Jaký je vztah běhu k samotě, melancholii či času? Co o běhání napsali Walt Whitman, James Joycenebo Daniil Charms? Dá se říct, že v Dantově Božské komedii je běh vyhrazen hříšníkům, zatímco charakteristickým pohybem ráje je let? A že v klasické ruské literatuře se prakticky neběhá? Možná pes nebo dítě, ale „dospělý leda utíká“. A v jakém smyslu se dají americké Barkleyho maratony přirovnat k románu a filmu Stalker? Jan Havlíček v knize Nenávist k běhu shromáždil svoje nápadité eseje, recenze a glosy původně vydané v běžeckém časopisu B, který v roce 2015 spoluzaložil. Živí se jako redaktor, trénuje běžce a atlety, přeložil několik knih o běhu. Vydal dvě knihy básní a soubor krátkých textů Místa, kde nic není. Ten byl inzerován jako „atlas vnitřních krajin běžce, v němž se odrážejí sny a touhy člověka, jenž se nedokáže nebo nemůže zastavit“. Mimo jiné v souboru píše: „Zas je mi jedno, kam běžím. Nechci se někam dostat. Přál bych si zmizet.“   

Také jeho úvahy v nové knize zpravidla nemají žádnou výraznou pointu, jako by ústily do ztracena. Paradoxní název knihy odkazuje k tomu, že s přibývajícím věkem je pro běžce stále obtížnější vůbec vyběhnout, přinutit se k pohybu. Obecněji autor chápe běh v souvislostech až metafyzických, totiž jako snahu pokusit se o nemožné, létat a pohybovat se jaksi na rozhraní živlů. Nejlepší běžci jako by se podle něj lehce vznášeli nad zemí: „Jako by se jim podařilo překonat nejen zemskou tíži, ale i tíži lidského údělu.“ Dodejme, že podobné „letecké“ metafory používá ve svých cyklistických knihách Ondřej Buddeus; ve vztahu k jízdnímu kolu se zdají poněkud přiléhavější.   

Havlíček se obecně ve své knize vyjadřuje apodikticky: běžec si podle něj vytváří vazby k místům, ne k lidem. Což je jistě u mnohých pravda, ale ne u všech. Mnozí přece běhají v páru či ve skupině, ostatně spisovatel a publicista Martin Šimečka ve své knize Tělesná výchovapřesvědčivě a působivě vylíčil, jaký vnitřní soulad může zažívat skupina běžců, v níž všichni běží ve stejném rytmu.

Jinde zase Havlíček rezolutně prohlašuje, že běh nám brání v myšlení, případně se s ním téměř vylučuje: „Myšlení při běhu neodvratně směřuje k nerozumu a šílenství.“ Asi příhodnější je méně příkrá formulace Haruki Murakamiho z jeho knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání: „Běhám možná proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní.“

Knih o běhu u nás vyšly už stovky, a je tak skoro překvapivé, že po výborné Murakamiho publikaci je Nenávist k běhu teprve druhou esejistickou prací na dané téma (ve zmíněném Šimečkově textu je běh jen jedním z témat). Havlíčkovy antropologické, kulturně historické a filozofické úvahy jsou místy dost osobité až svérázné, ale zasazením běhu do širokého kontextu je u nás jeho nevšední a pečlivě připravená knížka průkopnická. Snad na této pomyslné tematické trati nezůstane autor dlouho osamocen. I když běhat sám si klidně může dál.