Česko-vietnamská slamerka a básnířka Uyên Giang Nguyễn začala veřejně vystupovat už v roce 2018. V rámci slam poetry užívá pseudonym Večerka a drží si pozici oblíbené performerky. Vliv slamu nezapře ani její debutová sbírka, což je koneckonců kámen úrazu celé knížky. Delší básnické texty vyžadují nejenom vršení témat, opakování motivů a sdělení. Je třeba se také zaměřit na kompozici, a to v podobě konkrétních textů i celé sbírky. V tom sbírka veršů Co by tomu řekli doma poněkud selhává. Všechno totiž zůstalo tak nějak na půli cesty.

Od performance k papíru

Slam poetry je dnes již ustálený žánr performativního umění, který se těší značné oblibě. Podobné kulturní akce se konají v klubech a jsou i součástí mnoha hudebních festivalů. Slam poetry není jen o samotném vystupování: důležitá je rovněž práce s textem. Proto není překvapivé, že si autoři a autorky časem hledají cestu ke knižnímu vydání své tvorby. Setkat se tak můžeme se souborem přepsaných slamů (zejména Anatol Svahilec, Tukan), můžeme ale najít i autory, kteří se přikloní k „ryzí“ poezii, tedy textu, který není primárně určen pro živý přednes (Ondřej L. Hrabal, Filip Koryta). Po přečtení sbírky Uyên Giang Nguyễn jsem se ocitl v mírných rozpacích, kam texty zařadit. Jsou totiž dlouhé, nepostrádají vnitřní dynamiku ani gradaci a zajisté by fungovaly jako slamy, minimálně většina z nich. Na druhou stranu se však knížka o slamu nezmiňuje ani slovem. Zdá se tedy, že by čtenář měl texty brát jako „klasické“ básně. A právě zde nastává problém. Všech jedenáct textů funguje samo o sobě, za sebou působí ale díky mnohosti témat a úhlů pohledu rozkolísaně a prvoplánově.

Nalezneme zde třeba kritiku kapitalistické společnosti: „každý den v půl páté odpoledne začnu křičet / na svoje čtyři těsné stěny a excelové paravány / dokud holubi z parapetů korporátních budov / neodletí do teplých krajin“ (Kancelářská revoluce, s. 9). Následně se před čtenářem otevírá básnický dopis reflektující komunistický režim: „… přál bych si umět vzdorovat násilí bez násilí / a směřovat úsilí tam / kam ukazoval prst Václava Havla“ (Disidentský dopis, s. 15), v dalším textu pak lyrický subjekt nabízí reflexivnější polohu: „když píšu představuju si / jak to říkám nahlas / publikum se směje neobratnosti / a pak to přepisuju znovu a znovu a znovu / dokud diváci v mojí hlavě neodejdou zklamaně / domů“ (Pesimista, s. 31). Narážíme na vypořádávání se se svým tělem z hlediska bujícího feminismu: „můj první kluk to nemyslel špatně / ani ten druhý / ani ten třetí / ani čtvrtý / chtěli mi jenom poradit / – pro svoje dobro bych měla vypadat líp“ (To sprosté slovo na F, s. 45), abychom vzápětí nahlíželi na milostné vazby lyrické mluvčí: „a jestli ti to nestačí najdu ti v sekáči kimono / na tvoje obnažené srdce (Dospělost, s. 63). Témata a jednotlivá zpracování se zkrátka často mění a chybí pojítko, které by celou sbírkou prostupovalo. Uspořádání textů má ryze „sbírkový“ charakter, v němž nenacházíme větší smysl, a to je ta největší promarněná šance. Uyên Giang Nguyễn před čtenáře staví témata a motivy vyžadující pozornost a zamyšlení a rozhodně má co říct. Navíc opakovaně prokazuje, že umí napsat nápadité verše a pracovat s obrazností. „Moje přehrada už není hrází / moje přehrada je hranicí bez cla / a řekou bez mostů“ (Insomnie, s. 37). O to více je škoda, že redaktor Tomáš Kůs básnířku nenavedl k promyšlenější kompozici celé sbírky.

Vysvětlit, popsat, zlehčit, zdramatizovat

V české poezii se v poslední době objevují autoři a autorky, kteří originálně zpracovávají svůj osobní střet s místní kulturou a svůj původ konfrontují s místním prostředím. Můžeme zmínit v tomto ohledu nedostižnou Irynu Zahladko, Zofiu Bałdygu, případně básníka Sufiana Massalemu, který taktéž tvoří i v rámci slam poetry. Bavíme se tedy o básnících a básnířkách, kteří tematizují svou osobitou zkušenost s cizím jazykem, prostředím, nechápajícími kolektivy apod. Něco, s čím pracuje i Uyên Giang Nguyễn: „V očích některých mužů jsme pořád především / chodící porno / já mám na pornostránkách / dokonce svoji vlastní kategorii“ (To sprostý slovo na F, s. 48). Básnířka tak reflektuje skutečnosti, za které jiní dostávají básnické ceny, případně nominace na ně, mnohem více ovšem pracuje s vtipem. To je v podstatě druhý problém sbírky. Téměř vše se řekne, dovysloví, s tajemnem a napětím se příliš nepracuje. Lyrický subjekt vše vysvětlí, popíše, zlehčí, zdramatizuje. A to je opět velká škoda. V průběhu sbírky se čtenář setkává s rolí dcery, dítěte, dívky, ženy, partnerky, zaměstnance, Vietnamky z uhelného kraje. Každá pozice lyrického subjektu, každé drama i každý malý boj jsou jen povrchně načrtnuty. A byť je vše uvěřitelné, z ničeho se nikdy nevybočuje. Přitom pozice ženy jiného původu, která se snaží vrůst do českého prostředí, případně vyrovnávání se s pozicí dorůstající ženy (viz motiv malých prsou), jsou v rámci textů velmi silné. „Má rodná řeč je zpěvná jako kanárek v kleci / a spádná jako máminy vlasy / které voní napalmem a fritézovým olejem // jednou bych ti chtěla říct miluju tě vietnamsky / ale zatím nevím co tím naši mysleli / když říkali milovat / vím jenom jak se řekne nemusíš se bát“ (Co by tomu řekli doma, s. 66).

Uyên Giang Nguyễn prokazuje básnický um. Dokáže najít vhodnou pozici lyrického subjektu, která zobrazí svět očima, jež místní čtenář nikdy nepoužil. Dokáže přijít i s nápaditou strukturou textu, kdy jednotlivé obrazy doplňují písně, které lyrické mluvčí hrají ve sluchátkách (text Playlist). Ve sbírce se toho dá najít mnoho povedeného, celek ale nedrží při sobě, rozmělňují se témata i motivy. Vydat knižně nejlepší kousky nestačí. V současné básnické produkci se již mnohem více nahlíží i na celkovou kompozici, jasně stanovená témata, souznění textu s jazykem i motivy, prohlubování čtenářského prožitku. Je škoda, když se objeví autorka, která toho je schopná, ale v knížce se to neprojeví. I přesto si kniha jistě najde své čtenáře. Měli bychom být zvědaví na autorčin další titul. Potenciál má totiž Uyên Giang Nguyễn obrovský. A první hvězda přece noc nedělá. „… Jediné místo kde nám prodají bílé víno / a dvoje cigarety / je večerka / – první hvězda na noční obloze –“ (Co by tomu řekli doma, s. 67–68).