Moc příběhů
Kučera, Štěpán: Největší lekce dona Quijota

Moc příběhů

Druhý román Štěpána Kučery přináší fantastické vyprávění, ve kterém se setkává věhlasný autor se svými postavami, fikce a historie se mísí v zábavně spekulativní hře a pletivo příběhů silou imaginace přetváří skutečnost.

Hrdina knihy, důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli, je asketický tvor, jemuž z přemíry četby a nedostatku spánku i jídla „přeskočí“. „Vysychal mu mozek,“ jak konstatuje vypravěč. Jelikož s největší náruživostí hltá cestopisy, pořídí za levný peníz letitou a usouženou velbloudici Serendipitu, sbalí nejmilejší cestopis Ibn Battúty a vydá se na cestu. Analogie se slavným Cervantesovým románem jsou zřejmé. Knihomolského derviše však na cestě přepadnou pouštní bandité a on se vykoupí vyprávěním příběhu. Ve druhé, časově pozdější, ale souběžné narativní linii sledujeme osud jakéhosi „vojáka jménem Saavedra“, jenž se stal rukojmím pirátů, když se vracel z bitvy u Lepanta. Saavedra uvízne na dlouhou dobu v alžírském zajetí, jelikož je za něj coby prominentní osobu požadováno nemalé výkupné. Ve vězení jej ovšem navštíví právě derviš Sidi Hamet, který na základě zážitků ze svých cest sepsal cestopis, a požádá jej, aby knihu přeložil do španělštiny – Saavedra neumí arabsky, tudíž si text nechává Hametem vyprávět a sám jej volně parafrázuje do podoby svého slavného románu. Do komplikovaného příběhu navíc vstoupí krásná pouštní nalezenkyně jménem Sahara, jež se stane pro oba protagonisty rozdílným způsobem osudovou ženou.

Skutečná fikce
Štěpán Kučera (nar. 1985) vytvořil zábavnou spekulaci, kterou obepíná množstvím dalších příběhů, jejichž bujení takřka na každé stránce jako by nemělo konce. Přitom kombinuje známá historická fakta ze života Miguela de Cervantese Saavedry s mystifikačním rámcem jeho opus magnum – Důmyslným rytířem Donem Quijotem de la Mancha. Cervantes skutečně bojoval v bitvě u Lepanta, skutečně strávil několik let v alžírském zajetí a ve svém románu využívá dobově typické metafikční hry: Cervantes totiž píše, že příběh dona Quijota je překlad arabského rukopisu maurského dějepisce jménem Sidi Hamet. Štěpán Kučera pak svoji literární variaci rámuje další zcizující rovinou, v níž současný vypravěč cestuje na Lesbos, kde se nachází uprchlický tábor Moria, neboť jeden z imigrantů údajně poskytl svéráznou platbu – vzácný rukopis z Alžíru, předávaný v jeho rodině „z pirátských dob“, což je samozřejmě Kučerův román. Doprostřed knihy navíc autor zařadil rozhovor (téhož názvu jako jeho prozaický počin) s hispanistkou Maríou Antoniou Garcésovou o literárněhistorickém kontextu dona Quijota, který se překvapivě ukazuje jako reálný, neboť dotyčná akademička je žijící osobou a rozhovor publikoval Štěpán Kučera už v roce 2019 v kulturní sekci webu Novinky.cz.

