Na knihu Denisy Charvátové, která v současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, jsem narazil v podstatě náhodou a nebýt výrazné obálky, dost možná bych ji minul zcela. Název Jménem lidu. Instantní populismus po česku ale vzbudil pozornost, stejně jako anotace slibující pojednání o tom, jak se po nástupu sociálních sítí rozplynula iluze, že přinesou „informovanou a argumentačně vyspělou politickou diskusi“, a místo ní nastoupil „informační smog, anonymizace, ztráta odpovědnosti, nesmiřitelné požadavky a jitření emocí“. Toho následně začali využívat „populističtí političtí aktéři, kteří skrze sociální sítě získali přímý přístup k občanské nespokojenosti, hněvu, strachu a emocím“.

Čísla a grafy

Přestože by anotace mohla vyvolat dojem, že se kniha uvedenými fenomény bude zabývat spíše obecně a sem tam svá tvrzení doplní konkrétním příkladem, postup je opačný. Úvod publikace sice nabízí objasnění pojmu populismus, včetně vyjmenování jeho základních atributů a dimenzí, jde však primárně o metodologický úvod k následující části svazku. Dodejme, že definovat populismus není vůbec snadné, natož v analyzovaném textu rozlišit, co populismem je a co už nikoli. Autorka volí takovou definici populismu, aby byla aplikovatelná na tuzemské poměry i na způsob komunikace vybraného politického hnutí.

Text má víceméně formát vysokoškolské závěrečné (patrně disertační) práce, což s sebou nese jak pozitiva (jasná struktura, poctivé citování literatury), tak i negativa, zejména v podobě poněkud rozvleklé závěrečné části, v níž se autorka zbytečně opakuje.

Jádro knihy tvoří analýza facebookových příspěvků předsedy SPD Tomia Okamury během horkých fází tří volebních kampaní: konkrétně se jedná o volby do Evropského parlamentu, jež se konaly v roce 2019, krajské a senátní volby (2020) a volby do Poslanecké sněmovny (2021). Autorka mimo jiné zjišťuje poměr populistických a nepopulistických příspěvků, sleduje jejich délku (jednoduše podle počtu slov), stanovuje odezvu publika na jednotlivé příspěvky (počty komentářů, sdílení a lajků) a nakonec porovnává, jak se zjištěné hodnoty lišily u populistických a nepopulistických příspěvků a jak se měnily v závislosti na tom, o jaké volby šlo.

Po hlavě do žumpy

Kromě toho ale Charvátová v textu také poměrně detailně rozebírá samotné příspěvky, zejména ty nejúspěšnější (z hlediska reaktibility), které jsou v knize přetištěny v doslovném znění (tak, jak byly zveřejněny, tedy včetně případných gramatických chyb či stylistických nedostatků). Čtenář si tak dosyta vychutná takřka nekonečnou (byť značně repetitivní) záplavu nenávistných komentářů směřujících na „elity“, média, migranty (tehdy ještě především ty z Afriky či Blízkého východu), lidi odlišného vyznání, zástupce minorit, LGBTQ komunitu či politické protivníky (zejména hnutí ANO 2011 a tehdy ještě relativně viditelnou Trikoloru, kterou SPD již začalo pohlcovat).

Kromě Okamurových slovních výlevů v knize najdeme rovněž řadu jím demagogicky využitých fotografií (dokládání vlastních stanovisek snímky pořízenými jindy, jinde, za zcela jiných okolností, a někdy i zobrazujícími něco docela jiného, než prohlašuje autor příspěvku). Poměrně zajímavé je hojné spojování dvou či více fotografií v rámci umělého srovnávání různých věcí či jevů, které bez nutnosti dlouhých opisů jasně prozrazuje autorův názor a cílí na naše implicitní předsudky. Příkladem může být převzatý mem obsahující dva obrázky: na jednom je usmívající se muslimská rodina s popiskem „Muslimové v křesťanských zemích“, na druhém několik spoutaných mužů v červených mundůrech a textem „Křesťané v muslimských zemích“. Za ještě děsivější lze pokládat příspěvek ze září 2020 naznačující spojitost mezi africkými uprchlíky a psy, jenž je typickým příkladem snahy o dehumanizaci, jednoho z nejnebezpečnějších demagogických nástrojů, který se například v ne tak dávné minulosti uplatnil během rwandské genocidy.

Nenechat se oklamat

Okamura se při komunikaci s cílovým publikem nezřídka uchyluje k argumentačním faulům, paušalizování, plytkým odkazům na historii, vytváření dichotomie „my“ versus „oni“, k níž máme přirozený sklon, nebo bezhlavému rozdmýchávání hněvu, strachu či znechucení vhodně zvolenými slovy, příměry a fotografiemi. (S odkazem na knihu Chování R. Sapolského dodejme, že z neurobiologického hlediska jde o útoky hlavně na amygdalu, inzulární kůru či ventromediální prefrontální kůru). Cílem kampaně SPD je v podstatě neustálé hledání, nebo lépe řečeno vytváření nepřítele homogenní množiny slušných, pracovitých občanů a jeho nafukování do astronomických rozměrů, což není jen nezodpovědné, ale i velice nebezpečné. Jakékoli pozitivní sdělení v příspěvcích naopak takřka chybí (to je ale bohužel častý jev i u jiných politických stran a hnutí). Jediným řešením na většinu problémů je podle Okamury vystoupení z Evropské unie, která je prezentována jako strůjce všeho zla.

Jménem lidu není příjemným čtením, což ale rozhodně neznamená, že za přečtení nestojí. Naopak. Jedná se o pronikavé nahlédnutí pod pokličku populistických kampaní a politické demagogie. Takové nahlédnutí není důležité jen proto, abychom viděli, jak to bylo (koneckonců volby, které se odehrály před pěti lety, jsou už dávnou minulostí), ale především proto, abychom podobné pokusy o manipulaci s našimi názory vůbec dokázali rozpoznat. Zpravidla se totiž nejedná o snadno rozpoznatelné lži a smyšlenky, ale jen o šikovné poskládání skutečných výroků, lehce cinknutou pravdu, manipulace se statistikami, úmyslné vyvozování chybných závěrů a podobně. Jakmile člověk dané prostředky zná, odhalí je mnohem snáz. Jinak a otřepaně řečeno, je důležité slepě nedůvěřovat, ale ověřovat a prověřovat. Není pochyb, že se nám toho všeho v následujících předvolebních měsících dostane měrou vrchovatou, a to zdaleka nejen od SPD a jiných otevřeně populistických hnutí, ale pravděpodobně i od členů vládních stran, které občas populismu také neodolají a svezou se na vlně. Vždyť je to tak snadné. A snadná řešení jsou přesně tím, co mnozí chtějí.