„Myslím, že i poezie může nabídnout čtenářům možnost přehodnotit lidstvo a jeho životní podmínky,“ říká v rozhovoru tchajwanský básník a vědec Enkaryon Ang, který se ve své poezii zabývá ochranou přírody.
Může ve slezštině vznikat vysoká literatura? Mají Slezané nárok na vlastní národnost a jazyk? Co v dnešním Polsku znamenají slezské dějiny a slezská paměť? Na tyto a jiné otázky hledá odpověď polský a slezský reportér Zbigniew Rokita, který se psaním vyrovnává s minulostí rodného regionu.
Součástí mezinárodního projektu CELA je také nizozemsky psaná literatura. Tu zastupují dvě trojice autorů, jedna z Nizozemska a druhá z Vlámska, nizozemsky hovořící části Belgie. Vlámská autorka Hannah Roels v rozhovoru popisuje, co tyto dvě literatury dělí, případně spojuje, a také o tom, v čem podle ní spočívá síla literatury a proč je to problematická otázka.
„Opravdu bych chtěla umět psát romány. Bohužel mám ale problém si cokoliv vymyslet,“ říká v rozhovoru pro iLiteraturu polská reportérka Urszula Jabłońska. Její dvě reportážní knihy se v Polsku těší značné popularitě. Pro mezinárodní projekt CELA připravila s překladatelem do češtiny adaptaci svého textu do podoby jevištní performance.
Jsou Besarábci národ, nebo „lidé, kteří se narodili v určitém prostoru“? O moldavské dvojjazyčnosti, ale i o autobiografičnosti psaní, o ženských hrdinkách a mužských hrdinech jejích próz mluví v rozhovoru Tatiana Țîbuleac, novinářka a spisovatelka, rodačka z Kišiněva.
Na pozvání irského velvyslanectví zavítal v nedávné době do Prahy významný irský básník a odborník na středověkou literaturu Bernard O’Donoghue. Jaké výhody pro něj jako tvůrce představují jeho dvojí, anglo-irské kořeny? A proč při překladu artušovské skladby sáhl k netradičnímu řešení?
Prominentní švýcarský dramatik a spisovatel Lukas Bärfuss o sobě tvrdí, že je především čtenář. A sám si pak mezi čtenáři nejvíc váží herců a překladatelů – pro jejich performativní práci s textem. Literaturu chápe jako svědectví dění, po němž nezůstaly žádné stopy; tam se totiž teprve otevírají možnosti pro imaginaci.
Aixa de la Cruz ve Španělsku prorazila s románem Cambiar de idea (Změna plánu), osobním příběhem, plným násilí a přešlapů. Nebála se mluvit ani o ženském násilí v mezinárodním měřítku, když upozornila na zločiny amerických vojákyň v Abú Ghrajb. V rozhovoru vysvětluje, jak jí psaní románů pomáhá vyrovnat se s těžkými tématy, a dokonce si tvůrčí proces ještě užít.
V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.
„Je zvláštní, že v kultuře, která má Stanisława Lema, Andrzeje Sapkowského a Jacka Dukaje, musí fantastika pořád prokazovat, že není horším žánrem literatury,“ říká polský spisovatel Radek Rak, který si svým napůl magickým a napůl historickým příběhem o Haliči z 19. století získal přízeň čtenářů i uznání kritiků. Jaké funkce může plnit fantastická literatura a co nám dnes přináší vyprávění o minulosti?
Románová sága o rodině Floriů ukazuje italské dějiny na konkrétních osudech. Stefania Auci vypráví o skutečné Sicílii: v jejím podání to není chudý region ovládaný mafií. Postupný vzestup a pád na poli mocenském i majetkovém, diskrétnost i okázalost, budování rodinného bohatství a marnost luxusu, sňatková politika a mimomanželské eskapády – rodinná historie je pro spisovatelku pokladnicí poutavých příběhů, jejichž propojení poskytuje cenné argumenty k pochopení jednoho italského století.
Jak se zubní lékařka stala slavnou spisovatelkou? Kořeny má sice v horách, ale fascinuje ji také moře a nebezpečí, jaká skrývají italská přímořská města. Italská spisovatelka Donatella Di Pietrantonio se upřímně zpovídá ze svých lásek, ale mluví i o tom, jaké zažívá obavy a jaké používá výmluvy.
„Moře je tak široké a rozsáhlé, že ho do konce života neobsáhnu,“ říká v rozhovoru prozaik Liao Chung-ťi, představitel tchajwanské environmentální literatury a literatury na téma oceánu.
„Dříve o našich horách psali jen čínští a japonští badatelé. V jejich knihách jsou domorodci líčeni jako obludy a strašidla,“ říká v rozhovoru tchajwanský autor Salizan Takisvilainan, který se ve své tvorbě snaží zprostředkovat minulost i současnost svého rodného kmene Bununů.
„Všichni Tchajwanci milují Českou republiku, je to jejich sen, mluví se o ní a zdůrazňuje se, že je jedním z nejbližších partnerů Tchaj-wanu,“ říká v rozhovoru výtvarník a nakladatel Tomáš Řízek, který založil unikátní nakladatelství Mi:Lù Publishing, vydávající tchajwanské knihy u nás a české obrázkové knihy na Tchaj-wanu.
„Knihy přinášejí dětem naději, protože jejich myšlení lze ovlivnit, pozměnit. I dětem, které nežijí šťastně, můžeme dát prostřednictvím příběhů naději a vložit do nich dobré myšlenky ve vztahu k jejich vlastní budoucnosti,“ říká v rozhovoru nejen o své tvorbě tchajwanská překladatelka, editorka a spisovatelka Kate Dargaw.
