Peixoto, José Luis: Nikdo se nedívá

Peixoto, José Luis
Nikdo se nedívá

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z překladu knihy mladého portugalského autora z Alenteja.

José Luis Peixoto: Nikdo se nedívá. Z portugalského originálu Nenhum olhar přeložila Desislava Dimitrovová. Vydalo nakladatelství Barrister-Principal, Brno 2004, 215 stran

MŮJ OTEC JEŠTĚ NEBYL POCHOVÁN, když se na něj bratři přišli podívat. Vzpomínám si především na ty bratry spojené prstem, jak stojí stále přede mnou, a na tu jejich překážku. Uhýbám doleva a jeden z nich stojí přede mnou, uhýbám doprava a ten druhý nebo ten samý stojí přede mnou. Vracím se s vlažným mlékem a mám před sebou záda jednoho, uhýbám stranou a ta samá záda mám před sebou, znovu uhýbám na druhou stranu a opět mám před sebou ta samá záda, pokouším se kličkovat a nakonec se mi daří projít. Ti bratři jsou jako panáčci vystřižení z papíru spojení rukama, nerozdělitelní panáčci odsouzení k věčnému kroužení dokola. A můj otec. Který umírá pomalu, já, která ví, že umírá pomalu, a která tomu nechce uvěřit. Můj otec, který byl mým jediným člověkem, který plýtval své síly na to, aby řekl, tak povídejte, jak to vypadá s cihelnou? Můj otec, který pomalu umírá a ptá se na pece a studnu. Cihelna, která nikdy nebyla jeho, a která byla jeho víc než doktora matouše, který nikdy nepřinesl vědro hlíny, který se nikdy rukama ani nohama té hlíny nedotkl, který nikdy hlínu ani neviděl. Dcero, běž odevzdat nájem doktoru matoušovi. A já, která jsem se pod palčivým sluncem vydala na cestu ke statku hora olivetská a v ruce jsem svírala propocenou bankovku; narážela jsem na Josefa a říkala jsem mu, nesu nájem pro pana doktora matouše; a Josef, aniž si mě všímal, schovával bankovku. Když jsem se pomaleji a bezstarostně vracela, zastavovala jsem se pod korkovníky, abych si zchladila hlavu a přemýšlela o hezkém smutku v Josefových očích. Když jsem přicházela do cihelny, můj otec tam stál a díval se na mě tak, jak se na mě podíval, než umřel, uzavřený v tichu, protože nedokázal říci to, co cítil, a říkal to němým pohledem. Vzpomínám si na bratry stojící jako supi ve větvích smrti, a na tlustý opasek obra, který procházel kolem ulicí za ubohými tylovými závěsy. A můj otec, který na dlouhé okamžiky umlkl, jako kdyby přemýšlel o něčem, co věděl jen on a co jen on mohl vědět, měl stejný pohled, který teď Josef upírá bezcílně před sebe do vzduchu. Josef, který nezemře jako můj otec, ale který vypadá, že zná tajemství uchovávaná pro umírající. Josef, který leží na prostěradle, které jsem včera vyprala, rozlámaný, s hrudníkem zamotaným do obvazu, se široce otevřenýma očima dívá jako andílci na oltářích kapliček. Zamotaný do obvazů, protože jsem včera zavolala felčara, který, když mu prsty zapraskaly v symfonické stupnici kostí, zabodl konečky prstů do Josefovy kůže. Přejel mu rukama po páteři, krku, aby vyzkoušel, zjistil, jestli nechybí nějaký kousek, a když se dostal až k žebrům, řekl, tak tady to je, podívala jsem se na něj a on zopakoval, tak tady to je; potom v tichosti zabořil prsty hluboko do Josefova hrudníku a když zaznělo mlasknutí, řekl, kdybych mu nevytáhl to žebro, mohlo mu protrhnout plíce. Zaplatila jsem mu a on nechal Josefa zamotaného do obvazů. Ale jeho pohled byl stále stejný. Věří, že jsem felčar pohledů? Chlapeček před chvilkou usnul a i když bych si teď mohla trochu odpočinout, jsem neklidná. Tenhle pokoj mi připomíná pokoj, ve kterém zemřel můj otec, a podvědomě mám pocit, že se už dokonce za oknem mihnul obrův obličej. Sem a tam. Jako den poté, kdy zemřel můj otec, jeho tělo ještě leželo čerstvé a nedotčené pod zemí, havěť ho ještě neobjevila a bavila se tím, že mi srdce sžírala největší bolestí, nejhlubší bolestí nad tím, že mi zemřel otec, můj jediný otec, jediný člověk, který pro mě trpěl, který o mě měl starost, který mě měl rád, a že jsem tohoto člověka už neměla; následující den, na konci mého dětství, obr zabušil na mé dveře a nezopakoval mi otřelým hlasem upřímnou soustrast zpívanou jako litanie nebo zaříkávadlo; podíval se na mé hubené tělo a objal mě. Takhle. Objal mě a zvedl mě do vzduchu a silně mě stisknul. Znovu jsem byla holčičkou v otcově náruči a kroužila jsem v silných otcových pažích, znovu jsem se usmívala ve světě tvořeném jen rány a jary, ta malá holčička, která se mohla smát. A na prostěradle moje tělo roztrhané a rozsápané vlčími zuby, moje roztrhané tělo, které se rozevřelo v proudu krve, která neprýštila. Na chladném prostěradle postele mého otce, na prostěradle chladném jako mramor, na chladu, nepřítomnost mé krve. A obr, ležící na mně, který mi říká děvko. Do uší, děvko. A strop pokoje, který se rozpíjel v slzách a stal se noční oblohou. Já, která jsem nikdy nepoznala muže nebo něco takového, jsem slyšela pokaždé, kdy mi obrův vulkanický dech zahřál ucho, děvko, vzdechy šeptané větrem, děvko. V nohách postele si zapnul kalhoty a upřeně se na mě díval pohledem, který se usmíval. A já, ležící na prostěradle jako rozbitá panenka s rozpuštěnými vlasy, s rukama oddělenýma od trupu, s vytrženýma nohama, se zkroucenou hlavou. Následující noc se obr vrátil a vrátil se další noc, další a další. Já jsem mu otevírala dveře a nedívala jsem se na něj, skláněla jsem hlavu a v otcově pokoji jsem cítila, jak mě prozkoumává nožem. Každou noc se strop otevřel, aby mi ukázal hvězdy, které neexistovaly v nočním oceánu těch nocí. Když jsem nedostala měsíčky a můj cyklus přestal odpovídat měsíčnímu cyklu, neřekla jsem obrovi nic, protože on nikdy neslyšel můj hlas, protože jsem mu až dodnes nikdy neřekla jediné slovo. Břicho mi rostlo velmi rychle. Během dvou týdnů jsem měla břicho jako v druhém měsíci; v prvním měsíci jsem měla břicho jako ve čtyřech měsících. Když do mne vstoupily chladné kleště, přestala jsem cítit. Přestala jsem slyšet. Přestala jsem vidět. Vím, že stařena s hrubýma rukama a falešnými zuby měla gumovou zástěru; vím, že mě natáhli na postel tvrdou jako řeznický stůl; vím, že pode mne strčili lavor, aby do něj chytali krev, jako se chytá čerstvá prasečí krev, která se míchá dřevěnou lžicí, aby se nesrazila; ale neviděla jsem, neslyšela, necítila. Hluchá, slepá, ani jsem si nepředstavila to dítě, které mi vytrhli, jako se vytrhuje nádor nebo prokletí. Bylo to, jako kdyby uvnitř života byla mlha, která mi vstupovala do kostí a oslepovala mě vůči tomu, co neexistuje: rána; jasná obloha; jara; pohodlí tvých objetí, tati. A už jsem nebyla dítě. Obr se domů, do nocí nevrátil. Zahalená do černého šálu svého smutku jsem se plížila při zdech a když jsem se blížila, hovory utichaly a ženy nebo muži se na mě dívali, jako kdyby hledali mé oči, jako kdyby mě očima chtěli ponížit, jako kdyby mi očima říkali děvko, stále mě sledovali těma očima a jako by ty oči, které mi opakovaly děvko, byly mým svědomím. Když nadešel čas oliv, ještě jsem neměla práci a žila jsem z toho, co mi otec dal do ruky mezi vločkami kouře, které vykašlával, nad astmatickými slovy: málo. Když nadešel čas oliv, zemřela stářím stará služebná doktora matouše, zemřela utrápená snídaní chlapce matouše; protože pro ni byl doktor matouš, ženatý a otec několika dětí, ještě chlapcem, kterého paní láskyplně ráčila porodit do lněných prostěradel. Po lopotě cest, které vedou k hoře olivetské, jsem požádala o přijetí na uvolněné místo a byla jsem ihned přijata, protože doktor matouš toho dne ještě neposnídal. A Josef, který teď vypadá jako mrtvola, který však nezemře, protože znám pach smrti, který je tak odlišný od těch skelných očí, které přemýšlejí o zatracení; Josef se občas objevoval, aby sehnal ovce nebo aby s otcem přivezl hromady dříví pro obrovský krb v domě bohatých. Už tehdy bylo starému Gabrielovi takových sto let a staral se o zelí a zeleninu na poli. Já jsem celé dny trávila zavřená v domě. V noci jsem spala na železné posteli v podkroví s ostatními služkami. Žádná z nich se mnou nemluvila. Doktora matouše jsem už nikdy neviděla, přestal se na statku objevovat. Čas od času přicházely pro paní pohlednice z cizích měst, z měst, která jsem si představovala podle půvabných pohlednic s obrovskou budovou do špičky nebo s křivou budovou nějaké památky, která je na spadnutí, z měst, která jsem si vymýšlela, dokud na mě kuchařka nezačala křičet. Přicházely pohlednice pro paní, ale ona také brzy sbalila všechny kufry a odjela. Byly jsme samy, ale dělaly jsme všechno, jako by tam páni byli. A v té době, když jsem jednou utírala prach, jsem začala naslouchat hlasu, který byl zavřený v jedné truhle. V jedné truhle, která byla stejná jako ostatní, ve staré a voskované, stejně jako je v domě bohatých staré a voskované všechno; ve staré truhle ve velké chodbě pod obrazem s nakrouceným knírem; a zevnitř truhly se ozýval hlas. Nejdříve jsem si myslela, že to je nějaký člověk, který je tam zavřený, ale kuchařka, která se mnou to odpoledne promluvila, mi řekla, nevšímej si toho, je to jen hlas. Ten přidušený hlas mluvil slavnostně, jako kdyby předčítal epopej z nějaké knihy, řekl: možná lidé existují a jsou, možná pro to není žádné vysvětlení; možná jsou lidé kousky chaosu nad zmatkem, který vytvářejí, a možná právě toto je vysvětluje. Nedokázala jsem ignorovat ten hlas, zavřený v té truhle. Byl to mužský hlas. Týden po tomto objevu jsem předstírala, že mám nějakou práci, jen abych mohla být ve velké chodbě a poslouchat ten hlas. Říkal věty, které mi připadaly hodně pravdivé, a přestože jsem mu nikdy neodpověděla a hlas, zavřený uvnitř truhly, možná ani netušil, že tam jsem, začala jsem ho považovat za svou přítelkyni. Zůstávala jsem tam a naslouchala jsem jí a hlavou jsem přikyvovala na souhlas, nebo jsem upírala zrak na myšlenky, které vyzdvihovala, jako kdyby vyzdvihovala horizonty. Když mě ostatní viděly, jak nic nedělám, vytlačovaly mě z velké chodby až do kuchyně. Kuchařka mi strkala do rukou proutěné koše a posílala mě vyřídit různé pochůzky do vesnice. A mezi poli, pod korkovníky, jsem se vydala písečnou a prosluněnou cestou do vesnice a když jsem přicházela, tiskla jsem se ke zdi a skupinky žen a mužů se na mě dívaly a hledaly mě pod mou tváří, a když jsem procházela kolem, slyšela jsem potratila, slyšela jsem potratila, a ještě víc jsem se styděla a víc jsem se tiskla ke zdi, až jsem téměř byla zkrouceným listem papíru schouleným u zdi. Ve smíšeném zboží jsem nežádala o to, co jsem chtěla, vytahovala jsem papír s negramotným písmem kuchařky a ukládala jsem pak všechno do košů. Potom jsem se vracela velkou oklikou, abych nemusela jít přes náves, ale nikdy se mi nepodařilo uniknout ďáblovi, který na mě s úsměvem čekal ve stínu za rohem. A pod tím úsměvem se mi moje nohy pletly jako stehovací nit; moje nohy měkly jako plastelína a obtěžkaná koši na zádech, na hlavě a v rukách jsem vypadala jako opilá cirkusová umělkyně, která bruslí na kovovém laně. Bylo to, jako by mě ten pohled vysvlékal ze všeho, ze všech těch zdí, které jsem si vybudovala, abych se ukryla před ostatními a abych se dokonce ukryla i sama před sebou. Když jsem přicházela k začátku cesty, už jsem byla unavená. Naložená jako cikánská mula jsem se v poledním slunci potila a tiše jsem proklínala kuchařku. V chládku kuchyně jsem měla pocit, jako kdybych přešla nekonečně pouští; dostala jsem tedy pět minut na to, abych se vzpamatovala. Kouskem kartonu jsem se ovívala v obličeji a za výstřihem. Na křivé židli jsem natahovala nohy a na živém mase stehen jsem cítila úlevu mírného vánku. V těch dnech hlas, který je zavřený v jedné truhle, stále jiný, říkal: možná je utrpení vrháno na davy po hrstech a možná větší část padá na některé a málo nebo nic padá na ostatní.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1605x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce