Viděli jste Vídeň mimo Vídeň? Ne, nemyslím tím secesní nádraží ani divadla architektonické společnosti Felmer und Helmer rozesetá po střední a východní Evropě. Není to tak dávno, co se jí mnohá města snažila ze všech sil připodobnit. A Vídeň je v nich dodnes všude.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.
Jako dítě jsem svým knihám prováděl opravdu hrozné věci. Trhal jsem růžky jednotlivých stránek a pak je žužlal. Dokonce jsem tu a tam použil list knihy jako párátko (ano, oproti zažité představě o párátku je to možné).
Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.
To takhle jednou loni na podzim ministerstvo kultury vyhlásilo, že podpoří autory, protože covid a Evropská unie a tvrdý chleba literatury tak obecně, a že do placu hází jednomu dokonce 100 tisíc (pro prozaiky, pro básníky pouhých 30). Už v tu chvíli to začalo zasmrádat, a když došlo na věc, tak puch jak z mrtvoly.
Mám ty telefonáty ráda. Slavnostní chvíle, kdy zavolá D. a řešíme spolu neslušná slova v povídkách českých autorů, které chystáme do vysílání. Slova, jež jsou v odpoledním rozhlasovém vysílání stále ještě nepřípustná.
Je to právě rok, co trvá otevřená válka Ruska proti Ukrajině. Krom toho, že se Biden nečekaně objevil v Kyjevě, kde pojedl perepičku, legendární párek v těstíčku, a Scholz konečně přislíbil poslat Ukrajině tanky, se udála i méně nápadná, ale podstatná věc.
Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.
Čtené nelze oddělit od čtenáře. Knihy vstřebáváme v různých kontextech, které mají vliv na naši optiku, a psaní o knihách by mělo ten kontext zahrnout.
Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.
Znáte to. Člověk stárne a zaniká, a je k tomu takovej blbec! Stárne a zaniká, a myslí si, že stárne a zaniká všechno kolem. Ty vole…
Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Kdysi dávno jsem fotbalu rozuměla asi jako Miloš Urban, jak to hezky popsal v nedávném sloupku. Coby neprovdaná maloměstská dívka jsem se nicméně se svou o rok starší sestrou proháněla po místním sokolském hřišti a střílela jeden gól za druhým.
S Jakubem se známe léta; od mého čtení v polském Kolobřehu. Čas od času si od té doby voláme. Tehdy na tom malém městě pracoval jako knihovník a mezitím povýšil na ředitele.
Jenže už moc není. Na úvod oblíbené entrée: Já teda rozumím fotbalu jako koza petrželi, ale…
Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.
V srpnu mladý fanatik během veřejné debaty vážně pobodal spisovatele Salmana Rushdieho. Českou literární veřejnost to nijak zvlášť nevzrušilo.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
