DZ

David Zábranský

Před pár lety se mi stala zvláštní věc: začal jsem rychle stárnout, tvář se mi proměnila v chladnou lávu, zmenšil jsem se o první centimetr, ale zároveň ze mě vyrazily dvě nádherné berušky. Tento příchod na odchodu, holčička a chlapeček lezoucí po starém kmeni, ve mně vyvolal spoustu otázek. Jednou z nich je – co je to grant?

Na liště internetového prohlížeče mám v době pandemie trvale otevřených pár českých zpravodajských webů, online vydání Guardianu a k tomu jedny řecké noviny. Díky posledně jmenovanému zdroji jsem se dověděl i o nové kampani řecké agentury na podporu turismu. Okamžitě mě zasáhla silná nostalgie.

Greta Thunberg má pravdu a její činnost zpětně legitimizuje skandinávský model, který mnohým doteď mohl lézt na nervy. Trvalo to, ale dočkali jsme se, stát sociálního blahobytu a kulturní namyšlenosti konečně vydal hmatatelný plod v podobě globálního ováda v tom nejlepším Sókratově smyslu.

Česká literatura, na tři západy uzavřená ve své zvukově izolované komoře, od konce března zažívá výjimečné období. Je po lipském knižním veletrhu, na kterém se naše izolovaná komora předvedla v celé své komplikované kráse. Česko sbalilo svůj dutý sud, plný špinavých Diogenů, a poslalo ho za tahačem do někdejšího centra německé vzdělanosti.

Moje poslední knížka se nedostala ani do nominací na Literu a v nové divadelní hře sklízí obdiv diváků nikoli můj text, nýbrž kůň, který asi dvě minuty geniálně stojí na jevišti. Je úžasný a vydělá si víc než já.

V Athénách trávím hodně času, mám tady byt, za turistu se rozhodně nepovažuji. Ale když jsem si kousek od domu na chodníku přečetl velký červený nápis „FUCK OFF TOURISTS“, který tam někdo nastříkal a který tam ještě včera nebyl, dotklo se mě to.

Je to sotva pár týdnů, co jsem se vrátil z Pekingu. V Číně jsem nikdy předtím nebyl, dokonce ani nikde jinde v Asii ne, pokud nepočítám Istanbul. Dlouho jsem k cestování napůl instinktivně přistupoval jako k činnosti, která svrchovaně spadá pod nějaké modifikované tao.