„Z podobizen vybral jsem dvě, které považuji za zvlášť dokonalé výrazem, šťastným osvětlením a přirozeností gesta… Snímky ostatních podobizen račte prosím zničit.“ To napsal Otokar Březina roku 1927 do ateliéru Jana Langhanse. Význačný básník byl jen jednou z mnoha slavných osobností, které se u proslulé a vlivné fotografické firmy nechaly zvěčnit. Dějiny tohoto ateliéru komplexně líčí dvousvazková kniha System Langhans. Přispěla do ní řada odborníků, jejími editory byli historik umění a kurátor Lukáš Bártl, zkušený knižní editor a nakladatel Robert Krumphanzl a filmová dokumentaristka Zuzana Meisnerová Wismer, pravnučka Jana Langhanse. 

První díl publikace vypráví o původní historii ateliéru od roku 1876 až po jeho likvidaci po roce 1948 a o rekonstrukci budovy v centru Prahy po roce 1989. Druhý pak přetiskuje a komentuje reprodukce portrétů zmíněných osobností, které se shodou šťastných náhod dochovaly z původního mnohem obsáhlejšího archivu.  

Autoři vysvětlují, jak důležitou roli systematicky budovaný archiv českých „výtečníků“ sehrál zvláště po vzniku samostatného Československa, kdy kupříkladu tisku poskytl starší reprezentativní snímek T. G. Masaryka, v té době nepřítomného, i některých dalších politiků. Umožňoval dokonce rychle sestavovat „rozměrná tabla představitelů nových institucí, parlamentu, vlády nebo diplomatů“.     

Prestižní ateliér ovšem fotil i cizí panovníky, šlechtice a významné zahraniční návštěvníky. A kromě toho i lidi zcela „obyčejné“, kteří si ovšem náležitě považovali toho, že mohli stát modelem na stejném místě a třeba i se stejnými rekvizitami a před tímtéž fotografem jako krátce před nimi slavný herec nebo aristokrat.  

Kniha přibližuje i to, že podnik „orientovaný spíše na lepší klientelu“ byl kritizován levicovým tiskem, zvláště za to, v jakých podmínkách tam zaměstnanci museli pracovat. To ovšem autoři vzhledem k obecným dobovým poměrům relativizují a korigují.  

Nicméně po nástupu komunistů k moci byla firma zlikvidována a s ní i archiv: téměř dva miliony skleněných negativů byly vyvezeny na skládku. (Jen zlomek se zachoval v místě původního ateliéru, jak zmíněno, a postupně se vynořují další snímky uložené u soukromníků.) Součástí archivu přitom byly také portréty umělců levicových či přímo komunistických (K. Biebl, V. Nezval), ale zřejmě ne komunistických poslanců či senátorů.     

Na čtyři sta těchto fotografií přináší zmíněný druhý svazek spolu se stručnými a celkem výstižnými charakteristikami dotyčných státníků, vědců, umělců, podnikatelů, legionářů či duchovních. Najdou se mezi nimi lidé mentálně patřící spíše ještě do devatenáctého století (Eliška Krásnohorská, Popelka Biliánová), ale i rané fotografie herců, kteří se ještě dožili pádu komunismu (Svatopluk Beneš, Lída Baarová, Adina Mandlová). Některé z nich byly známy už dříve, jiné čtenáři uvidí možná poprvé: někdy danou konkrétní fotografii, jindy vůbec podobu dotyčného jako takového.        

K několika málo fotografiím je připojena i korespondence vztahující se k daným snímkům a dokumentující životní situaci dotyčného v době fotografování. Například Albert Einstein je na fotografii s manželkou Milevou Marićovou, nicméně v téže době psal a na pomalost ateliéru si stěžoval už své ženě budoucí… Snad je jen škoda, že podobných doplnění aktuálního životního kontextu fotografovaného není v knize více, což ale může být výzva pro další badatele.   

V dnešní době si každý může pořídit a naaranžovat tolik vlastních snímků, kolik chce. A vytvářet pak na sociálních sítích takový sebeobraz, jaký si zvolí. Těchto fotografických/filmových obrazů je tolik, až se někteří obávají, že jejich rychlý sled ničí naši schopnost soustředění, či dokonce samotnou paměť. Tato (dvoj)kniha čtenáře vrací do doby, kdy pořízení fotografie byla vzácnost či pro někoho snad až svátek. Po právu zdůrazňuje, že fotografický archiv firmy Langhans byl důležitou součástí zdejší vizuální paměti. Tu prý chtěl komunistický režim vymazat, protože „ohrožovala nově budovaný svět“, a proto tento i jiné archivy záměrně ničil (dodejme, že je diskutabilní, nakolik šlo skutečně o záměr a nakolik o ignoranci, výsledek byl každopádně podobný). Případ Březiny (a před ním i mnoha jiných, jak ukázala třeba kniha Self–Made. Vytváření naší identity) ale současně demonstruje, že i lidem v dřívějších dobách velmi záleželo na tom, jaký je jejich sebeobraz. A když k tomu měli prostředky, výrazně jej ovlivňovali a spoluurčovali.