Roy, Arundhati: Bůh maličkostí

Roy, Arundhati
Bůh maličkostí

recenze beletrie zahraniční

Román Bůh maličkostí mladé anglicky píšící spisovatelky, pocházející z Dillí, se rázem stal bestsellerem.

 

Bůh maličkostí
Arundhati Royová: Bůh maličkostí. Překlad Michaela Lauschmannová. Mladá fronta, Praha 2001, 331 s.

Jen málo autorů se může pochlubit tak impozantním vstupem na literární scénu jako Arundhati Royová. V roce 1997 vydala svou prvotinu, román The God of Small Things (česky Bůh maličkostí, Mladá fronta, 2001), který se rázem stal bestsellerem, na podzim téhož roku pak debutující autorka obdržela prestižní Bookerovu cenu. Dalo by se říci velmi slibný začátek kariéry pro mladou, anglicky píšící spisovatelku, pocházející z Dillí. Úspěch jednoznačně předurčoval Royovou k dalšímu psaní. O to větším šokem pro literární veřejnost bylo, když Arundhati Royová oficiálně oznámila svůj úmysl věnovat se nadále pouze politice, což plní beze zbytku. Veřejnost měla od té doby možnost seznámit se pouze s jejími politickými a sociálními eseji, The Algebra of Infinite Justice, popř. si v tisku přečíst některý z politicky orientovaných rozhovorů.

Bylo by zavádějící posuzovat román Arundhati Royové pouze v kontextu současné postkoloniální literatury. V mnoha rysech ji můžeme zařadit po bok dalších významných anglicky píšících autorů subindického kontinentu – Salmana Rushdieho, Amitava Ghoshe, Anity Desaiové či Monicy Ali. Royová se od těchto kolegů odlišuje především tím, že se v Indii nejen narodila, ale především tam trvale žije, tedy neposuzuje vlast z pozice vnějšího pozorovatele. Nepíše o etniku žijícím v novém prostředí, neřeší problémy, které takováto životní zkušenost přináší. Nejde o pohled zvenčí, autorka patří do světa, o kterém píše. Její román je hlasem zevnitř, který dokáže ve vší plnosti a barvitosti zachytit místní specifika bez jakékoliv větší snahy konfrontovat je s koloniální minulostí a se zcela odlišnou britskou populací.

Románu Bůh maličkostí je spíše citlivá studie života jedné rodiny v době již sice nezávislé Indie, ale stále silně podléhající vlivu bývalé „mateřské“ země. Každodenní realita všech členů rodiny, podobně jako celé země, je doslova prodchnuta vzpomínkami na doby dávno minulé, kdy se všem dařilo mnohem lépe. Británie představuje pro všechny rodinné příslušníky nejen krásnou vzpomínku, zůstává především velkým vzorem: strýc Chacko podle tradice vystuduje na britské univerzitě, dokonce se ožení s Angličankou, Rahel se již jako dospělá stěhuje do USA, tedy anglicky mluvící země. Všichni samozřejmě mluví plynně anglicky, děti jsou dokonce nuceny se tímto jazykem bavit i mezi sebou. Vcelku překvapivě jsou tyto drobnosti jedinými odkazy na britskou realitu, tak zdůrazňovanou ve většině ostatních postkoloniálních próz. Fakt, že jednotliví protagonisté jsou každodenně konfrontováni s koloniální minulostí své země, není u Arundhati Royové rozhodně tím hlavním dějotvorným rysem.

Dalším rysem, který román Bůh maličkostí odlišuje od ostatních oceňovaných próz anglicky píšících autorů indického subkontinentu, je velmi osobitý styl, ne úplně obvyklý u debutující autorky. Zvykli jsme se, že valná většina těchto próz těží z tradice realistického románu. Tento fakt je dán především více než stoletým kulturním vlivem Velké Británie, která nejen uplatňovala svou převahu na poli politickém, ale především v oblasti kulturní, konkrétně literární. Importovala do svých kolonií nejen úřední jazyk, ale také i své literární zvyklosti. Mnozí autoři tak zcela rezignovali na tradičnější, domácí styly a žánry a beze zbytku přijali nové, zaručující jim větší čtenářskou obec, a tím pádem větší šanci uspět. Není tedy zvykem, aby autoři přespříliš experimentovali s prostorovou či časovou složkou svých děl. Většinou jde o klasickou er (případně ich formu) a chronologické řazení událostí, které neumožňují postavám příliš vybočovat ze zaběhnutých kolejí takového způsobu vyprávění.

Royová se vydala zcela odlišnou cestou. Pokud bychom maximálně zjednodušili dějovou linii celé prózy, dospěli bychom k banální zápletce – zakázanému milostnému vztahu a jeho následkům. Avšak nevhodné vzplanutí není ani v nejmenším osou celého příběhu, spíše je jakýmsi, až do konce nejasným a mlhavým centrálním bodem, kolem kterého autorka neustále krouží a naznačuje, aby jej v závěru odkryla ve vší kráse i krutosti. Celý příběh by se dal – za použití fyzikální terminologie – definovat jako příběh akce a reakce. Hlavní příčina všeho – milenecký poměr Ammu a Veluthy, příslušníků dvou zcela neslučitelných kast – je odsunut až na samotný závěr, kdežto všechny ostatní události, které vlastně vznikly jako důsledek tohoto zakázaného svazku, jsou postaveny do středu pozornosti. Čtenáři není umožněno sledovat celý řetězec událostí, spíše jsou mu předkládány izolované fragmenty dění týkající se jednotlivých postav, které do se sebe zapadnou až postupem času. Royová použila některé postupy detektivního románu, které nutí čtenáře dedukovat, orientovat se v náznacích a hledat vztahy mezi postavami. Autorka se však nepohybuje pouze mezi jednotlivými událostmi a konkrétními osudy jednotlivých hrdinů, mění i časové roviny, které tu vysvětlují historické pozadí, tu zabíhají do přítomnosti či naznačují budoucí vývoj událostí. Každopádně i tyto výlety v čase jako by obíhaly okolo centrálního času, kterým je pouhých 14 dní. I tento časový úsek je dále rozmělňován na menší, ke kterým se Royová neustále vrací, aby je interpretovala z různých úhlů. Klíčovými se stávají první a poslední den těchto 14 dní, tedy doba, která nevratně poznamenala osudy všech protagonistů – vyhnáním, odloučením, smrtí, traumatem, ztrátou.

Kvůli zlomkovitosti, snovosti některých pasáží a prolínání časových rovin je Arundhati Royová často přirovnávána k magickým realistům, především k Salmanu Rushdiemu. Sama se těmto srovnáním brání. Vidí je jako příliš zjednodušující pokusy zařadit její román v kontextu indické literatury. Vše, co v románu zachytila, jsou podle ní zážitky postav, zcela realisticky podané. Vysvětlením snového, útržkovitého charakteru knihy může být volba centrálních postav knihy, svým způsobem vypravěčů. Tuto roli svěřila totiž autorka dětem. Jde o svět viděný jejich očima a jejich vzpomínky na události v dětství. Pro dětský pohled svět je typická jistá fragmentárnost, ne vždy logicky podložená. Jsou to děti, na jedné straně jejich představivost a na druhé jejich obavy, které z jednotlivých střípků skládají celou mozaiku příběhu. Čtenář putuje dětskou myslí, spolu s nimi mnohé nechápe a stejně jako ony nakonec dojde poznání.

Pokud bychom se snažili přesně určit, co je v románu následkem a co příčinou, bylo by nutné syntetizovat útržkovité informace, které čtenář získává pomocí jednotlivých exkurzů do osudů postav. Pro každou z nich je následek jiný: pro Ammu vyhnání z rodinného kruhu, ztráta kontaktu s dětmi, zatracení, pro dvojčata Estu a Rahel je to zpočátku jakýsi nedefinovatelný pocit viny, později hlavně více než 20leté odloučení, pro strýčka Chacka vše končí smrtí jediné dcery. Bez ohledu na konkrétní osobní tragédie je prvotní příčinou již zmiňovaný milenecký poměr Ammu a Veluthy, opovrhovaného příslušníka nižší kasty. Reakce okolí dovrší zkázu. Ammu musí čelit naprostému odmítnutí ze strany rodiny; sama naopak nechtěně zapříčiní útěk vlastních dětí, při kterém nešťastně umírá všemi tolik milovaná sestřenka Sophie Mol.

Stále se vracejícím tématem, které jednotlivé postavy více či méně dokresluje, je jejich sexuální život. Společným rysem osudů všech hrdinů, dětských i dospělých, je jakési nenaplnění, obětování, frustrace či dokonce trauma. Manželský pokus Ammu s alkoholikem končí krachem. Baby Kochamma žije celý život vzpomínkami na nenaplněnou lásku k misionáři, Chacko se nemůže zbavit pocitu, že svém manželství s anglickou ženou selhal. Nikdo z nich nikdy neprožil nic plnohodnotného. Jsou to pak především jejich závist a předsudky, které způsobí tak přísné potrestání vášnivého vzplanutí Ammu a Veluthy. Zničí něco, čeho nikdo z nich nebyl nikdy schopen, co jim všem bylo osudem odepřeno. Ani děti nejsou ušetřeny sexuálních traumat. Oba sourozenci sehrají krutou roli při tragickém konci matčiny lásky k Veluthovi a již navždy budou žit s pocitem viny. Esta bude navíc navždy poznamenán traumatem sexuálního zneužití; Rahel se nikdy nevyrovná s dlouholetým odloučením od bratra, které se projeví neschopností navázat opravdový milostný vztah.

Sexuální otevřenost románu Bůh maličkostí způsobila autorce mnohé nepříjemnosti. Pro současného evropského čtenáře zvyklého na minimální cenzuru, pokud jde o sex v literatuře, bude překvapením, že některé pasáže knihy, jmenovitě poslední tři strany, se staly předmětem soudního líčení. Royová musela čelit obviněním z obscenity, která byla velmi stresující pro ni a hlavně pro její rodinu pocházející z venkova. Možná i tato odvrácená strana slávy její knihy Bůh maličkostí byla jedním z faktorů, které autorku přesvědčily vzdát se slibně započaté literární kariéry.

Kdo je tedy onen „bůh maličkostí“, který se neustále během románu vynořuje a kterého si autorka vybrala i jako název knihy? Maličkosti, věci, pocity, na kterých lidé lpí, aniž by věnovali pozornost těm „velkým věcem“, které úmyslně nechávají uzamčené uvnitř. Lpění na nepodstatném a přehlížení podstatného se staly příčinou všeho dění a ze všech postav učinily ony bohy maličkostí – hybatele osudů jiných, ale poražené ve svých vlastních životech.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 6861x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce