Hakl, Emil: Konec světa

Hakl, Emil
Konec světa

recenze beletrie česká

Sbírka povídek Konec světa byla před několika lety kritikou přijata coby čtivá prozaická prvotina. Emil Hakl se v ní představil jako autor, kterému je inspirací obyčejný život plný ne zcela obyčejných příběhů.

Konec světa
Emil Hakl
: Konec světa, ilustrace Boris Jirků, Argo, 2001

Sbírka povídek Konec světa byla před několika lety kritikou přijata coby čtivá prozaická prvotina. Emil Hakl se v ní představil jako autor, kterému je inspirací obyčejný život plný ne zcela obyčejných příběhů.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Emil Hakl (*1958) za svůj život vystřídal mnohá povolání (knihovník, pracovník v reklamě atd.), vystudoval Státní konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. Na začátku devadesátých let vydal sbírku poezie Rozpojená slova a další (Zkušební trylky z Marsu) až o devět let později. V prvním básnické celku lze pozorovat vazby na český undergroundu (zejména Bondyho poetiku), jakkoli nemá po ideologické stránce s Jirousovou partou nic společného. Naproti tomu v druhém knize jsme svědky posunu od logické hříčky k příběhovosti, která jako by chtěla prolomit sevřenou formu a rozvolnit vycepovaná rýmová veršoví. Sledujeme-li tedy vývoj autorovy tvorby, dalo by se říct, že přechod od básní k povídce je v této linii celkem nasnadě, byť nápad soustavného prozaického psaní objasňuje jeho souputník Václav Kahuda (s nímž Hakl spoluzaložil občasník Moderní analfabet) na záložce Konce světa po svém: Ponouká ho, aby se „vykašlal“ na kódování událostí do básní a těžil z osobního životního materiálu, kterého má Hakl víc než dost.

Zevloun a ti druzí
Hlavní postavu a vypravěče zároveň ztělesňuje, jak jsme tomu již zvyklí z dalších Haklových próz, Jan Beneš, což je autorovo občanské jméno. Většina povídek je také autobiografických, samozřejmě nutně stylizovaných. Vypravěč, neambiciózní zevloun, zprostředkovává události jakožto bystrý komentátor a pozorovatel; nechybí zde Haklův smysl pro vtip, nadsázku a jazykovou vynalézavost, čímž vyprávění dostává osobitý šmrnc. Z perspektivy hospodského žvástu, kterým není banální malichernost, ale proměňuje se v existenciální ulpívání na životě, a zážitku jakožto nezakotveného činu Beneš komentuje okolí s chladnou, „biedermeyerovskou“ usedlostí, přičemž jediné, co je mu opravdu cizí, jsou usměvaví, ambiciózní kariéristé či užvanění intelektuálové. Vypravěč se proto obklopuje roztodivnými postavami (např. spolubydlící Fáfa), pro které život neznamená pohyb po společenském žebříčku a které ve výpovědi také často karikuje (nechtěný návštěvník Husta).

Hakl se ve svých prózách nesnaží nic zaonačovat a nalévá čtenářům čistého vína: Cosi divného tu visí ve vzduchu, jakýsi neurčitý pocit rozkladu ducha na konci tisíciletí (především v povídkách z porevoluční éry). Tento pocit konce (neboli konec světa) se však nenaplňuje podle autorových slov pro všechny stejně, ale naopak pro každého zvlášť, v jiný okamžik. Netřeba po kainarovsku dodávat, že místy už to Janu Benešovi začalo (finále povídek Konec světa, Druhá třetina).

Od historky k románu
Haklovo psaní spoléhá na přirozenou sílu a potřebu příběhu. Ta se projevuje v oproštění od záludných textových her ve prospěch ničeho menšího, než je vyjevení situace, resp. podání historky. Hakl povídku nesvírá do pevně daného stejnokroje, ale situace, které ji tvoří, jsou za sebou volně řazeny se sympatickou nenuceností. Jakýkoli postřeh navíc, jakákoli dílčí epizoda, kterou by mohl příběh přikořenit, může být do textu vpasována. Po hrabalovsku (Hrabal zde patrně funguje i jako jeden z inspiračních zdrojů) se potýkáme s vyloženou chutí vyprávět. Kulisou takovéhoto vyprávění, ve kterém Jan Beneš buď sám jedná, anebo zaznamenává příběh jiných postav (Láďovo poslední tango, Vrah), je často příznačně hospoda, nonstop, popřípadě byt, rockový klub či noční ulice Prahy. Nejedná se přitom o klišé vystavěné na geniu loci či pospolité hospodské atmosféře, ale kontakt s postavami při štoku se zde stává zcela svébytným individuálním „bojem o přežití“. Tento boj můžeme spatřovat jednak v Benešově outsiderském zevlování, v němž reflektuje svět jako pozoruhodný úkaz, ale i v Haklově neúnavném psaní samém (do sbírky vybral deset povídek z osmdesáti).

V extrémní podobě se vršení historek objevuje v závěrečném „minimálním románu“ Druhá třetina, kde jsou čtenáři předloženy krátké, takřka nekoherentní fragmenty, přičemž příběhy z počátku pojí jen časově nespecifikované období Haklova života. Jedná se o předznamenání, které pak dostalo konkrétní tvar v následujícím románu Intimní schránka Sabriny Black.

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 125 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

67%čtenáři

zhlédnuto 4095x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce