„Jedním z oněch mnohých chorobných zjevů v naší společnosti jest zajisté pachtění se přemnohých lidí po bezvýznamných titulech a přednostech. V našich měšťanských rodinách např. jenom se to hemží samými erby a lidé vyhazují nelidské peníze, které by jaktěživi na nějakou rozumnou věc nedali, jenom aby dokázali, že pocházejí od toho šťastného předka, který prý měl v erbu nějaké takové kliky háky a musil tedy býti šlechticem.“ Těmito slovy komentoval roku 1884 anonymní autor Národních listů tehdejší honbu za šlechtickými tituly a dodnes to svědčí o tom, o jak živou problematiku se jednalo. Jak složitý systém to byl, kdo a jak se mohl šlechticem stát a jak bylo možné o šlechtictví v Rakouské (a pak Rakousko-uherské) monarchii přijít, tím vším se u nás asi nejsoustavněji zabývá historik Jan Županič. Knižně už celé čtvrt století, od knihy Praha 1648: nobilitační listiny pro obránce pražských měst roku 1648 (VR Atelier, 2001). Zatím jeho nejobsáhlejší publikace na toto téma nese název Habsburská šlechta.

Systematicky v ní vysvětluje, jak velký rozdíl existoval mezi tím, jestli člověk náležel mezi knížata, hrabata, svobodné pány (barony), do stavu rytířského nebo jen prostého stavu šlechtického, nebo jak jste mohli získat nejvyšší, knížecí titul automaticky (totiž pokud vás jmenovali arcibiskupem). Popisuje i životní osudy asi jediného muslima, který v habsburské monarchii získal šlechtický titul a současně si udržel svoji víru, sarajevského starosty Mehmeda bej Kapetanoviće Ljubušaka (1839–1902), předního prorakouského politika v Bosně a Hercegovině. Podotýká, že bylo nutné pečlivě dbát na adekvátnost vyznamenání, protože někdy mohly být zásluhy tak vysoké, že nižší titul by působil skoro potupně. 

Poukazuje také na změny, jimiž systém procházel: přelom přinesl zvláště rok 1848, kdy se „šlechtictví z označení privilegované stavovské skupiny proměnilo ve specifický druh státního vyznamenání, jehož podoba (tj. udělený titul) byla přímo úměrná sociální pozici nobilitovaného“.

Jako ze Švejka

Jednalo se potenciálně o vysoce prestižní záležitost, která mohla stát nemálo peněz, ale dosažené šlechtictví dotyčné zase opravňovalo žádat o šlechtické nadace a stipendia. Autor neskrývá i četné humorné aspekty, které se s povyšováním do vyššího stavu mohly pojit. Práva na označení svého stavu prostřednictvím slůvka von (z) například někteří využili velmi originálně, ba někdy způsobem tak extravagantním, že se zřejmě jednalo o výsledek sázky. Některé žádosti podle autora připomínají pasáže z Haškova Švejka. V září 1918 tak podplukovník zeměbrany ve výslužbě Augustin Moižisch požádal na základě třicetileté služby o povýšení do šlechtického stavu s přídomkem Ostříluk, Lukšic, Dobřejšic nebo Bystřejšic. V případě variant Ostříluk a Lukšic uvedl, že v mládí byla lukostřelba jeho vášní a již jako chlapec nabyl takové zručnosti, že sestřelil ptáka v letu. U Dobřejšic a Bystřejšic argumentoval tím, že jako kadet a později mladý důstojník nebyl svým tehdejším velitelem hejtmanem Hladkým nazýván jinak než „dobrej Schütz (…), což při jeho známé tendenci vše hanět a kritizovat bylo na počátku mé vojenské služby a za tehdejších poměrů moje první vyznamenání“. 

Jak naznačuje úvodní citát, někteří se velmi snažili najít dávné urozené předky. Z toho těžili tzv. genealogičtí agenti, kteří za vysoký honorář – často ovšem za pomoci falz – pro své klienty takové genealogické kořeny „nacházeli“ či vytvářeli a potvrzování takto „obnovených“ titulů vyřizovali. Po odhalení těchto podvodů u Zemského trestního soudu v Praze roku 1903 byla nemalá část úředníků šlechtického odboru Ministerstva vnitra, kteří byli do aféry zapleteni, penzionována a jejich nástupci záhy začali všechny „renobilitace“ prověřovat a často rušit.

Váhání a přešlapování na místě

V řadě případů přitom autor popisuje při udělování titulů a žádostech o ně váhání a jakési přešlapování na místě, a to ze strany státních úřadů i občanů-potenciálních šlechticů. Tak kupříkladu František Palacký byl panovníkovi navržen k vyznamenání Řádem železné koruny II. třídy. Protože se ale ministerský předseda Richard hrabě Belcredi obával reakce Němců a Maďarů, ve zdůvodnění raději nezmínil Palackého politickou činnost. Důvodem ocenění měly oficiálně být jen zásluhy o rozvoj historiografie a nesporné vědecké renomé. Palacký vyznamenání sice přijal, ovšem o baronát, na který měl na jeho základě nárok, neusiloval, a to kvůli politické situaci, konkrétně vinou rakousko-uherského vyrovnání, s nímž Palacký jako většina Čechů rozhodně nesouhlasil. „Za těchto okolností o šlechtictví požádat nemohl a asi ani nechtěl.“ O titul ale měl zájem jeho syn Jan (1830–1908), který o baronát požádal na základě řádu získaného svým otcem. Uvedl přitom, že jeho otec o titul údajně neusiloval z vrozené skromnosti a pro své vytížení literární prací, což ovšem nebyla pravda. Zásluhy spojené s udělením řádu byly každopádně pokládány za nepřenosné, takže synova žádost byla zamítnuta.  

Analogické byly touha a odmítání šlechtictví u Palackého zetě Františka Ladislava Riegera. Při příležitosti dokončení stavby Národního divadla, na jejímž budování se významně podílel, mu byl udělen tentýž Řád železné koruny II. třídy – a s ním opět nárok na baronát. Ovšem přijetí titulu, o který měl on sám velký zájem, nebylo ani v tu dobu s ohledem na nálady voličů politicky schůdné. Navíc s nobilitací silně nesouhlasila jeho rodina. Dcera Marie (1854–1895) byla možností, že by o titul skutečně požádal, přímo zděšena: „Já byla velmi zarmoucena a plakala takřka celé půldne, ježto se nyní obávám, že otec bude žádati o baronství. I z jeho dřívějších výroků soudím, že ta věc není nemožna a trápím se tím nad míru.“ Až po její smrti, když Rieger prohrál volby a byl politicky „odepsán“, ale byl jmenován doživotním členem panské sněmovny Říšské rady, o povýšení do stavu svobodných pánů (víceméně tajně) požádal. Titul mu byl udělen 12. května 1897. Ale jeho stále žijící syn Bohuš prý trpěl psychickými problémy a otec ho informací o podání žádosti nechtěl stresovat. Takže ten se o nobilitaci otce dozvěděl až na schůzi profesorů Karlo-Ferdinandovy univerzity. Což na psychické pohodě Bohušovi nepřidalo, naopak, prý zažil šok. S otcem se pohádal a vyčítal mu: „Musíš odpustit, že toho lituji k vůli Tobě samému.“ Nicméně další generace Riegrů už se titulem vlivného předka naopak velmi hrdě honosila. 

Současně ale měly šlechtické tituly také svá rizika. Pokud potomci například podnikatele nebo úředníka povýšeného do šlechtického stavu podobných úspěchů jako on nedosáhli, „začaly se rozevírat pomyslné nůžky mezi prestiží, kterou společnost konkrétnímu šlechtickému titulu přikládala, a skutečnou společenskou pozicí jednotlivce“. Jen málokterý státní zaměstnanec totiž disponoval tak velkým finančním kapitálem, aby všem svým dětem zajistil sociální standard, který se od šlechticů očekával.  

Kniha má skoro devět set stran, ale pochopitelně se do ní všechna témata nevešla. Sám autor s lítostí zmiňuje, že stranou musel nechat třeba roli nobilitace v historické paměti či význam šlechtictví při společenské reprezentaci. A rovněž se v publikaci nedočteme, jak to bylo s uváděním šlechtických titulů na náhrobních kamenech: na těch z 19. století je i u níže postavených hrdě vytesáno, že na místě leží například podučitel nebo manželka dopravního vrchního oficiála, ale na hrobce zmíněného Riegra není ani zmínka o tom, že šlo o barona.

Bez příkras

Celkově autor tvrdí, že cílem jeho práce bylo „ukázat šlechtictví moderní doby bez romantických nánosů a příkras. Nemělo nic společného s ušlechtilostí a jeho prostřednictvím byli oceňováni jak lidé vysoce morální“, tak i ten „zbytek“. Jeho kniha poskytuje vhled do světa, který je nám dnes zcela vzdálený a jeho zákonitosti někdy až nepochopitelné. Autor přibližuje jeho vznešenou stránku i tu značně přízemní. Prestiž šlechtictví navíc podle něj „postupně klesala v souvislosti s tím, jak se objevovaly informace o prodávání titulů a jak rostl počet osob oceněných hlavně na základě svého bohatství“. Situaci navíc zhoršovala arogance některých zbohatlíků, kteří svůj majetek vystavovali ostentativně na odiv a dávali najevo, že si za své peníze mohou koupit nejen zámky a velkostatky, ale také tituly a společenské postavení. To vše přispělo k tomu, že po rozpadu monarchie došlo ve většině nástupnických států k zrušení šlechtictví. I když v Československu/Česku potomci šlechticů dále žili a žijí. A sporadicky se vynořují pokusy vrátit slovu „ušlechtilý“ nový smysl a živý obsah. Jako v případě konceptu „Modrého života“ z Foglarovy knihy Přístav volá. I když i ten už je skoro sto let starý a vznikl jako fiktivní soubor pravidel. A státní vyznamenání se udílejí nadále, avšak zvláště v Zemanově éře se staly předmětem politikaření a podle některých snad i způsobem k uskutečnění osobní msty.