Další část populárního seriálu historických příběhů a pověstí, který vycházel v časopise Mateřídouška v sedmdesátých letech, se dočkala knižního vydání. Tentokrát to jsou vesměs pověsti, obecně známé i regionální.
V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.
Největší asijský knižní veletrh v Tchaj-peji letos navštívilo přes půl milionu čtenářů a literárních profesionálů – mezi nimi také…
Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo…
Další část populárního seriálu historických příběhů a pověstí, který vycházel v časopise Mateřídouška v sedmdesátých letech, se dočkala knižního vydání. Tentokrát to jsou vesměs pověsti, obecně známé i regionální.
Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“
V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.
Jan Stavinoha (1945–2026) byl nizozemský spisovatel českého původu. V Nizozemsku žil od roku 1969. Ve své tvorbě hojně čerpal z vlastního života, humorné historky podával směsí lakonického stylu a ironické nadsázky se smyslem pro absurdnost situací. V roce 2016 se poprvé představil českým čtenářům dvěma autobiograficky laděnými tituly ve vlastním českém překladu.
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.
Poutavá, poučná a graficky vydařená kniha seznámí malé i větší čtenáře s historií využívání a základními vlastnostmi tří desítek rostlin, bez nichž by byl náš každodenní život nejen složitější, ale i fádnější.
V době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruhu prezidente“, mířily na Hrad statisíce dopisů se stížnostmi i zoufalými prosbami. Historik Tomáš Vilímek na základě archivního výzkumu ukazuje, že prezident v očích občanů pomyslně suploval ombudsmana, soudce, a někdy snad i zpovědníka – přestože tento „kouzelný proutek“ prezidentské kanceláře fungoval jen výjimečně.
