Nietzsche, Friedrich: Homérovo soupeření

Nietzsche, Friedrich
Homérovo soupeření

ukázka beletrie zahraniční

Řek je závistivý a pociťuje tuto vlastnost nikoli jako vadu, nýbrž jako působení dobrotivého božstva: jaká propast etického soudu zeje mezi námi a ním!...

 

F. Nietzsche, Homérovo soupeření, přel. P. Kitzler, in: F. Nietzsche, My filologové, Praha, OIKOYMENH 2005

...Řek je závistivý a pociťuje tuto vlastnost nikoli jako vadu, nýbrž jako působení dobrotivého božstva: jaká propast etického soudu zeje mezi námi a ním! Protože je závistivý, cítí také, jak na něm při každé přemíře cti, bohatství, lesku a štěstí ulpívá závistivé oko boha a této závisti se obává; v takovém případě ho závist upomíná na pomíjivost každého lidského údělu a on se hrozí svého štěstí, obětuje z něho to nejlepší a sklání se před boží závistí. Tato představa mu však jeho bohy neodcizí: jejich význam je naopak vymezen tím, že člověk se s nimi nikdy nesmí odvážit soupeřit, člověk, jehož duše žárlivě plane proti každé jiné živoucí bytosti. V boji Thamyrida s Múzami, Marsya s Apollónem i v dojemném osudu Niobině se projevil strašný protiklad oněch dvou sil, jež spolu nikdy nesmí bojovat, člověka a boha.

Čím je však řecký člověk větší a vznešenější, tím jasněji z něho vyráží plamen ctižádosti, jenž pohlcuje každého, kdo s ním běží na stejné dráze. Aristotelés kdysi sestavil seznam takových nepřátelských soupeření ve velkém stylu: zde nalezneme nejnázornější příklad toho, že dokonce i mrtvý ještě může živého dráždit ke spalující žárlivosti. Právě tak totiž Aristotelés popisuje vztah Xenofana z Kolofónu k Homérovi. Tento útok na národního héroa básnictví plně nepochopíme, nebudeme-li, stejně jako později u Platóna, jako základ tohoto útoku myslet bezmeznou touhu chtít sám zaujmout místo poraženého básníka a zdědit jeho slávu. Každý velký Helén předává pochodeň soupeření dál; každá velká ctnost roznítí novou velikost. Jestliže mladý Themistoklés nemohl spát při myšlence na Miltiadovy vavříny, pak se jeho časně probuzený pud teprve dlouhým soupeřením s Aristeidem rozpoutal k oné jedinečně podivuhodné, ryze instinktivní genialitě jeho politického počínání, kterou nám popisuje Thúkydidés. Jak charakteristická je otázka i odpověď, když se proslulého Perikleova protivníka tázali, zda je nejlepším zápasníkem ve městě on, nebo Periklés, a on odvětil: "i když ho povalím, popře, že upadl, dosáhne svého a přemluví ty, kteří ho padat viděli."

Chceme-li onen pocit vidět skutečně nezakrytě v jeho naivních projevech, onen pocit nezbytnosti soupeření, pokud má být zároveň zachováno blaho státu, pomysleme jen na původní smysl ostrakismu, jak ho například vyjadřují Efezané při vypovězení Hermodóra. "Mezi námi nesmí být nikdo nejlepší; pokud ale někdo takový je, pak ať je jinde a mezi jinými." A proč nesmí být nikdo nejlepší? Protože by tím bylo soupeření u konce a věčný zdroj života helénského státu by byl v ohrožení. Později se vztah ostrakismu k soupeření mění: je užíván, hrozí-li zjevné nebezpečí, že některý z velkých soupeřících politiků a vůdců stran sáhne v zápalu boje po škodlivých a ničivých prostředcích a po nebezpečných státních převratech. Původním smyslem tohoto zvláštního zařízení však není být pojistkou, nýbrž stimulačním prostředkem: vyčnívající jedinci jsou odstraněni, aby tak znovu ožilo soupeření sil: myšlenka, která je nepřátelská "exklusivitě" génia v moderním smyslu, která však předpokládá, že podle přirozeného řádu věcí existuje vždy vícero géniů, kteří se vzájemně povzbuzují k činu, stejně jako se vzájemně udržují v hranicích míry. To je jádro helénské představy o soupeření: oškliví si samovládu a obává se jejích nebezpečí a jakožto ochranu proti géniovi požaduje - dalšího génia.

Každé nadání se musí rozvíjet v boji, tak nařizuje helénská pedagogika, zatímco novější vychovatelé nemají z ničeho tak velké obavy jako z rozpoutání takzvané ctižádosti. Sobectví se obáváme jako "zla o sobě" - s výjimkou jezuitů, kteří jsou, stejně jako staří, v této věci rozumnější, a proto jsou zřejmě těmi nejzdatnějšími vychovateli naší doby. Podle všeho věří, že sobectví, tzn. individuálnost, je jen nejsilnější agens, avšak charakter "dobra" a "zla" dostává v podstatě podle cílů, k nimž se vztahuje. Pro staré byl však cílem agónální výchovy blahobyt celku, státního společenství. Každý Athéňan měl například v soupeření rozvinout svou osobnost do té míry, aby to bylo Athénám co nejvíce k užitku a co nejméně na škodu. Nebyla to žádná nepřiměřená a nezměřitelná ctižádost, jak je to většinou v případě ctižádostí moderní: když se mladík účastnil závodů v běhu, vrhu nebo zpěvu, myslel na blaho své mateřské obce; svou slávou chtěl rozmnožit její slávu; bohům své obce zasvětil věnce, jimiž mu rozhodčí na znamení pocty ověnčili hlavu. Každý Řek v sobě od dětství pociťoval palčivé přání stát se v soupeření obcí nástrojem blaha své obce: tím bylo jeho sobectví rozněcováno, tím bylo drženo na uzdě a omezováno. Individua starověku byla svobodnější, protože jejich cíle byly bližší a dosažitelnější. Modernímu člověku se naproti tomu všude staví do cesty nekonečno stejně jako rychlonohému Achilleovi v příměru Zénóna z Eleje: nekonečno jej zpomaluje, takže není schopen dohnat ani želvu.

Stejně jako byli mladíci vychováni v soupeření mezi sebou, tak soupeřili i jejich vychovatelé. Velcí múzičtí mistři, Pindaros a Simónidés, si nedůvěřovali a žárlili na sebe; sofista, vyšší učitel starověku, se s jiným sofistou setkává pln chuti soupeřit; dokonce i poučení nejobecnějšího druhu, jaké zprostředkovávalo drama, se lidu dostávalo pouze ve formě neuvěřitelných zápasů velkých múzických a dramatických umělců. Jak obdivuhodné! "I umělec se hněvá na umělce!" A moderní člověk se u umělce neobává ničeho více, než osobní bojovnosti, zatímco Řek nezná umělce jinak než v osobním boji. Tam, kde moderní člověk větří slabost uměleckého díla, hledá Helén zdroj jeho nejvyšší síly! To, co má například na Platónových dialozích obzvláštní umělecký význam, je většinou výsledkem soupeření s uměním řečníků, sofistů a dramatiků jeho doby, vynalezeným kvůli tomu, aby nakonec mohl říci: "Podívejte, i já umím to, co moji velcí soupeři; ano, umím to lépe než oni. Žádný Prótagoras nezbásnil tak krásné mýty jako já, žádný dramatik tak živý a poutavý celek, jako je Symposion, žádný řečník nesložil takové řeči, jaké uvádím v Gorgiovi - a nyní to všechno dohromady zavrhuji a odsuzuji všechno mimetické umění! Jen soupeření ze mě učinilo básníka, sofistu, řečníka!" Jaký problém se před námi otevírá, ptáme-li se po vztahu soupeření ke koncepci uměleckého díla!

