„I ten, komu se nedaří najít cestu k přijetí Boha, měl by se přesto pokoušet žít tak a svůj život zaměřit tak, jako kdyby Bůh existoval“. Toto řekl kardinál Joseph Ratzinger krátce před svým zvolením papežem. Američtí novináři Bill Mesler a Shankar Vedantam se sice veřejně nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství, ale poučení z jejich knihy Užitečné sebeklamy. O moci a paradoxech mozku by mohlo znít podobně. Kladou si v ní takovéto otázky: co když falešná víra pomáhá lidem žít déle a mít pevnější vztahy s rodinou? Co když komunitám sdílené mýty pomáhají a smyšlené příběhy stmelují národy? Co když sebeklamy, které lidi podněcují k tomu, aby se obětovali pro blaho ostatních, prospívají jejich společenstvím a kmenům? A k vlastnímu překvapení na ně po jistém zkoumání nakonec většinou dávají kladnou odpověď.

Jelikož jsme podle nich tvorové „ješitní a nejistí, bojácní a malicherní, křehcí a slabí“, často se necháme okouzlit a ovládnout velkolepými rituály a působivými příběhy, ať už slouží reklamě zvěstující takřka čarovnou moc nějakého výrobku, nebo v rámci nacionálních mýtů promlouvajících o vyvolenosti určitého národa. Nijak převratné zjištění nicméně dokládají na některých zvláště pozoruhodných příkladech ze života. Například na kauze americké „Církve lásky“. Tu založil jistý Donald Lowry, muž středního věku z Illinois, který se roky vydával za desítky fiktivních žen a jejich jménem hromadně tiskl milostné dopisy desítkám tisíc mužů po celých Spojených státech. (Měl kvůli tomu tak dobře vybavenou tiskárnu, že by mohl vydávat středně velké noviny.) Mnozí adresáti mu odepsali. Pro některé to byla příležitost snít. Ale spousta mužů tu hru brala smrtelně vážně, respektive tušili, jaká je pravda, ale sami sebe obelhávali a představovali si, že si dopisují se skutečnými ženami, a zamilovali se do nich. Během let členové naposílali svým korespondenčním milenkám obrovské množství peněz i dárků – televizory, sladkosti, oblečení a spodní prádlo. Lowry si kvůli tomu otevřel obchod s použitým zbožím, kde tyto věci obratem prodával. Podvodný systém mu vynesl miliony dolarů; vlastnil vozový park čítající dvacet automobilů, včetně vozů značky Rolls-Royce a Jaguar. A když byl Lowryho systém odhalen a on stanul v roce 1988 před soudem za poštovní podvod, členové jeho předplatitelské služby na milostné dopisy se před budovou sešli, aby ho obhajovali. Mimo jiné vypověděli, že je „Církev lásky“ uchránila před závislostí a osamělostí – dva dokonce uvedli, že je milostné dopisy zachránily před sebevraždou. Tak cenný pro ně byl pocit, že si píšou s ženou, která tvrdí, že mu na nich záleží a miluje je, i když se s ní fyzicky nikdy nesetkali a nakonec si museli přiznat, že šlo celou dobu o pouhou iluzi.

Podobně mocná může být touha patřit do širší náboženské či jiné komunity. Naše vyjádření oddanosti skupině, společné věci či ideologii může dosahovat extrémních podob a být životu nebezpečné. Jedna ze studií, na něž se autoři odvolávají, proběhla ve španělské vesnici San Pedro Manrique, kde se každoročně koná největší evropský pochod po žhavých uhlících. Antropolog z Connecticutské univerzity Dimitris Xygalatas a jeho kolegové pomocí snímačů sledovali srdeční tep diváků i účastníků, kteří úspěšně přecházeli po žhavých uhlících dosahujících teploty téměř 700 stupňů Celsia. Vědci zjistili zajímavou věc, totiž že srdeční tep těch, kteří kráčeli po uhlících, se synchronizoval s tepem ostatních účastníků, a dokonce i s tepem přihlížejících. Co víc, tato synchronizace se nejsilněji projevovala mezi těmi, které od sebe dělila nejmenší „sociální vzdálenost“: byla výraznější u lidí, kteří se navzájem znali, a vůbec nejvýrazněji se projevovala u manželských párů.

Ještě pozoruhodnější jsou výzkumy dokládající, jak nás připomínka smrti obecně vede k tomu, že jsme velkorysejší k těm, kteří sdílejí naše kulturní a politické přesvědčení, a že se chováme přísněji k těm, kteří je zpochybňují. V jednom americkém experimentu dostaly dvě skupiny účastníků zadání, aby si přečetly články dvou profesorů, které údajně měly být otištěny ve vědeckém časopise Political Science Quarterly (což nikdy nebyly). První článek od údajně proamerického autora upozorňoval na některé slabiny Spojených států, ale přesto dospěl k závěru, že Amerika je „skvělé místo pro svobodný život“. Druhý článek od autora s protiamerickým smýšlením dospěl k závěru, že „představa, že Spojené státy ve světě prosazují demokracii a svobodu, je naprosto falešná“. Obě skupiny reagovaly příznivěji na proamerický článek, ovšem ti, kterým byla nejprve připomenuta jejich vlastní smrtelnost, byli ve svém hodnocení výrazně zaujatější.

A totéž se ovšem týká i jiných národností. Když byli například Němci dotazováni na své preference stran značek automobilů, jídla a dovolenkových destinací, měli silnější tendenci upřednostňovat německé výrobky a lokality, když rozhovory probíhaly před hřbitovem, než když se jich výzkumníci vyptávali před obchodem.

Arizonští soudci, kterým byla předem připomenuta vlastní smrtelnost, zase ukládali prostitutkám výrazně přísnější tresty než soudci, jimž jejich smrtelnost připomenuta nebyla: „Když měli soudci u vědomí vlastní smrtelnosti hodnotit chování žen, které porušily kulturní normy, uložili devětkrát vyšší sankce než soudci, kteří na smrt nemysleli. Lidé, u nichž bylo předem posilněno vnímání smrti, také udělovali štědřejší odměny těm, kteří se chovali prosociálně neboli v souladu se společensky uznávanými hodnotami. V obou případech jako by lidé, jimž byla připomenuta vlastní smrtelnost, tíhli k obhajobě norem své kultury – byli ochotnější odměňovat kladně vnímané chování a trestat chování odporující normě.“ Z toho autoři vyvozují: jsme smrtelní, ale naše komunita, kultura, blízká skupina „přetrvá i po vaší smrti“, nabízí nám tedy jakousi formu nesmrtelnosti, respektive opět její iluzi.

Tyto formy zvládání strachu můžou mít ale i velmi paradoxní dopady. Když prý byla Izraelcům, kteří se považovali za dobré řidiče, připomenuta vlastní smrtelnost, jezdili nebezpečněji. Potápěči, které před ponorem vyzvali, aby pomysleli na vlastní smrtelnost, zůstávali pod vodou déle a více riskovali. Opalující se lidé, které informovali o rizicích rakoviny, se slunili déle. Vysvětlení? Ve všech případech se lidé pod vlivem připomínky vlastní pomíjivosti silněji přiklonili k chování té skupiny, s níž se ztotožňovali – izraelští řidiči k řízení, potápěči k potápění, milovníci slunce k opalování. Atributy příslušnosti k nějaké skupině totiž fungují jako jakési kulturní talismany, jež poskytují mentální obranu proti strachu: „Ironií je, že chováním, jímž tito lidé zaháněli svůj strach ze smrtelnosti, zároveň reálné riziko smrti zvyšovali.“

Zato přináležitost k nějaké náboženské komunitě, nejde-li o sebevražednou sektu, je naopak prokazatelně zdraví prospěšná: lidé, kteří jsou členy náboženských skupin, žijí v průměru o pět let déle než ostatní. (Naopak dospívající, kteří byli členy debatních kroužků a sportovních týmů, tak významný přínos pro duševní zdraví jako pravidelní návštěvníci kostela nezaznamenali.)

Uklidnit se a překonat úzkost může pomáhat zřejmě jakékoli strukturované, opakující se chování. Jedna studie zjistila, že izraelské ženy žijící ve válečných zónách během války v Libanonu v roce 2006 si dokázaly snížit hladinu úzkosti častým recitováním žalmů. Stejný druh uklidňujících účinků byl pozorován u katolických studentů, kteří odříkávají růženec.

A možná ani vždy nezáleží na tom, jak silně dotyční věří. Zesnulý filozof vědy z Cambridgeské univerzity Peter Lipton sám sebe nazýval „zbožným ateistou“. Náboženské texty vnímal podobně jako velké romány nebo povznášející básně. „Stojím si v sobotu ráno v synagoze, odříkávám modlitby a v duchu Bohu říkám všechny ty věci a rozmlouvám s ním, a přitom nevěřím, že existuje,“ vyprávěl autorům knihy. „Když tu modlitbu odříkávám, beru ji jako něco, co říkám přímo Bohu. Chápu ji doslova, má smysl díky lidským pocitům, které vyjadřuje. Stojím a odříkávám tu modlitbu, kterou odříkávali i moji předkové, s citem a záměrem, protože mě dojímá. A podle mě to možná stačí.“

Názory z knihy Užitečné sebeklamy nejsou nijak zvláště originální. Už německý filozof Hans Vaihinger (1852–1933) vyložil ve své knize Die Philosophie des als ob z roku 1911 vědecké pojmy a konstrukce, morálku i náboženství jako „užitečné fikce“, nebo, dokonce s odkazem na tehdejší darwinismus, jako „užitečné iluze“, bez nichž se v podstatě neobejdeme, i když si částečně uvědomujeme jejich fiktivnost. O tom, že národy vznikají původně tak, že si je lidé spíše představují nebo si hrají na to, že v jejich jazyce existuje vysoká kultura, popsali badatelé jako Benedict Anderson a Vladimír Macura. O jakémsi náboženství pro ateisty a univerzálně užitečných stránkách náboženství vyšla i v češtině kniha filozofa Alaina de Botton. (O současné ekologické krizi uvažují autoři recenzované knihy velmi podobně jako u nás vědecký novinář Petr Koubský, který před časem vyslovil hypotézu, že pokud má mít lidstvo šanci radikálně změnit způsob svého zacházení s touto planetou a jejími zdroji, mohlo by se to stát díky přijetí jakéhosi nového ekologicky zaměřeného náboženství.)     

V recenzované knize jsou však teze o tom, jak málo se většinou chováme čistě racionálně, podloženy velmi přesvědčivými experimenty a současně podány smířlivě, realisticky a takřka zábavně. Taková je prostě lidská povaha a je nutné to v rámci možností reflektovat. A snažit se klást si otázku, kdy bychom už měli naše sebeklamy potírat a kdy – a do jaké míry – je máme raději přijímat. Tedy pokud jsme schopni si je vůbec uvědomit…