Don Quijote a jeho bližní
Děj je vyprávěn v poměrně krátkých kapitolách, které jen zřídkakdy překročí tři strany. Autor do něj kromě ústředního Cervantesova díla (vedle dona Quijota je zde důležitý také román Persiles a Sigismunda) začleňuje pomocí více či méně zřejmých aluzí a parafrází také mnohá další díla klasické kultury – od Bible a Koránu přes Příběhy tisíce a jedné noci, Moreovu Utopii, Shakespearovu Bouři a Cyranovu Cestu na Měsíc až po např. H. G. WellseJorgeho Luise Borgese, jehož „Autor Quijota Pierre Menard“ zde samozřejmě nemohl chybět. Oproti Kučerově předchozí knize (science fiction s názvem Projekt Gilgameš, která zřejmě vychází z Bostromova konceptu umělé superinteligence typu „věštírna“) čtenář v Největší lekci dona Quijota nachází v nápaditém spojování fabulačních kontextů adekvátnější motiv. Tím je zřejmě duch vyprávění jako takový – s veškerým mystifikačním entuziasmem a odvahou uchopit cokoliv pro svoji potřebu. Skrze barvitost vyprávěných dějů se tu koná skutečná goethovská „Lust zu fabulieren“ neboli radost z vyprávění. Splétáním narativního tkaniva, v jehož vzoru se setkává teorie s fikcí a literární parafráze s historií přetvořenou dobrodružnou fabulací, se Kučera směle řadí do šiku současných imaginativních vyprávěčů (pokud bychom použili tohoto pojmu Waltera Benjamina pro umělce, kteří nás svým dílem vracejí do vzdálených, předmoderních, polozapomenutých krajin). Největší lekce dona Quijota tak nese znaky rodinné podobnosti s vnořenými narativními strukturami v dílech Michala Ajvaze, se stylistickou heterogenitou v rámci alternativní historie Laurenta Bineta (Civilizace) nebo s velkolepě fantastickou literární hrou Ostrov v bodě Nemo Jeana-Marii Blas de Roblès ‒ abychom jmenovali alespoň některé spřízněnce.

Fiktivní skutečnost
Největší lekce dona Quijota přináší poselství, že vyprávění je mocnější než domnělá skutečnost. Naivní Sidi Hamet věří příběhům víc než kdo jiný. Zároveň je ovšem sám povolaný vyprávěč – promlouvá skrze něj múza a strhává nedůvěřivé okolí. V knize o tom svědčí několik scén. Například když chce sultán se svojí dvorní čarodějkou spáchat na Hametovi hanebný experiment: ubohému dervišovi je řečeno, že Dřevočep, kůň z ebenového dřeva, jej dopraví na Měsíc. Čarodějka ho však donutí nejprve spolknout pilulku, která hrdinovi v psychedelickém aranžmá změní vědomí. Na konci seance je udivený derviš vyzván, aby o své cestě povyprávěl. Sidi Hamet však vylíčí svou cestu natolik podrobně a barvitě, že jej sultán, který byl celou dobu přítomen, vezme vážně a zahájí přípravy na dobyvačnou kosmickou výpravu. Podobná scéna se odehraje i později: na ostrově Svatého Tomáše pořádá tamní kapitán slavnostní hostinu, jejíž hlavní atrakcí má být vševědoucí mluvící hlava. Jedná se o jednoduchý mechanismus – automaton, skrze který odpovídá na otázky živý člověk skrytý pod podlahou. Samozřejmě jediný, kdo celou věc nebere jako vtip, je „důmyslný derviš“ Sidi Hamet. Jak se ovšem později ukáže, vyfabulované odpovědi mají závažné a překvapivě reálné důsledky. Co je fantazií ukováno do tvaru příběhu, následně ovlivňuje skutečný svět. V Kučerově knize tak uvedené příklady představují étos jakési vyšší pravdy, kterou upřímná víra v příběh nese. Kouzlo imaginativního vyprávění se však jeví jako mocný nástroj, který je emocionálně nasycený, ale sám o sobě bez morálky – lze jej tedy použít k různorodým účelům. V tomto smyslu autorův text představuje implicitní komentář k naší „postfaktické době“, v níž skutečnost v životě mnohých lidí určují vyfabrikované kolektivní mytologie.

Na zadní straně obálky knihy je doporučující charakteristika, kterou napsala spisovatelka Lucie Faulerová. Mimo jiné uvádí, že Štěpánu Kučerovi se v současné české literatuře nikdo příliš nepodobá. Není přitom jasné, zda tím myslí postmoderní splétání různých námětů v autorově úsečné pádivosti, kdy každá další stránka představuje zásadní posun ve vyprávění, nebo tím naráží na fantasticky spekulativní modus coby protipól literárnímu realismu, který v Česku zřejmě dominuje. Síla Kučerova románu ovšem netkví v obzvláštní originalitě, v každém ze zmiňovaných ohledů lze vést nějakou současnou existující literární paralelu – ať již českou, nebo zahraniční (srovnávat se pouze v tuzemském kontextu nemá valný smysl). Největší lekce dona Quijota je ovšem kvalitní dílo, které obstojně naplňuje všechny sledované aspekty: je poučené, tematicky zajímavé, neotřele zábavné, stylisticky sebevědomé a plné entuziasmu.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Anonym,

Odpadl jsem po třiceti stránkách. Samolibé, nafoukané, nudné.