I když naše rčení „je to na houby“ není zrovna vyjádřením vysoké kvality, vychází i v češtině stále více knih, které úlohu hub doceňují. Nezastupitelná zřejmě byla jejich evoluční role, právě ony možná kdysi utvářely podmínky pro přechod rostlin a živočichů na souš, ekosystémy se bez nich neobejdou ani dnes. A vzbuzují pozornost i mimo čistě biologickou sféru. Uznávaný výzkumník a pedagog v oblasti aplikované mykologie Peter McCoy vyzvedává decentralizovaný princip jejich růstu a jejich přizpůsobivost, což jsou vlastnosti skvěle upotřebitelné v době krizí; o jejich bohaté, hlavně středoevropské kulturní historii u nás esejisticky psal Jiří Kamen v knize Báječný svět hub. O krásných houbách, nadšených houbařích a českém vítězství, dokumentarista Lukáš Senft zkoumal veřejné sbírání hub jako aktivitu, která rozvíjí „principy obecně sdílených statků“. Až letos ale česky vyšla Cesta lesem, první kniha, která houby nahlíží z hlediska antropologického a sociologicko-srovnávacího. Její autorkou je Long Litt Woon, antropoložka a odbornice na houby s certifikátem Norské mykologické asociace. Pochází z Malajsie, Norsko poprvé navštívila jako mladá studentka na výměnném pobytu. Tam se seznámila s architektem Eiolfem Olsenem, provdala se za něj a v zemi už zůstala.

A musela si zvykat na tamní podmínky. Tropický prales v Malajsii, který do té doby znala, totiž není místem, kam by lidé běžně vyráželi v neděli na výlet. Pojem „nedělní výlet“ v jejím rodném jazyce ani neexistuje. A pokud už by vás něco tak bláznivého napadlo, museli byste se vyzbrojit nejen repelentem, ale hlavně mačetou. Setkání s norskou oblibou pobytu v přírodě pro ni proto představovalo „kulturní šok“. Vybavena zkušeností této kulturní jinakosti s odstupem líčí, jak se v přístupu k lesu a houbám mezikulturně lišíme.

Magie a posvátno, nebo potrava pro zvířata?

Rekapituluje, že houby odjakživa probouzí v lidech fascinaci, údiv a hrůzu současně: poskytují smyslové požitky, ale může se v nich skrývat i smrtelný jed. Některé druhy rostou v magických kruzích, jiné mají halucinogenní účinky. Nemají kořeny (alespoň ne takové jako rostliny) ani viditelná semínka, zato se pro laiky objevují nečekaně, často po silném dešti nebo bouřce, téměř jako „ztělesnění nezkrotné síly přírody“. Lidové názvy jako „čarodějnické vejce“, „trollí máslo“ a „vlčí mléko“ podle autorky naznačují, že i v Norsku byly houby považovány za cosi „pohanského, děsivého a magického“.

Long Litt Woon ovšem zkoumá i vztah k houbaření v různých evropských regionech i společenských vrstvách. V mnoha zemích, nejen u nás, ale i v částech Itálie, ve Francii, Německu, Polsku nebo Rusku, existovala dlouhá a bohatá tradice sběru a konzumace hub, často hluboce zakořeněná ve venkovské kultuře. Zato v Norsku byli prvními houbaři spíše lidé z města, pastoři, učitelé, vzdělané dámy nebo umělci, tedy „výkvět místní buržoazie“. Právě oni při svých cestách po Evropě pro Norsko objevili houby. Ochutnali je v elegantních restauracích či na večírcích lepší společnosti. A následně si pak přivezli oblibu této gastronomické delikatesy domů. Nicméně podle výzkumu z roku 1997 ani tehdy ještě nebylo houbaření v Norsku obecně rozšířené: z dotazníků vyplynulo, že ačkoliv naprostá většina respondentů sbírala různé lesní plody, jen málo z nich houby. U mnoha přetrvával odpor: „To radši shnilou bramboru než tohle žrádlo pro dobytek.“

Špinavé ponožky? Ptejte se Japonců

Autorka připomíná, jak jsou houby rozmanité: syrové mohou být cítit jako (mokrá) mouka, sperma, meruňky, ředkvičky, čerstvé kokosové makronky, hořké mandle, zelené mýdlo, slanečci, syrové brambory, rafinovaný cukr, použitý gril či kari. Ale ještě různorodější je podle ní to, jak protikladně příslušníci odlišných kultur jeden a tentýž druh vnímají, zvláště co do čichových vjemů nebo toho, nakolik vlastně je jedovatý.

