Bizarní i fascinující svět pozdního středověku. Historik Pleij odkrývá, jak hluboce materiální byly sny našich předků o dokonalém životě: od Alexandra Velikého u bran Edenu přes víru v léčivou vůni Nilu až po heretické vize o absolutní svobodě.
Jan Lukavec
Vystudoval český jazyk – literaturu a kulturologii na FF UK v Praze, absolvoval půlroční stáž na univerzitě v Kostnici. Je autorem knih Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti (CDK), Zneklidňující svět zrcadel (Malvern), Od českého Tokia k exotické Praze (Malvern), Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice (Pulchra), Imaginární zoologie (Pulchra), Jižák, město panelů, snů a mýtů (Pulchra), Záchod, džíny, hostie. O kulturních dějinách věcí posvátných i zdánlivě obyčejných (Pulchra) a jedním ze čtyř spoluautorů Slovníku novější literární teorie (Academia). Ve svých recenzích, esejích a studiích se zaměřuje na témata ležící na pomezí přírodních a společenských věd. Pravidelně reportoval z knižních veletrhů, přispívá do řady českých periodik, příležitostně přednáší na vybraných vysokých školách a pracuje v Národní knihovně ČR. Pro časopis iLiteratura.cz píše od roku 2008, redaktorem sekce non-fiction na iLiteratura.cz se stal o rok později. Má rád hory, ženy a zpěv; je otcem dvou dětí.
V podání Pavla Hoška není Kryl jen politickým rebelem, ale hluboce věřícím „písmákem“ a novodobým prorokem, jehož texty dodnes působí jako varovné memento. Doplňuje to ovšem Krylova komplikovaná povaha, jeho někdy až černobílé vidění světa i rizika, která s sebou nese přivlastňování jeho odkazu politickými extremisty.
Ve snaze vyjmenovat co nejvíce umělců, kteří v městech působili, je kniha místy až příliš encyklopedická, mnoho námětů zůstává jen naznačených, například význam Marie Terezie pro feminismus. Autorův pokus stručně popsat kulturní dějiny Prahy, od kněžny Libuše po filmovou novou vlnu, a dalších sousedních metropolí přesto většinou nepůsobí banálně ani učebnicově nudně.
Kdy Inuité nechtějí sluneční svit a proč běžci v Keni budí sousedy? Věda začala zkoumat noc a odkrývá ji jako prostor pro lov, rituální běh i filmový horor. Společenské vědy v Česku tak dohánějí světový trend, i když někteří jako by před „tmou“ utíkali k tradičnějším a ověřenějším tématům.
Dánský bohemista Bugge zkoumá, co mají společného dánští konzervativci se zdejším odporem k rock’n’rollu, proč byla Bratislava symbolicky „přejmenována“ dříve, než se stala slovenskou, a proč Karel Čapek v závěru života už nevěřil v polidštění mločí civilizace. Buggeho pohled nabízí srozumitelnou diagnózu národa, který se stále trochu hledá na mentální mapě mezi Východem a Západem.
Tradiční pohádkový hrdina se vydává do světa, kde leccos zakusí, a obohacen se vrací zpátky, případně zachrání princeznu a šťastně žijí až do smrti. Hrdinové knihy Soft asi tvoří šťastný pár už na počátku příběhu, poté ale také putují po celém světě, odkud se vracejí sexuálně zkušenější (a snad i šťastnější). A otevřenější dosud netušeným aspektům sexuality i skrytým stránkám sebe sama.
Básník, publicista a spoluzakladatel rybářského klubu vysvětluje, jak vysoké mají ryby duševní schopnosti a citlivost, ovšem následně bez rozpaků nepříznakově píše o jejich „zemědělské výrobě“ či „výrobním cyklu“. Což je paradox, který si nejživěji můžeme uvědomit právě o Vánocích…
Kara Swisher je novinářka, které se podle některých podařilo „povýšit mezi šlechtu Silicon Valley tím, že psala o šlechtě Silicon Valley, často velice jízlivě“. Například jí připadá legrační sledovat nejbohatší muže světa, jak nabádají lidi, aby se vzbouřili proti systému, když onen systém dnes představují především oni sami…
Dá se rozvíjet AI empatická, soucitná a milující? Lukáš Sedláček tvrdí, že bychom se o to měli alespoň pokoušet.
Byl únos Sabinek aktem civilizovaného národa? I s odkazem na něj tvrdí historik Stephen Kershaw, že staří Římané ctili i aspekty své historie, které by jejich řecké protějšky považovaly za typicky barbarské. A snaží se kategorii „barbar“ – tedy ten, kdo mluví nesrozumitelně, „brblá“ – lépe porozumět.
Těžko bychom ve 20. století hledali dvě osobnosti Británie, které by se jevily jako protikladnější. Přesto je ke konci života mnohé spojovalo, ale právě v tom jsou podle výborné knihy novináře Rickse inspirativní a aktuální.
Achilles byl jako dítě ponořen do řeky Styx a Siegfried se vykoupal v dračí krvi. To jim poskytlo kůži, jíž nedokázala proniknout zbraň. Zůstala zranitelná místečka, která se oběma stala osudnými. Ukázalo se, že navzdory svému polobožskému původu zůstali lidmi. Britský lékař poutavě popisuje, v čem je naše kůže „knihou“ i „obrazovkou“ a proč ji považuje za nejlidštější orgán.
Novinář Zbigniew Rokita pochází z dnes polských, dříve německých Hlivic, a má předky polské i německé. Ve své knize formou reportáží i rozhovorů s odborníky pozoruhodně zkoumá, jaká je identita této oblasti, nakolik tam nově příchozí po roce 1945 zakořenili a zda mají nějaký identitotvorný příběh.
Mezi téměř stovkou titulů o potřebě řádu a úklidu, která u nás zatím vyšla, nebyl žádný tak obsáhlý a neměl tak široký záběr jako Organizovaná mysl. Zabývá se tím, že si i zvířata organizují své prostředí, a zkoumá, jak to mají s (ne)pořádkem umělci.
Jaké objekty se při filmování označují jako „MacGuffin“ nebo „rudý sleď“? Proč se průměrná délka filmového záběru historicky výrazně snižuje? Co vědci mohou říct ke vzniku husí kůže? Kniha vystudovaného psychologa a filmového kritika je informacemi nabitá, ale současně i čtivá.
Smrt, tajemství a mystika. I to jsou témata, s nimiž literáti spojují pražské Klementinum, sídlo Národní knihovny. Jaké záhady či nečekané objevy se s touto starobylou budovou pojí skutečně? Případně jaká potenciální nebezpečí?
Proč neromantizovat duševní onemocnění? A čemu škodí terapeutický slovník? Kniha záslužně tematizuje nebezpečí a paradoxy spojené s mluvením o nemocech duše.
Bývalé Sudety jsou oblastí opakovaného vyhánění, v níž se později zvláště silně projevoval „socialistický dezurbanismus“ a snaha komunistického vedení o pokud možno co nejrychlejší vytěžení všeho použitelného. Jaké dědictví tam ale zbylo?
Známý lékař v knize uvažuje o literatuře, náboženství, a především o medicíně. Díky širokému společenskému kontextu jsou ale jeho úvahy, zvláště o proměnách západního vnímání autority, hodné doporučení. I pro ty, kteří si dosud mysleli, že je lékařství ani Pavel Pafko nezajímá.
Jak by vypadal náš život, kdybychom měli třetí ruku? A jaký je rozdíl mezi omylem, lží, bludem a vírou? Höschlovy drobné úvahy jsou vtipné i erudované a dají se vnímat jako jeho posmrtný vzkaz.
Od piškvorek k superinteligenci. Tak by se daly shrnout dějiny toho, jak jsme si AI, roboty a umělé stroje odpradávna představovali a postupně vytvářeli. Kniha je nastiňuje nutně torzovitě a selektivně, ale přesto košatě a poutavě.
Nedávný skandál s bitcoinovým darem mohl všem připomenout, že dary jsou věc ošemetná a často i nebezpečná. Přitom to samozřejmě není žádná nová informace, už ve Vergiliově Aeneidě najdeme slavný výrok „Timeo Danaos et dona ferentes“, tedy „Bojím se Řeků, i když přinášejí dary“. Dotyčnému Trojanovi to však nebylo nic platné, kvůli přijetí zrádného „danajského daru“ bylo jeho město dobyto.
Zvláštní směs pasáží podnětných a užitečných, ale i fantasmagorických nabízí další kniha o odolnosti. Mimo jiné se v ní dozvíme, proč si Václav Cílek myslí, že je chytřejší než leckterý bystrý komentátor nebo influencer.
Svoje paměti psal Vladimír Macura primárně pro okruh svých přátel, ale oslovit mohou každého, kdo se zajímá o to, jak prožíval dobu komunismu i první roky polistopadové éry jeden nevšední intelektuál. Zvláště pro nepamětníky je kniha pečlivě opatřena užitečnými vysvětlivkami – i tak budou některé její výjevy těžko uvěřitelné.
Bývalý děkan Filozofické fakulty UK František Vrhel byl tamním studentům znám pro svůj excentrický oděvní styl a účes. Posmrtný výbor z jeho textů ho představuje jako všestranného intelektuála, jehož texty se vyznačují specifickým autorským i myšlenkovým stylem vznášejícím na čtenáře vysoké nároky.
Nový sborník plzeňských mezioborových sympozií se věnuje kapitálu a kapitalistům, tomu, jak se umělci dokázali uplatnit na ekonomickém trhu i jak podnikatele ve svých dílech zobrazovali a hodnotili.
Co se ve Starém zákoně také mohlo dělat s předkožkami zabitých nepřátel (a v čem chybuje Leonardův nákres penisu)? Který souboj měla rozhodnout uzenka? Jak dopadl pokus operativně vytvořit dvouhlavého psa? Sbírka bizarností ukazuje, čeho všeho jsou lékaři schopni, jak často se mýlili a za co vše jim současně vděčíme.
Pro čest se lidé v minulosti nejednou zabíjeli. Dokážou se ale naopak díky novému chápání tohoto pojmu svého vražedného či násilného chování vzdát? Filozof Appiah ukazuje, že ano, i když v některých případech jde zřejmě o běh na dlouhou trať.
Poznání náboženských dějin je nezbytné pro pochopení jednání většiny našich předků. Alespoň jsou o tom přesvědčeni autoři knihy o zdejších dějinách křesťanství. S úkolem vylíčit je se vyrovnali se ctí, i když se můžeme přít, kolik důležitých oblastí a podrobností museli vynechat, a co naopak přebývá.
Havlíček chápe běh v souvislostech evolučních, ale někdy až metafyzických. Současně přináší pestrou beletristickou a filmovou mozaiku děl, které běhání nějak tematizují. Jeho kniha navzdory paradoxnímu názvu dokazuje, nakolik je během fascinován a kolik toho o něm ví.
