Jan Lukavec

Hlavní hrdinkou této knihy je liška coby nejúspěšnější suchozemský predátor planety, obývající všechny biotopy od ledové tundry po pouště a města. Kniha oslavuje její hravost a inteligenci. A naznačuje, jak může vypadat městské prostředí viděné liščíma očima.

Žijící klasik tentokrát píše o svém okouzlení Českým Švýcarskem. Jeho styl je silně patetický a postoje někdy až archaické, ale jeho důraz na osobní skromnost a obdivné přijímání divů přírody jsou stále podnětné.

Poutavá kniha pojednává o tom, jak bylo dědictví starého Egypta zapomenuto a poté pozvolna znovuobjevováno. Slavný egyptolog v ní představuje hlavní milníky svého oboru. Svoje předchůdce egyptology, hlavně ty z 19. století, líčí často kriticky. Současně ale připouští, že práce egyptologů nikdy nebyla snadná.

Z reprodukcí dobových plakátů, které lákaly na vystoupení sester Blažkových, je zřejmé, jak byla znázornění nejslavnějších českých siamských dvojčat přehnaně idealizovaná. Stejně tak se jejich osobní životy ztrácely pod vrstvami ideologie, které na ně navršila dobová publicistika.

Kněz a entomolog uvažuje o povaze vědy či o světu současných digitálních technologií a někdy přitom poněkud zachází do krajností. Hlavně ale hledá cesty, jak i v současném křesťanském myšlení najít důstojnější místo pro (ne)lidské živočichy, a snaží se čtenáře vyburcovat kvůli probíhající ekologické krizi.

Sofistikovaná obhajoba toho, že lidé můžou žít ve společnostech organizovaných na různých základech a že ta, ve které žijeme, není jediná možná. Otázkou je, jestli náhlá civilizační změna nutně přinese režim, který bude celkově spravedlivější a harmoničtější.

Jaké to bylo, když komunističtí revolucionáři učinili strážcem ruského kulturního dědictví obávaného futuristu, který hlásal, že Puškin či Dostojevskij „musejí letět přes palubu Parníku současnosti“?

Stručný text slavného psychoterapeuta, který člověka chápal jako bytost hledající smysl a sám za sebe ho hledal i v lezení po skalách.

Chovat se při nákupu potravin eticky uvědoměle a zároveň racionálně je obtížnější, než si umíte představit. Kniha je určena těm, kteří se nebojí paradoxů současného konzumu a chtějí si dát pozor na nezřídka zavádějící informace od potravinářských firem.

Vícevrstevnatá výpověď, založená na autentických a někdy i dosti syrových rozhovorech, přibližuje období, kdy ženy ztrácejí to, co je podle mnoha lidí činí ženami. Musí proto nově definovat svoji identitu i životní roli.

Srozumitelný a názorově umírněný přehled o tom, jak se žije ženám v Čechách. A proč je feminismus užitečný, i když si to autorka vždycky nemyslela.

Poutavý pohled do světa lidí, kteří jsou schopni věřit těm největším nesmyslům. Autorka se od nich nedistancuje, naopak sama přiznává, že někdy si i ona vytváří svoje vlastní, poněkud šílené soukromé teorie.

Může dekolonizace souviset se zemí, která žádné kolonie neměla? Provokativní kniha přináší užitečné podněty k přemýšlení o pozicích utlačovatele a utlačovaného a vyniká tím, že v zahraničí známé koncepty aplikuje na zdejší prostředí.

Autoři vyvrací (už dávno vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumentují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Otázkou je, jestli je mezi současnými spikleneckými teoriemi právě tato ta nejnebezpečnější.

Autor se od drobných detailů typu indické kuchyně dostává k obecným úvahám o tamní kultuře a civilizaci. V některých ohledech ji kritizuje, ale jaksi vlídně, protože coby Mexičan cítí s Indy určitou spřízněnost.

Elementární slušnost, nebo smrtelné ohrožení svobodné společnosti? Spisovatelé si mohou dovolit i politicky silně nekorektní výroky, které by v nefiktivním textu porušovaly právní řád, tvrdí literární vědec. A někdy údajný útlak politické korektnosti jen předstírají či inscenují coby reklamní trik.

V době růstu vlivu digitálních automatů je dobré vědět, za jakých podmínek se skoro každý člověk také může chovat jako automat. Jak u lidí „zapnout“ reakce, které se vymykají jejich vědomé kontrole, a přinutit je chovat se tak, jak by při klidné racionální úvaze nikdy nemohli?

Česko-britská historička popisuje terezínské ghetto jako výrazně segmentovanou společnost, kde mohly elity českých mladých mužů rozhodovat o spoustě záležitostí. Ačkoliv si kniha v lecčems odporuje, vhled do vnitřních mechanismů fungování uzavřené komunity ghetta je velmi cenný. Už jen proto, že to terezínské zdaleka nebylo poslední.

Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Ve své nejnovější knize dává nahlédnout do mechanismu jejich vzniku i toho, co při něm tvůrci prožívají. Může jít o překvapivý pohled, a to i pro čtenáře, kteří nepotřebují za každou cenu obsesivně podrývat mainstream.

Poloorientální zakomplexovaný národ, který si svoje mindráky řeší zdůrazňováním své přináležitosti k Západu i koloniálním vztahem k východním sousedům. Tak charakterizuje polská vědkyně vlastní národ. Přitom přehání a provokuje, ale podnětně. Češi možná neprojevují tak silný mesianismus, ale kolonialismus se nás týká také.

Komunistický režim využíval a zneužíval dílo spisovatele, se kterým si do jisté míry nevěděl rady: pro dělníky nebyl styl jeho knih srozumitelný a sám Vančura byl z KSČ vyloučen a zpátky už se oficiálně nikdy nevrátil.

Post-mileniálové, plurálové, digitální generace, nadějná generace, úzkostná generace, generace sněhových vloček. Tato přízviska dostávají lidé narození zhruba v letech 1995 až 2014. Kolik toho o nich ale opravdu víme?

Evropa je i není „naše“. Jsme součástí Evropy a cítíme se jako Evropané, ale práce bruselských úředníků se nám často zdá podezřelá, protivná nebo zkrátka na hony vzdálená. Jak se to zrcadlí v románech? A je takový pocit společný celé Evropě? Podívali jsme se do několika okolních zemí.

„Rostlina rozumná“ zkoumá podoby a hranice inteligence rostlin. V lecčems připomíná svět magie a bájí, zvláště Ovidiovy Metamorfózy, v nichž se velká část transformací týkala proměny člověka v rostlinu. I proto může mít skeptický čtenář problémy autorovi věřit, že jde o skutečnou vědu…

Názorné příklady a vtipné ilustrace z nové knihy o kritickém myšlení čtenáře potěší zejména proto, že pocházejí z českého a slovenského prostředí. Mohou tak být užitečné třeba ve chvíli, kdy se budou politici znovu ucházet o jejich voličské hlasy.

Nizozemský kulturní historik Huizinga je u nás slavný hlavně jako autor vlivné knihy Homo ludens, pojednávající obecně o lidské kultuře, jež se rozvíjí ve hře a „jako hra“. Jeho nově přeložená kniha ho ale představuje jako badatele zaníceně a také silně zaujatě a selektivně opěvujícího národ, z něhož vzešel.

Jakousi bajku naruby představuje slavná kniha reportéra Szabłowského. Návrat medvědů držených, cvičených a mrzačených medvědáři do volné přírody se vlastně neuskutečnil, nebo jen zpola. Ale jak se daří osvobozovat lidi od touhy žít existenci zajištěnou a nerizikovou a učit je přijímat život ve svobodné a v něčem i divoké společnosti?

Oskar Kokoschka je v novém životopisu pojímán jako umělec se širokým intelektuálním zázemím. Autor se často vrací k jeho silným vazbám na J. A. Komenského, ale stranou nenechává ani základní roli, kterou v jeho životě hrály ženy. Živé i umělé.

Kolektiv autorů ve své knize vzdává hold filmu Cesta do pravěku. Přestože vznikal v politicky obtížné době, jeho tvůrci se dokázali vyhnout přílišné ideologizaci. I za cenu toho, že film obsahuje četná vnitřní napětí, která mohou dodnes vyvolávat odlišné interpretace.

Více než půl století stará kniha, které lze leccos vytknout, ale přesto zůstává podnětná. Autor v přístupech k sexualitě sleduje pozoruhodné podobnosti mezi oficiální kulturou a subkulturou pornografie, i když zrcadlově obrácené.