bez černých skvrn na svědomí. Ne, že by při energetickém vampirismu své klienty zabíjela, ale občas dochází k nešťastným událostem…

To, co dělá Pelevina Pelevinem, však není příběh, ale filosofie v umělecko-publicistickém podání. Zatímco čtenáři tenhle způsob filosofování přijali s nadšením, od kritiků se autor příliš chvály nedočkal. Přesně tuto situaci rozehrává v úvodu ke své poslední knize, nazvaném Komentář expertů, v níž za experty vystupují major Kokojev, akademik Kočkodavlenko a Peldis Šarm, vedoucí televizního pořadu Karaoke o nejdůležitějším:
„…Tento text si přirozeně nezasluhuje serióznější literárněvědné či kritické analýzy. Přesto však chceme zdůraznit, že se v něm nachází tak hustá síť výpůjček, napodobenin, podvrhů a aluzí (nemluvě už o úrovni jazyka a opravdu vzácném infantilismu autora), že otázka po autentičnosti či pravosti textu před skutečným specialistou prostě nevzniká. Text je zajímavý pouze jako symptom hlubokého duchovního úpadku, jímž prošla naše společnost. A povrchní znalost pseudovýchodní pop-metafyziky, se kterou se autor spěchá pochlubit stejně žalostným neumětelům, může vyvolat u skutečných a v životě pevně stojících osobností pouze soucitný úsměv.“

Pelevinův Kokojev, Kočkodavlenko i Šarm mají jistě v něčem pravdu. Pelevin není filosof, na kterého jsme zvyklí z univerzitních poslucháren a kritikou „klasického“ vykládání filosofie nešetří. Ve svém interview, které poskytl ruskému deníku Izvestia, vysvětluje, co se mu na tomto typu filosofie nelíbí:
„Mně je bližší teritorium, do kterého filosofie nespadá. Vždyť filosof je prostě právník, který operuje abstraktními smysly. Jako vrchol nesmyslnosti mi přijde filosofický diskurz, tedy prostranství, v němž se vyzdvihují argumenty a protiargumenty. Copak se mohou nejvážnější otázky lidské existence řešit v soudním sále během přelíčení, v němž jsou smysly nahlíženy jako cosi objektivního? My existujeme „zevnitř sebe“ (omlouvám se za výraz) – to je subjektivní ontologie našeho vědomí. Filosofie naopak aspiruje na to, že dá odpověď na otázku po podstatě a údělu tohoto „pohledu zevnitř“ pomocí manipulace s abstraktními symboly. Filosofii vidím jako řetěz spletený z nestoudných smyslových padělků, ve kterém jsou přechody od jedné části řetězu k druhé tvořeny mostem bezchybné logiky. Filosofie dokáže vytvářet zajímavé popisné jazyky, celé neštěstí je ale v tom, že těmito jazyky je schopná mluvit pouze o sobě samé. Popisuje jedny slova skrze jiné. A výsledkem jsou zase jen slova. Jestli někoho uchvátí svou krásou, je to báječné. Ale mně se to stává zřídka.“ Pelevin volí jinou metodu, píše romány: tak jako nám je dán svět, v němž žijeme, pro hrdiny knížky je jejich ohraničením román. Nemohou z něj vystoupit, i když – jak jsme si už u Pelevina zvykli – na transformace hrdinů a jejich pronikání do jiných světů tady není nouze. Poslední román Svatá kniha vlkodlaka je především o tom, jak překročit svou danou hranici. Staročínská liška velice dobře rozumí tomu, že prostranství ani čas nehrají v tomto úkolu žádnou roli. Jediná cesta je „vnitřní“. Proto se na stránkách knihy tak pečlivě cituje Berkley, který je přesvědčen, že vše existuje jen mysli subjektu a mysli Boha. Pelevin se svou liškou A Chuli zkoumají blízkost tohoto filosofického názoru k buddhismu a východními filosofiím. A Chuli na konci knihy dokáže odejít z textu, krokem, v němž se vzdává slov a pojmů. Pelevin se mysticko-filosofickou cestou dostává na hranice literatury a jazyka, za nimiž ovšem není prázdno, chaos či destrukce, ale naopak jediné vědomí subjektu slité se světem… Při rozebírání tohoto tématu si autor samozřejmě neodpustí ironické komentáře k postmoderní filosofii, prostor je věnován disputacím na téma psychoanalýzy, ani ne tak pracím Freuda či Foucaulta, spíše tomu, jak jsou jejich myšlenky rozemílány v odborných kruzích. Skoro to vypadá jako by Pelevin před napsáním své knihy uspořádal nějaké turné po západoevropských univerzitách, či pečlivě nastudoval názvy disertačních prací všech jejich studentů…

Hodnocení knihy: