Zúñiga Pavlov, Jorge

rozhovor beletrie zahraniční

Na jaře vyšla v češtině kniha próz v Praze usazeného Chilana Jorgeho Zúñigy Pavlova nazvaná Stěhování a jiné po(c)hyby (Mladá fronta). Zajímavé je, že její španělský originál dosud nevyšel a tak se díky překladatelce Anežce Charvátové mohou s jeho texty seznámit čeští čtenáři dřív než sami Chilané.

Jorge z Poděbrad
Rozhovor s chilským revolucionářem a pražským kavárníkem a Jorgem Zúñigou Pavlovem

Na jaře vyšla v češtině kniha próz v Praze usazeného Chilana Jorgeho Zúñigy Pavlova nazvaná Stěhování a jiné po(c)hyby (Mladá fronta). Zajímavé je, že její španělský originál dosud nevyšel, a tak se díky překladatelce Anežce Charvátové mohou s jeho texty seznámit čeští čtenáři dřív než sami Chilané. Na samotných textech je trochu vidět, že je autor psal ve velkém časovém rozpětí a s různými záměry, kniha působí však celkem kompaktně. Nejvíce svěžím dojmem působí jeho reflexe šedi socialistického Československa z doby těsně před listopadovou revolucí.

S.S.: Za jakých okolností jste se vlastně v roce 1988 dostal do Prahy?
J.Z.P.: Někdy v roce 1983 se začalo v Santiagu de Chile formovat studentské hnutí namířené proti Pinochetovu diktátorskému režimu. Já jsem se zrovna přistěhoval do Santiaga z malého města na severu Chile a začal studovat architekturu. Po roce jsem přešel na pedagogickou fakultu, která byla nejchudší a největší, a tam protirežimní hnutí začalo prudce gradovat. Propukly první demonstrace a mě zvolili do studentského senátu FECH, nejvýznamnější studentské protirežimní organizace v Chile a já začal veřejně vystupovat.

- Bylo to v osmdesátých letech ještě hodně nebezpečné? V Chile přece zmizelo po Pinochetově puči obrovské množství lidí. Slyšel jsem, že je někdy vyhazovali živé z letadla do moře.
- Již bylo prokázáno tři tisíce případů zmizelých osob. Ale v druhé polovině osmdesátých let ten režim už nebyl k represím tak odhodlaný. Trochu už se sám zevnitř rozkládal. Stejně ale určité nebezpečí existovalo. Kontaktovaly mě některé militantní povstalecké organizace, abych se k nim přidal, abych řečnil na barikádách, což jsem nakonec i dělal. Mezi ty militanty patřili i lidi, kteří tenkrát provedli neúspěšný atentát na Pinocheta. Některým se pak podařilo utéct, ale ti ostatní dostali vysoké tresty a někteří za záhadných okolností ve vězení zemřeli. Začal jsem tedy hledat nějakou možnost, jak se dostat z Chile pryč, nejlépe jít studovat někam do ciziny. Tak jsem se dostal jako mladý chilský komunista do Československa.

- Co jste tenkrát o Československu věděl, jak jste si ho představoval?
- Já jsem měl neuvěřitelně zkreslené, naivní představy. Myslel jsem si, že Československo je země, kde existuje obrovský blahobyt, že lidé mají, na co si vzpomenou, odpočívají, moc nepracují, píjí litry mléka a jedí sýry.

- Proč jste si představil zrovna mléko a sýry?
- V Chile tenkrát byly nesmírně populární západoněmecké módní časopisy, jako třeba Burda. V nich byla vždycky nějaká reklama nebo reportáž o německém venkově, obrázek selky v kroji, jak stojí na louce a drží hrnec s mlékem nebo tác se sýry. A já si skutečně myslel, že v Československu je to podobné. Něco jako když se tady řekne „Švýcarsko“, také vidíte zelenou louku, selku v kroji a tu krávu Milku.

- A jaké to pak bylo překvapení.
- Já se ocitl v paradoxní situaci. Na jedné straně jsem tady strašně chtěl zůstat. Vždycky, když někde na české vesnici cítím, jak v kamnech pálí koks, připomene mi to tu dobu. Ale jinak to bylo velmi pochmurné. První rok jsem žil pod dohledem a v izolaci společně s Kubánci a řeckými komunisty v jazykové přípravce v Poděbradech, říkal jsem o sobě, že jsem Jorge neboli Jiří z Poděbrad. Pak jsem se konečně dostal do Prahy. Ta šedivost kolejí měla i vnitřní rozměr, spousta věcí se donekonečna nesmyslně opakovala. Čeští studenti se s námi ze začátku moc nebavili. Když jsem je trochu začal poznávat, zjistil jsem, že tu snad není jediný, který by nebyl alespoň vnitřně proti socialismu. Neuvěřitelně mě to překvapilo.

- Co jste dělal, když přišla v listopadu 89 revoluce?
- Chodil jsem se svými kamarády do centra dění na filosofickou fakultu. Vozili jsme s kamarádem Maďarem stávkujícím studentům z menzy, kde je dnes KFC, čaj, pomáhali jsme psát transparenty, k ničemu jinému nás jako cizince nepustili. Byl jsem konsternován tou atmosférou, fascinován až jakoby leninskou organizací stávky. Jediné z čeho jsem měl strach, bylo, že kdyby to nedopadlo dobře, tak já bych přišel o stipendium a musel bych se vrátit do Chile.

- Pamatujete si ještě na některé své učitele?
- Jména těch marxistů jsem už zapomněl. Ale po revoluci jsem měl obrovské štěstí, že jsem měl možnost studovat historii u profesora Polišenského. To byl člověk, který byl schopen předávat nejen svoje vědomosti, ale i úžasnou zkušenost. Byl pro mě jakýmsi posledním článkem řetězce skvělých českých historiků, jako je třeba Josef Pekař. Byl jsem také žákem profesora Nálevky, Polišenského následovníka. Historii jsem ale nedostudoval. Byl jsem na tom velmi špatně ekonomicky, stipendium zůstalo po těch cenových změnách stále stejné, osm set korun měsíčně, a nedalo se s ním přežít. Taky jsem ale najednou cítil strašnou chuť dělat něco jiného, pracovat, podnikat, zkrátka to, co jsem nikdy předtím ani v Chile nedělal a nemohl dělat. Do té doby jsem se jen účastnil nějakých tajných schůzek a manifestací.

- Jak jste prožíval v Praze devadesátá léta?
- Byl jsem kontaktu se skvělými lidmi, žádnými intelektuály, ale lidmi velmi svobodnými. Chodili jsme do klubu U zoufalců, kde třeba hráli poprvé v Čechách finští Waltari, do Mama klubu nebo do Repre v podzemí Obecního domu. Byla to má šťastná léta, objevoval jsem nové roviny života, včetně sexuálního a občasných drogových výstřelků. Trochu mi tu dobu připomíná film na motivy knihy Jáchyma Topola Anděl exit.

- Čím jste si v té době vydělával na živobytí?
- Prodával jsem turistům na ulici knihy o Praze. Pak jsme začali s mojí slovenskou přítelkyní Miriam vyrábět a prodávat turistům takové sametové čepice. Někdy v roce 1993 začali do Prahy přicházet lidé z Balkánu. Bylo mezi nimi mnoho opravdových chudáků nebo i velmi zajímavých lidí, kteří utíkali před válkou, ale přišla i spousta ostrých hochů, kteří se snažili ovládnout stánkový prodej. Měli jsme malý stánek u zdi židovského hřbitova. Jednou tam přišel takový chlapík z Izraele, jmenoval se Šaj. Byl strašně arogantní, myslil si, že má na naše stánky nějaké zvláštní morální právo. Ten Šaj se prý dostal do konfliktu s nějakými dalšími lidmi, kteří už žádné ohledy nebrali, asi Jugoslávci. Slyšel jsem, že mu nejdřív zlámali obě ruce a pak někam zmizel a nikdo nevěděl kam. Když jsem se na něj ptal, moji známí z té doby mi řekli jen o těch rukou, víc nechtěli říct. Byla to dost pochmurná historie. Naštěstí jsem včas odešel a založil si někdy v roce 1996 bar La Casa Blů.

- Jaké byly začátky podnikání s La Casa Blů?
- Nám na začátku nešlo o prachy. Bylo to svobodné místo pro nejrůznější setkávání, nemuseli jsme tenkrát brát takové ohledy na konkurenci. Vzali jsme si půjčku a já měl i něco našetřeno. Mám dvě zásady: nevydělávej tolik, kolik můžeš vydělat, a neutrácej všechno, co vyděláš. Mně bylo několikrát později nabídnuto, abych otevřel další La Casa Blů v nějakém jiném českém nebo moravském městě, ale já to odmítám, mě to stačí a nemohl bych se věnovat psaní, číst knihy a starat se o syna.

- Vracíte se čas od času do Chile?
- Donedávna jsem tam jezdil až dvakrát ročně. Oženil jsem se s Chilankou, ale dopadlo to špatně, protože jsme žili odloučeně. Pamela, jinak vnučka slavného chilského hoteliéra českého původu, žila v Praze rok a pak se chtěla vrátit domů, nestrávila to tady.

- Jak se Chile od vašeho odchodu změnilo?
- Neuvěřitelně. Velmi zřídka nacházím nějaké duševní spříznění. Vracet se do Chile jsou pro mě trochu muka, protože když jsi sedmnáct let pryč, už nepochopíš ani ty vtipy. Mám sen, že časem, až můj syn bude starší, bych žil vždycky půl roku v Chile a půl roku tady.

- Chilané se podobně jako Češi stále a obtížně vyrovnávají s vlastní minulostí. Češi s komunistickou, Chilané s pinochetovskou. Kdo je na tom z vašeho pohledu lépe?
- Já myslím, že to má dvě roviny, které jsou odlišné, ale zároveň spolu souvisí. V Chile je jiná situace, co se týká ekonomických vztahů. Chilský kapitalismus už za Pinocheta získal onu západní neoliberální podobu a Chile se již tenkrát zapojilo do globální ekonomiky. Chilané nemuseli po pádu diktatury realizovat složité ekonomické reformy. V oblasti politické nebo morální tam jsou pořád rány, které nejsou zahojené. Něco se ale pohnulo kupředu. Otevřeně se například konstatovalo, že Pinochet kradl, a začal se mu zabavovat majetek. Velkým krokem je vědět pravdu a v tom si myslím, že Češi pořád trochu pokulhávají. Lidé v Čechách zapomínají. Ale i v Chile se pořád pohybují po ulicích lidé, kteří za Pinocheta spáchali strašné zločiny. Spravedlnost, která je navíc limitovaná ekonomickými zájmy, nakonec přistupuje k určitým kompromisům. A v tom jsme si bohužel hodně podobní.

- Je v Chile časté, že by si některý bývalý exponent diktatury si udržel velikou ekonomickou nebo politickou moc?
- Myslím, že moc ne, ale je to složitější. Nedávno jsem se ale dozvěděl věc, která se mě hluboce dotkla. Na Chilském velvyslanectví v Praze začal pracovat jako diplomat Gustavo Gonzáles Bulo, který patřil v roce 1987 ke skupině agresivních propinochetovských studentů okolo profesora Eduwina Robertsona, byl to udavač, provokatér a podílel se i na mém vyloučení ze školy a zatčení policií. Jinak lidé, kteří dneska drží v Chile politickou moc, jsou zpravidla členové tradičních politických stran. Není tam běžné, že by třeba někdo byl člen KSČ a pak ODS nebo ČSSD. Jde o to, že z té až extrémní tradicionalistické pravice se v Chile pozvolna vytvořila ta současná pravice, taková ta americká. Tihle pravičáci si už nezakládají na tradici, ale spíš na penězích, tedy na trhu. Nedávno jsem si přečetl v novinách, že váš nový premiér Paroubek byl za komunismu šéf podniku Restaurace a jídelny a úplně jsem zpanikařil. Vzpomněl jsem si, jak jsem jako zahraniční student na konci osmdesátých let do těch jeho restaurací a jídelen chodil. Českých číšníků a taxikářů jsem se tenkrát doopravdy bál. Pak jsem si ale přečetl rozhovor s jeho manželkou a trochu jsem se uklidnil. Napadlo mě napsat takovou úvahu, že příštím českým premiérem bude bývalý taxikář.

- Také prý píšete nový román, tentokrát o lingvistech.
- Měl by to být román, fikce, která se vrací do slavného období české lingvistiky, do doby Viléma Mathesia, Jana Mukařovského, Romana Jakobsona.

- A co současná chilská literatura? Paradoxně do češtiny nejpřekládanějším současným Chilanem je vedle Isabely Allendeové prozaik Luis Sepúlveda. Mně ale přijde, že jeho obliba především v Německu ale i v Čechách musí být pro Chilany trochu nepochopitelná.
- Sepúlveda je módní autor. Když pracoval v Německu pro Greenpeace, tak to byl takový dvorní ekologický spisovatel. Tam to začalo. Napsal jsem o jeho překladech kritické články pro Literární noviny a Mladou frontu Dnes. Nepovažuji ho za dobrého autora.

- Nelíbí se vám ani jeho cestovatelské deníky Patagonský expres?
- To je lákavá četba pro čtenáře, kteří v Chile nikdy nebyli, ale literárně to hodně pokulhává. Sepúlveda má ve svých knihách faktické chyby, především v Deníku sentimentálního zabijáka je několik naprostých nelogičností. Navíc je jeho literatura militantní, chce spasit svět, nikoliv duši. Mám ale velikou radost, že na podzim vyjde v češtině kniha Chilské nokturno skvělého chilského spisovatele Roberta Bolaña, který bohužel loni zemřel.

- Takže vy, kromě toho, že jste kavárník a spisovatel, jste i český literární kritik.
- Občas. Napsal jsem pár článků, není to špatně placené, ale já nemám čas. Také by se mi asi jako spisovateli nelíbilo psát články na zakázku, přizpůsobovat je podle přání vydavatele. V celé Jižní Americe se to ale děje, spisovatelé se živí psaním do bulváru.

 

Zuniga

© Stanislav Škoda

Diskuse

Vložil: Catali, 10.10.2005 00:37
Zúñiga Pavlov, Jorge
Proč? Když už používáte taková pěkná a kategorická slova, měl byste svůj postoj zdůvodnit. Na podobné výkřiky ze tmy je prostoru Iliterárních stránek škoda.
Vložil: Markov, 06.09.2005 23:09
Zúñiga Pavlov, Jorge
proboha s prominutim, co to je za pako, ten tazatel. o chilskem komunistovi ani nemluve. tenhle rozhovor nema uroven ani gymnazialni prace.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3462x

Inzerce
Inzerce