Schmitt, Jean-Claude: Svět středověkých gest

Schmitt, Jean-Claude
Svět středověkých gest

recenze beletrie zahraniční

Jean-Claude Schmitt se české čtenářské obci představil poprvé před několika lety jako vydavatel monumentální Encyklopedie středověku (spolu s J. Le Goffem; Praha 2002) a rovněž jako autor (Revenanti, Praha 2002).

Mnoho lidí, málo gest? Nad knihou J. P. Schmitta Svět středověkých gest
Jean-Claude Schmitt
: Svět středověkých gest, z francouzštiny přel. L. Bosáková, P. Doležalová, V. Sysalová, Vyšehrad, Praha 2004, 342 stran. ISBN: 80-7021-729-4

Jean-Claude Schmitt se české čtenářské obci představil poprvé před několika lety jako vydavatel monumentální Encyklopedie středověku (spolu s J. Le Goffem; Praha 2002) a rovněž jako autor (Revenanti, Praha 2002). Schmitt, ředitel École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži, se i ve svých předchozích pracích, jež českému čtenáři zatím nejsou přístupny v překladu, profiloval jako historik mentalit středověkého člověka, zabýval se kacířským hnutím (Mort d'une hérésie. L'Eglise et les clercs face aux béguines et aux béghards du Rhin supérieur du XIVe au XVe siecle, 1978), vztahy mezi světem živých a mrtvých (Les revenants: les vivants et les morts dans la societé médiévale, 1994), spolu s G. Levim přispěl do široce pojaté monografie dějin mládeže, dále se věnoval středověkým pověrám (Les "superstitions", 1988) a jejich interakci s oficiálními vrstavami kultury (Le saint lévrier: Guinefort, guérisseur d'enfants depuis le XIIIe siecle, 1979). Svým zájmem o mentalitu středověkého člověka navázal na velkého zakladatele dějin mentalit Marca Blocha a jeho novátorskou knihu Les rois thaumaturges (1924, česky Králové divotvůrci, Praha 2004) a G. Lefebra, historika na okraji Annales, jenž pro tento typ dějin prosazoval termín histoire des mentalités collectives. V pracích zabývajících se lidovou kulturou a jejími plody, které se lišily od oficiálních produktů vzniklých s podporou církve, Schmitt s úspěchem užívá historickou antropologii, kterou definuje jako disciplínu bohatou svým potenciálem především při zkoumání tzv. lidových kultur (J. Le Goff v této souvislosti poznamenal, že právě škola Annales vypracovala historickou antropologii, již je možno charakterizovat jako proces, který umožnil zohlednit rovněž kulturu nižších společenských vrstev).

koupit knihu: www.kosmas.cz

Již téma knihy a způsob autorovy práce, jak bylo naznačeno, dává tušit, že nejde o klasickou historickou studii zabývající se obvyklým tématem zpracovaným tradičními historickými metodami. Autor s úspěchem navazuje na své velké předchůdce francouzské historické školy Annales, která, řečeno lapidárně, si klade za cíl poznat svět středověké civilizace v širokých souvislostech, usiluje o "totální" historii, která má zahrnout všechny stránky života středověkého člověka. Schmitt vede čtenáře na dlouhou a dobrodružnou cestu od antiky do dob vrcholného středověku, táže se po roli gest ve společnosti a mluví rovněž o těle, jehož prostřednictvím se gesta realizují. Právě tělo, které mělo v křesťanské kultuře ambivalentní povahu, je chápáno jednak jako "vězení duše", naopak se mu dostává i kladného hodnocení, když jeho prostřednictvím a prostřednictvím gest lítosti, pokání a milosrdenství, může člověk dojít spásy. A protože gesta je nutno chápat také jako odezvu na určitou situaci, nejsou nikdy konána bez svědků, a to ani v tom případě, když je středověký člověk opuštěn uprostřed lesa plného úkladů či v klášterní cele, protože i tam je pod dohledem Boha. Zkoumání komunikace mezi lidmi navzájem a ve vztahu k Bohu při každodenních rituálech či opakujících se gestech tak autorovi slouží k bližšímu náhledu do fungování středověké společnosti a průniku do dobové mentality. A protože je zřejmé, že gesta jsou svou podstatou pomíjivá, vydává se Schmitt na hledání stop, které by jej k jejich hledání vedly. Jednou možností, jak se k nim dobrat, je pro něj studium teoretických prací o významu gest vzniklých ve středověku, jinou cestu autorovi poskytlo výtvarné umění, kde je však stále třeba mít na paměti, podobně jako u předchozího typu pramenů, motivy, které pisatel či umělec sledoval při realizaci svého díla, v druhém případě také manýru v jejímž duchu autor tvořil. V obou případech Schmitt nevstoupil na území terra incognita, ale mohl vyjít z prací či studií, které se zabývají dílčími problémy ať již z oblasti výtvarného umění či studia gest na základě písemných materiálů. Zde připomeňme například práci francouzského historika J. Le Goffa (Za jiný středověk, Praha 2005), který se zabýval fenoménem rituálu vazalství, či práce z oblasti dějin umění (H. Belting) a liturgie náboženství (R. Suntrup).

