Akutagawa, Rjúnosuke: Tělo ženy a jiné povídky

Akutagawa, Rjúnosuke
Tělo ženy a jiné povídky

studie beletrie zahraniční

Touto knihou se dostává čtenáři do ruky výbor deseti Akutagawových povídek poprvé přeložených do češtiny. Téměř každý zná film Rašómon, oceněný v roce 1951 v Benátkách, ale málokdo ví, že k jeho scénáři byly použity dvě Akutagawovy povídky...

Rjúnosuke Akutagawa: Tělo ženy a jiné povídky. Přel. Jan Levora. Doslov Alice Kraemerová. Mladá fronta 2005, 132 stran, ISBN: 80-204-1268-9

Rjúnosuke Akutagawa se narodil téměř třicet let po otevření Japonska světu, po zásadním zlomu, od kterého se počítá modernizace země, na začátku druhé poloviny slavného období Meidži (1868-1912). V prvních dvou desetiletích období Meidži vzrostla zemědělská produkce, později posloužila jako základ pro rozvoj nových průmyslových odvětví. Pokročil i hospodářský rozvoj, vláda pro něj vytvořila příznivé prostředí. Japonci s postupující industrializací a modernizací politiky i vojenství přebírali také západní způsoby chování a kulturní normy, a to s tak překotnou rychlostí, až se to z dnešního pohledu zdá být směšné. Dohánění Západu se týkalo i vzdělávacího systému, který byl dopracován na počátku 20. století a týkal se tedy i Akutagawovy školní docházky. Stvrzením úspěšného rozvoje a dosažení cílů, které si Japonsko vytklo, bylo zajištění bezpečnosti a uznání země jako rovnoprávné mocnosti v oblasti východní Asie. Vítězství Japonska ve dvou válkách, a to s Čínou a Ruskem, to definitivně potvrdila.

koupit knihu: www.kosmas.cz

V oblasti literatury bylo nejdříve třeba se vypořádat s problémem tvorby nového literárního jazyka. Mluvený jazyk se totiž vyvíjel v různých podobách a dialektech, kdežto psaný jazyk zůstal ustrnulý v několika stylech formálního jazyka, jež byly bez předchozí průpravy nesrozumitelné. Vytvoření nové formy, tj. spisovné japonštiny srozumitelné všem, bylo ještě komplikováno potřebou vytvářet nová slova pro všechny novinky přejímané ze zahraničí. Snahy o zjednodušení jazyka vrcholily v 80. a 90. letech 19. století a teprve v prvním desetiletí 20. století se nový jazyk natolik ustálil, že se mohl stát základem pro dnešní standardní japonštinu neboli spisovný jazyk.

Dalším problémem, se kterým se museli vypořádat jak spisovatelé tak teoretici, byly nové literární formy a styly. Zásluhou Šójóa Cuboučiho se vžil termín šósecu pro nový útvar v japonské literatuře – román. Úskalí nového slova dosud přetrvává, tento termín totiž zahrnuje jak román, tak i novelu a povídku. Kromě formální stránky noví literáti přejímali styly populární na konci 19. století v Evropě, jako byl romantismus, naturalismus, symbolismus a realismus. Romantismus byl prvním, kterému věnovali pozornost a který japonské lásce k lyrice plně vyhovoval, uplatnil se jak v próze, tak v poezii. Byl uveden do Japonska Ógaiem Morim v 90. letech. Symbolismus přivedl do Japonska Bin Ueda svým překladem básní symbolistických básníků (Zvuk příboje, 1905). Prózu velmi ovlivnil ruský realismus, zejména Turgeněv, Dostojevskij, Tolstoj, takže romantické vlivy se začaly překrývat kritickým realismem, ale než realismus stačil zapustit pevné kořeny, byl tu jiný směr – naturalismus. Ten japonské povaze vyhovoval ještě více, a proto se postupně stal nejsilnějším literárním směrem a spisovatelé se rozdělili do dvou skupin – na jeho příznivce a odpůrce. Naturalismus působil v Japonsku nejintenzivněji zejména mezi lety 1905 až 1910 a velmi ovlivnil vytvoření tzv. zpovědních románů v ich-formě. V každém případě si však příznivci naturalismu vybrali z tohoto směru jen to, co konvenovalo japonským podmínkám – individuální stránku, myšlenkové pochody člověka, jeho hnutí mysli, zkrátka soustředili se na jednotlivce, nikoliv na kritické vidění společnosti, jejích zákonitostí a temných stránek. Snažili se pravdivě zobrazit skutečnost, kterou autor sám viděl a zažil, a tím se stalo, že odmítali fikci. Ale nejdůležitější bylo, že se autor ztotožnil s hlavní postavou literárního díla. Tím vznikl velmi silný jev, a to tzv. watakuši šósecu nebo ši šósecu, tedy ich-forma, vyprávění v první osobě jednotného čísla, jež následně zapustilo v japonské literatuře velmi silné kořeny. Důvodem nebyl jen příliš slabý vliv kritického realismu, ale také nejistota spisovatelů ve společenském prostředí. V neposlední řadě tady působila také obliba psaní deníků, cestovatelských zápisků a subjektivních literárních črt, a to už od samého počátku literární tradice. Ztotožnění hlavní postavy díla s autorem, upřímná autobiografická zpověď, hledání jakéhosi vlastního ideálu, morálního vzoru jsou základní charakteristiky tohoto literárního žánru.

Literáti se sdružovali ve skupinách, které často vydávaly vlastní literární časopisy s pracemi svých členů. Stalo se také běžnou praxí, že spisovatelé nejdříve vydávali svá díla na pokračování v novinách, a teprve když u čtenářů uspěla, dočkala se knižního vydání.

Spisovatelé, kteří se stavěli proti naturalismu, nebyli nijak sdružení do jedné jediné literární školy. Spíše se jednalo o individuality různých názorů a různého zaměření, které kladly důraz na domácí literární tradice, případně o skupiny spisovatelů kolem literárních periodik, jako byl např. časopis „Bříza“ („Širakaba“).

Mezi individuality vzpěčující se naturalismu patřil i přímý předchůdce Rjúnosuke Akutagawy, Sóseki Nacume (1868-1916). Doposud je nejuznávanějším spisovatelem období Meidži. Razil teorii tzv. uvolnění – odstupu (jap. jojú), pozorovatelský přístup a odtažitý vztah k životu. Zobrazoval duševní svět mladého člověka, jeho touhu po dosažení mravního ideálu a morální problém osobní odpovědnosti; jedincovo hledání místa ve společnosti a stále silnější pocit osamění a bezvýchodnosti. Jeho dalším tématem byl střet přicházející západní kultury a japonských tradic. Sóseki Nacume přímo ovlivnil tvorbu Akutagawy a jeho názory na život i na umění.

K obecné literární atmosféře, do které vstoupil Akutagawa, je třeba ještě dodat, že spisovatelé, kterým se v literární historii říká neorealisté a ke kterým je přiřazován i Akutagawa, i když oni sami se nijak nepojmenovávali, se sdružovali kolem obnoveného časopisu „Proud nového myšlení“ („Šinšičó“). Autoři začínali hledat zajímavé náměty, aby získali větší okruh čtenářů a byli tedy i komerčně úspěšní. A s tím přichází nová otázka, co je tzv. čistá a co je tzv. komerční literatura, podobné rozlišení se uplatňuje v historii japonské literatury dodnes. Obou proudů se však týkal jeden fenomén, a to je velký rozvoj ich-formy.

Rjúnosuke Akutagawa vstoupil do literatury v roce 1915. Patřil do skupiny označované jako neorealisté – i když je to jen uměle vytvořená skupina, každý z takto označených spisovatelů byl ve skutečnosti jedinečnou individualitou. Jejich společné rysy lze charakterizovat jen tím, že se dokázali vyrovnat s novými prvky evropské literatury a zároveň se inspirovat japonskými tradicemi. Snažili se najít zajímavá témata, ale kladli velký důraz na kvalitu díla, na kompoziční výstavbu díla a na jazyk. Přestože brojili proti naturalismu, často psali svá díla v ich-formě.

Akutagawa se narodil v Tokiu jako nejstarší syn Tošizóa Niihary. Brzy po narození propukla u jeho matky Fuku dědičná duševní choroba a dítě adoptoval strýček z matčiny strany Mičiaki Akutagawa. Po něm také Rjúnosuke dostal jméno. Studoval jak čínské klasiky, tak západní autory i soudobé japonské spisovatele, jako byl Ógai Mori a Sóseki Nacume. Studoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě, také v té době začal uveřejňovat krátké povídky. Náměty si vybíral v literatuře 12. a 13. století – hlavně z díla Příběhy bylo – nebylo (Kondžaku monogatari), dodával jim moderní psychologické pozadí a psal je vybroušeným jazykem. Vzbudil pozornost hned první povídkou Nos (Hana), kterou uveřejnil v roce 1916, tedy v roce, kdy absolvoval. Touto povídkou zaujal i Sósekiho, který ji velmi chválil. Pak krátce vyučoval na Námořní technické akademii, až se rozhodl, že se bude naplno věnovat literatuře. Také se oženil s Fumiko Cukamotovou. Časná léta jeho kariéry byla ta nejproduktivnější. Publikoval Rašómona (Rašómon, 1915), Batátovou kaši (Imogaju, 1916), Kapesník (Hankači, 1916), Smrt křesťana (Hókjónin no ši,1918), Pavoučí vlákno (Kumo no ito, 1918), Obraz pekla (Džigokuhen, 1918).

Akutagawa byl v roce 1918 už uznávaným autorem a také byl považován za hlavního odpůrce naturalismu. Od 1919 do 1922 pokračoval v psaní krátkých povídek a zároveň byl v březnu 1921 poslán vydavatelstvím „Ósackých každodenních novin“ („Ósaka mainiči šinbun“) jako dopisovatel do Číny. Tam se mu zhoršilo zdraví, zbytek života trpěl nespavostí, zažívacími problémy, ale hlavně strachem, že zdědil duševní poruchu po matce.

Poslední léta tvorby Akutagawy 1923-1927 byla mařena zhoršujícím se zdravím, většina jeho prací z tohoto období nese autobiografické rysy. V této době také diskutoval s Džun´ičiróem Tanizakim o tom, co je v literatuře důležitější – zda lyrika obsahu nebo formální struktura. Akutagawa se zastával lyriky. K jeho posledním dílům patří Vodníci (Kappa, 1927) a Ozubené kolo (Haguruma,1927). Ve svých 35 letech v roce 1927 spáchal sebevraždu požitím velké dávky veronalu. Obavy, které ho dovedly k sebevraždě, pramenily jednak z obecné nejistoty, kterou spisovatelé individualisté pociťovali, jednak ze starostí s vlastní rozrůstající se rodinou – měl tři děti – a v neposlední řadě z čím dál většího strachu, že zdědil matčinu duševní chorobu.

Zanechal po sobě na stovku krásně napsaných povídek, dodnes je považován za mistra krátké povídky. Jeho odchod ze světa se stal symbolem tápání a nejistot japonské inteligence, která se obtížně vyrovnávala se změnami v tehdejší společnosti. Množství poznatků přicházejících ze Západu a vytržených z kontextu společně s racionálními mezilidskými vztahy založenými na individualismu se střetávalo s japonskou kolektivistickou společností, která individualitu potlačovala. S individualismem západní společnosti bojuje japonská společnost vlastně dodnes. Už tehdy intelektuálové hledali cosi, co by mohli postavit jako silnou základnu, jako opěrný bod proti přílivu západní kultury.

Některými svými povídkami a možná i životními etapami bývá Akutagawa přirovnáván k Edgaru Alanu Poeovi. Je pravda, že Akutagawa Poeova díla znal, některá dokonce překládal do japonštiny. Oba dva byli dobří literární řemeslníci, oba si vybírali poněkud morbidní témata, jejich povídky jsou výjimečně krátké, u obou lze nalézt romantické prvky. Jen Akutagawovy povídky čerpají z japonské tradice a jsou napsány daleko jemněji. Je to podobné jako s chutí jídel. Západní jídla mají výrazné chutě sladké, slané, kyselé. Japonská jídla je mají také, ale daleko méně výrazné, jemnější. Chutnají pouze tomu, kdo má vytříbený vkus a jemné chuťové buňky. Svým stylem navázal na Sósekiho, soustředil se na problémy individua z hlediska psychologických motivací jednání svých postav. Pro tehdejší stav japonské literatury je příznačné, že Akutagawa, který byl ve většině svého díla zastáncem objektivní literatury a autorem neobyčejné fantazie, se nakonec v literární praxi i teorii přiklonil k subjektivnímu stylu. Tento paradox lze doložit velkou diskusí, kterou měl s Tanizakim. Nebo možná také tím, že jako začínající autor psal pod pseudonymem Gaki krátké básně haiku a ty ho ovlivnily nejen svou lyrikou, ale také si na nich Akutagawa stejně jako další prozaici velmi vytříbil styl.

V posledním roce svého života vydal Akutagawa i literárně kritické úvahy Literární, příliš literární (Bungeitekina, amari ni bungeitekina). A osm let po jeho smrti v roce 1935 ustavil časopis „Literární letopisy“ („Bungei šundžú“) na návrh spisovatele a Akutagawova přítele, zakladatele „Literárních letopisů“, Kikučiho Kana, Akutagawovu cenu, jíž jsou oceňovány každoročně nové literární talenty. S výjimkou let 1945-1948 je cena udílena každoročně Společností pro propagaci japonské literatury (Nihon bungaku šinkókai) a je vstupenkou mezi prominentní japonské spisovatele.

Touto knihou se dostává čtenáři do ruky výbor deseti Akutagawových povídek poprvé přeložených do češtiny. Téměř každý zná film Rašómon, oceněný v roce 1951 v Benátkách, ale málokdo ví, že k jeho scénáři byly použity dvě Akutagawovy povídky, málokdo také četl další povídky, které už byly přeloženy do češtiny V. Hilskou (Obraz pekla a jiné povídky, Milenci z Jeda) a S. Bučínskou (Mandarinky) nebo do slovenštiny I. Zálupským (Vodníci). A tak je na místě novým výborem připomenout skvělou tvorbu tohoto u nás téměř neznámého spisovatele. Každá z povídek má své osobité kouzlo, žádná není veselá, i když např. povídka Tělo ženy (Njotai) nepostrádá vtip a Podivný příběh (Mjóna hanaši) je naplněn mystikou. Akutagawa si také vypůjčil literární postavu, kterou stvořil jeho učitel – mistra magie Mačirama Misru, a učinil ji jednou z hlavních postav příběhu Kouzlo magie (Madžucu). Vypůjčit si slavnou sloku a přidat k ní vlastní vtipnou, to je také častý prvek uplatňující se v japonské poezii. A tak by bylo možné rozebírat jednu povídku za druhou a připomínat zážitky, vlivy a staré příběhy, které posloužily jako inspirace. V melancholických povídkách starých bezmála 100 let se odehrávají nadčasová dramata pocitu viny – Pochybnosti (Giwaku), zrady – Snížek (Širo), hrabivosti – Kouzlo magie, zasazená do nezvyklého prostředí Japonska konce 19. a počátku 20. století.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3601x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce