Historička Magdaléna Pokorná je autorkou několika biografií osobností 19. století, přičemž její knihu Josef Němec. Neobyčejný muž neobyčejné ženy pochválila významná literární vědkyně Jaroslava Janáčková jako dílo „skvělé vypravěčky“. Ve své nejnovější publikaci Jen žádný rámus, pánové! Česká společnost v padesátých letech 19. století se už Pokorná věnuje každodennosti celé společnosti v rámci jednoho desetiletí. 

V autorčině podání byla padesátá léta předminulého století časem zlomů a paradoxů. Uvolnění roku 1848 mělo kupříkladu na venkově ten důsledek, že najednou všichni, i ti nejchudší, chtěli pořádat hony jako „páni“, což prý vedlo k bezhlavému vybíjení zvěře: „Kdo neměl pušku, vzal si klacek.“ Honci se parodicky oslovovali Jasnosti, Výsosti či purkrabí, poddaní se ale „příliš aristokraticky nechovali“ – vyháněli dokonce březí samice z pelechů a koroptve z hnízd, kde seděly na vajíčkách.  

Naopak následné politické utužení s sebou neslo udávání a přehnanou horlivost, s níž i z nevinné společenské události dovedly úřady udělat velký politický problém. Proto autorka hodnotí jako oprávněný soud historika a konzervativního politika Václava Vladivoje Tomka (z roku 1860) nad státními orgány a bezpečnostními složkami: „Povážlivých agitací nebo bouří, jako někde v Uhřích, v Čechách není; čím tedy mají hledat vyznamenání, čím mají dokázati, že k čemu jsou platni. Chopí se tedy, čeho mohou; malují strašidla, kterých není, a dělají z komárů velbloudy.“ Podrobněji to rozebral Otto Urban v klasické knize Česká společnost 1848–1918 (Svoboda 1982), na niž odkazuje i autorka: ve stylizované historce sedlák zapřahal ráno koně před domem, když četník zjistil, že mu chybí tabulka s popisným číslem na domě, čímž se dopustil přestupku. Když vysvětlil, že tabulku v noci shodil vítr, a vydal se pro ni, dopustil se dalšího přečinu, protože opustil koňský potah a nechal ho bez dozoru (a následovala řada dalších neúmyslných přečinů, kterým se za dané situace skoro nešlo vyhnout).    

Císař František Josef I. byl během návštěvy v Čechách nadšeně vítán, ale tyto city rozhodně nesdíleli všichni. Když byl na něj roku 1853 ve Vídni spáchán atentát a následně se konaly mše za jeho uzdravení, policie po nich zachytila řadu pobuřujících výroků jak ze Švejka. Jistý občan z Čáslavi byl tak například odsouzen na dva roky, když v takové chvíli prohlásil: „Tato mše měla být spíš sloužena za zachování toho vraha, aby byl ten čin lépe provedl a aby ho vzal místo do krku pod žebra.“ A jeden mlynář z Kadaně se zase nechal ve stejné situaci slyšet, co prý se má co modlit za císaře, on se modlí sám za sebe a císař ať to dělá také tak.

Došlo k oficiálnímu posílení role náboženství, což se promítlo i do doplněné verze hymny. (Od roku 1854 v ní znělo: „Bůh udržuj, Bůh ochraňuj našeho císaře, naši zem. Silný oporou víry vede nás moudrou rukou.“) Jeho produktem mohlo být i mariánské zjevení, „mcelský zázrak“, který se měl odehrát 4. července 1849. Když ale zanikl papežský stát, respektive z něj zbyl jen samotný Vatikán, a věřící měli podepisovat petice na papežovu podporu, jejich zájem byl nevalný. Jistý farář vysvětloval tuto reakci následovně: někteří nepodepsali, protože se obávali možného závazku do budoucna (odvádět desátky, sloužit v papežském vojsku). K tomu je vedla skutečnost, že podepi­sovat měli jen zletilí muži. Jiní se obávali, že by se podpisem zavázali k placení poplatku papeži – a třeba i dědičně. Zřejmě marně arcibis­kup Schwarzenberg v novinách potvrdil, že podpis k ničemu nezavazuje.

Mnohem silněji asi mnozí lidé prožívali přiblížení komety, která se měla podle rozšířené a zneklidňující fámy srazit se zemí 13. června 1857. V Praze si prý mnozí po ulicích dokonce stavěli stany, protože se báli zemětřesení – ostatně na venkově se prý věřilo, že katastrofa zasáhne právě hlavní zemské město. A vznikaly i další teorie spiknutí, například že tyto obavy byly záměrně vyvolávány jistými lidmi, aby byl národ „dohnán ke strachu a k poníženosti“.

Stát i církev se tyto falešné poplašné zprávy snažily rozptýlit, a to argumentací vědeckou (šlo o dobu, kdy se úspěšně rozvíjela železnice a postupně se prosazoval třeba telegraf), ale i biblicko-eschatologickou. Tak v letáku sepsaném jistým knězem se jednak odkazovalo na vídeňského astrono­ma, který propočítal potřebné údaje a došel k závěru, že kometa bude vzdálena od Země „celý milion mil“. Ale současně se autor ve snaze uklidnit čtenářstvo dovolával Nového zákona: než nastane konec světa, přijdou přece dávno avizovaná znamení, musí se naplnit mnohá proroctví. Nic z toho se zatím neobjevilo. A aby své publikum opravdu přesvědčil, zfor­muloval nanejvýš „pádný“ argument: „Posléze není předpovězeno, že by svět zahynul kometou, nýbrž ohněm. Kometa ale není ohnivá, nýbrž jen sluncem osvícená, protož nemůže být nástrojem k zahubení světa.“ Pisatel se přitom odkazoval na bibli, což byla tehdy pro většinu lidí zřejmě autorita i v přírodovědecké oblasti, nicméně shodou okolností i současní astronomové pokládají za nejpravděpodobnější scénář zániku Země to, že bude zničena rozpínajícím se Sluncem.

Dalšími tématy jsou pro autorku například školství, sbírka na Národní divadlo, která konkurovala mnoha jiným, hlavně církevním sbírkám, a také vystěhovalectví do Ameriky a následné návraty řady zklamaných Čechů zpět.

To vše autorka dokládá přetiskováním dobových letáků či textů jarmarečních písní, které ilustrují panující nálady. Kupříkladu v jednom „americkém“ se varovalo před představou, že za mořem se nemusí pracovat, že „Prasata tam rostou zrov­na pečený, / lítají holuby, ptáci smažený, / buchty, koláče samo se peče, káva jim / do huby po žlábkách teče“. (Autor pak uváděl na pravou míru, že ve skutečnosti ani „Amerikán nesmí být lenošivý, / tak jsou tam od práce jako zde živí, / kdo dělat nechce, ať je to, kde chce, / darmo se nenají ani v Americe“).

Ovšem Pokorná zmiňuje i to, jak strach z komety komentovala třeba Božena Němcová, nebo jak americké téma zpracoval J. K. Tyl. Připomíná také, že daná doba je dnes sice známá jako éra Bachova absolutismu, nicméně právě tehdy vyšly dvě stěžejní knihy české literatury: Babička a Kytice.  

Autorka si danou dobu neidealizuje, ale ukazuje, že rozhodně nebyla jednolitá a společnost se ani tehdy nepodařilo zcela „zglajšaltovat“. Naopak i v tom „nehybném“ období existovalo podhoubí, které umožnilo zrod a myšlenkové formování budoucích liberálně orientovaných politiků i občanské společnosti. Což ostatně platilo i o Rakousku metternichovském.