Novinářka specializující se na architekturu Karolína Vránková, převor pražského dominikánského kláštera Filip Boháč, reportér a investigativec Janek Rubeš. To je jen několik osobností, které se sešly v knize Domy, byty, lidi, aby vyprávěly o tom, jak se jim v hlavním městě (a v dané konkrétní lokalitě) bydlí a jestli plánují v Praze zůstat i v budoucnu. Za vznikem publikace stojí kurátor Centra architektury a městského plánování (CAMP) Eugen Liška a fotograf Vojtěch Veškrna.

Autorem upravené monology několika desítek Pražanů doplňují fotografie interiérů jejich obydlí, případně i zahrad. Zastoupené typy lokalit, bytů i jejich obyvatel jsou velmi pestré, podle Lišky se respondenti/vypravěči rozhodně neshodnou na jedné vysněné pražské čtvrti a „v zásadě jsou rádi tam, kde bydlí“. Tedy každý jinde. Jeden z majitelů rodinného domu je přitom tak nadšený z nádherného výhledu z oken i ze své zahrady, že se snaží dělat vše pro to, aby nemusel jezdit nikam na dovolenou; je mu prostě dobře doma. 

Jiní ovšem bydlí stísněněji, na studentské koleji, v maringotce či v paneláku, kde však mohou být výhledy z vyšších pater ještě lepší. Otázka spokojenosti je přitom velmi relativní: dvojice obývající dřevěnou chatku bez elektřiny vzpomíná, že celé jedno léto strávili ve stanu: „Když se na to díváme zpětně, tak nám tam asi bylo nejlíp. Jenom spolu, bez ničeho, ale také bez starostí. Nejhorší bydlení, ale určitě nejvíc procítěný.“ Naopak jiná respondentka, majitelka rodinného domu a zahrady, si trochu stěžuje, že práce kolem jejich nemovitosti nikdy nekončí, dům sám o sobě ji „nikdy nepochválí“ a snaha pravidelně zapojovat ostatní členy rodiny vede k mrzutostem a konfliktům.   

Právě problematika vzájemných vztahů výrazně vystupuje do popředí v kapitole o komunitním bydlení v rámci svébytného „sociálního družstva“, v němž budování a udržování „kamarádského vztahového“ aspektu soužití vyžaduje mnoho psychického úsilí. Dotyčný mluvčí se dokonce přiznává, že mají několikrát do roka společné setkání s psycholožkou, aby udrželi svůj kolektiv „zdravý“.

Skladba respondentů není monotónní: najdeme mezi nimi bývalé narkomany či vozíčkářku, zařazeny jsou i postoje a zkušenosti těch, kteří poskytují/nabízejí ubytování ostatním: správce ubytovny pro bezdomovce, ředitele dětského domova, ale i lidí, kteří se stavbou nových, převážně luxusních bytů a jejich pronajímáním živí. Jedna kapitola je tak věnována budově, která původně sloužila jako továrna na letecké součástky, a její industriální charakter chce nový majitel zachovat i v loftových bytech, které tam vybuduje.

Jednotliví respondenti v knize figurují pod svým křestním jménem, které doplňuje údaj o jejich věku, ne všichni jsou tak snadno identifikovatelní jako zmíněná trojice z úvodu. Primárně má kniha asi ukázat, jak různí lidé v Praze bydlí a jak odlišné požadavky v tomto směru mají. V druhém plánu je ale možné číst a prohlížet ji i jako spíše neplánovanou sociologicko-antropologickou výpověď o tom, že jinak si svůj životní prostor utváří student na Strahově a jinak starší muž ze šlechtické rodiny bydlící na Starém Městě. Tedy jako svědectví o tom, jak moc vybavení bytu vypovídá o tom, kým člověk je...

Sbírka příběhů je seřazena na pomyslné ose „od kolébky do hrobu“. Jak se píše v úvodu knihy: „Začínáme u nejmenších dětí a teenagerů a loučíme na se největším hřbitově v České republice“, na Olšanech. „Bydlet“ totiž musíme i po smrti a „platit nájem konec konců také“.

Ve starověku byla někdy pohřebiště koncipována jako paralelní města mrtvých, která zrcadlila města živých. V rovině rétoriky se o totéž pokouší i autoři recenzované knihy: Olšanský hřbitov pojímají jako jakési druhé, paralelní město Pražanů, kteří nás žijící předešli. V závěrečné, hřbitovní části se tak v koncentrované podobě setkáme s řadou motivů z kapitol předchozích, jen v podobě jakési posmrtné perzifláže. Motiv místa s krásným výhledem se tak opakuje v požadavku člověka, který pro sebe vážně požadoval hrob „s výhledem“, tedy před kterým by nestála řada dalších hrobů ani zelená stěna. Vrací se i problém soužití. Největší hrobka na Olšanech náležela rovným dílem významným podnikatelským rodinám Lanna a Schebek a svou strukturou „připomíná klasický dvojdomek“. Pokud si v současnosti někdo koupí starší hrob, kosterní ostatky předchozích majitelů v něm většinou pokojně zůstávají, až na ty výjimečné případy, kdy je tam nový majitel výslovně nechce. Nechat si vystavět nový přitom není levné: v případě větší hrobky to mohou být statisíce až suma odpovídající ceně průměrného pražského bytu.    

Jestliže kniha konstatuje zvyšující se nedostupnost bydlení v Praze, poslední kapitola v tomto ohledu vyznívá naopak svým způsobem optimisticky. Alespoň na pražských hřbitovech je prý totiž volných míst (k poslednímu odpočinku) dost. Například v Ďáblicích zbývá prostor na úplně nové hroby postavené „na zelené louce“, na Olšanech sice už ne, ale zase je tam dost volných opuštěných hrobů. Dodat bychom mohli, že třeba v Káhiře bydlí přímo na hřbitovech snad až statisíce živých, takže někde to s nedostupností bydlení může být ještě horší. Ale to je jen slabá útěcha.