Jan Lukavec

Může dekolonizace souviset se zemí, která žádné kolonie neměla? Provokativní kniha přináší užitečné podněty k přemýšlení o pozicích utlačovatele a utlačovaného a vyniká tím, že v zahraničí známé koncepty aplikuje na zdejší prostředí.

Autoři vyvrací (už dávno vyvrácené) pomluvy o satanismu zednářů. Argumentují mimo jiné tím, že ani v oficiálních církevních dokumentech nikdy nepadlo výslovné obvinění ze satanismu. Otázkou je, jestli je mezi současnými spikleneckými teoriemi právě tato ta nejnebezpečnější.

Autor se od drobných detailů typu indické kuchyně dostává k obecným úvahám o tamní kultuře a civilizaci. V některých ohledech ji kritizuje, ale jaksi vlídně, protože coby Mexičan cítí s Indy určitou spřízněnost.

Elementární slušnost, nebo smrtelné ohrožení svobodné společnosti? Spisovatelé si mohou dovolit i politicky silně nekorektní výroky, které by v nefiktivním textu porušovaly právní řád, tvrdí literární vědec. A někdy údajný útlak politické korektnosti jen předstírají či inscenují coby reklamní trik.

V době růstu vlivu digitálních automatů je dobré vědět, za jakých podmínek se skoro každý člověk také může chovat jako automat. Jak u lidí „zapnout“ reakce, které se vymykají jejich vědomé kontrole, a přinutit je chovat se tak, jak by při klidné racionální úvaze nikdy nemohli?

Česko-britská historička popisuje terezínské ghetto jako výrazně segmentovanou společnost, kde mohly elity českých mladých mužů rozhodovat o spoustě záležitostí. Ačkoliv si kniha v lecčems odporuje, vhled do vnitřních mechanismů fungování uzavřené komunity ghetta je velmi cenný. Už jen proto, že to terezínské zdaleka nebylo poslední.

Totem, kolem něhož se rokuje a tančí. Tuto funkci v některých subkulturách podle Miloše Hrocha plní ziny. Ve své nejnovější knize dává nahlédnout do mechanismu jejich vzniku i toho, co při něm tvůrci prožívají. Může jít o překvapivý pohled, a to i pro čtenáře, kteří nepotřebují za každou cenu obsesivně podrývat mainstream.

Poloorientální zakomplexovaný národ, který si svoje mindráky řeší zdůrazňováním své přináležitosti k Západu i koloniálním vztahem k východním sousedům. Tak charakterizuje polská vědkyně vlastní národ. Přitom přehání a provokuje, ale podnětně. Češi možná neprojevují tak silný mesianismus, ale kolonialismus se nás týká také.

Komunistický režim využíval a zneužíval dílo spisovatele, se kterým si do jisté míry nevěděl rady: pro dělníky nebyl styl jeho knih srozumitelný a sám Vančura byl z KSČ vyloučen a zpátky už se oficiálně nikdy nevrátil.

Post-mileniálové, plurálové, digitální generace, nadějná generace, úzkostná generace, generace sněhových vloček. Tato přízviska dostávají lidé narození zhruba v letech 1995 až 2014. Kolik toho o nich ale opravdu víme?

Evropa je i není „naše“. Jsme součástí Evropy a cítíme se jako Evropané, ale práce bruselských úředníků se nám často zdá podezřelá, protivná nebo zkrátka na hony vzdálená. Jak se to zrcadlí v románech? A je takový pocit společný celé Evropě? Podívali jsme se do několika okolních zemí.

„Rostlina rozumná“ zkoumá podoby a hranice inteligence rostlin. V lecčems připomíná svět magie a bájí, zvláště Ovidiovy Metamorfózy, v nichž se velká část transformací týkala proměny člověka v rostlinu. I proto může mít skeptický čtenář problémy autorovi věřit, že jde o skutečnou vědu…

Názorné příklady a vtipné ilustrace z nové knihy o kritickém myšlení čtenáře potěší zejména proto, že pocházejí z českého a slovenského prostředí. Mohou tak být užitečné třeba ve chvíli, kdy se budou politici znovu ucházet o jejich voličské hlasy.

Nizozemský kulturní historik Huizinga je u nás slavný hlavně jako autor vlivné knihy Homo ludens, pojednávající obecně o lidské kultuře, jež se rozvíjí ve hře a „jako hra“. Jeho nově přeložená kniha ho ale představuje jako badatele zaníceně a také silně zaujatě a selektivně opěvujícího národ, z něhož vzešel.

Jakousi bajku naruby představuje slavná kniha reportéra Szabłowského. Návrat medvědů držených, cvičených a mrzačených medvědáři do volné přírody se vlastně neuskutečnil, nebo jen zpola. Ale jak se daří osvobozovat lidi od touhy žít existenci zajištěnou a nerizikovou a učit je přijímat život ve svobodné a v něčem i divoké společnosti?

Oskar Kokoschka je v novém životopisu pojímán jako umělec se širokým intelektuálním zázemím. Autor se často vrací k jeho silným vazbám na J. A. Komenského, ale stranou nenechává ani základní roli, kterou v jeho životě hrály ženy. Živé i umělé.

Kolektiv autorů ve své knize vzdává hold filmu Cesta do pravěku. Přestože vznikal v politicky obtížné době, jeho tvůrci se dokázali vyhnout přílišné ideologizaci. I za cenu toho, že film obsahuje četná vnitřní napětí, která mohou dodnes vyvolávat odlišné interpretace.

Více než půl století stará kniha, které lze leccos vytknout, ale přesto zůstává podnětná. Autor v přístupech k sexualitě sleduje pozoruhodné podobnosti mezi oficiální kulturou a subkulturou pornografie, i když zrcadlově obrácené.

Okouzlená ornitoložka při popisu svých objektů místy neváhá používat takřka básnické metafory. Historický vývoj toho, jak se o ptácích bádá a mluví, je ostatně jedním z témat publikace, v níž se autorka nebojí ani stinných stránek a opeřence představuje v jejich nezměrné celoplanetární rozmanitosti.

Autorčiny teze, že Marie Terezie byla první panovnicí, která se upřímně starala o své děti, nebo dokonce první vlaštovkou všech moderních matek, jsou poněkud sporné. Což ale neznamená, že by její kniha nebyla podnětná a hodná dalších diskuzí. V hledání podob ženského asertivního sebeuplatnění snad může být i aktuální.

I když jistá církevní autorita tvrdila, že se „rodíme se mezi výkaly a močí“, publikace přesvědčivě dokládá, že porod je důležité a důstojné téma, které stojí za zkoumání. Kulturní antropologové, etnologové a porodní asistentky pojednávají o porodu jako o překvapivě proměnlivém a pestrém transkulturním fenoménu.

Proč být nespokojený s vlastním tělem, když si ho můžeme vylepšit, ptá se ironicky kněz Polák. A sám se přitom těší na „plastiku“ jiného druhu.

Masový vrah, jehož sochy leckde stojí dodnes a jehož mauzoleum lidé stále chodí s úctou navštěvovat. Nový životopis Lenina přibližuje i z intimně soukromého hlediska, aniž by přitom relativizoval jeho zločiny.

Jen málokdo má o vydávání nejen soudobé české literatury takové zásluhy jako Jan Šulc. Jeho první zcela samostatná kniha dává nahlédnout do pestrého vějíře jeho činností editorských a publicistických, přičemž hlavním motivem u všech byla oddaná služba literatuře.

Knižní rozhovor představuje Petra Pavla jako zkušeného člověka s rozhledem, který ve svých vrcholných funkcích už dříve působil spíše jako diplomat než voják.

Hutný a erudovaný úvod do prostředí současných novinářů, kteří to nemají jednoduché: jejich práci nahrazují roboti a někteří politici je prohlašují za největší nepřátele lidstva.

Cesta kožešin, stříbra, otroků, pšenice či černého zlata. Těmito přídomky se britský historik snaží přiblížit, jak se měnila funkce Hedvábné stezky. Přitom se mu daří pojmenovat, jak se v dané oblasti vzájemně prolínaly obchod, politika či náboženství a jak se to vše odráželo v životním stylu obyvatel Eurasie.

Hranice mezi tím, kdy nás chytré přístroje podněcují k zdravějšímu životnímu stylu a kdy otravně kontrolují, jestli podáváme dostatečný výkon, je velice nezřetelná. Problém je to stále palčivější, jakkoliv definitivní odpovědi zatím neexistují.

Střety a setkávání Čechů a Němců, Němců a arabských uprchlíků. Bojové heslo „Věrni zůstaneme“ a věrnost vdov po padlých revolucionářích. Význam prostoru, který obýváme… Reprezentativní průřez tvorbou Aleny Wagnerové dokazuje, že literární reportáže umějí psát nejen Poláci.

Skotský aristokrat s vtipem a noblesou vzpomíná na své pobyty v Asii a válkou zmítané východní Evropě. Výsledkem je výborná kniha na pomezí napínavých válečných pamětí a poutavého cestopisu.