Dobrým příkladem takových až propastných rozdílů je čirůvka větší neboli Tricholoma matsutake. V Japonsku patří mezi nejdražší houby, které lze koupit. Sbírají ji tam pro jistotu v bavlněných rukavičkách, aby mastnota z prstů neubrala převzácné houbě na kvalitě. Odjakživa ji používali jako dar při slavnostních obřadech a už v roce 759 př. n. l. sepisovali básně o jejích nevšedních vlastnostech. Její název se používá slangově i pro penis. Dnes je trh v Japonsku, pokud jde o matsutake, takřka nenasytný. Zčásti za to může víra, že tato houba může mít pro muže podobné účinky jako viagra. Druh byl ovšem poprvé vědecky popsán v Evropě, na základě nálezu Nora Axela Blytta v roce 1905. V něm patrně pach houby vyvolával pocity na zvracení, proto jí také vybral odpovídající latinský název nauseosum. Americký mykolog David Arora byl ve svém soudu poněkud shovívavější a pach přirovnal ke „špinavým ponožkám“. (Český vkus se v tomto nijak neliší: dostatečně vypovídající je i to, že u nás zní její alternativní název „čirůvka ohavná“). Ovšem Japonci zásadně nesouhlasili, v roce 1925 ji vědecky popsali a dali jí přízvisko matsutake, což znamená „borovicová houba“. A voní prý přímo „nebesky“, což se odráží i ve starém japonském rčení, které praví: „Pro vůni vyber matsutake.“ V roce 1999 bylo rozhodnuto, že japonská Tricholoma matsutake a norská Tricholoma nauseosum je jeden a tentýž druh. Podle vědeckých zvyklostí a pravidel platí princip „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Podle této tradice by se tedy houba měla pejorativně nazývat Tricholoma nauseosum – i v Japonsku. To by ovšem bylo pro Japonce téměř urážkou národní cti. Proto japonští lobbisté zahájili velkolepou PR kampaň a nakonec dosáhli toho, že se houba nazývá po jejich.

Autorka si všímá i toho, jak jsou popisy vůní podmíněny dobou, kdy vznikaly. Například pavučinec kafrový (Cortinarius camphoratus) norské příručky podle ní líčí jako houbu vydávající pach připomínající spálenou rohovinu, kozlí chlívek nebo kozla v říji. Dodejme, že popis pavučince na webové stránce České mykologické společnosti je přízemnější a méně expresivní: „vůně je většinou silná, zatuchlá (spálená rohovina, acetylen), nepříjemná“.

K čemuž Long Litt Woon s nadsázkou dodává, že je pochybné, nakolik je taková charakteristika pro lidi žijící v dnešním světě vůbec srozumitelná a představitelná: „Leda že by někdo trávil zimní večery v chlívku a potkal tam veterináře, jak zbavuje kůzlata rohů.“

Pouhé rozmnožovací orgány

Celá kniha ovšem takto rozverná není, naopak. Autorka se v ní totiž vyrovnává s náhlou smrtí svého muže Eiolfa. Až po ní se začala houbám intenzivně věnovat a absolvovala pak i mykologické zkoušky. Důležité ale pro ni bylo hlavně to, že při svých toulkách říší hub zmobilizovala celý smyslový aparát, jako by se senzoricky restartovala: „Putování čerstvé vdovy krajinou smutku se postupně stalo cestou k novému jaru.“ A jelikož zoufale toužila najít jakékoli známky toho, že její partner stále nějak zůstává součástí života na zemi, nakonec si pro sebe takový důkaz našla v přepychovém smrži, který jí vyrašil na zahradě: „Byl to blažený okamžik, kdy zmizelo všechno kolem, zůstala jsem jen já a ten smrž. Byl štíhlý a naprosto výstavní. Někteří by možná děkovali Bohu, avšak já poslala vřelý pozdrav jemu, kterého tam nahoře v nebi znám, a poděkovala mu za to pohlazení.“

Někteří by možná tento obraz interpretovali v duchu freudovského falického symbolismu; ostatně i o Freudově vztahu k houbám poutavě pojednává zmíněná Kamenova kniha, jež připomíná, že ony viditelné útvary nad zemí jsou v podstatě jen rozmnožovacími orgány. Vtipálek by k citované pasáži zase dodal, že kdyby předtím autorka požila halucinogenní houbičku, možná by svého Eiolfa v daném smrži přímo viděla a komunikovala s ním. Což je ale primárně jejich věc.

Pro všechny ostatní kniha může sloužit jako důkaz, že houby mohou být – s jistou opatrností – nejen cennou kulinární komoditou, ale i významným podnětem k promýšlení. Respektive ke zkoumání toho, jak si tyto nejednoznačné organismy na pomezí světa zvířat a rostlin každá kultura přisvojuje po svém.