Kočičí deníky jsou tak trochu jiná manga. Čtenářské přijetí záleží nepřekvapivě na vztahu ke kočkám a pak na tom, do jaké míry kdo ocení diabolizaci nejkrásnějších a nejvznešenějších tvorů pod sluncem. Kteří ovšem, zcela upřímně, nejsou nejlepšími přáteli člověka…
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
Český čtenář by mohl snadno získat pocit, že všechna velká jména severské detektivní literatury už dávno zná, jeden z nejproduktivnějších a ve…
„Některé texty pro děti a mladistvé píšu nejspíš pro dítě ve mně, jiné vycházejí z čisté radosti z příběhu nebo jazyka,“ podotkla rakouská…
Kočičí deníky jsou tak trochu jiná manga. Čtenářské přijetí záleží nepřekvapivě na vztahu ke kočkám a pak na tom, do jaké míry kdo ocení diabolizaci nejkrásnějších a nejvznešenějších tvorů pod sluncem. Kteří ovšem, zcela upřímně, nejsou nejlepšími přáteli člověka…
Podobně jako některé další současné finské autorky pohlíží Katja Kallio na nedávné dějiny očima nekonvenčních žen, které se jen těžko smiřovaly s rolí, kterou jim chtěla určit doba.
Prázdninový příběh tří kamarádek ze sedmé třídy se slibně rozebíhá, postupně se však rozpadne na příliš mnoho motivů. I tak je to ale podařené čtení pro školní děti.
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.
Kočičí deníky jsou tak trochu jiná manga. Čtenářské přijetí záleží nepřekvapivě na vztahu ke kočkám a pak na tom, do jaké míry kdo ocení diabolizaci nejkrásnějších a nejvznešenějších tvorů pod sluncem. Kteří ovšem, zcela upřímně, nejsou nejlepšími přáteli člověka…
Klasické literární psychologii je recenzovaný titul velmi vzdálen. Beletrie jako by autorovi spíše sloužila jako prostředek, jak si vyrovnat osobní účty s některými směry psychologie – tedy jeho vlastního oboru.
Jaká jsou rizika populární psychologie? A nejčastější fauly psychologických experimentů? Odpovědi najdeme v knize věnované problémům oborového výzkumu, jejíž název by možná měl znít Proč nedůvěřovat psychologii.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
Tak já rovnou předem řeknu, proč to píšu. Obdivuju naši armádu, přestože vím, že já bych se k ní nikdy nedal. Chybí mi potřebná odvaha a taky mám neurotickou představivost.