Odstraníme-li naproti tomu soupeření z řeckého života, rázem hledíme do oné předhomérské propasti děsivě divoké nenávisti a touhy ničit. Tento fenomén se bohužel objevuje téměř vždy, když se nějaká velká osobnost nesmírně skvělým činem náhle soupeření vymkne a ocitne se podle mínění svého i svých spoluobčanů hors de concours. Účinek je téměř bez výjimky strašlivý; a jestliže z těchto účinků obvykle vyvozujeme, že Řek nebyl schopen unést slávu a štěstí, měli bychom přesněji hovořit o tom, že nebyl s to unést slávu bez dalšího soupeření, štěstí jako konec soupeření. Neexistuje žádný názornější příklad, než poslední osudy Miltiadovy. Postaven nedostižným úspěchem u Marathónu na osamělý vrchol a vyvýšen daleko nad všechny spolubojovníky, cítil, jak v něm roste nízká, pomstychtivá touha proti jednomu parskému občanovi, s nímž byl již po dlouhou dobu znepřátelen. Aby tuto touhu uspokojil, zneužije své pověsti, státních prostředků, občanské cti a sám sebe cti zbaví. S pocitem neúspěchu se sníží k nečestným machinacím. Vstoupí v tajný a bezbožný svazek s Démétřinou kněžkou Timó a v noci navštíví posvátný chrám, kam žádný muž neměl přístup. Když překoná zdi a blíží se ke svatyni bohyně, přepadne ho náhle strašlivá, panická hrůza: téměř se zhroutí a jako smyslů zbavený cítí, že ho něco žene zpět, a když znovu přelézá zeď, zřítí se, těžce se zraní a ochrne. Obléhání musí být zrušeno, čeká ho lidový soud a potupná smrt vtiskne svou pečeť na zářivou kariéru hrdiny, aby ji pro všechny potomky zahalila v temnotu. Po bitvě u Marathónu jej postihla závist nebešťanů. A tato božská závist roste, když vidí člověka spočívat na výšinách slávy bez jakéhokoli protivníka, který by s ním mohl soupeřit. Okolo sebe má už pouze bohy - a proto je má proti sobě. Bohové ho však svedou ke skutku hybris, pod jehož tíží se zhroutí.

Všimněme si pozorně, že tak, jako ztroskotává Miltiadés, ztroskotávají i nejvznešenější řecké obce, když skrze zásluhy a štěstí opustily závodní dráhu a dospěly k chrámu bohyně Niké. Athény, jež zničily samostatnost svých spojenců a přísně stíhaly povstání těch, které si podmanily, Sparta, jež po bitvě u Aigospotamoi uplatňovala svou převahu nad Heladou ještě tvrdším a krutějším způsobem, si po příkladu Miltiada přivodily zkázu skutky hybris, na důkaz toho, že bez závisti, žárlivosti a soutěživé ctižádosti se helénská obec stejně jako helénský člověk zvrhne. Stane se zlým a krutým, stane se pomstychtivým a bezbožným, krátce, stane se "předhomérským" - a pak je zapotřebí jen panického strachu, který přivodí jeho pád a rozdrcení. Sparta a Athény se vydávají Persii, jak to učinili Themistoklés a Alkibiadés; zrazují helénství, když se vzdali té nejvznešenější ze základních řeckých myšlenek, myšlenky soupeření: a Alexandros, ta zhrublá kopie a abreviace řeckých dějin, pak stvoří kosmopolitní Helény a takzvaný "helénismus".

koupit knihu: www.kosmas.cz

F. Nietzsche, Homérovo soupeření, přel. P. Kitzler, in: F. Nietzsche, My filologové, Praha, OIKOYMENH 2005
ukázka (str. 50-54)

 


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1853x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce