Počátky časopisu Světová literatura a angloameričtí autoři, část 2.

přehled beletrie zahraniční

Druhá část textu zachycuje období od roku 1962 - sedmý ročník Světové literatury, v roce 1962, první ročník bez Jana Řezáče jako šéfredaktora - do roku 1971.

Počátky časopisu Světová literatura a angloameričtí autoři / 2

(1. část textu) Sedmý ročník Světové literatury, v roce 1962, první ročník bez Jana Řezáče, je sice na angloamerickou tematiku opět početně bohatší než předchozí – počet příspěvků se blíží ke dvěma desítkám –, ale obsahově nepřináší nic převratného. Angloamerická součást časopisu je nekonfliktní a ve srovnání s předchozími ročníky málo objevná. Jsou zde otištěny detektivní povídky Agathy Christie či představitele tzv. americké drsné školy Dashiella Hammetta, próza Arthura Millera, Ernesta Hemingwaye, poezie modernisty Wystana Hugha Audena, recenze románů zabývajících se anglickým dělnickým prostředím (Doherty, Sillitoe, Lambert) a několik dalších dnes již méně známých jmen (Maltz, Blassingame, Purdy). Nevíme, co stálo za výměnou šéfredaktora, ale zdá se, že tato změna ve vedení redakce způsobila jisté rozpaky v tvůrčí koncepci časopisu. Tento útlum byl pouze dočasný.

Rok 1963 byl významným mezníkem pro celou tehdejší společnost; veřejně, především prostřednictvím literárních časopisů, se začaly ozývat hlasy otevřeně polemizující s oficiálním kulturním dogmatismem a došlo k událostem, jež výrazně rozšířily stísněný kulturní obzor – v Liblicích například proběhla konference o významu a díle Franze Kafky, Jiří Brabec napadl v Literárních novinách dogmatickou metodu Štollovy příručky Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, konal se třetí sjezd Svazu československých spisovatelů, který ukázal, že do kulturních sfér proniká „tolerantní duch“ (Jungmann 1999, s. 107).

Ani Světová literatura nezůstává pozadu. V osmém ročníku se čtenáři mohou podrobněji seznámit s americkou beatnickou legendou Allenem Ginsbergem (poprvé se o něm mohli dočíst již v roce 1958). Jan Zábrana přeložil úryvky ze souboru Kadiš a jiné básně a v teoretickém článku se pokusil tuto výraznou osobnost analyzovat a českým čtenářům přiblížit, aby „pochopili a správně hodnotili některé nesprávné a pro nás nepřijatelné názory, s nimiž se tu a tam setkáváme v jeho poezii“ (5/1965, s. 61). V Zábranově překladu je představena i poezie černého amerického básníka blízkého beatnikům Le Roi Jonese. Objevuje se opět próza Williama FaulkneraŠkvoreckého analýza Faulknerovy „nesrozumitelnosti“. Ukázkou i doprovodným slovem je uveden rozporný Henry Miller, který „vyvolá vzpomínku a porozumění jen u docela malé hrstky čtenářů“ (2/1963, s. 180), přičemž nemalá část eseje Jiřího NěmceJana Válka je věnována smyslu sexuality v Millerově díle (do té doby vyšel v češtině pouze Millerův román Obratník raka, v roce 1938). Pro české divadlo a literaturu byl objeven francouzsky píšící Ir Samuel Beckett a v dramatické sekci je publikován Kolářův překlad Beckettova absurdního dramatu Konec hry (1947).

Tento směr již Světová literatura neopouští ani v následujících letech, kdy místo šéfredaktora zastává Josef Kadlec. Časopis dokazuje, že je skutečně médiem, které českému čtenáři zprostředkovává přímý kontakt se soudobou západní literární tvorbou, a jeho obliba stále vzrůstá. V roce 1964 dosáhl časopis nákladu 18 000 kusů a tato hranice se v následujících letech ještě posouvá na oněch neuvěřitelných 22 000 výtisků v roce 1968. Zájem čtenářů o kontakt se západní kulturou, myšlením a životem vůbec byl skutečně obrovský (např. nejčtenější literární periodikum, Literární noviny, dosahovaly nákladu nad 100 000 kusů). Proti vlivu kulturních časopisů se v roce 1964 dokonce pokouší zakročit Ústřední výbor KSČ, který ve svém usnesení připomíná, že „vůdčí estetickou orientací naší literatury je socialistický realismus“ (Jungmann 1999, s. 109). Prudký rozvoj české kultury to však již výrazně neovlivnilo. Ostatně v roce 1964 také vycházejí Škvoreckého Zbabělci podruhé.

Vědomí konce izolace a možnost bezprostředního kontaktu s nejnovějším kulturním děním v Anglii a Americe je často verbalizována již v názvech článků a esejů: Nové britské drama, Velká čtyřka dnešní americké prózy, Naděje amerického dramatu apod. V letech 1964–1968 přináší každý ročník Světové literatury v průměru patnáct až dvacet příspěvků týkajících se anglicky psané poezie, prózy, divadla, filmu. Na jejích stránkách je možné se dozvědět o předních postavách soudobého angloamerického dramatu, jako jsou Harold Pinter, John Osborne, Arnold Wesker, Joan Littlewoodová, Tennessee Williams či Edward Albee. Ukázkami i sekundárními studiemi jsou zde představeni významní mladí američtí prozaici Bernard Malamud, Philip Roth, William Baldwin, John Updike, Saul Bellow či William Styron i autoři střední generace, jako např. Gore Vidal, Norman Mailer. Překládají se povídky slavných tvůrců vědeckofantastického žánru Isaaka Asimova, Johna WyndhamaArthura C. Clarka.

Kromě současných a mladých autorů redaktoři často připomínají významné postavy anglického modernismu, v Čechách minulých dekád opomíjeného. Kamil BednářJan Zábrana překládají básně Ezry Pounda, Josef HiršalJan Rychlík přinášejí poezii Jamese Joyce, v eseji se představují teoretické názory T. S. Eliota. Modernismus je jak pro redaktory, tak patrně i pro čtenáře natolik zajímavé a nosné téma, že v roce 1970 je ve druhém čísle věnován úvahám o osobnosti Jamese Joyce rozsáhlý blok.

Třináctý ročník Světové literatury jde ještě hlouběji do anglické literární historie a představuje českému čtenáři žánr tzv. triviální literatury, proslulý gotický román. Po úvodním exkurzu do literárněhistorických souvislostí žánru (Josef Čermák, 1/1970, s. 220) je zde na pokračování poprvé otištěn gotický román Matthewa Gregoryho Lewise Mnich v překladu Františka Vrby. V tomto období je důraz kladen na prozaickou část angloamerické literatury, zatímco poezie je zastoupena jen několika málo ukázkami. Velké téma soudobé americké poezie, beatnici, dostává prostor opět v ročníku čtrnáctém (1969).

Mezi stálými spolupracovníky se začínají pravidelně objevovat jména mladé generace překladatelů a recenzentů, např. Antonín Přidal, Miroslav Jindra, Alena Jindrová-Špilarová, Jaroslav Kořán, Michael Žantovský, Olga Krijtová a další.

O otevřeném a informativním duchu revue svědčí i dva příspěvky týkající se autorů problematických z hlediska socialistické morálky: přetištěný a přeložený rozhovor s Henry Millerem o rozdílu mezi obscenitou a pornografií a poměrně otevřená a syrová analýza drogové závislosti z pera amerického beatnika Williama Burroughse (obojí 4/1968). Oproti dříve zmiňované opatrnosti a diplomatičnosti v odhalování „negativních“ stránek autorovy osobnosti tu v roce 1968 stojí stručná a jasná charakteristika obou možných kritických pólů a je jen na čtenáři, jak bude konkrétního tvůrce vnímat. Burroughs je například ve stručném redakčním úvodu představen jako „prozaik, vysoko hodnocený i odsuzovaný jako perverzní šarlatán; jeho díla jsou […] inspirována především autorovými narkotickými vizemi“ (s. 176). O Henry Millerovi překladatelka konstatuje, že „svobodomyslní ho povyšují na génia, puritáni ho odsuzují jako pornografa“ (s. 26). Z toho a samozřejmě i z dalších interpretačních článků a esejů je zřejmé, že ve druhé polovině 60. let byl vliv cenzury značně oslaben (roku 1968 byla instituce cenzury na čas zrušena úplně). Volba témat i jejich zpracování vypovídá o svobodě redaktorů a recenzentů vybírat, komentovat a informovat. Tato svoboda nepochybně opět odráží svobodu celé kultury a literatury v jejím „šťastném věku“, svobodu společnosti, která v týchž letech úspěšně usilovala o změnu komunistického režimu.

Ještě významnější však je úvodní slovo redakce z téhož roku. Ve třetím čísle třináctého ročníku vychází již citovaný redakční článek, který dobový společenský vývoj reflektuje explicitně. Redakce tak reaguje na události tzv. pražského jara a „nadšeně vítá změny“, ke kterým v zemi dochází. Osvětluje čtenářům okolnosti vzniku časopisu (viz výše) a odhaluje obtíže při jeho sestavování zejména na konci padesátých a na začátku šedesátých let –„dogmatické a puritánské zásahy“ dřívějších stranických orgánů, kritiky a osočování v Rudém právu, zásahy tiskového dohledu apod. Uvádí rovněž, že tzv. západní autoři museli procházet „důsledným kádrováním“, některá jména mohla vyjít pouze pod záštitou „přijatelné autority“, a že na vydávání některých jmen nebylo ještě možné „ani pomyslet“. Tehdy, v roce 1968, redakce ještě věřila, že s těmito autory (Pasternak, Solženicyn, Malraux aj.) se čtenáři setkají v blízké budoucnosti. Závěrem se redaktoři vyslovují pro okamžité zrušení cenzury, „o jejímž katastrofickém vlivu nejen na naši literaturu“ se při své práci mnohokrát přesvědčili (3/1968, s. 2–3).

Roku 1969 se šéfredaktorem Světové literatury stává Jan Vladislav, redakční rada není v tiráži opět uvedena. Až na rozsáhlý projekt Jana Zábrany Případ Beatnici (čísla 5 a 6) je tento ročník na angloamerickou tematiku chudý. Za zmínku stojí ještě autor zařazovaný v současnosti do dvou světových literatur, ruské a anglické, Vladimir Nabokov, jehož texty jsou však v té době ještě přeloženy z ruštiny Ludmilou Duškovou. Oproti předchozím ročníkům je to výrazná změna, již si nelze nespojit s působením vnějších okolností, zejména společensko-politickou situací po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Rok 1969 byl zlomovým pro celou českou společnost. Předchozí kulturní a literární vývoj byl tvrdě potlačen, znovu byla obnovena přísná cenzura, řada kulturních pracovníků přišla o práci, byly zakázány literární časopisy (mj. Tvář, [Literární] Listy, Plamen). Světová literatura zastavena sice nebyla, ale její další osud se prakticky rovnal zániku. V roce 1970 ještě vyšla dvě čísla pod vedením redakce, v jejímž čele opět stál po roční odmlce Josef Kadlec a v níž pracovaly čtyři stálé redaktorky, Ludmila Dušková, Eva Pilařová, Eva Kondrysová, Marie Zábranová. V tomto složení se redakce sešla naposledy. V posledních dvou číslech časopisu je ještě možné se dozvědět, co se právě odehrává na anglických jevištích, velice zajímavý je i blok esejů věnovaný tvorbě a korespondenci Jamese Joyce. Tím však literární revue Světová literatura v podobě, jakou jí redakce určila v úvodním slovu čtenářům v roce 1956, končí.

Šestnáctý ročník v roce 1971 řídí nová redakční rada složená z prorežimních stoupenců (Pavel Bojar, Karel Boušek, Vladimír Brett, Bořivoj Křemenák, Evžen Paloncy, Václav Pekárek, Alexej Pludek, Oldřich Rafaj, Václav Stejskal). Zastupujícím šéfredaktorem se stal Svatopluk Horečka, redakci tvořili Luděk Kubišta, Jiří SirotekAlena Vaňková. Významné spisovatele, historiky, lingvisty a překladatele, z nichž většina si udržela renomé až do současnosti, nahradili málo známí spisovatelé druhého řádu nebo naopak výrazné postavy kulturně normotvorné politiky v čele s pověstným Ladislavem Štollem. V nezbytném úvodním slovu redakční rady, nazvaném Na novou cestu, je čtenářům vysvětleno, že dosavadní Světová literatura přestala plnit své poslání a nedávala zřetelně najevo, že „jde o literární revui socialistického zaměření, která jasně a jednoznačně podporuje nejušlechtilejší zásadu lidstva, socialistický humanismus“. Na jejích stránkách se prý prezentovaly spíše „módní výstřelky než skutečné umění, autoři, které zkomercionalizovaná kultura na Západě vyzdvihovala jako nové hvězdy“, a ze socialistického tábora především ti, kteří se „zpronevěřili socialismu, a jsou proto i v těchto zemích odmítáni“. Nebyl opomenut samozřejmě ani redakční článek z roku 1968, v němž se projevily „mimoestetické a politicky reakční zřetele“, čímž mělo být patrně vysvětleno odstranění tehdejších redaktorů. Promluva končí předsevzetím: „budeme se snažit, aby ze stránek této revue bylo jasné, že jde o ‚Světovou literaturu‘ vydávanou v socialistickém Československu“ (1/1971, s. 2), a čtenář musí nabýt dojmu, že se čas vrátil o dvacet let zpět.

Angloamerická, a vůbec západní složka časopisu je v prvním roce nové éry zredukována na minimum, jaké nemá v dějinách Světové literatury obdoby: na dva prozaické překlady (román Normana Mailera Armády noci, vydávaný na tři pokračování, a povídka Pánové Američana Petera Abrahamse). Ačkoli literární časopis s názvem Světová literatura vychází dalších více než dvacet let, fenomén „Světovka“ nenávratně zaniká.

 

Literatura
Holý, Jiří: Česká literatura 4 (Od roku 1945 do současnosti). Praha 1996.
Jařab, Josef: Protestní, prorocké a elegické zpěvy Allena Ginsberga, in: Ginsberg, Allen: Kvílení. Praha 1990.
Jungmann, Milan: Literárky – můj osud. Brno 1999.
Světová literatura – heslo ze Slovníku českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000. Brno–Olomouc 2002.
Světová literatura I–XVI
, Praha 1956–1971.
Světová literatura 1956–1965. Bibliografický soupis
. Praha 1967.
Škvorecký, Josef: O anglické literatuře I. Praha 1991.
Škvorecký, Josef: Podivný pán z Providence a jiné eseje. Praha 1999.


 

© Zuzana Semínová 
Text vyšel v revue Souvislosti 1-2/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6402x

Inzerce