Kniha francouzského historika Schmitta, žáka J. Le Goffa a stoupence školy Annales, vyšla poprvé v Paříži v roce 1990 pod titulem La Raison des gestes dans l'Ocident médiéval. V českém překladu kniha nese název Svět středověkých gest (podobně poněkud zjednodušujícího titulu užili např. i italští překladatelé, když ji nazvali Il gesto nel medioevo). V jakém smyslu však Schmitt použil slova gesto a jaký svět ve své knize zkoumal a načrtnul? Autor svá zkoumání zaměřil na veškeré významy slova gestus, které dané slovo nabývá ve středověké latině, kde mělo širokou škálu významů. Označovalo držení těla a veškeré pohyby těla, rovněž také vystupování, pohyby rukou a posunky, dále symbolická gesta užívaná při různých slavnostních rituálech a ceremoniích. Jak uvádí autor v úvodu, neklade si za cíl vyložit dějiny určitého gesta, ani vytvořit katalog středověkých gest či typologií jejich významů a funkcí; pokládá si spíše obecnou otázku: Co znamenalo ve středověku udělat gesto? A zároveň dává nahlédnout do své "kuchyně", když seznamuje s metodami zkoumání: za základní roviny skutečnosti, jimž věnuje pozornost, jmenuje systémy znázornění gest odvozené na základě ikonografie a výklady, které poskytují středověké texty. Proto je tedy za původním titulem knihy (La raison des gestes) třeba chápat také smysl a výklad gest. Schmitt se je pokouší pochopit v kontextu středověkého nazírání a rovněž se je - na základě středověkých dokladů - pokouší vyložit. Proto by titul knihy, pokud bychom se jej pokusili upravit v souvislosti s jejím původním znění a celkovým zaměřením, mohl být: Úvahy o gestech ve středověku s podtitulem Středověké pohledy na gesta a pohyby těla.

Své odpovědi na základní otázku: Co znamená udělat gesto, kterou si autor položil v úvodu, začíná hledat v dobách řeckého a římského starověku, kde se komplexněji zformovaly názory na náležitost gest a tím i lidského chování především v souvislosti s budováním rétorických pravidel. Došlo zde k základnímu oddělení řečnického umění, při němž bylo dovoleno užívat přiměřená gesta pouze v souladu s přednášeným významem, zároveň se rétorické techniky ostře vymezily vůči hereckému umění, kde byla dovolena přehnaná a mnohdy i nepřístojná gesta. Posledně jmenovaná skutečnost byla jedním z argumentů, které vedly raněkřesťanské autory ke kritice antického divadla, i když to nebyly samozřejmě výtky jediné.[[1]] Už v antice má základ negativní přístup k přehnané gestikulaci, která byla chápána jako nemístná a nadbytečná, a v podobně odsuzujícím duchu jí rozumíme i dnes.

V prvních staletích křesťanské kultury se ztrácí klasické úvahy o povaze gest, a i když gesta nepochybně hrají rozhodující roli v liturgii, nesetkáváme se po dlouhé období s teoreticky pojatými pracemi zabývajícími se těmito otázkami. Vznikají pouze knížecí zrcadla, praktické rady pro vladaře s návody chování křesťanského vladaře, a etablují se řehole korigující chování bratří v řádových společenstvích. Při vstupu do kláštera není pro individuální gesto místo a nový člen společenství tak musí splynout s periodicky se opakujícími a jednotnými pohyby a gesty klášterního společenství.

Od 11. století dochází podle Schmitta k obnovenému zájmu o gesta, jejich popisování, třídění a pojmenování, po době nezájmu lze zaznamenat značný boom výskytu samotného slova gestus, a i za klášterními zdmi vznikají spisy zabávající se pedagogikou gest zejména v souvislosti s nařízeními pro novice. Bernard z Clairvaux, bouřlivý zastánce náležité klášterní morálky, znovu upozorňuje na propojení těla a duše s konstatováním, že podle neslušného pohybu těla lze poznat, že se duše zmocnilo zlo, kterou zastává ve 12. století i Hugo od Svatého Viktora, když píše: Zkažený člověk mrká očima, šourá se a mluví pomocí prstů. Bernard z Clairvaux zasahuje i do středověké diskuze o smíchu známé dnešnímu čtenáři v beletristické formě z knihy Umberta Eca Jméno růže, jenž postavě přísného mnicha Jorge de Burgos vkládá do úst přísné odmítání smíchu. Bernard tak ve svých úvahách navazuje na celý komplex otázek (uveďme alespoň některé z nich: Smál se i Ježíš? Když se člověk směje nevysmívá se tak Božskému řádu?),[[2]] na něž byly hledány odpovědi v průběhu středověku, když definuje bláznivé a zavrženíhodné veselí, které nemá v klášteře co dělat, jako nanejvýš krajně podezřelé: za jeho posunky prosvítají šaškoviny, za jeho čelem veselí, za jeho chůzí marnivost. Tím, že je stále připraven k žertu, propuká bezdůvodně v smích... mnich, jenž naplnil své srdce marnivostí a šprýmy a jehož proud marnivosti se nemůže kvůli příkazu mlčení volně šířit se otřásá výbuchy smíchu, které tryskají úžinami jeho hrdla. Ze studu si často zakrývá tvář, tiskne zuby, ale proti své vůli se dál směje, a protože se smíchu zároveň brání, přímo propuká smíchy. Ucpe-li si dlaněmi ústa, je slyšet, jak prská nosními dírkami.

Osou celé Schmittovy knihy je rozbor spisu Hugona od Svatého Viktora De institutione clericorum, který interpretuje jako zásadní text pro teorii gest ve středověku s výrazným vlivem na celé pozdější období. Chápe jej jako jakýsi manifest s širším dopadem platným nejen pro klášterní novice, jímž se Hugonovi podařilo pevně vymezit teoretický rámec reflexe o gestech ve 12. a 13. století, kterým Schmitt posléze poměřuje své další úvahy v poslední části knihy o laicích, klericích, kazatelích či řeči gest kejklířů a komediantů až po rozbor liturgické mluvy a způsobů modlitby.

