O mimozemšťanech u nás vydávají non fiction knihy často nakladatelství, která se zaměřují na esoteriku či „alternativní“ a spiklenecké teorie (se jmény jako Centrum nejvyššího poznání nebo Černý Drak) a nezasvěcenci zřejmě ani netuší o jejich existenci. Svoji první knihu o tomto tématu ovšem nyní trochu netypicky vydalo i zavedené a seriózní Argo, je nicméně psána se zjevným ironickým odstupem. Nese název UFO: obrazové dějiny a jejím autorem je Brit Adam Allsuch Boardman. Vystudoval bakalářský obor ilustrace na Leeds Arts University a v současné době je ilustrátorem na volné noze, pracuje pro muzea a připravuje vzdělávací publikace.

Podvrhy a hoaxy

V recenzované knize autor chronologicky sleduje jednotlivé případy, kdy někteří jednotlivci tvrdili, že mimozemšťany viděli, byli jimi uneseni, případně měli nějakou jinou formu kontaktu. Boardman nejprve na příslušné dvojstraně vylíčí, jak se podle dotyčného událost měla odehrát, jak „návštěvníci“ vypadali a případně jaké mají být údajné záměry příchozích. Například že „konečným cílem šediveckých únosů je vytvořit hybridní lidskomimozemšťanskou rasu, jejíž příslušníci se infiltrují do pozemské populace z důvodů známých jen jim“. Následně autor připojuje racionální vysvětlení nezávislých odborníků a případně také četná přiznání lidí, kteří údajné důkazy vyrobili a podstrčili. Zmiňuje, že kupříkladu roku 1991 se výtvarníci Doug Bower a Dave Chorley přihlásili k zodpovědnosti za mnoho kruhů v anglickém obilí od 70. let 20. století, ve kterých mnozí spatřovali dílo vesmírných bytostí: „Před očima nadšených novinářů a cereologů předvedli, jak udusávají kruhy pomocí provazu a prken.“ Později zase tvůrci (pseudo)dokumentárního filmu Alien Autopsy (Pitva mimozemšťana) odhalili, že i v tomto případě šlo o hoax.  

Jak už jsme naznačili, i v autorových vlastních komentářích převažuje spíše skepse či pobavená nedůvěra: „Podle obecněji přijímaných teorií o nadvládu nad Zemí usilují nejméně tři mimozemské druhy: šedivci, nordici a reptiliáni. Další teorie pro zpestření přihazují kudlanky, aviány a vesmírné draky.“

Boardman rekapituluje lidské pokusy budovat zařízení, která by dokázala zachytit případné vzkazy z vesmíru, ale i lidské snahy naopak zprávy do vesmíru vysílat (prý „kdyby mimozemšťané nějakým zázrakem chápali sémiotiku jako my“). Na okraj uveďme, že někteří odborníci druhou tendenci ostře odmítají s argumentací, že vesmírná civilizace, která by byla schopná přiletět až k nám, by byla téměř jistě vyspělejší (a pravděpodobně minimálně stejně agresivní jako my), a proto je v našem nejvlastnějším zájmu na sebe ve vesmíru příliš neupozorňovat a chovat se v rámci možností nenápadně.

Stranou nemohl autor nechat ani slavnou rozhlasovou adaptaci knihy Válka světů H. G. Wellse z 31. října 1938, která u některých posluchačů vyvolala paniku, jejíž rozměry ovšem režisér Orson Welles z reklamních důvodů později poněkud zveličil. Horší následky ovšem mělo, když o deset let později tutéž hru odvysílalo ekvádorské Radio Quito. Poté, co hlasatel prozradil, že byly vysílané „zprávy“ smyšlené, dav rozlícených posluchačů budovu zapálil. Hasiči dorazili pozdě, protože byli zaměstnáni výjezdy kvůli falešné invazi Marťanům, a v plamenech tak zahynulo několik lidí.

Slabý kontext

Spíše okrajovou pozornost autor věnuje obecnému společenskému, kulturnímu a náboženskému kontextu. Připouští, že široký zájem o UFO byl živený sci-fi romány a filmy (a zřejmě i obráceně), což ale nijak více nerozebírá. Rovněž jen marginálně zmiňuje to, že se ve 20. století kolem UFO vytvořily skutečné náboženské kulty (ty jsou mimochodem přítomné i u nás a zdejší religionisté je seriózně zkoumají). A stručně poznamenává i to, že podle „záhadologů“ jsou už starověké mýty o okřídlených bytostech vlastně zašifrovanými či překroucenými záznamy o dávných setkáních s mimozemšťany. Boardman ovšem uvádí jen jednotlivé podružné a nepodstatné příklady. Strukturních podobností přitom najdeme nespočet a jsou mnohem zásadnější i u lidí, kteří svoji víru v UFO odmítají vnímat v náboženském kontextu: i ve většině starověkých náboženství a mýtů přicházejí boží synové z nebe (a taktéž se tam pak vracejí). Lidé, kteří tvrdí, že měli kontakt s mimozemšťany, líčí, že šlo o intenzivní, transformativní zážitek, který připomíná náboženská zjevení; „stará“ náboženství hlásají, že existují vyšší úrovně bytí, podobně příběhy o UFO často spekulují o mimozemských civilizacích s pokročilejší technologií a/nebo etikou, které plní tutéž roli „vyšších bytostí“. Možný a častěji přijímaný je zde opačný výklad, totiž že víra v UFO odráží naše prastaré potřeby či archetypální touhy po univerzálním smyslu či kontaktu s vyšší mocí. Tedy že UFO a mimozemšťané mohou být chápáni jako moderní forma mytického a náboženského myšlení, ovšem přizpůsobená věku moderních technologií a letů do vesmíru.

Což je vlastně v recenzované knize krátce naznačeno: totiž že nezvyklé zážitky si vysvětlujeme pomocí společenských a kulturních symbolů té které doby. Mohl to být skřítek, elf, bludička, anděl, čert, a dnes tedy třeba mimozemšťan nebo UFO, s nimiž třeba v 19. století chtěli někteří komunikovat pomocí tehdy módních spiritistických metod a rituálů. Neboli, jak napsal v knize zmiňovaný novinář a spisovatel John Keel, „vidíme to, co chceme vidět, a taková vidění interpretujeme podle našich současných přesvědčení“.

Pro každého mimozemšťan na míru

Kniha ovšem nemá být teoretickým pojednáním, ale obrazovými dějinami. A tuto roli splňuje, byť pro někoho snad trochu povrchně. Boardman v ní předvádí neobyčejně širokou vizuální škálu toho, jak odlišně si lidé v různých dobách (a hlavně za posledních dvě stě let) údajné mimozemšťany představovali. Od těch antropoidních přes zoomorfní až po takové, které spíš vypadají jako duch. Protikladnost jejich podob může sama o sobě činit všechna svědectví o mimozemšťanech nevěrohodnými, jakkoliv se nedá vyloučit, že i v říši mimozemského vesmírného života panuje až závratně bujará evoluční pestrost. A to ještě autor nechal stranou takové formy vesmírného bytí, které nejsou personalizované a jednoduše obrazově zachytitelné, jako oceán živé protoplazmy v románu Solaris Stanisława Lema. Navzdory skepsi pátrání po mimozemštnech zcela nezavrhuje, ale všem zájemcům, ať už jsou to inteligentní dospívající, nebo kdokoli jiný, adresuje výzvu: „Dívejte se na nebe, a hlavně u sebe mějte pořádný foťák.“

Snad každý čtenář si tak v publikaci může vybrat vetřelce z vesmíru na míru svému vkusu a osobním potřebám, tedy pokud netouží po těch neviditelných. Minimálně do doby, než se nám případně prokazatelně sami ozvou a ukážou v pravé podobě. Nebo snad raději ne?