Miller, Arthur

Miller, Arthur

portrét beletrie zahraniční

Ve věku 89 let zemřel 9. února 2005 Arthur Miller, americký dramatik, spisovatel a občan 20. století.

 

Variace na americký sen

Odešel Arthur Miller a s ním celá jedna éra: ve věku 89 let zemřel 9. února večer Arthur Miller, americký dramatik, spisovatel a občan 20. století. Trpěl zápalem plic a srdečními problémy a před nedávnem opustil středisko pro léčbu rakoviny v New Yorku – minulý týden byl na vlastní žádost převezen na svou farmu v Roxbury, kde obklopen rodinnými příslušníky dosnil sny vezdejší.

Imigrantský příběh
Dráha Arthura Millera opsala ve Spojených státech obdobný oblouk jako osudy jeho slavných generačních druhů židovského původu – namátkou jmenujme alespoň Bernarda Malamuda, Josepha Hellera či dosud žijícího Saula Bellowa. Jako oni vyrůstal v době velké hospodářské krize, i jeho hluboce zasáhla 2. světová válka a i on svou tvorbou poukazoval jak na ty aspekty americké reality, které shledával prázdné, falešné a pokrytecké, tak na nutnost zachovat si i v dnešním světě důstojnost, morálku a vlastní tvář. Ani jeho cesta k úspěchu ovšem nebyla přímočará.

Arthur Miller se narodil 17. října 1915 v rodině německých židovských přistěhovalců na Manhattanu. Jeho otec, relativně zámožný, avšak sotva gramotný výrobce a prodejce dámských oděvů, po zhroucení burzy roku 1929 zkrachoval. Rodina se přestěhovala do nepoměrně chudšího Brooklynu, kde Arthur chodil na střední školu. Jak přiznával, nepatřil k dobrým žákům a do sedmnácti s výjimkou Dickensových románů ani moc nečetl. Knihou, která ho zásadně změnila, se stali Dostojevského Bratři Karamazovi, třebaže po ní kdesi v metru sáhl vlastně omylem – myslel si, že ho čeká napínavá detektivka.

Na další vzdělání si musel vydělat už sám a prošel řadou nejrůznějších zaměstnání – od řidiče náklaďáku až po zpěváka lokální rozhlasové stanice. Roku 1934 se na druhý pokus dostal na Michiganskou univerzitu, kde začal studovat žurnalistiku, záhy si však mění obor na anglický jazyk a literaturu. Navštěvuje také semináře psaní divadelních her, přičemž pracuje jako noční redaktor listu Michigan Daily. V roce 1938 promuje a o dvě léta později uzavírá první sňatek – bere si svou studentskou lásku, katoličku Mary Grace Slatteryovou, s níž měl posléze dvě děti.

Miller s úzkostí sledoval občanskou válku ve Španělsku a vzestup fašismu v Evropě, do armády však kvůli následkům sportovního zranění nevstoupil. Místo toho se pustil do psaní her v rámci projektu, jenž byl součástí Rooseveltova Nového údělu. Roku 1947 se konečně dočkal uznání – na Broadwayi bylo přivítáno jeho rodinné drama nazvané Všichni moji synové, vracející se ke 2. světové válce. O dvě léta později mu hra Smrt obchodního cestujícího, svérázná variace na mýtus amerického snu, po zásluze vynesla Pulitzerovu cenu.

Ve Smrti obchodního cestujícího Arthur Miller – v době poválečného nadšení a prosperity – jako jeden z prvních umělců vykreslil odvrácenou tvář národní ideologie tzv. Nového světa, ale též moderního kapitalismu založeného na principu soutěže. Osud protagonisty hry, Willyho Lomana, je tragédií jedince, který na trhu, a tudíž v očích okolí i svých, neobstojí podle většinových představ. Z hlediska divadelní historie je to dílo přelomové hned ze dvou důvodů: za prvé dokázal, že i současný obyčejný člověk může být hrdinou tragédie v tom smyslu, v jakém jimi v antickém Řecku byli králové a vojevůdci (na dané téma Miller uveřejnil roku 1949 v The New York Times esej), a za druhé překročil omezení konvenčního realismu – na jevišti se dosáhlo plynulých, často až nepostřehnutelných přechodů z dějové přítomnosti do minulosti. Drama svým významem a naléhavostí daleko přesáhlo hranice USA – i samotného autora ohromily reakce publika např. v Číně 80. let, kdy příběh tolik souzněl s problémy tamní právě ekonomicky liberalizované společnosti.

