Lainšček, Feri: Halgato

Lainšček, Feri
Halgato

recenze beletrie zahraniční

Slovinský spisovatel Feri Lainšček si v románu Halgato za ústřední dějiště příběhu zvolil samotnou romskou osadu.

Osud, kterému neunikneš
Feri Lainšček: Halgato. Přeložil Aleš Kozár. Dauphin, Praha 2004

V majoritní kultuře se Romové jako téma objevují spíše výjimečně. Snad proto, že panuje přirozený ostych zabývat se menšinou, o které toho většinová společnost ví tak málo. Z české scény lze zmínit již starší film režiséra Petra Václava Marián nebo celkem čerstvý román Kateřiny Sidonové Jakub. Oba autoři se dosti zdařile vciťují do životních pohnutek moderních městských Romů, kteří jsou uvrženi do několikanásobné izolace působením etnické jinakosti, ústavní výchovy a citové deprivace. Slovinský spisovatel Feri Lainšček se však v románu Halgato, jehož česká verze je od ledna k dostání na pultech knihkupectví, pustil do daleko zrádnějších vod, když si za ústřední dějiště příběhu zvolil samotnou romskou osadu. Výsledkem jeho nebojácnosti je výborný román v duchu nejlepšího regionalismu, malý rozsahem, ale velký záběrem lidských vášní a společenských mechanismů.

koupit knihu: www.kosmas.cz

V pěti krátkých knihách a na prostoru vymezeném romskou vískou Lacki Romo, sousední gádžovskou Velkou vsí a Městem je čtenář svědkem zrodu a zániku nadějí jedné romské rodiny, kterou primárně reprezentují nevlastní bratři Halgato a Pišti. Každý z nich je synem jinak posedlého otce a oba si už v dětském věku nesou náklad zkušeností z mezních situací podbarvených jejich romstvím. Halgato, syn rabiáta Maryšky, má nadání pro hru na housle, a Pišti, syn brusiče Bumbáše, zase trpělivost pro studium. Spojuje je starost o tažného oslíka Broučka, bez kterého by potulná živnost rodiny přišla na buben, a láska k volné krajině, kterou společně brázdí při dětských toulkách.

Mnohé je ale současně rozděluje, každý se ubírá jiným směrem. Halgato alias Zavřiočko odmala mhouří oči a před velkým světem se snaží skrýt za vlastními víčky. Lacki Romo je jediný domov, který poznal, a současně kleště, které ho formují a drtí. Pišti naproti tomu oči doširoka otevírá, protože má touhu vymanit se z determinujícího světa osady, získat vzdělání a oženit se s Izou, bílou dívkou, kterou poznal za studií ve Městě. Halgato se křečovitě přidržuje všeho místního a známého, což se odráží i na jeho nechuti vyrůst; Pištiho ale zahnívající rodinná atmosféra Lacki Romo dusí a on se utíká ke knihám. Nakonec oba dostihne prokletí jejich otců, ono “bytí Romem”, které jako by vždy příslušníkům jejich rodu znemožnilo obyčejné lidské štěstí a úspěch. V závěrečném klimaxu, ke kterému se kniha vypíná obloukem už od úvodní kapitoly, si bratři vyřizují účty, za které už ale vlastně zaplatili promarněnými životy a všeprostupujícím zoufalstvím.

Oblast, do které Feri Lainšček (1959) zasadil svou takřka řeckou tragédii, se v reálu nazývá Zámuří a jedná se o nejvýchodnější cíp Slovinska za řekou Murou na hranicích s Maďarskem. Je charakteristický svou izolovaností a soužitím slovinského, maďarského a romského obyvatelstva. Kromě Halgata, v originále Za koho kytka kvete, se zde odehrává i další autorův úspěšný román Kterou přinesla mlha. Obě díla byla zfilmována, první jako Halgato, druhé coby Mokuš podle obce, kde se děj odehrává.

Důvěrná znalost prostředí, o kterém autor vypovídá, a jeho relativní specifičnost v mnohém připomenou Květu Legátovou a její zapadlé pohraničí, atmosféra neodvratně se blížící tragédie a symbolika života a smrti zase film Je třeba zabít Sekala režiséra Vladimíra Michálka. Abstrahováno a zaokrouhleno, jedná se o malý kousek světa, kde vládnou jiná pravidla, než ta běžná, a kde se čas odvíjí po své vlastní ose. Skutečně výjimečný je však Lainščekův román proto, že se ho realita vně Lacki Romo dotýká jen nahodile a veškerá pozornost se tak soustředí pouze na vnitřní život postav, které mohou mít různé osudy, nikdy ale neuniknou svému romství.

Navýsost originálním jazykem se Lainščekovi podařilo zaznamenat přirozený patos komunikace v romštině, která disponuje jak důstojnými vyjádřeními úcty, tak neotřelými nadávkami, aniž by se oba mody navzájem vylučovaly v jediné větě. Postihl směs životního fatalismu i silné motivace v lidských vztazích, pudovost kontrastující s vrozenou lidskou moudrostí, odvahu vzepřít se okolnostem bijící se strachem z neznámého. Podařilo se mu vyhnout se většině zplošťujících stereotypů a vykreslit postavy živoucí, vášnivé a uvěřitelné.

Bližší pohled na některé reálie ze života uzavřené romské pospolitosti, v našem kulturním kontextu známé jako osada, odhalují, že Feri Lainšček nemohl být mezi Romy úplný novic. Už jeho velice podmanivý popis Bumbášovy suity, která po vsích nabízí brusičské a drátenické služby, je prakticky bezchybný. V loňském roce vznikl v rumunské produkci dokumentární film The Curse of a Hedgehog (Prokletí ježka), který mapuje obdobné podomní obchodování romské skupiny Beáša s košíky a košťaty, a ve většině bodů se výpovědi obou médií shodují. Také posílání chlapců k mistrům hudebníkům na výchovu a učení, jak se o něm hovoří v pasáži o návštěvě u Bážiky Jošky Muzikáše, bývalo zcela běžné, zvlášť když šlo o nadané dítě z chudé rodiny. A dokonce ani čtení z ruky u dívek a drobné krádeže u chlapců jako způsob přivýdělku romských výrostků nelze přejít jako klišé, protože materiální nedostatek takové mechanismy v podstatě legitimizuje napříč národnostním spektrem.

Nadstandardně však spisovatel využil znalosti romano nav, romského jména. Dodnes není obvyklé, aby se Romové navzájem oslovovali občanským jménem. K běžné komunikaci slouží zkomolené křestní jméno či příjmení anebo přezdívka, která plní především ochrannou funkci, v rituálním, ale i zcela pragmatickém smyslu, před zlými mocnostmi, jakož i zlými mocipány. Proto když přijdou za Bumbášem z okresu, aby dal Pištiho studovat na střední školu, a shánějí se po Gusti Kakašovi, manželka Tereza neví, že jde o jejího nevlastního syna. A proto si Maryška nemůže zapamatovat jméno svého syna Šanjiho, protože o ničem nevypovídá a nic neznamená. Když se nad ránem loučí s osadou, než se vydá spravedlnosti, a pod nátlakem učí Malého hrát na housle, pojmenuje ho Halgato, a tím mu symbolicky podruhé daruje život.

Původně byl román pojmenován podle teskné melodie Namesto koga roža cveti slovinského písničkáře Vlado Kreslina, kterou si Halgato zamiloval, když truchlil nad pomyslnou ztrátou přítele a bratra Pištiho v náručí Izy. Samo slovo halgato označuje jednu ze dvou základních podob tradiční východoevropské romské písně, táhlou a tklivou, zatímco čardáš je jejím opakem. Charakteristické přitom je, že ten samý nápěv a text může hudebník podle momentálního rozpoložení interpretovat buď jako halgato nebo jako čardáš. Podobně se i děj románu odvíjí v halgatové poloze a občas je přerušen hospodským čardášem, přičemž ani jedna poloha není jen bezvýhradně truchlivá nebo bujará. Výsledná melancholie spolu s jedinečným autorovým jazykem vytváří autonomní prostor příběhu i lokality.

V post-postmoderních dobách 21. století nabízí Lainščekův postoj alternativu k všeobecné literární skepsi, když se obrací k obyčejným postavám a prvotním příčinám netolerance a lidského neštěstí. Čtenářům z řad majority pak především zprostředkovává pohled do míst, která znají jen z nelichotivých televizních reportáží jako epicentra šíření kultury chudoby, aniž by kdy měli možnost nahlédnout oněm zuboženým otrhancům do duší.

Vyšlo v Respektu č.12/05

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lucie, 24.05.2005 08:10
Lainšček, Feri: Halgato
Kniha rozhodně nepřipomíná knihy Květy Legátové. Opravdu.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

48%čtenáři

zhlédnuto 3377x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce