Paříž, Vídeň, Praha a Berlín. Právě na tato čtyři města soustředil svůj zájem chorvatský germanista, muzikolog a spisovatel Viktor Žmegač (1929–2022) ve své knize Čtyři evropské metropole. Kulturologické obzory. Poskytuje v ní přehled evropské kulturní historie se zaměřením na to, jak zmíněná městská centra ve výrazné míře určovala kulturní směřování svých zemí, ale také jak se vlivy z nich vycházející vzájemně prolínaly.

Srovnává kupříkladu jejich geografické podmínky, zatímco Seina, Vltava i Dunaj své metropole dělí na dvě části, rozkládající se podél jejich břehů, s berlínskou Sprévou je to dle autora jinak: „V některých místech sice protéká centrálními částmi města, v jiných je ale pro dynamiku městského života prakticky bezvýznamná.“

Sleduje, s jakými městy a v čem jím vybrané lokality soupeřily (Berlín – Lipsko, Paříž – Lyon). Snaží se hledat i některé nadčasové symboly, které jsou pro dané město charakteristické a někdy přitom konstruuje odvážné analogie. Pro revoluční Paříž jako reprezentativní dílo vybírá Delacroixovův obraz Svoboda vede lid (1831), znázorňující skupinu puškami ozbrojených mužů vedenou alegorickou postavou Marianne, personifikací svobody a republikánského myšlení. Tato alegorická dívka, která mává trikolórou, je přitom téměř do pasu „svébytným aktem“. Delacroixova Marianne se podle autora stala symbolem Francie a myšlenkovým i vizuálním pařížským magnetem, podobně jako o šest desetiletí později Eiffelova věž: „Vzrušení způsobené odhalenými ženskými ňadry vystřídalo nadšení z techniky ocelových konstrukcí.“

Ikonickým symbolem Vídně byl zase podle autora nepřekvapivě valčík. Za typické přitom označuje to, že francouzskou metropoli, centrum největších malířů moderny, charakterizuje vizuální symbol, zatímco rakouskou kulturu ztělesňuje zvukový jev.

O Berlínu pak píše nejen v souvislosti s tamním působením filozofa Leibnize, ale pojímá ho také jako jedno z míst zrodu dadaismu. Do souvislosti to dává se známou Einsteinovou fotografií ze sklonku jeho života, na níž slavný fyzik vyplazuje na fotografy jazyk. Autor připomíná, že Einstein byl v letech 1914–1933 ředitelem berlínského Fyzikálního ústavu císaře Viléma. Takže Einstein „v období dadaistického hnutí působil v dadaistické metropoli Berlíně, kde bylo skutečné i přenesené vyplazování jazyka součástí každodenní reality“.

Některé kapitoly, například ta o Praze, končí zcela bez pointy i pokusu o shrnutí, další ústí ve věty natolik obecné, že by je bylo možné prohlásit o kterémkoli evropském městě: „Budoucnost Berlína se bude odvíjet od budoucnosti celého evropského kontinentu.“

I další Žmegačovo uvažování vlastně jen občas směřuje k postižení specifičnosti dané lokality. Na starém židovském hřbitově v pražském Josefově tak autor meditačně rozvíjí myšlenky spíše univerzálního charakteru, které však mohou být působivou metaforou městské existence jako takové: „Kdo nespatřil, jak se jeden nakloněný náhrobek opírá o druhý, nezažil názornou ukázku pomíjivosti a zároveň vytrvalého vzdoru vůči ní. Pomalu se do země propadající náhrobní kameny ukazují, že nad časem není možné zvítězit. Pohled na jakoby se vzájemně podpírající kamenné desky však zároveň probouzí představy o potřebě vzájemné lidské úcty.“

I přes nevyváženost kapitol je tedy kniha především holdem městu jako takovému, městu coby místu vzájemné koexistence různých životních stylů a myšlenkových tradic, v němž nacházeli azyl jinde vyháněné menšiny, ať to byl hugenoti, židé, nebo po Říjnové revoluci ruští emigranti. Je chválou města jako podivného „neorganického organismu“, který se pohybuje, „zrychluje a zpomaluje v rytmu dne a noci – v továrnách i na ulici, v bohatství i bídě, v tichém sklonku dne i v hluku nočních lokálů“, při chůzi nočními ulicemi i v dynamice moderního, technicky formovaného pohybu pomocí městských železnic či automobilů…