Zkouška ohněm
Padesátá léta výrazně poznamenala na obou březích Atlantiku studená válka. V USA senátor McCarthy začal hystericky pátrat po komunistech a veškerých projevech zla, které by mohly infiltrovat tzv. americké hodnoty. Miller reagoval po svém: inspirován knihou o procesech s čarodějnicemi v Salemu (17. století) napsal historické drama Zkouška ohněm (1953). První ohlasy v USA byly vlažné – zjevná paralela s mocenskou zvůlí a hloupou rétorikou autoritám příliš nevoněla (mimochodem stejní recenzenti o pár let později vynášeli hru do nebes) a veřejné mínění bylo denně válcováno politiky i médii. V Evropě měla hra obrovský ohlas, Miller však u toho nesměl být: když se roku 1954 chystal na premiéru do Bruselu, nebyl mu jako osobě, jež údajně podporuje komunistické hnutí, vydán pas. V roce 1956 musel dokonce vypovídat před Výborem pro neamerickou činnost. O sobě hovořil naprosto upřímně a nezamlčel ani své levicovější názory, odmítl ale jmenovat lidi, které viděl na různých schůzích, v důsledku čehož byl nařčen z pohrdání Kongresem (obvinění Nejvyšší soud jednomyslně zrušil). Zachoval se tak přesně jako protagonista dramatu John Proctor, který rovněž pochopil, že ochrání-li za obdobných okolností sebe, nutně zraní jiné, a především dovolí, aby se fanatismus a perzekuce nerušeně šířily dál.
Případu se ve Státech věnovala mimořádná pozornost – zčásti jistě i proto, že se Miller v roce 1956 oženil s Marilyn Monroe. Svazek bohyně sexu a obrýleného intelektuála zpočátku fungoval mnohem lépe, než věštili cynici, a Miller se nechával víc a víc vtáhnout do kariéry své paní – mimo jiné ji přesvědčil, aby přijala roli Sugar ve velkolepé komedii Někdo to rád horké, což jí však vůbec nezalichotilo, protože ji vnímala jen jako další ztělesnění typu „hloupé blondýnky“, který ji začínal iritovat. Podobně chápala i postavu Roslyn ve filmu Ztroskotanci (u nás uváděno jako Mustangové), k němuž jí Miller roku 1960 napsal scénář. Jejich vztah se brzy nato rozpadl. Rok po rozvodu se Miller oženil s fotografkou Inge Morathovou, s níž má dceru Rebeccu.

S touto etapou svého života se spisovatel vypořádal zčásti hrou Po pádu, kterou dopsal po delší tvůrčí odmlce roku 1964: podobně jako autor, ani jeho hlavní hrdina Quentin nedokáže zachránit ženu, kterou může spasit pouze láska, navíc ho pronásleduje pocit viny, že nesdílel s ostatními utrpení v nacistických koncentračních táborech. V této době se Miller vrací i do veřejného dění – v roce 1965 je zvolen předsedou mezinárodního PEN klubu a spolu se svými sousedy Williamem a Rose Styronovými aktivně vystupuje na obhajobu jak lidských, tak uměleckých svobod. V této souvislosti nelze nevzpomenout na hru Strop arcibiskupského paláce (1977), jejíž děj se odvíjí v blíže neurčené středoevropské komunistické zemi – ústřední hrdina, známý romanopisec, zaslal OSN rozhořčený dopis kritizující poměry ve své vlasti, a musí si tudíž vybrat mezi exilem a vězením.

Výčet Millerových děl by mohl pokračovat dlouho: jeho povídky, nebeletristické texty, články, eseje a další hry se však v českém kulturním kontextu, stejně jako USA, zásadnějším způsobem neprosadily. A tak raději připomeňme, jak velice Millera potěšil pád železné opony a jak moc přál i naší zemi, kam přijel například v roce 1969, aby podpořil opoziční spisovatele.

Záhadné organismy
Opustí-li nás noblesní člověk Millerova formátu, není snadné zvolit závěrečná slova. Raději nechme mluvit autora samotného a poslechněme si několik vět z diskuse, kterou vedl při své poslední návštěvě Prahy roku 1994 se studenty anglistiky: „Jsme záhadné organismy, velká tajemství sami sobě i sobě navzájem, a význam umění spočívá v tom, že vrhá na lidské bytosti jakési světlo. Tolstoj řekl, že ke knize, obrazu nebo hudbě se obracíme proto, abychom nahlédli do duše umělce, neboť nahlédnout do duše kohokoli je velice těžké.“ Nahlédnout do duše Arthura Millera stálo a stojí za to.

 

© Hana Ulmanová
článek vyšel v Respektu 7/2005
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Respektu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4749x

Inzerce