„Často toužíme po jednoduchých řešeních, jednoduchých vysvětleních připomínajících titulky bulvárních novin. To je nebezpečné. Neexistuje nic jako rychloopravna demokracie,“ říká v rozhovoru norská dokumentaristka Nina F. Grünfeld, která napsala knihu o své židovské babičce Fridě, jež se narodila v Československu.
Narodila se ve Stockholmu, ale část její duše se vždycky nejlépe cítila v Tornedalenu – bohem zapomenutém údolí řeky Torne na pomezí Švédska a Finska. Polární kruh a drsné podmínky pro život daly vzniknout rázovité povaze místních obyvatel. Jednou z nich byla i matka Niny Wähä, jejíž příběh a rozsáhlá rodina se staly inspirací nedávno česky vydaného románu Odkaz.
„Současní Albánci mají problém najít odpověď na otázku, čím je albánská identita, co stvořilo jejich národ a na co mohou být pyšní. Proto je pro ně tak snadné zemi opustit,“ říká polská reportérka Małgorzata Rejmer. Její nejnovější kniha Bláto sladší než med zavádí čtenáře do temného a krutého období komunistické Albánie. Jak se pracuje s obětmi nelidského režimu a jak se minulost odráží v životech současných Albánců?
Jasně žlutý přebal románu Průměrný index štěstí působí už na první pohled pozitivně a vstřícně. Stejně vstřícný a příjemný je autor knihy, portugalský spisovatel David Machado, který do Prahy přijel uvést český překlad svého románu, odměněného mimo jiné i Cenou Evropské unie za literaturu.
„Pro Finsko bylo a stále je těžké zpracovat svou historii sympatií k nacismu,“ říká v rozhovoru finská spisovatelka Petra Rautiainen, jejíž debut o krutých podmínkách zajateckých táborů ve finském Laponsku i poválečné obnově spálené země otvírá mnoho palčivých a bohužel opět velmi aktuálních témat, nejen válečných.
Švýcarský spisovatel Ralph Dutli, znalec středověké francouzské literatury i ruské poezie, romanopisec a autor osobitých „malých kulturních dějin“, navštíví letošní Svět knihy, aby představil český překlad svých Zlatých snů, knihy o roli zlata v mýtech a náboženství, v literatuře a umění.
Do švédštiny přeložila Jáchyma Topola, Michala Ajvaze či Květu Legátovou. Letos v dubnu se během pražské rezidence zaměřila na kratší české prózy a básně. V rozhovoru mluvíme o tom, co bohemistku Toru Hedin na překládání baví, i o situaci české literatury ve Skandinávii.
.jpg)
Na 21. března připadá světový den poezie. ILiteratura přináší rozhovor s přední rakouskou básnířkou a dramatičkou Margret Kreidl, rodačkou ze Salcburku, která od přelomu tisíciletí žije ve Vídni. Publikovala na dvě desítky knih nejrůznějších žánrů, včetně rozhlasových her či libret. V rozhovoru představuje svoji nejnovější sbírku akrostichů, jejichž nepřeložitelnost komentuje slovy: „Básně je třeba ochutnávat jazykem.“
Korespondenční rozhovor Jeana-Gasparda Páleníčka s Patrikem Ouředníkem o novém překladu Rabelaisova Pantagruela.
V říjnu 2021 získal francouzský bohemista Xavier Galmiche ocenění Prix Décembre za knihu Le Poulailler métaphysique (Metafyzický kurník). Benoit Meunier mu při té příležitosti za iLiteraturu položil několik otázek. Společně tak představují soubor krátkých próz, jehož záměrem bylo navést mysl k tomu, aby přecházela od pozorování slepic k úvahám o běhu světa, o lásce, o smrti.
.jpg)
Úkolem umění není „bourat hranice“ ani „vyvolávat debatu“, říká v rozhovoru finská autorka Leena Krohn. Podobně vyhraněné názory má tato spisovatelka, jejíž díla kriticky reflektují nejrůznější společenské fenomény, na současnou politiku, architekturu nebo média.
Elisabeth Åsbrink, autorka historického reportážního románu „A stromy ve Vídeňském lese stále stojí“, nastavuje zrcadlo švédské společnosti a připomíná, že i v dějinách této rovnostářské a blahobytné země se najde řada temných míst. V rozhovoru mluví o přijetí aktuální knihy, jejíž důležitou postavou je zakladatel IKEA Ingvar Kamprad, o rozporuplném postoji Švédska k židovským uprchlíkům za druhé světové války a o proměnách rasistické ideologie.
„Když píšeme o těch, které jsme ztratili, provádíme něco jako vyvolávání duchů. Zemřelí se zpřítomňují a stávají se překvapivě fyzickými,“ tvrdí polská autorka Mira Marcinów o své literární prvotině Bezmatek (Osiřelec), ve které otevřeně a velmi tělesně popisuje vztah s matkou, její nemoc a umírání. V rozhovoru mluvila také o tom, jak a proč truchlí Poláci, jestli náboženství pořád hraje v Polsku důležitou roli a proč se ona sama těšila na blížící se české vydání své knihy.
Litevský spisovatel Alvydas Šlepikas v působivém historickém románu Jmenuji se Maryte připomněl široké čtenářské veřejnosti příběhy takzvaných vlčích dětí – osiřelých dětí německé národnosti, které se v bývalém Východním Prusku musely v nelehkých časech po skončení druhé světové války postarat samy o sebe. V rozhovoru se k tématu vrací a říká, že jeho kniha sehrála roli jakéhosi ledolamu, který odkryl tabuizovanou minulost.