Autor ve své knize prošel deset století západních dějin, přičemž své mistrovství prokázal především na rozborech pramenů dvanáctého století. Ve svých dílčích vhledech do jednotlivých společenských vrstev a na jednotlivá témata se pokouší zachytit civilizaci gesta - středověkou civilizaci -, přičemž pozornost věnuje pomíjivému fenoménu, který byl v různých kontextech na základě různého hodnocení přiměřenosti gest velmi často rozličně chápán a hodnocen. Sleduje jej z různých úhlů pohledů od čistě intelektuálních spekulací o jednotlivých významech gesta především na náboženském poli, kde hrála roli především morální hlediska a kde byla kladně hodnocena náležitě prováděná gesta jako součást liturgických úkonů, až po zapovězenou gestikulaci kejklířů. V druhé linii Schmitt hovoří o gestech, které si v podobě rituálů prokazovali lidé mezi sebou navzájem (např. pán - vazal; poddaný - král), a dávali tak najevo vztahy podřízenosti a nadřízenosti.

Všudypřítomné jemné předivo rozličných gest bylo ve středověku, stejně jako v naší době, mnohdy rozličně přijímáno. Od nadšeného obdivování vznešených rituálů a obřadních pravidel v době, kdy mělo stále ještě prvenství slovo nad písmem, si církev i v dobách, kdy již své výsadní postavení v ovládání čtení a psaní ztratila, snažila udržet svou moc právě prostřednictvím gest. Dálo se tak prostřednictvím výlučného postavení kněze, jehož majestátní gesta a vznešené pohyby rukou při liturgických úkonech dávalo stále najevo jeho neotřesitelné postavení. S ohledem na různé postavení jedince v hierarchickém žebříčku společnosti byl rovněž rozličně pojímán status těla a samotná gesta, neboť i zde platilo quod licet Iovi, non licet bovi.

I v dnešní době nás rozličné cesty výkladů gest nutí zamyšlení, a to nejen s ohledem na minulost. Gesta, stálá součást našeho každodenního života, řeč těla a nonverbální komunikace má nepochybně místo v životě každého z nás a do jisté míry nás odlišuje od ostatních a činí z nás originální a nezaměnitelné jedince. Stejně tak, jako rozličné valéry jednotlivých prvků v chování, které užívá každý z nás dnes a denně, nás naplňují hledáním jejich přesného smyslu, významu a adekvátnosti, stejně nevyčerpatelnou studnici, jak ukázal Jean-Claude Schmitt, poskytují i texty z dob dávné minulosti, v nichž je ukryta stejná antropologická konstanta. Oběma dobám - dávnému středověku i naší době - je totiž společná snaha po výkladu natolik pomíjivého fenoménu, kterým je řeč těla či gesto, jenž je již v okamžiku svého vzniku odsouzeno k životu pouze v nepatrném zlomku času. Ačkoli by se mohlo zdát, že existuje nepřeberné množství rozličných gest, přesto jsme - podobně jako středověký člověk - limitováni množstvím okolností (jako je např. přiměřenost, věk, postavení), které náš potenciální repertoár volby zužují. Jak píše Milan Kundera, "gesto nelze považovat za výraz individua, za jeho výtvor (protože žádný člověk není s to stvořit své zcela originální a jen jemu náležející gesto), ba ani ne za jeho nástroj; naopak, jsou to spíše gesta, která nás používají jako svých nástrojů, nositelů, vtělení".[[3]] Jsou to však právě gesta, která dodávají lidem nezaměnitelnou povahu, a v naší paměti zanechávají o naších přátelích, souputnících či odpůrcích nesmazatelnou stopu.

POZNÁMKY
[[1]] Srv. Tertullianus, De spectaculis (O hrách), přel. P. Kitzler, Praha 2004, str. 163: "Neobyčejná oblíbenost divadla pramení především z obscénnosti, která je patrná v gestech herce atellany..."
[[2]] Srv. studii k tomuto fenoménu J. Le Goff, Un Autre Moyen Âge (se studiemi Le Rire dans la société médiévale: Rire au Moyen Âge, Le Rire dans les regles monastiques du Haut Moyen Âge, Paris 1999; F. Moretti, La ragione del sorriso e del riso nel medioevo, Bari 2001.
[[3]] M. Kundera, Nesmrtelnost, Brno 1993, str 15.
publikováno in: Teologie a společnost 6, 2005, str. 44-46

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4851x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce