Rakouská autorka a karikaturistka Stefanie Sargnagel (nar. 1986) se na literární scéně prosadila humorně laděnými knihami, například debutovou sbírkou povídek Binge Living (2013), v níž zaznamenávala statusy a zprávy z facebooku a twitteru v letech 2008 až 2013, a novějšími romány Dicht (2020) a Iowa. Ein Ausflug nach Amerika (2023). V posledně jmenované knize Sargnagel dokumentuje vlastní zkušenosti a zážitky z několikaměsíčního pobytu v americkém státě Iowa, který podnikla během roku 2022 se svou dobrou přítelkyní Christiane Rösingerovou, ikonou berlínského feminismu a punku. Román představila na letošním veletrhu Svět knihy Praha v rámci německojazyčného programu Das Buch, který pořádají Goethe-Institut, Rakouské kulturní fórum a Švýcarské velvyslanectví v Praze.

iLiteratura: V rámci semináře o současné literatuře na FF UK v Praze jsme četli vaši knihu Iowa. Ein Ausflug nach Amerika. Ještě než jsme se o ní dozvěděli cokoli bližšího, zajímalo nás, čím může být americký stát Iowa významný pro nás Evropany. Co by si podle vás měli čtenáři z této knihy odnést? Proč je důležitá?
Stefanie Sargnagel: Myslím, že o Iowu ani tak nejde, je to spíš jen prostředí, ve kterém se příběh odehrává. O Iowě se dozvíte pár detailů a vlastně si jen potvrdíte, jak tam všechno tak trochu odpovídá stereotypům, které člověk už zná. Román je spíš o ženském přátelství. To zřejmě čtenáře bude zajímat: dvě ženy, které neodpovídají klišé, jaké možná sami o ženách znáte. Muži tu nehrají vcelku žádnou roli, jde o to, jak může vypadat přátelství mezi ženami, které se pořád tak trochu popichují a škádlí. Podle mě je to upřímnost, co by se mohlo líbit. Jistý levicově politický feministický postoj – a nejsme vlastně ani moc korektní, to by mohlo čtenáře také zaujmout. Zastáváme sice tyto názory, ale taky nejsme dokonalé.

iLiteratura: Příběh nezačíná ani nekončí v Iowě – je zde rámec, který se odehrává na zahrádce vaší kamarádky Christiane v berlínské čtvrti Pankow. Proč jste se rozhodla pro toto zarámování?
Stefanie Sargnagel: Byly to velmi pragmatické důvody, které mi usnadnily vyprávění příběhu. Když jsem knihu začala psát, uplynul od mé návštěvy Iowy už nějaký čas a musela jsem si Christiane Rösingerovou, její osobnost a její pohled na prožité události trochu připomenout. Proto jsem ji jela navštívit do Berlína a to mi pomohlo, abych si všechno trochu osvěžila. Nebyl to tedy žádný kreativní autorský záměr, jen naděje, že pro mne příběh ožije, když do něj vnesu něco z bezprostřední přítomnosti.

iLiteratura: Z diskusí během našeho semináře také vyplynulo, že se v knize snažíte vyhnout jednoznačnému hodnocení USA nebo příklonu k jednomu či druhému obvyklému názoru. Myslíte si, že by tato relativní neutralita byla možná i dnes, vzhledem k současné politické situaci ve světě?
Stefanie Sargnagel: To nevím. Řekla bych, že vlastně tak trochu svůj postoj mám. Alespoň jde poznat, co se mi líbí a co ne, ale obecně vše beru s humorem a na humoru se mi líbí, že často není tak dogmatický. Raději lidi pozoruju a dívám se na ně jako na jedince, než abych je hodnotila takhle všeobecně. Samozřejmě ale nějakým způsobem dávám najevo, co si myslím: že například v Kalifornii, kde jsme se jen na chvilku zastavily cestou, jsou životní podmínky opravdu špatné nebo že tam vidím rozdělenou společnost. Nelíbí se mi například odsuzování „rednecků“ a podobných skupin, protože je to diskriminující. A vadí mi právě to, že se dnes nesnažíme pochopit lidi v kontextu jejich vlastního malého světa. To všechno se snažím nějak nenápadně vnést do svých knih. A vlastně taky ráda popisuji a pozoruji lidi bez toho, že bych je chtěla nějak hodnotit.

iLiteratura: Máte pocit, že se od vydání vaší knihy změnila její aktuálnost? Možná i v tom, jak lidé chápou vývoj v USA?
Stefanie Sargnagel: Pochybuji, jestli to někomu pomůže lépe pochopit mentalitu USA. Myslím, že už toho lidi stejně hodně znají: velké rozdíly, i ve vzdělání, množství sekt a spousta náboženského fanatismu. To, co známe my, je spíš z pobřežních oblastí. Co mně osobně přišlo úplně neuvěřitelné, bylo zjištění, že si tam lidi opravdu pořád myslí, že třeba my v Rakousku žijeme v komunismu. To mi přišlo úplně absurdní. Říkali nám: „Ano, máte zdravotní péči a můžete jít do nemocnice zadarmo, to je vlastně dobře – ale zato máte komunismus a žádnou svobodu.“ Zjištění, že tam lidé, a hovoříme o té nejpočetnější skupině průměrně vzdělaných jedinců, opravdu uvažují tímto způsobem, že nemáme žádnou svobodu, protože musíme platit různé sociální daně a tak dále, to bylo opravdu fascinující.

iLiteratura: Zabývali jsme se také kritickými ohlasy na vaše dílo. Často ve spíše negativních online recenzích stálo, že podle čtenářů píšete z typicky arogantního úhlu pohledu vzdělané Evropanky, která se nadřazuje Američanům. Jak byste na to reagovala?
Stefanie Sargnagel: Myslím si, že je to spíš o názoru čtenářů než o mém, protože já se v Iowě vlastně víc ztotožním například s hospodou než s vysokou školou, na které jsem tam pracovala. A mám také pocit, že sice samozřejmě představuju stereotypy a dělám si z nich legraci, ale já si dělám legraci i z ostatních a je v tom také hodně sebeironie. Proto si nemyslím, že bych se povyšovala. Například vždycky podotýkám, že sama mám nadváhu, a pořád se k tomu vracím, prostě říkám, že také nejsem o moc lepší. Biograficky vlastně pocházím z typické dělnické „white trash“ rodiny, kde všichni volí pravicové strany, a tak trochu i sympatizuju s kouřením jedné cigarety za druhou, s nezdravým životním stylem a tak dále. Takže ano, když to čtete, asi se to tak i dá vnímat, ale často je to možná diktováno spíš tím, jak se na danou problematiku dívá čtenář, a ne jak ji vidím já.

iLiteratura: Vaše autorská práce nekončí vydáním knihy. Jaké jsou obecně vaše zkušenosti s její prezentací?
Stefanie Sargnagel: Z Iowy předčítám často a funguje to vždy velmi dobře. Vlastně je to docela snadné – když děláte vtipy, i v knihách, přijde pak na čtení hodně lidí. Umělecky jsem tedy tak trochu na hraně mezi komedií a literaturou, čtu z knihy hodně a ráda takhle vystupuju na jevišti.

iLiteratura: Jak na Vás – ve srovnání s jinými literárními vystoupeními – působí pražský knižní veletrh?
Stefanie Sargnagel: Příjemně mě překvapilo, že na čtení přišlo tolik lidí. Vždycky, když jdu na akci s tlumočením, obávám se, že tam přijde jen pět lidí, ale tady byl vlastně docela dav. A koneckonců to bylo vlastně úplně jiné než moje obvyklé vystoupení, kde většinou skoro celou dobu jen čtu z knihy.

Jinak jsou veletrhy a podobné akce vždycky velký emocionální zážitek a to je skvělé. Taky se těším, až se budu moci projít a všechno si tu prohlédnout. Je to tady takové legrační – všude máte autory, tu a tam nějakého velvyslance, a najednou okolo vás projde skupina lidí v dinosauřích kostýmech, jako by to tady bylo normální.

iLiteratura: Na závěr tedy ještě jedna „pražská“ otázka: ve svých knihách vždy dokazujete, že máte dobrou pozorovací schopnost a umíte velmi dobře a vtipně popsat mentalitu země a jejích obyvatel. Jaký máte v tomto ohledu dojem z Prahy?
Stefanie Sargnagel: To je těžké popsat, protože jsem tady jen velmi vzácně. Vždycky jsem ale měla stereotypní představu o Češích jako o lidech, kteří rádi pijí pivo, ale také jsou rádi v přírodě. Takže jezdí na rafty, ale ano, také se opíjí. V Rakousku je podle mě outdoorový člověk spíš nesympatický: fanatický fanoušek všeho „zdravého“, zatímco v Čechách mám pocit, že když se jde na túru, tak se také vypije deset piv. Můj nejsilnější vztah k Česku je vlastně přes freetechno scénu, kam jsem občas chodila na akce Czech-Tech, když mi bylo dvacet. Dnes je to ale asi všechno úplně jinak, a to musím ještě prozkoumat na vlastní pěst.