Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
Český čtenář by mohl snadno získat pocit, že všechna velká jména severské detektivní literatury už dávno zná, jeden z nejproduktivnějších a ve…
„Některé texty pro děti a mladistvé píšu nejspíš pro dítě ve mně, jiné vycházejí z čisté radosti z příběhu nebo jazyka,“ podotkla rakouská…
Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.
Humoristická próza začínajícího autora má mnoho slibných momentů a vtipných pasáží, škoda jen, že postrádá nějakou centrální zápletku.
„Některé texty pro děti a mladistvé píšu nejspíš pro dítě ve mně, jiné vycházejí z čisté radosti z příběhu nebo jazyka,“ podotkla rakouská spisovatelka Cornelia Travnicek v rozhovoru se svou českou překladatelkou Magdalenou Štulcovou. A vysvětluje také, jaké motivy z příběhu Petera Pana prostoupily její román Andělský prach.
Stručný, avšak čtivý multiperspektivní přehled pojednává o přírodě kolem Pradědu, o jeho historii i skutečných a fiktivních obyvatelích. Nechybí ani recepty na stará jesenická jídla.
Zajímavě koncipovaná publikace se snaží rozebrat zejména poválečné tendence v zachycování Židů (a později holocaustu) ve filmu. Činí tak bohužel velmi odborným a odtažitým jazykem.
Co znamená, když je někdo „začínající“ spisovatel? Co potřebuje? A může se z něj stát hvězda? Podobné otázky doprovázely spisovatelku Annu Luňákovou na nizozemském literárním festivalu Wintertuin, spjatém s evropským projektem CELA.
Humoristická próza začínajícího autora má mnoho slibných momentů a vtipných pasáží, škoda jen, že postrádá nějakou centrální zápletku.
„Paradoxně hodně lidí u Houellebecqa oceňuje to, na co demokracie, jež mluvily o pokroku, odmítaly myslet – rasismus, homofobie, všechny ty odporné tendence v lidské bytosti. Při čtení Houellebecqa mají někteří čtenáři dojem, že je jim opět dovoleno mít z toho požitek.“
Ve vzteku zatínáme zuby, tiskneme rty a rudnou nám tváře. Tváře nám ale červenají i studem, nebo pokud jsme zamilovaní. A jak to, že můžeme plakat ze smutku i radostí? V knize plné barev a pocitů se čtenáři dozvědí nejen o tom, jak se jejich emoce tělesně projevují, ale také k čemu nám jsou a jak s nimi pracovat.
Klasické literární psychologii je recenzovaný titul velmi vzdálen. Beletrie jako by autorovi spíše sloužila jako prostředek, jak si vyrovnat osobní účty s některými směry psychologie – tedy jeho vlastního oboru.
