Štěpán Kučera si vždy rád pohrával s fantazií. Ve svém předchozím románu Největší lekce dona Quijota (2021) vyšel ze skutečného příběhu Cervantesova věznění v Alžírsku, ale rozehrál ho na jiných strunách. Pobavený čtenář se tak v jeho románu setkal s potulným dervišem Sidi Hametem jako svérázným protipólem dona Quijota a vydal se s ním a s jeho jednookou velbloudicí do světa. Sancha Panzu zastoupilo v novém příběhu malé děvčátko a fantazie Kučerovi dopřála prolnout dva příběhy: ten alžírský a ten španělský (nebo evropský). Jednou z lekcí jeho románu bylo poučení o tom, nakolik byl Cervantes zřejmě ovlivněn liberálním prostředí někdejšího Alžírska, které mu pomohlo podívat se na vlastní kulturu zvenčí.

Ani s notnou dávkou fantazie si sám Kučera nejspíš nedovedl představit, co mu Největší lekce dona Quijota přinese. Díky knize se seznámil s českou velvyslankyní v Alžírsku Lenkou Pokornou, zatíženou láskou ke kultuře a k literatuře zvlášť. Zájem českého literáta o Alžírsko jí přišel krajně neobvyklý, ale brzy se ukázalo, že vášeň pro objevování tohoto světa sdílejí. Nakonec z toho bylo vydání Největší lekce dona Quijota ve francouzštině – a příležitost vydat se do Alžírska zas. Přímo na místě pak vznikla kniha Alžírské arabesky.

Ještě ke Kučerovým hrám s fantazií: prokázal svůj talent ke hravým výmyslům už v důvtipném zpracování ikonických Rychlých šípů (a svůj díl dostal v knize i pan Brouček, Povídky malostranské…). Jeho Tajná kronika Rychlých šípů: …a jiné příběhy (2006) vystavila populární hrdiny chlapeckého klubu strázním dospívání, jenže jak je u Kučery obvyklé, pod škraboškou humoru popsal věk ztracenosti a trapnosti postav. I ve sbírce povídek Jidáš byl Ufon: …a jiné příběhy (2016) si s láskou pohrál s literárními hvězdami (Dan Brown, Karel May) prostřednictvím parafrází jejich textů. V Projektu Gilgameš (2019) zase starobylý mýtus o nesmrtelnosti podal formou konverzace s umělou inteligencí. Ostatně i jeho literární pásmo Gablonz/Jablonec (2022) mísí realitu s její snovou interpretací. A v Alžírských arabeskách?

Tady se Štěpán Kučera vydal do terénu literární reportáže a nadmíru se mu to podařilo. Osvěžujícím prvkem je větší příklon k realitě. Ovšem v Kučerově podání jde vždy o koktejl: V Arabeskách je reality značná dávka, ale fantazie je dolito také pořádně. Když čtenář bude číst o setkání s mladou vědkyní vyprávějící o přístroji, který je schopen překládat pocity rostlin, bude se patrně divit, žasnout, usmívat… a ocitne se na okraji snění, přestože jde zřejmě o přesný popis situace. Stejně funguje citovaná metafora používaná ve starých místních vyprávěních: že v dávné době „lidé a zvířata žili spolu v míru a ti a ti mluvili stejnou řečí – řečí ptáků“. Kučerovi nejde totiž o nic menšího než o hledání možnosti dorozumění. Mezi Evropanem a Alžířany, a to je teprve začátek. Kučera jako správný cestovatel totiž odjíždí do ciziny, aby poznal…

„Pod africkým sluncem je ledacos víc vidět – chudoba, nerovnost, strach z budoucnosti nebo hledání sebe sama nejsou schované za zdmi azylových domů, domácností, knihoven a vědeckých institucí, ale dávají se spatřit v ulicích, aby i cizinci bylo jasné, že jejich kořeny vyrůstají ze společného přediva světa. Ovšem cizinec vidí to, co je připravený vidět, a obraz cizího města se tak možná stává spíš cizincovým autoportrétem.“

Ano. Jde o hledání sebe sama. A také o tázání se po smyslu vlastního konání. To zvlášť tehdy, když český spisovatel čelí při setkání s alžírskými vysokoškoláky otázce, proč psát knihy, „když stejně nic nezmění“? Kučera si tento zrádný kořen v podhoubí literární tvorby dobře uvědomuje. A ptá se i po smyslu své cesty do Alžírska. Doma na něj čeká manželka a dvě malé děti, po kterých se mu stýská a se kterými i na stránkách své knihy rozmlouvá. 

Kučera nicméně jako novinář zůstal věrný svému oku reportéra. A tak jsou Alžírské arabesky směsí starých mýtů ve fantazijním podání, stejně jako popisů českých stop v Alžírsku. Například se dočteme o malíři Oskaru Spielmannovi z Brna, který spojil svůj život ve dvacátém století s Alžírskem. Jeho příběh přináší další otázky, jak to má cizinec žijící v této zemi s identitou – a jaká je vlastně identita pestré směsi lidí a jazyků, kteří Alžírsko vytvářejí? Kučera neopomíná ani francouzskou stopu. Hledá dům, kde bydlel spisovatel Albert Camus. Arabeskami se ovšem mihne i kocour téhož jména. Co se mýtů týká, Kučerovu oku neunikla ani pověst o Bruncvíkovi, kterou zařazuje do tradice rytířského román, z něhož si dělal legraci právě jeho oblíbený alžírský zajatec Cervantes ve svém Donu Quijotovi. Motiv zajetí je dalším symbolickým prvkem Arabesek. Alžířané jsou v Kučerově podání zajatci vlastní historie, jeho samotného zase vězní postavení evropského turisty. Mnohokrát se v knize klade otázka, co by šlo dělat (se zemí i se sebou samým) lépe. A přicházejí rozličné odpovědi. Kučerovi ale zjevně nejde o hledání receptů na život, nýbrž o jejich srovnávání, aby se vynořily překvapivé spojnice. Zrovna tak propojuje žánry; Arabesky kolísají mezi reportáží, pohádkou, písňovým textem, zamyšlením… ku prospěchu věci. I derviš Sidi Hamet se v Arabeskách vynoří – tentokrát v roli bezdomovce, který kolem sebe rozhazuje roztrhané kousky svého rukopisu.

Kniha v závěru nabízí působivou metaforu, jak by to vlastně mohlo být s těmi našimi různými identitami: „Co nás ale spojuje určitě, jsou tažní ptáci. Až za pár dní odletím, opačným směrem možná zrovna poletí hejna čápů, špačků nebo drozdů. Těžko říct, kde jsou vlastně doma – třeba to zjistíme, až znovu porozumíme řeči ptáků.“