Město je mimo jiné možné popsat jako nevelký prostor, kde se navzájem potkávají velmi různí lidé. Několik přímo diametrálně odlišných si vybral také americký historik Chad Bryant do své už druhé „pražské“ knihy Praha. Sounáležitost s moderním městem. Na jejích stránkách se pomyslně setkává pět Pražanů z různých dob, kteří se těžko mohou více lišit. Ctižádostivý pisatel průvodců v češtině, obrozenský autor Karel Vladislav Zap, zažívá Prahu zprvu ještě jako většinově německé město. Coby hlavní město nově založeného Československa ji představuje kapitola o německém reportérovi Egonu Erwinu Kischovi. Část o tesaři a komunistovi Vojtěchu Bergerovi prezentuje Prahu bouřlivých třicátých a čtyřicátých let. Dobu komunistického teroru a reálného socialismu může čtenář vnímat očima herečky Hany Frejkové, dcery Ludvíka Frejky, odsouzeného a popraveného následkem zinscenovaného procesu s Rudolfem Slánským. A Prahu polistopadovou v publikaci zastupuje vietnamská blogerka Duong Nguyen Jirásková. (Polemicky dodejme, že Nguyen Jirásková a zejména Kisch nejsou „relativně neznámí“, jak autor sugeruje).

Z ideálu noční můra

Bryant obecně vysvětluje, že „všichni tito Pražané zažili svým způsobem pocit marginalizace ve městě, které nazývali svým domovem“. Ať už si pod ním představují cokoli: jedna z protagonistek přiznává, že pro ni je to místo, kde chodí „nejraději na záchod“. Jejich příběhy jsou poznamenány vzestupem šovinistického nacionalismu či sociální nenávisti a sektářství, přičemž zároveň odhalují napětí mezi imaginacemi usilujícími o národní či třídní stejnorodost v „přetrvávajícím různorodým městským prostředím“. Autor tím nemyslí jenom násilí Němců proti Čechům, Čechů proti Němcům (a všech proti Židům), ale rovněž to, co se dělo po roce 1989, kdy Klausova vláda „veřejně koketovala s xenofobií“.

Uskutečnění toho, co bylo pro hrdinu jedné éry (a současně kapitoly v knize) ideálem, se ovšem pro protagonistu té následující stává spíše noční můrou. Autor přitom klade otázku, jestli například to, když Pražané po únoru 1948 kráčeli v pečlivě zinscenovaných manifestacích a hlasovali ve zfalšovaných volbách, bylo přesně tím, oč Berger jako levicově orientovaný mladík usiloval.

Chodit stejnou ulicí

Autor se zaměřuje na konkrétní jednotlivce, kteří mají navzájem společné jen to, že se pohybovali v týchž ulicích, chodili kolem stejných domů a zanechali po sobě písemné svědectví. Jinak ale každý z nich řešil jiná dilemata: Zap pravděpodobně nedokázal být dostatečnou oporou své polské manželce, která se v Praze jen velmi obtížně adaptovala. Slavný žurnalista Kisch pronikal do odlišných sociálních prostředí včetně těch nejnižších, ale někdy prý přesto narazil. Vysloužilec z první světové války Berger silně prožíval, buržoazní političtí předáci podle jeho světonázoru „zmařili naděje na opravdovou revoluci“. Frejková se musela vyrovnávat s tíživým dědictvím rodičů, kteří „zasvětili život komunistickému hnutí, jež je následně nemilosrdně rozdrtilo“. A Duong Jirásková zase s životem na pomezí mezi českou a tradičně spíše uzavřenou vietnamskou komunitou, kdy jí její otevřenost přinášela jak rasistické útoky ze strany některých Čechů, tak i kritiku z vlastních řad. Například za to, že probírá interní témata, která by se údajně neměla vynášet na veřejnost, nebo že dokonce „ztratila vlastní kořeny“.

Všichni protagonisté však jako pars pro toto zastupují širší skupinu lidí – ve skutečnosti jde autorovi vlastně mnohem více o jejich skupinovou identitu než o jejich jedinečné a v něčem nahodilé osudy. V knize se proto vedle architektonických proměn Prahy zaměřuje zvláště na to, kde a jak se podobně smýšlející lidé mohli fyzicky (či dnes stále více virtuálně) sdružovat či obecně setkávat. Pozoruhodné exkurzy tak věnuje rozvoji veřejného procházení, tomu, jak se Pražané hlavně v 19. století, trochu později než jinde, učili korzovat po nově vytvořených cestách a parcích, přičemž si „přisvojovali půdu pod nohama a město uspořádané před sebou, jako by jim patřilo“. Sleduje, jak novověcí obyvatelé Prahy i dalších měst vnukli nový smysl setkávání v salonech, kde mohli utvářet vážená a družná společenství. Postupně se začali scházet v kavárnách a nočních barech, jež byly sice méně úctyhodné, leč modernější a více vzrušující. Vstupovali do spolků a sdružení, kde sdíleli své koníčky, talent i politickou orientaci.

Hromadné těleso davu

Ve 20. století autor zdůrazňuje demonstrace a manifestace, během nichž v meziválečném období přívrženci levice zpívali dělnické písně a jednohlasně provolávali hesla. Sdíleli strach z policejních represí, jež stály celou dobu v pozadí, a snad i násilí. Těla účastníků nebyla podle Bryanta pouze v pohybu, ale často se k sobě tiskla. Což se (nejen) podle něj dost lišilo od zvyklostí z konce 19. století, kdy mezi sebou sociálnědemokratičtí demonstrující udržovali odstup. Jak uvedl Elias Canetti, jako by účastníci patřili k jakémusi „hromadnému tělesu“, v jehož objetí „strach z doteku vyklidil pole pocitu společné jednoty“.

Za komunistické vlády se podle Bryanta Pražané sdružovali třeba při spartakiádách nebo v určitých relativně svobodnějších prostorech, jako třeba v divadlech, těšících se do jisté míry nezávislosti na režimu. V poslední době se Pražané tak jako lidé po celém světě seznamují a shromažďují ve virtuálním prostoru: „Vytvářejí si internetové vztahy, které sice v sobě nesou i potenciál ke zneužívání a nenávisti, ale zároveň utvářejí základnu pro společenskou interakci a organizace po celém městě.“

Různé tváře města

Multietnickou tvář Prahy už dříve zachytilo několik knih (například Praha ohrožená Petera Demetze), ale tato asi jako první velmi výrazně a obsáhle integruje i aspekt vietnamský. Ve čtyřicátých letech minulého století Praha přišla o svůj výrazný multikulturní ráz, který se jí právě díky zdejší vietnamské komunitě vrací, což autor právem uznává jako cennou hodnotu. Samozřejmě by bylo možné přidat ještě kapitolu romskou, obzvláště s ohledem na obsáhlá písemná svědectví bratrů Bangových o jejich vyrůstání u pražského Botiče, nebo také ukrajinskou atd. Autor rovněž podotýká, že „hustota obyvatel, zdroje a pestrost prostředí, jež mohou města poskytovat, mimořádně napomáhají vzniku subkultur“, ale dále to nijak nerozvíjí. Nabízelo by se například rozlišení „techno Prahy“ od té kubistické či hip hopové…   

Chad Bryant se přitom snaží dokázat, že jednotlivé tváře města se nemusí vylučovat, ale doplňovat, v „normálních“ podmínkách ostatně člověk přirozeně náleží do několika komunit současně. I samotný rozmach nacionalismu (a dalších jevů, v nichž se z kolektivního My někteří vylučují) navrhuje v principu chápat pozitivně, jako univerzální potřebu jednotlivců získat pocit, že někam patří. Chce v tom hledat lidskost, jež nás spojuje: „Můžeme si představovat, jak by vlastně tato spojující lidskost mohla působit bok po boku lidských rozdílností a nacionalismu, a takto si i představit lepší budoucnost.“ To je vlastně jen další variace na tradiční a dobře známá hesla jako Jednota v rozmanitosti (EU) nebo Z mnohosti jednota (USA). Což neznamená, že by přesto nemohlo jít o úkol stále naléhavý a vizi pořád potřebnou.