Stasiuk, Andrzej: Slovenská dvoustovka

Stasiuk, Andrzej
Slovenská dvoustovka

ukázka beletrie zahraniční

Nejlepší mapa, kterou vlastním, je slovenská dvoustovka. Je natolik podrobná, že jsem se s její pomocí kdysi dostal z bezbřehých kukuřičných polí kdesi na úpatí Zemplínských hor. Na velké plachtě je zachycen celý stát...

Slovenská dvoustovka
Andrzej Stasiuk: Jadąc do Babadag (nakl, Czarne 2004)

Nejlepší mapa, kterou vlastním, je slovenská dvoustovka. Je natolik podrobná, že jsem se s její pomocí kdysi dostal z bezbřehých kukuřičných polí kdesi na úpatí Zemplínských hor. Na velké plachtě je zachycen celý stát a jsou na ní vyznačeny dokonce i polní cesty. Je pomačkaná a potrhaná. Ploský povrch země a nebohaté vodstvo zde místy nahrazuje prázdno. Ale přibaluji si ji s sebou vždy, přestože je neskladná a zabírá hodně místa. Je to něco na způsob rituálu, cestu do Košic a následně do Sátoraljaúhely znám přece nazpaměť. No ale beru si ji s sebou, zajímá mě totiž právě její rozklad, její zničení. Nejdříve se potrhala v ohybech. Prasklinky a záhyby utvořily nový vzoreček, mnohem výraznější než ten kartografický, který je vyznačen jemnými modrými čarami. Města a vesnice pomalu přestávají existovat, jsou oním nekonečným skládáním a rozkládáním, tím neustálým strkáním do zákoutí v autě nebo do batohu opotřebovávány. Ztrácejí se Michalovce, ztrácí se Stropkov, proděravělé prázdno sahá k předměstí Užhorodu. Zanedlouho zmizí Humenné, rozmaže se Vranov nad Tieplou či Cigánd nad Tisou.

Teprve před několika lety jsem si však začal map takhle vážit. Dříve jsem je považoval řekněme za ozdoby či za anachronické symbolické obrázky, které se nemění ani ve století konkrétna a bezprostředního a nekompromisního kontaktu a dalekými kraji. Všechno to začalo válkou v Jugoslávii. U nás všechno začíná válkou nebo jí končí, takže na tom není nic zvláštního. Zkrátka jsem chtěl vědět, na co míří artilerie a na co se dívají piloti letadel. Na schematických napodobeninách map v novinách vypadalo všechno příliš uhlazeně a sterilně: název místa a vedle stylizovaný záblesk exploze. Ani stopy po řekách, žádný reliéf, žádná topografie, žádné náznaky přírody ani civilizace, nic, pouhopouhý název a výbuch. Musel sem najít Vojvodinu, byla totiž nejblíže. Válka vždy přitahuje kluky, dokonce i tehdy, když se jí bojí. Červený oheň podél Dunaje – Bělehrad, Batajnice, Novy Sad, Vukovar, Sombor – dvacet kilometrů od maďarské hranice a nějakých čtyři sta padesát od mého domova. Pouze díky skutečné mapě začneme naslouchat vzdáleným ozvěnám. Ani televize, ani noviny nemají tu moc reprodukovat něco tak konkrétního jako vzdálenost.

Možná právě proto mi ztráta mé slovenské mapy v mysli asociovala ztrátu jako takovou. Červené plamínky podél Dunaje začínají pohlcovat papír, oheň, který vypukl ve Vojvodině nebo v Banátu, se chystá na Maďarskou nížinu, pohlcuje Sedmihrad, aby se nakonec přehoupl přes úpatí Karpat.

To vše zmizí, praskne jako žárovka, a zůstane pouze kulaté vzduchoprázdno, které vyplní jakési nové tvary, ty mě však vůbec nezajímají. Budou to totiž čím dál víc znetvořené podoby všednosti předstírající svátek a bídy převlečené za bohatství, sváteční bordel, odpadní multiplikace, plast, jenž je na jednu stranu lehce zničitelný, jakožto odpad a smetí má však trvanlivost téměř neomezenou, tedy alespoň do té doby, než ho pohltí oheň, neboť další živly jsou vůči němu bezbranné. Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsme jeli přes Leordinu, Vişeu de Jos a Vişeu de Sus směrem k průsmyku Prislop. Přestože na silnici nebyla téměř žádná auta, lidé se rojili po stovkách. Stáli, seděli, procházeli se, byli oblečeni svátečně a ctihodně. Vycházeli ze svých dřevěných domů pokrytých šindelovými doškami, spojovali se jako se spojují osamocené kapky do pramínku, a nakonec se v mohutné vlně rozlévali do krajnic u silnice, do samého asfaltu, na dno údolí. Bílé košile, tmavé šaty a obleky, klobouky a šátky. Skrze pootevřená okna bylo cítit naftalín, svátek a levné voňavky. Ve Vişeu de Sus byl takový nával, že jsme téměř zůstali na místě a dav se přesouval z obou stran. Stáli jsme na místě, ale cesta pokračovala. Slavnostní zástup nás pohlcoval čím dál víc a bylo to jako výprava proti času. Nikdo nic neprodával ani nekupoval. Nebo alespoň jsme nikoho neviděli. V povzdálí se tyčil tmavošedý masiv Pietrosulu. Na vrcholu ležel sníh. Byl třetí den pravoslavných Velikonoc a svátek znamenal příjemnou nemohoucnost matérie. Lidská těla podléhala gravitaci, jako by se chtěla vrátit do původního stavu, kdy duše ještě nebyla uvězněna, nezmítala sebou a nepokoušela se utvářet netečné tělesné schránky podle jakéhosi vzoru.

Z originálu Jadąc do Babadag (nakl, Czarne 2004) přeložila Bára Gregorová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2691x

katalogy

Inzerce
Inzerce