Jsme na moři
Zábranský, David: Jsme na moři

Jsme na moři

Na liště internetového prohlížeče mám v době pandemie trvale otevřených pár českých zpravodajských webů, online vydání Guardianu a k tomu jedny řecké noviny. Díky posledně jmenovanému zdroji jsem se dověděl i o nové kampani řecké agentury na podporu turismu. Okamžitě mě zasáhla silná nostalgie.

Zmíněná kampaň je založena na fotografiích pláží s tyrkysovou vodou, nad kterými davy už dekády upadají do mdlob, a na stručném heslu „Till then, stay safe“. V českém překladu by heslo znělo „Do té doby zůstaňte v bezpečí“, ale ještě lepší překlad, ačkoli už ne tak stručný, by zněl takhle: „Uvidíme se později. Teď zůstaňte doma, ale pak si užijete našich nádherných pláží, které vidíte na fotkách.“ Je to vynikající kampaň – odpovědná i lákavá, lidská a zároveň orientovaná na byznys; evropská kampaň v tom nejlepším slova smyslu. Moře je v tomhle případě symbolem klidu a odpočinku, antitezí bojů v hromadné dopravě a v korporaci, která vám po většinu roku dává práci, jak se velmi nepřesně říká. Je to zkrocené moře, oáza, lacuna, hiatus, světlina; fakticky nejde o moře, ale o přímoří. Na plnou pusu by asi šlo říct, že jde o pláž. Tohle pojetí moře je z historického hlediska absolutní novinka.

Naši předci měli k moři jiný vztah, považovali ho za hrozbu, nevěděli, co je v něm ani za ním. Často moře potřebovali a asi i chtěli, ale jistě po něm netoužili v našem pojetí. Vyráželi na moře, pokud chtěli ulovit ryby nebo pokud se chtěli utužit, zmužnět, dostát roli platného člena polis. Města se zakládala u moře jen s jistým sebezapřením a jejich zakladatelé byli považováni spíše za blázny, které kdykoli mohla smést vlna – jakákoli vlna. Athény jsou v tomhle směru dobrý příklad rozumně distancovaného postoje, je to město, které stojí nikoli přímo u moře, nýbrž kousek od něj. Stojí tam s přehledem a moudrostí. Do blízkého přístavu jménem Pireus si můžete dojít a můžete se odtud začít plavit, pokud jste blázen nebo hrdina. Netoužilo se po moři, nýbrž po domově. Řecký pojem „nostos“, který je základem naší nostalgie, vyjadřuje obecně cestu domů, konkrétně cestu přes moře na pevninu. Odysseus je v tomhle směru klasickým nostalgikem. Moře mu jistě pomohlo růst, ale zároveň ho ničilo, trpěl na něm, nebyl na jachtě. Vrátil se jako silný a hrdý člověk.

Co zažíváme v souvislosti s koronavirem, nutí nás přehodnotit mnohé zažité, a dokonce zřejmě padne nejedno posvátné zlaté tele. Evropské vlády sahají na soukromý majetek, znárodňují firmy ve strategických sektorech; o tom se levici před pár týdny ani nesnilo. Na slovo roku je snad jen jeden kandidát – bezprecedentní, unprecedented. V tomhle kontextu jistě bude třeba přehodnotit i pohled na moře, a to jak pohled na bezvětří (když sedíte doma v karanténě), tak pohled na bouři (když venku jezdí sanitky). Naše civilizace se ocitla v kůži Odysseově. Nebo možná jde sáhnout ještě po jiném příměru. Končí doba luxusních cruise ships a začíná doba nafukovacích člunů, doba trosečníků a uprchlíků. Domov se bude hledat těžko. Pravděpodobně se nám bude muset stát domovem jakési virtuální místo, jemuž se v teorii čím dál častěji a s rostoucí odvahou začíná říkat „new normal“.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse