Může postavení mnohých lidí v současném světě připomínat někoho, kdo se nechá v rámci japonské bondáže dobrovolně svázat a zavěsit ze stropu? Kdo může slavný Příběh služebnice odsuzovat z feministického hlediska? A v jakém kontextu je meloun urážlivý? I na to nabízí různé odpovědi kniha Světoví intelektuálové. Průvodce myšlením neklidné doby.

Záslužně si předsevzala: „Představit hlasy, které je dobré znát, a přivést čtenáře ke knihám, z nichž může myšlení dané osobnosti načerpat z první ruky.“ Stručné a v zásadě výstižné portréty byly publikovány na pokračování v Respektu a nyní v původním znění, ale s aktualizovanými biografiemi a několika novými kapitolami vychází knižně v jednom souboru.   

Mezi zařazenými osobnostmi najdeme historiky (Juval Noach Harari, David Christian), spisovatele (Michel Houellebecq, Liou Cch’-sin) či architekty (Rem Koolhaas). Převažují ovšem filozofové, psychologové a sociologové či myslitelé volně se pohybující napříč různými disciplínami, jako je konceptuální umělec a esejista James Bridle. Kniha pojednává také o bezpečnostním expertovi a příležitostném romanopisci Peterovi W. Singerovi, který usoudil, že největší dopad mají jeho myšlenky, píše-li beletrii. Většinou jde o osobnosti celosvětově slavné, jejich samostatná knižní díla u nás ale zatím v některých případech nevyšla (Richard Florida) nebo k tomu má dojít právě letos (Kwame Anthony Appiah). Další, jako například vlivný politický teoretik Komunistické strany Číny Wang Chu-ning, u nás nejsou známi téměř vůbec.

Překvapivé zvraty

Některé z kapitol jsou psány nápaditě a pracují s momentem překvapení: například Barbora Chaloupková začíná dlouhou pasáží o smutné události, kdy bomba v Iráku zlikvidovala amerického vojáka, který předtím zachránil mnoho svých druhů – načež se ukáže, že šlo o robota, takže aspoň nebylo nutné psát jeho matce. Kapitola od Petra Horkého je uvozena drobnou záhadou, že Londýňané začali jednoho jara mnohem více než předtím kupovat lístky do divadel – a řešení hádanky pak spočívá v tom, že šlo o reakci na dotazník, do které společenské vrstvy patří, a dotyční vlastní deklarovaný kulturní kapitál stvrzovali nákupem lístků a návštěvou divadel.

Četné kapitoly se soustřeďují na hlavní tezi jedné osobnosti. Ovšem asi trochu čtivěji a dynamičtěji působí ty, které zdůrazňují, jakým výrazným myšlenkovým vývojem daná osobnost prošla. Třeba americký novinář David Brooks se proslavil knihou Bobos. Nová americká elita a její styl, ovšem názor na tuto společenskou skupinu (i náhled na životní priority obecně) později výrazně přehodnotil, viz jeho publikaci Cesta k charakteru.

Vylučující se protiklady, nebo díly, jež do sebe zapadají?

Názornější a plastičtější jsou rovněž kapitoly založené na protikladném přístupu k témuž problému, například islámskému radikalismu v západních zemích, kde proti sobě stojí dvě výrazné autority, politologové Olivier Roy versus Gilles Kepel. Autor dané kapitoly Tomáš Lindner i na jejich životopisech názorně vysvětluje, proč zřejmě došli k odlišným závěrům, ale i to, že se jejich přístupy nemusí vylučovat, nýbrž v něčem i doplňovat.

I v mnoha dalších samostatných portrétech daní myslitelé zaujímají velmi odlišná stanoviska, ale už je necháno na čtenáři, aby posoudil, jestli se zcela vylučují, nebo snad jsou v něčem komplementárně slučitelná: tedy zdali přisvědčit spíše tezím ekonomky Mariany Mazzucato, která říká, že klíčovým hybatelem inovací je sebevědomý stát, nebo jednomu z nejúspěšnějších investorů dnešní doby Peteru Thielemu, jenž naopak sází na osvícené monopoly. Nebo oběma?

Lehkou převahu asi mají v knize osobnosti, jež jsou v různé míře kritické k současnému liberálně kapitalistickému univerzu a jako sociolog Hartmut Rosa volají po reformách, které by vedly k menší vzájemné konkurenci ve společnosti a k utlumení agresivního sebeprosazování. Knize by jistě prospěl jmenný a zvláště věcný rejstřík, protože témata jako společenské třídy, AI, formování Západu a jeho vztah ke třetímu světu, úpadek smyslu pro komunitu a společenských vazeb nebo nebezpečí fragmentarizace do uzavřených názorových bublin či partikulárních identit se v ní v různých souvislostech opakovaně vrací.

Některé osobnosti jsou v knize vystaveny rozsáhlé kritice, například indický spisovatel a publicista Pankádž Mišra mimo jiné za přehánění a nerozlišování nuancí. To mu samozřejmě vyčítat můžeme, ale totéž by se dalo podotknout na adresu asi mnoha dalších zařazených, pokud ne většiny: často na sebe upozornili právě nějakou výraznou a pronikavou, či dokonce mediálně vděčnou tezí, která ovšem nutně něco přehání a na něco naopak nebere zřetel. Týká se to kupříkladu i německy píšícího filozofa korejského původu Byung-Chul Hana, který nepracuje se sociologickými průzkumy a místo toho bez důkladnějšího dokazování pronáší svoje velmi silné výroky. Jeho portrét však v knize vyznívá až překvapivě pochvalně. Stejně jako kapitola o kognitivním psychologovi, lingvistovi a popularizátorovi vědy Stevenu Pinkerovi, i když třeba jeho výklad díla Friedricha Nietzscheho není interpretací, ale spíše zlou karikaturou; a jeho krajně kritické vylíčení působení velkých náboženství je jednostranné.

Český vklad

V knize není zařazen ani jeden Čech, pokud nepočítáme to, že zmíněný Gilles Kepel má české předky. Ovšem díla zahraničních expertů v ní místy hodnotí a komentují odborníci čeští, například zakladatele sociobiologie Edwarda O. Wilsona biolog Daniel Frynta, filozofa Timothyho Mortona Václav Janoščík, sociologa Mikea Savage zase jeho oborový kolega Daniel Prokop. Tvůrci publikace v tom ovšem nejsou zcela důslední, mohl by říct škarohlídský posuzovatel, protože se tak rozhodně neděje vždy, i když by se zdejší experti našli i jinde: k Suzanne Simard, odbornici na rostlinnou neurobiologii, by se u nás dala přiřadit třeba bioložka a genetička Fatima Cvrčková. Redaktoři třeba z Echo nebo A2 by jistě vybrali jiná jména, a jistě by se dala doplňovat další (Richard Sennett, Bruno Latour).

To jsou ale spíše drobné poznámky než výtky – a patří k žánru recenze. Celkově totiž můžeme konstatovat, že myšlenky, případně i životy zařazených autorů kniha shrnuje a popularizuje srozumitelně, přehledně a v rámci předem daného rozsahu zdařile. Rozhodně nepředkládá jednoduchý obraz současného, stále komplikovanějšího světa. Přispívá tak k orientaci v tom, na čem se štěpí názory předních odborníků, kteří se jej snaží vyložit, a v čem by se snad mohly shodovat či doplňovat. Případně nabízet, jak hledat cesty k „rezonanci“ se světem.