Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.
Po odevzdání rukopisu nakladateli jde spisovatel logicky k lékaři. Vyrážím. Uplatňuji nahromaděné žádanky a na oplátku dostávám latinské diagnózy a zprávy plné překlepů.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Ostrov Rujána v severovýchodním Německu budou znát spíše starší generace Čechů, které se sem jezdily rekreovat ještě v osmdesátých letech. Pár kilometrů od něj se nachází ostrůvek Hiddensee, zvaný reklamními promotéry „perla Baltu“.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.
Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.
Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.
.jpg)
Brouzdaje před několika dny po stránkách iLiteratury, narazil jsem na sloupek Petry Hůlové, v němž klade otázku, starou jako (moderní) literatura: je možné vykreslit nekriticky, či dokonce shovívavě zápornou postavu?
Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…
Je těžké psát něco za strašlivé války, ale vzpomínky se snad napsat dají. Myslím si, že všecky vzpomínky jsou relevantní. Jako urboomer budu nerelevantní pro spoustu mladých zářivých lidí, ale s tím jsem srozuměn.
Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.
Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.
Před lety byl manžel v Rusku na služební cestě a přivezl dětem dvě malované dřevěné matrjošky. Řekl, a já mu věřím, že nic jiného se tam holčičkám koupit nedalo. A něco přivézt chtěl, vždycky vozí. Trochu si s těmi skřípajícími potvůrkami pohrály a pak je odložily na knihovnu, kde stojí dodnes, teď už přes měsíc na hanbě, tváří ke hřbetům knih.
Český rozhlas Plus si pro chystaný podcast Střepy objednal u deseti českých autorek text na ukrajinské téma v libovolném žánru. Text se mi nepsal lehce: formu bylo sice možno svobodně zvolit, ale obsah byl, co se názoru týče, nově de facto diktován zákonem. Za veřejné schvalování útoku na Ukrajinu dnes hrozí až tříleté vězení.
Koreanistka, k níž letos v předjaří a na jaře pořád jezdím, protože spolu překládáme krátké básně dávných korejských kurtizán, bydlí v paneláku na okraji města. Její sídliště není velké, je staré a mezi baráky roste řídký les a zlatice, které rozkvétají.
Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.
Plány na třicátý book club v městečku D., který měl otevřít další úspěšnou sezonu s knihami a živými spisovateli a členkám připomenout zaplacení klubového příspěvku, byly velkolepé. Eva Šedivá a Jana Konečná, zakladatelky těch knižních schůzek, uctívané moderátorky a přítelkyně české prózy, toužily své čtenářky „dokonale překvapit“.
Česká literatura se v posledních době opět vrátila ke své ambici promlouvat ke společnosti. Kritický postoj přestal být označován za reziduum komunismu a levicovost ztratila punc něčeho, k čemu se člověk ve slušné společnosti nehlásí.
Nebylo to v pralese mezi Běloruskem a Polskem, ale na prvním terminálu pařížského letiště Charlese de Gaulla. Nikdo po nás nestřílel. Přesto ve mně překročení této evropské hranice v době pandemie zanechalo dojem, o který bych se ráda podělila.
Rozmohl se nám tady… Ne, to není dobrý začátek. V poslední době mě pobavila debata o dokumentu, kde hraje sám sebe študovaný steroidista s kritickým myšlením a velmi schopný diskutér. Já ten film neviděl, ale asi z něj vyplynulo, že třeba pomáhat partnerce s dítětem a v domácnosti tento feminista nedokáže nebo nechce.
Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.
Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?
Přesně za tři týdny vypuknou v Pekingu zimní olympijské hry. Těžko najít lepší okamžik pro četbu knihy Tomáše Etzlera Novinářem v Číně. Její děj, zarámovaný pořádáním letních olympijských her tamtéž v roce 2008, vám natolik rozšíří perspektivu, že se vám z pouhého pomyšlení na tuhle šarádu zvedne žaludek.
Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.
Bylo to v městečku Villeneuve-sur-Lot, mezi Toulouse a Bordeaux, v kraji proslaveném pěstováním švestek. V sobotu dopoledne. Seděla jsem u stolku s hromádkou Aaronova skoku ve francouzštině a čekala, zda se u mě někdo zastaví a bude chtít knihu podepsat. Přišlo pár lidí, žádný nával to nebyl, stejně jako předchozího večera na mém vystoupení.
Můj přístup k cestování je introvertní. Cestovat někam mě na rozdíl od většiny jiných radostným očekáváním nenaplňuje, samozřejmě vyjma cestování myší po Google Maps.
