„Ventilační zařízení pro automobilku bylo nutné dovézt co nejrychleji.“ První věta tátova knižního debutu mě vtahovala do neznámého a vzrušujícího světa stejně jako název knihy Anglický kód. Psal se rok 1987, bylo mi osm a táta mi do své první prózy připojil k podpisu věnování „Milé Petrušce.“
Duben 2020, Saarbrücken. Žena je v angažmá v místním státním divadle, já pracuju přes počítač pro česká nakladatelství. Nikam se nemůže, sedím doma a kroutím už několikátý týden vyhořelosti.
Bydlí u nás vosy. Už druhý rok. Neotvíráme okno v koupelně, protože vosy bydlí hned za ním. Líbí se jim tam. Mně se to nelíbí.
Divadelní bar o půlnoci, dva muži u stolku v rohu. Jednomu je asi sedmadvacet, tmavý culík, vousy, sako, nadšené, dětsky naivní oči. Student. Proti němu muž kolem čtyřiceti, unavený, bledý, jakoby zaprášený obličej s vráskami kolem úst. Nebýt intelektuálských brýlí, vypadal by jako vyhořelý realitní makléř.
Paluba vyřazeného vládního speciálu na trase Brno–Praha, říjen 2025. U stolečků na odrbaných sedačkách sedí Nadšéf, Velkej šéf, Šéfka podšéfů, Podšéf I, Podšéf II a Účetní. Během letu ze stěn a ze stropu každou chvíli vypadne šroubek a kutálí se po nestabilní podlaze. Zpoza opěradel sem tam vykoukne hlava v bílém klobouku, kterou ostatní odhánějí slovy kšáá, někteří po ní cvrnkají vypadlé šroubky.
Nebylo mi ještě ani dvanáct, když vypukla válka o Falklandy. Nejspíš se nejednalo o první válečný konflikt, o kterém jsem se mohl dozvědět z Televizních novin, ale vím jistě, že byl první, kde jsme si vybrali stranu, které jsme se všemi svými kamarády nepokrytě fandili.
V polovině září jsem byla pozvaná na 14. evropsko-alžírské literární setkání pořádané evropskou delegací v Alžíru. Jeho tématem byly výzvy, jimž čelí literatura tváří v tvář umělé inteligenci.
Dalmátský venkov, září. Fascinovaně se rozhlížím kolem, jak se zdejší krajinu rozhodlo pojednat všudypřítomné bílé kamení. Na blízké pláži je často provrtáno mušlemi, které si v děravění kamenů našly – co vlastně? Dobré bydlo? Smysl existence? Potravu snad ne. Kameny, které se svou měňavostí rozhodly konkurovat oblakům.
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
V Broumově je domeček a v tom domečku píšou spisovatelé své knihy. Domeček patří do areálu broumovského kláštera a teď v něm České literární centrum společně s klášterem pořádají literární rezidence.
Sestře se v autě ukryla kuna. S něhou, jakou chová ke zvířatům, mi ukazovala drobné stopičky od tlapek, které na kapotě zůstaly po deštivé noci. Stopy vedly až pod kapotu. Právě v polstrování, které tlumí nárazy a chrání motor, byla vykousaná díra pro kuní tělíčko.
Než jsem jednoho dne ke konci 20. století daroval svou šest let budovanou entomologickou sbírku chlapci, kterého jsem doučoval literární výchovu, moje srdce náleželo broukům. Celé. Především střevlíkům a květným tesaříkům. Ten hoch byl synem školníka, trpěl nějakou tělesnou slabostí, koktal a já si nemůžu vzpomenout ani na jeho křestní jméno.
Potkali jsme se před několika lety ve Vídni na večírku snad až příliš akademických akademiků, kde jsem se ocitla víceméně omylem, stejně jako on. Pili jsme víno, o něco později mně na terase strčil ruku do rukávu zimního kabátu. Mrzlo.
Už z ulice vonělo kafe. A ta vůně nás držela při smyslech až do půlnoci. Káva a knížky. Nevím, jestli mám z hmotných statků tohoto světa něco raději. A tady se to zkombinovalo, srostlo to dohromady. Navíc v Lisabonu.
Naše dny vypadají, jako by je uplácalo dítě. Co je nahoře, mělo být dole, co je dole, je nahoře, co mělo být uprostřed, je na krajíčku a tak podobně.
Viděli jste Vídeň mimo Vídeň? Ne, nemyslím tím secesní nádraží ani divadla architektonické společnosti Felmer und Helmer rozesetá po střední a východní Evropě. Není to tak dávno, co se jí mnohá města snažila ze všech sil připodobnit. A Vídeň je v nich dodnes všude.
V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
Všechny romány jsem napsala na cigárech. Co stránka, to cigárko v okně za odměnu, cigárko dvě před začátkem pracovního dne, nejlíp s kafíčkem jako přepínák do jiného modu, cigárko po práci jako malá oslava.
Jako dítě jsem svým knihám prováděl opravdu hrozné věci. Trhal jsem růžky jednotlivých stránek a pak je žužlal. Dokonce jsem tu a tam použil list knihy jako párátko (ano, oproti zažité představě o párátku je to možné).
Není lehké žít ve společnosti, která soustavně opovrhuje téměř vším, na čem vám opravdu záleží. Není lehké žít ve společnosti poměřující právo na existenci blíže nespecifikovanou užitečností, která je jen převlečenou účelovostí a ekonomickou výtěžností.
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
… fiala se ukázala v koruně trávníku. V nekonečných plochách pučících větví bublají a mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se před hodinou vylíhl z kukly a vypadá jako vyfouknutý z těžkého začouzeného skla se zlatým kropením, v nich nevěřícně čeká, jestli mu ještě někde něco nevypučí.
Je dopoledne, neděle devatenáctého března, v okně stojí jaro a usmívá se jako den nabídky k sňatku. V pomačkané ložnici to oproti tomu vypadá, jako by někdo ve filmu udělal střih „o deset let poté“.
To takhle jednou loni na podzim ministerstvo kultury vyhlásilo, že podpoří autory, protože covid a Evropská unie a tvrdý chleba literatury tak obecně, a že do placu hází jednomu dokonce 100 tisíc (pro prozaiky, pro básníky pouhých 30). Už v tu chvíli to začalo zasmrádat, a když došlo na věc, tak puch jak z mrtvoly.
