Co s čím ne/souvisí
Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.
Pamatuji si na jakýsi rozhovor s Petrem Borkovcem, v němž deklaroval, že jej názory upřímně nezajímají. Rozladilo mě to, ale něco ve mně tomu už tehdy něčím muselo dát za pravdu.
Znáte to. Člověk stárne a zaniká, a je k tomu takovej blbec! Stárne a zaniká, a myslí si, že stárne a zaniká všechno kolem. Ty vole…
Zhruba touto dobou před dvěma lety jsem se ocitla v mrazivé Vídni, abych tam v jednom z rezidenčních bytů v MuseumsQuartier pokračovala v psaní románu. Možnost, která by za jiných okolností byla radostná, však v situaci tvrdého lockdownu, kdy bylo zamrzlé všechno, nabírala spíše podoby děsivého snu.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.
„Dio mio! Dio mio! Che orrore!“ Skláněli se nad kmenem stromu, který na obnažené písčině zapomněl odliv, a pokoušeli se ho převrátit. Jejich hlasy zazněly tak jasně, jako by vycházely ze samého okraje pláže a jako by směřovaly právě a jen do okenic mého apartmánu, ale byl to klam ranního mrazivého vzduchu a nepřítomného moře.
Kdysi dávno jsem fotbalu rozuměla asi jako Miloš Urban, jak to hezky popsal v nedávném sloupku. Coby neprovdaná maloměstská dívka jsem se nicméně se svou o rok starší sestrou proháněla po místním sokolském hřišti a střílela jeden gól za druhým.
S Jakubem se známe léta; od mého čtení v polském Kolobřehu. Čas od času si od té doby voláme. Tehdy na tom malém městě pracoval jako knihovník a mezitím povýšil na ředitele.
Jenže už moc není. Na úvod oblíbené entrée: Já teda rozumím fotbalu jako koza petrželi, ale…
Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.
V srpnu mladý fanatik během veřejné debaty vážně pobodal spisovatele Salmana Rushdieho. Českou literární veřejnost to nijak zvlášť nevzrušilo.
Je to tam, kde slavík zpívá v napůl opadalém ořešáku a kde se večeří kousky studené polenty. Kde psi pátrají po lanýžích, co rozkvétají pod zemí drobnými černými květy, a kde hřbitovy vypadají jako dlouhé verandy s doprovodem oblouků.
„Za ty dva roky jsem nic nepublikovala,“ prohodila ke mně jen tak mezi řečí během přestávky Sjezdu spisovatelů básnířka Jitka Bret Srbová. Která se před dvěma lety stala předsedkyní nenápadné profesní organizace Asociace spisovatelů, což je spíš, přiznejme si, za trest.
Tak jsem měla zase jednou chuť posadit se před ministerstvo kultury a vybavit se po vzoru Grety Thunberg transparentem „Stávka za kulturu“.
Na začátku ruské agresivní války, kdy jsme ještě pátrali po motivech a snažili se uhodnout, co se děje v hlavě ruského diktátora, někdo někde napsal, že byl u toho, když Putin fascinovaně, stále dokola sledoval videozáznam smrti Muammara Kaddáfího, jehož zlynčoval v roce 2011 rozzuřený dav bývalých poddaných.
Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.
Po odevzdání rukopisu nakladateli jde spisovatel logicky k lékaři. Vyrážím. Uplatňuji nahromaděné žádanky a na oplátku dostávám latinské diagnózy a zprávy plné překlepů.
Šel jsem pomalu a pořádně se díval. Chůze v ještě chladném písku, který ale slunce už začalo ohřívat, byla vzrušující. Zdálo se mi, že vzdálenosti narůstají, lidské hlasy se ztrácejí a slábnou.
Ostrov Rujána v severovýchodním Německu budou znát spíše starší generace Čechů, které se sem jezdily rekreovat ještě v osmdesátých letech. Pár kilometrů od něj se nachází ostrůvek Hiddensee, zvaný reklamními promotéry „perla Baltu“.
Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Jdu na kuchařský kurz, poprvé v životě. Konečně se naučím těsto na dokonalou pizzu a každému u nás doma pak upeču jeho vlastní. Už žádná kupovaná nebo drahá z restaurace.
Akce začala v pátek ráno, v největším lyonském nákupním středisku Part-Dieu, v supermarketu Carrefour. Sešlo se nás u vchodu devět: tři Francouzi a jedna Francouzka, tři Ukrajinky, z nichž jedna uměla francouzsky, jedna hluchoněmá mladá žena a já.
Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.
Brouzdaje před několika dny po stránkách iLiteratury, narazil jsem na sloupek Petry Hůlové, v němž klade otázku, starou jako (moderní) literatura: je možné vykreslit nekriticky, či dokonce shovívavě zápornou postavu?
Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…
Je těžké psát něco za strašlivé války, ale vzpomínky se snad napsat dají. Myslím si, že všecky vzpomínky jsou relevantní. Jako urboomer budu nerelevantní pro spoustu mladých zářivých lidí, ale s tím jsem srozuměn.
Kdyby byl český literární provoz patřičně diverzifikovaný, kdyby existovalo více podobně zaměřených cen, kdyby autoři mohli psát za lepších podmínek a ze svých knih získávali alespoň třetinové zisky knižních distributorů, nakladatelů a knihkupců, nemusela by knižní cena Magnesia Litera každoročně vzbuzovat tolik vášní a zlé krve.
Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.
Řídil jsem a poslouchal rádio a všiml si, že dopravní zpravodajství jsou dnes plná předmětů na silnicích. Po celou cestu prudce svítilo slunce a vál mírný vítr.