K výročí druhé světové války u nás o tomto tématu vychází možná ještě více knih než v jiných letech. Nového zpracování se dostává i titulům starším, ale stále hodnotným: Český rozhlas vysílal na pokračování četbu z knihy Romana Cílka Čas vítězů, čas poražených aneb Jak se prohrává válka. Historická mozaika. Od Vánoc 1944 do Vánoc 1945. Drama nevšedních i všedních dnů (Mladá fronta, 2008), Audioteka zase vydala zdramatizovanou verzi publikace Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945–1948 historika a spisovatele Igora Lukeše. Většina těchto děl líčí jen krátký historický úsek nebo se zaměřuje na jediný region či jen jednu vesnici (viz výbornou knihu Vesnice ve třetí říši. Jak se obyčejný život změnil s nástupem fašismu), na vybranou skupinu či jednotlivce. Oproti tomu historik Jan Adamec si v knize Kronika druhé světové války předsevzal náročný úkol: pojmout tento konflikt v jeho komplexnosti a mnohovrstevnatosti.

Mnohost pohledů

Kniha se skládá z chronologicky seřazených kapitol, z nichž každá nasvěcuje konflikt a jeho příčiny i následky z jiného úhlu pohledu. Společně pak tyto kapitoly paralelně vytváří obecnější tematické celky, jež mají vlastní mezinadpisy a prochází napříč knihou. Některé se zaměřují na vojenské střety, které hlavní válce předcházely, i další, které vypukly po jejím konci (Válka před válkou; Staré říše; Nové říše; Nové začátky). Další linka sleduje postoje neutrálních států a hráčů (Mimo válku) a vnitropolitickou situaci (Vnitřní válka). Adamec nezapomíná ani na rovinu ideovou a na to, co lidi motivo­valo bojovat a umírat (Válka myšlenek a obrazů) nebo kdo a jak kompetentně o jejich osudech rozhodoval (Vůdci; Konference). Mnoho pozornosti autor věnuje materiální, surovinové a produkční základně, která se ukázala jako jeden z rozhodujících faktorů (Válka zdrojů), což ostatně platí obecně. Přičemž mezi „zdroje“ počítá i ty lidské.

Připomíná kupříkladu, že Němci museli s prodlužující se válkou neustále snižovat fyzické normy pro odvod do armády, koncem roku 1943 proto existovaly jednotky složené z hluchých mužů nebo jedinců se značnými žaludečními potížemi. Jednotlivé státy také ovládaly etnické skupiny obyvatel, které nepovolávaly na frontu vůbec nebo jen opatrně. Britům tak „trvalo několik let, než začali rekrutovat vojáky z Indie či britské západní Afriky“ a brannou povinnost londýnská vláda neuplatnila v severoirském Ulsteru. USA zase lavírovaly s odvody Američanů japonského původu. Sověti zpočátku málo využívali neslovanské síly, s výjimkou některých horských jednotek zformovaných na Kavkaze. V krizových letech 1941–1942 ale byly tyto bariéry obcházeny a neslovanští vojáci byli odváděni stejně jako Rusové či Ukrajinci. Na straně Německa bojovali i dobrovolníci z frankistického Španělska, kteří si ovšem vymínili, že budou bojovat pouze proti bolševikům, ale nebudou se vojensky angažovat proti západním spojencům ani obyvatelstvu žádné ze západ­ních okupovaných zemí.

Jestliže se stále diskutuje o nejednoznačné roli a pro leckteré kritiky příliš opatrnickém chování papeže Pia XII., Adamec připomíná postoje představitelů nekatolických církví, kteří často byli odvážnější. V případě anglikánů to možná bylo proto, že je nacisté neměli přímo ve své moci. V březnu 1943 například pronesl canterburský arcibiskup William Temple projev, v němž vyzval k okamžité pomoci evropským Židům a ke zrušení britských imigračních omezení. Vyjádřil zděšení nad jejich pronásledováním a v obecné rovině nad silou zla v lidské povaze, která takovéto utrpení způsobila a dopustila. Federální rada církví ve Spojených státech přijala 11. prosince 1942 rezoluci, v níž konstatovala, že v Evropě nacisté systematicky a záměrně vyvražďují Židy, a uznávala „… neúčinnost v boji proti vlivům, které plodí antisemitismus v naší zemi“. Protestantští ekumeničtí představitelé v Ženevě vydali v březnu 1943 se Světovým židovským kongresem spo­lečné memorandum, které zaslali spoje­neckým vládám, Vatikánu a Mezivládnímu výboru pro uprchlíky v Londýně a vyzývali je k „okamžité záchraně“ židovských komunit v celé Evropě.

Chladné statistiky a srdceryvné příběhy fotografií

Každý rok v knize uvozuje jedna fotografie, k níž autor připojuje často srdceryvný příběh zachycených lidí a případně i samotného fotografa. Jestliže v mnoha kapitolách autor líčí dění z hlediska neosobních chladných statistik a obecných trendů, právě dramatické osudy fotografovaných knize dodávají lidštější rozměr. Vidíme na nich dítě loučící se s britským otcem, který je seřazený s ostatními vojáky a připravený nastoupit do boje, vraždění ukrajinských Židů nacisty nebo například polskou dívku sklánějící se nad právě zastřelenou sestrou. Když se později autor snímku, americký filmař a dokumentarista Julien Hequembourg Bryan, se ženou sešel a ptal se jí, co si z toho dne pamatuje, odpověděla: „Byl to den, kdy jsem přišla o sestru, den, kdy jsem poprvé viděla smrt, a den, kdy jsem poprvé potkala cizince – tebe.“

Další snímek zachycuje průvod německých válečných zajatců v Moskvě v červenci 1944: v čele dvou kolon o skoro 60 000 zajatcích kráčelo 19 gene­rálů a 6 plukovníků, kteří si na rozdíl od ostatních směli vzít čisté uniformy a připnout na ně svá vyznamenání. Za zajatými Němci prý tehdy jely vodní cisterny, které symbolicky omývaly zem od „hitlerovské špíny“. Další foto ukazuje bezprizorné osiřelé děti bez domova toulající se poválečnou Budapeští.

Nesamozřejmé koalice

Autor sleduje i postupné vytváření válečných koalic, které nebylo samozřejmé – vždyť v první světové válce Němci a Japonci stáli proti sobě, Japonsko se po jejím skončení dokonce zmocnilo němec­kých držav v Číně a Tichomoří. Zdůrazňuje roli toho, že mocnosti Osy svoje kroky málo koordinovaly, což ovšem nejsou žádné tajné skutečnosti, viz nedávný televizní dokument Jak prohrát válku. Dodejme ještě, že jiná kniha téhož názvu Kronika druhé světové války (Fortuna Print, 2000) už česky vyšla, ale ta začínala až roku 1939 a šlo o překlad německého originálu, doplněný úvodní studií Jaroslava Hrbka. 

Adamec o své knize skromně prohlašuje, že je „sbírkou výpisků z četby nejnovějších syntéz a sbor­níků především anglosaské historické produkce“ – cituje v ní velké množství zahraničních historiků, ale bohužel ne vždy uvádí názvy a původ konkrétních textů, na které odkazuje. Na jejich základě ale i tak skládá pestrou mozaiku, která plasticky ukazuje, kolik odlišných facet válka mohla v různých regionech a u odlišných vrstev obyvatel mít. Pomáhá také čtenáři pochopit, jak eurocentrické je často naše vnímání tohoto střetnutí. Nabádá k tomu, abychom „druhou světovou“ vnímali hlouběji a také v jejím skutečně celosvětovém rozměru.